KSPA 48 INS 13123/2012
60 ICm 992/2013
29 ICdo 4/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce JUDr. Martina Pavliše, se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368, PSČ 539 01,
jako insolvenčního správce dlužníků L. K. a R. K., zastoupeného Mgr. Josefem
Žďárským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, PSČ 110 00, proti
žalovanému Mgr. K. K., soudnímu exekutorovi, se sídlem ve Zdíkově 79, PSČ 384
73, o popření pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 60 ICm 992/2013, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníků L. K., a R. K., vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 48 INS 13123/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2014, č. j. 60
ICm 992/2013, 104 VSPH 276/2014-48 (KSPA 48 INS 13123/2012), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. srpna 2014, č. j. 60 ICm 992/2013,
104 VSPH 276/2014-48 (KSPA 48 INS 13123/2012), se zrušuje a věc se vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2014, č. j. 60 ICm 992/2013-22, rozhodl Krajský soud
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě
insolvenčního správce dlužníků R. K. a L. K., směřující proti žalovanému Mgr. K. K., tak, že určil, že žalovaný nemá proti dlužníkovi R. K. pohledávku ve
výši 7 865 Kč (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o
povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ ESSOX s. r. o. (jako věřitel) uzavřel s dlužníkem (R. K.) smlouvu o úvěru č. 9702066355 (dále též jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě věřitel poskytl
dlužníkovi částku 11 610 Kč, kterou se dlužník zavázal splácet v 10 měsíčních
splátkách po 1 309 Kč. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly všeobecné
obchodní podmínky ze dne 1. září 2008, které v čl. VI. odst. 7 obsahovaly
rozhodčí doložku, podle které pravomoc k řešení majetkových sporů z úvěrových
smluv či ze smluv o poskytnutí úvěrového rámce nebo v souvislosti s nimi, má
rozhodce jmenovaný správcem ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro
rozhodčí řízení a. s. podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení této
společnosti. 2/ Okresní soud v Chrudimi usnesením ze dne 25. června 2012, č. j. 22 EXE
1731/2012-16, které nabylo právní moci dne 16. srpna 2012, nařídil exekuci na
majetek dlužníka jako povinného podle rozhodčího nálezu ze dne 25. října 2011,
sp. zn. E/2010/07388 (dále jen „rozhodčí nález“), vydaného JUDr. Jiřím Novákem
(dále jen „rozhodce“). Podle odůvodnění rozhodčího nálezu shledal rozhodce
svoji pravomoc k projednání sporu z úvěrové smlouvy z čl. VI. odst. 7
všeobecných obchodních podmínek. Žalovaný v exekučním řízení nevymohl žádné
plnění. 3/ Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 30. května 2012. Usnesením ze
dne 18. prosince 2012, č. j. KSPA 48 INS 13123/2012-A-11, zjistil insolvenční
soud úpadek dlužníků (po spojení ke společnému projednání insolvenčních řízení
obou dlužníků), povolil oddlužení dlužníků a žalobce ustanovil insolvenčním
správcem. 4/ Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. ledna 2013, č. j. 040 Ex
2984/12-12, žalovaný vyčíslil náklady exekuce ve výši 9 776,80 Kč, jež
sestávaly z odměny žalovaného jako soudního exekutora ve výši 5 541,80 Kč
včetně daně z přidané hodnoty a náhrady hotových výdajů ve výši 4 235 Kč včetně
daně z přidané hodnoty. 5/ Do insolvenčního řízení žalovaný přihlásil s odkazem na výše specifikovaný
příkaz k úhradě nákladů exekuce vykonatelnou pohledávku pouze v minimální výši
podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách
soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o
podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen
„vyhláška“), a to ve výši 7 865 Kč. 6/ Žalobce zařadil pohledávku žalovaného do seznamu přihlášených pohledávek
jako vykonatelnou a na přezkumném jednání dne 22. února 2013 popřel její
pravost s odůvodněním, že exekuční řízení bylo zahájeno na základě nicotného
rozhodčího nálezu a náklady tedy nemohly vzniknout.
7/ Žalobce podal žalobu o popření vykonatelné pohledávky včas, když žaloba byla
insolvenčnímu soudu doručena dne 18. března 2013, tedy ve lhůtě 30 dnů ode dne
konání přezkumného jednání. Na tomto základě dospěl insolvenční soud k závěru, že exekuční řízení bylo
zahájeno na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, který svoji pravomoc
dovozoval z rozhodčí doložky sjednané v úvěrové smlouvě, uzavřené dlužníkem
jako spotřebitelem s podnikatelem (věřitelem), jenž poskytuje úvěry v rámci své
podnikatelské činnosti. Rozhodčí doložka je však neplatná a pravomoc rozhodce
nebyla dána, neboť rozhodčí doložka neobsahuje konkrétní určení rozhodce, ale
odkazuje na seznam rozhodců společnosti, která není (ani nebyla) stálým
rozhodčím soudem. K tomu insolvenční soud poukázal na usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011,
sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 121/2011“). Za další důvod pro vyhovění žalobě insolvenční soud – vycházeje z § 109 odst. 1
písm. c/ a odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) a § 46 odst. 7 (dříve § 46 odst. 6), § 87 odst. 1, § 88
odst. 3 a § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů – označil skutečnost, že
exekuce byla nařízena až po zahájení insolvenčního řízení, přičemž příkaz k
úhradě nákladů exekuce byl vydán až po zjištění úpadku dlužníků. Již v době
pověření exekutora k provedení exekuce tedy nemohl soudní exekutor provádět
exekuci a neměly mu vznikat žádné náklady. K tomu doplnil, že jediným případem,
kdy v průběhu insolvenčního řízení může exekutor uspokojit náklady exekuce,
představuje situace, kdy před zahájením insolvenčního řízení má exekutor k
dispozici výtěžek exekuce a ten na základě svého rozhodnutí odevzdá
insolvenčnímu správci po odečtu nákladů exekuce. Nedisponuje-li exekutor
výtěžkem exekuce, nelze po zahájení insolvenčního řízení určit náklady
exekutora, neboť jde o provádění exekuce a dle § 109 odst. 6 insolvenčního
zákona se k příkazu k úhradě nákladů exekuce v insolvenčním řízení
nepřihlíží. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (první
výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanému
(jako exekutorovi) nevzniklo právo na náhradu nákladů exekuce. Odvolací soud
uzavřel, že dojde-li k zahájení exekučního řízení, v němž dosud nedošlo ke
zpeněžení majetku povinného, ale exekutor započal s prováděním exekuce, vzniká
exekutorovi nevykonatelná pohledávka, již je povinen v insolvenčním řízení
přihlásit a vyúčtovat v souladu s vyhláškou dle úkonů, které v rámci řízení
provedl. Protože v průběhu insolvenčního řízení nelze dle § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona exekuci provést, vzniká exekutorovi nárok na náhradu
nákladů hotových výdajů v paušální výši dle § 13 odst. 1 vyhlášky, popř.
ve
výši skutečně doložených výdajů dle odst. 2 až 9 a § 14 a § 15 téže vyhlášky. Odměna exekutora vychází analogicky z minimální odměny ve výši 3 000 Kč dle §
11 odst. 2 vyhlášky. Žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů exekuce
nikoliv podle příkazu k úhradě nákladů exekuce, který byl vydaný po zahájení
insolvenčního řízení a po rozhodnutí o úpadku, ale má nárok na minimální odměnu
a paušální náhradu ze zákona, neboť jde o případ, kdy byly provedeny toliko
úvodní úkony pro zjišťování majetku dlužníka. K námitce žalobce, že exekuce byla nařízena na základě neexistujícího
exekučního titulu, odvolací uvedl, že jakkoliv argumentace důvodně vychází z
právního názoru vysloveného v usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo
958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 92/2013“) [a „zřejmě“ by došlo k zastavení exekuce],
pro věc je podstatná skutečnost, že takové rozhodnutí exekučního soudu nebylo
vydáno, tudíž nedošlo ani ke změně výroku o nákladech exekučního řízení dle §
271 o. s. ř. Za této situace podle odvolacího soudu nárok žalovaného na náhradu
nákladů vznikl a je způsobilý k přihlášení jako nevykonatelná pohledávka.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu
doposud řešeny, respektive jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Namítá, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozsudek
soudu prvního stupně nebo rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval závěry
obsažené v R 92/2013. Míní, že ač exekuční soud (v rozporu s R 92/2013) exekuci
nezastavil, měl zastavení exekuce exekučnímu soudu navrhnout žalovaný. Je-li
exekuce nepřípustná, exekutor nesmí pokračovat v jejím provádění. Náklady
exekučního řízení zahájeného na základě nicotného exekučního titulu (pokud
nějaké vznikly) nelze spravedlivě žádat po dlužníku (a potažmo ani po jeho
ostatních věřitelích), neboť takový přístup by představoval zjevné odepírání
spravedlnosti a porušení práva dlužníka na spravedlivý proces, když povinnost k
náhradě nákladů exekuce musí mít logicky ten, kdo podal exekuční návrh bez
řádného exekučního titulu.
Dovolatel rovněž poukazuje na to, že exekuce byla nařízena po zahájení
insolvenčního řízení. Žalovaný tak již od počátku musel být obeznámen s tím, že
na dlužníka byl podán insolvenční návrh a že exekuci, i když bude nařízena,
nemůže provést.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť zpochybněné právní posouzení
věci odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak se
ustálila v době po vydání napadeného rozhodnutí.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
K otázkám, jež byly otevřeny dovoláním, se Nejvyšší soud již vyjadřoval,
přičemž dospěl k následujícím závěrům:
1/ Není správný názor, že pohledávka spočívající v nákladech soudního exekutora
(náklady exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu) vzniká až právní mocí
rozhodnutí o přiznání těchto nákladů (ať již jde o soudní rozhodnutí nebo o
příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem), tato pohledávka
vzniká a může být přihlášena do insolvenčního řízení, i když nejde o pohledávku
„vymahatelnou“ (vykonatelnou) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince
2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014, uveřejněný pod číslem 2/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2017“), který v této otázce vychází z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014,
uveřejněného pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 32/2015“) ].
2/ Není správný názor, že právo na náhradu nákladů exekuce vzniká soudnímu
exekutorovi vůči povinnému, i když k uspokojení pohledávky oprávněného nebylo v
průběhu exekuce ničeho vymoženo [z R 32/2015 plyne, že tato pohledávka vzniká
(soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce) v okamžiku, kdy
vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část].
3/ Rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (pro účely jejich
vymožení některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce
ukládající zaplacení peněžité částky) [příkaz k úhradě nákladů exekuce], je ve
smyslu § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona „prováděním exekuce“ (R
2/2017).
4/ Jestliže exekutor v exekučním řízení činil úkony směřující k bezprostřednímu
provedení exekuce v době, kdy trvaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení na majetek povinného (dlužníka), včetně vydání příkazu k úhradě nákladů
exekuce, šlo o protiprávní činnost soudního exekutora (o činnost porušující
zákaz plynoucí z § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), od které se
žádné úvahy o odměně soudního exekutora nemohou odvíjet (což platí i o
nákladech, jež soudní exekutor s takovou činností měl) [usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016,
sp. zn. 31 Cdo 1714/2013].
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, podle něhož
žalovanému jako soudnímu exekutorovi „vzniklo ze zákona“ právo na náhradu
nákladů exekuce, přestože v průběhu exekuce ničeho nevymohl a příkaz k úhradě
nákladů exekuce vydal v době trvání účinků zahájení insolvenčního řízení (§ 109
odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), je s těmito právní názory v rozporu a
dovolání je tak opodstatněné.
Pro úplnost zbývá dodat, že důvodná je i námitka dovolatele, že náklady exekuce
vzniklé v případě, kdy exekučního řízení bylo zahájeno, aniž existoval
způsobilý exekuční titul (což odvolací soud s poukazem na R 92/2013 připouští),
by měl hradit oprávněný (tj. v posuzované věci věřitel). K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, uveřejněné
pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, že došlo-li k zastavení exekuce (výkonu
rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl
materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem,
který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem),
nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu
nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl.
Jelikož napadené rozhodnutí neobstojí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu