KSCB 44 INS XY
43 ICm XY
29 ICdo 43/2021-39
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Finančního úřadu pro Jihočeský kraj - Územního pracoviště v Českých
Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 1/5, PSČ 370
01, identifikační číslo osoby 72080043, proti žalovanému Insolvenční kanceláři
Kaplan Mlnářík a spol., veřejné obchodní společnosti, se sídlem v Praze 1,
Politických vězňů 1597/19, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 07408528, jako
insolvenčnímu správci dlužníka R. M., zastoupeného Mgr. Richardem Cuřínem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Skořepka 422/7, PSČ 110 00, o určení pořadí
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm
XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. M., narozeného XY,
bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 44
INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 44 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2020, č. j. 43 ICm XY, 102
VSPH XY (KSCB 44 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 1. dubna 2020, č. j. 43 ICm XY, se zrušují a věc se vrací insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 1. dubna 2020, č. j. 43 ICm XY, Krajský soud v Českých
Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že pohledávka žalobce (Finančního úřadu pro Jihočeský kraj -
Územního pracoviště v Českých Budějovicích) P38 přihlášená do insolvenčního
řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 44 INS XY, není ve výši
95.562,72 Kč pohledávkou podřízenou (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II.
výroku).
2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
3. Usnesením ze dne 29. července 2019, č. j. KSCB 44 INS XY, insolvenční soud
(mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil mu oddlužení a insolvenčním
správcem ustanovil žalovaného.
4. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka
pohledávky z titulu daňových nedoplatků v celkové výši 743.606 Kč na jistině a
832.533,72 Kč na úrocích z prodlení a penále, podle výkazu nedoplatků ze dne
17. září 2019, č. j. 1992823/19/2201-80543-307477, a podle platebního výměru ze
dne 4. září 2019, č. j. 1957015/19/2203-50522-304002.
5. Usnesením ze dne 9. ledna 2020, č. j. KSCB 44 INS XY, insolvenční soud (mimo
jiné) schválil zprávu o přezkumu a schválil oddlužení dlužníka plněním
splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
6. Žalovaný (Insolvenční kancelář Kaplan Mlnářík a spol., veřejná obchodní
společnost, jako insolvenční správce dlužníka R. M.) popřel pohledávku žalobce
co do pořadí ohledně částky 95.562,72 Kč, o kterou úroky a penále převyšují
jistinu, s tím, že v této výši jde o pohledávku podřízenou ve smyslu § 172
odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona).
7. O popření pořadí pohledávky vyrozuměl žalovaný žalobce podáním datovaným
24. října 2019, doručeným 26. října 2019.
8. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 170
písm. d/, § 172 odst. 2 a § 174 odst. 2 insolvenčního zákona, z ustanovení § 3,
§ 152 odst. 2 a § 252 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a z
ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“) – dospěl k následujícím závěrům:
9. V návaznosti na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp.
zn. Pl. ÚS-st.-1/96 (jde o stanovisko uveřejněné pod číslem 9/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, které je dostupné i na webových stránkách
Ústavního soudu), se insolvenční soud při výkladu § 172 odst. 2 druhé věty
insolvenčního zákona nespokojil pouze s jazykovým výkladem.
10. Označené ustanovení bylo doplněno do insolvenčního zákona poslaneckým
pozměňovacím návrhem č. 1190 ke sněmovnímu tisku č. 71 odůvodněným následovně:
„V řadě případů se jedná o relikty pohledávek dlouhodobě vymáhaných v exekučním
řízení, ve kterém bylo rovněž přednostně uspokojováno příslušenství, nikoliv
jistina pohledávky (tj. typické případy dluhové pasti). Nelze rovněž odhlédnout
od skutečnosti, že řada takových pohledávek vznikla v době před nabytím
účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. před 1.
prosincem 2016, kdy skrze nedostatky v právní úpravě docházelo ke vzniku
excesivního příslušenství tvořeného právě především úroky z prodlení a
smluvními úroky. (...) Nutno podotknout, že navrhovaná právní úprava úzce
souvisí s existujícím ustanovením § 170 insolvenčního zákona, který stanoví,
které pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení
úpadku.“
11. Z uvedeného vyplývá, že § 172 odst. 2 druhá věta insolvenčního zákona
směřuje především proti přihláškám soukromoprávních pohledávek, u nichž v
důsledku konstrukce smluvních sankcí, nezřídka na hraně lichvy, převyšují
smluvní sankce přihlášenou jistinu, a pohledávka takových věřitelů by tak byla
uměle navyšována ke škodě věřitelů ostatních, kteří mohou uplatnit jen zákonné
sankce za prodlení. Úrok z prodlení se zaplacením daňové pohledávky však nemá
soukromoprávní charakter, „sleduje osud daně“. Navíc zákonem stanovenou výši
daňového úroku z prodlení zajisté nelze považovat za nemravnou. Úrok z prodlení
dosáhl značné výše důsledkem mnohaletého prodlení dlužníka s platbou daně.
Podle § 152 odst. 1 daňového řádu se přitom částečná úhrada daňové pohledávky
započítává nejprve na jistinu daně a až poté na příslušenství; tudíž zde
nevzniká dluhová past, na kterou v důvodové zprávě upozorňují autoři
pozměňovacího návrhu.
12. K tomu přistupuje i systematický výklad ve spojení s § 170 písm. d/
insolvenčního zákona, jehož si podle důvodové zprávy byl vědom i zákonodárce,
který daňové penále (a obdobně penále za nesplnění jiných důležitých
veřejnoprávních povinností) upřednostňuje před jinými mimosmluvními sankcemi.
Zákonodárce tak projevil vůli, aby sankce za neplnění daňových povinností byly
předmětem uspokojení i v insolvenčním řízení. Důvodem je zřejmý zájem státu na
tom, aby daně a veřejnoprávní pojistné byly včas a řádně hrazeny. Tento zájem
je ovšem třeba zohlednit i při výkladu § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního
zákona.
13. Smysl a účel § 172 odst. 2 insolvenčního zákona tak nedopadá na mimosmluvní
sankce za neplnění daňových povinností; naopak se míjí s účelem jejich
upřednostnění podle § 170 písm. d/ insolvenčního zákona. Proto insolvenční soud
uzavírá, že pojem „úroky z prodlení“ v § 172 odst. 2 větě druhé insolvenčního
zákona nezahrnuje úroky z prodlení ani jiné mimosmluvní sankce za neplnění
daňových povinností podle daňového řádu. Sporná pohledávka tedy není
pohledávkou podřízenou.
14. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu
2020, č. j. 43 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 44 INS XY):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že zamítl žalobu o určení,
že pohledávka žalobce není co do přihlášeného příslušenství v podobě úroků z
prodlení s úhradou daně ve výši 95.562,72 Kč pohledávkou podřízenou (první
výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 12.342 Kč (druhý
výrok).
15. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 170 a § 172 odst. 1 a 2
insolvenčního zákona a z ustanovení § 2 a § 252 daňového řádu, dospěl po
přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
16. V důvodové zprávě k poslaneckému pozměňovacímu návrhu k vládnímu návrhu
novely insolvenčního zákona (schválenému Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České
republiky na schůzi konané dne 26. října 2018), projednávané jako tisk č. 71,
se uvádí:
„Pozměňovací návrh k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších
předpisů, si klade za cíl řešit situace, v nichž v praxi dochází k přihlašování
takových pohledávek do oddlužení, jejichž příslušenství výrazně přesahuje výši
jistiny, tedy výši původního dluhu, a to navýšením o různé úroky, úroky z
prodlení či poplatek z prodlení. Důsledkem je, že plněním splátkového kalendáře dochází k distribuci měsíčních
splátek ve značné výši na příslušenství pohledávek, což snižuje uspokojení
jistiny pohledávek věřitelů, kterým pohledávka plynutím času a navyšováním o
úroky nenarostla. V řadě případů se jedná o relikty pohledávek dlouhodobě
vymáhaných v exekučním řízení, ve kterém bylo rovněž přednostně uspokojováno
příslušenství, nikoliv jistina pohledávky (tj. typické případy dluhové pasti). Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že řada takových pohledávek vznikla v
době před nabytím účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,
tj. před 1. prosincem 2016, kdy skrze nedostatky v právní úpravě docházelo ke
vzniku excesivního příslušenství tvořeného právě především úroky z prodlení a
smluvními úroky. Navrhuje se tudíž stanovit, aby příslušenství pohledávky ve formě úroků, úroků
z prodlení a poplatků z prodlení přesahující výši jistiny (a to výši k okamžiku
vzniku pohledávky, třebaže později mohlo dojít k částečnému uspokojení jistiny
a do insolvenčního řízení byla jistina přihlášena v nižší výši) bylo v
insolvenčním řízení uspokojováno v režimu tzv. podřízených pohledávek (§ 172
insolvenčního zákona), tedy až po úplném uhrazení všech ostatních pohledávek
zahrnutých do oddlužení. Výběr pouze určitého druhu příslušenství sleduje logiku privilegování takových
typů příslušenství, které nemají sankční povahu nebo které představují náklad
vynaložený věřitelem. Takové příslušenství pohledávky se nadále uspokojuje v
běžném pořadí nezávisle na výši jistiny. Nutno podotknout, že navrhovaná právní úprava úzce souvisí s existujícím
ustanovením § 170 insolvenčního zákona, který stanoví, které pohledávky se v
insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku. Typickým
atributem těchto vyloučených pohledávek v ustanovení § 170 insolvenčního zákona
je skutečnost, že vznikají až po rozhodnutí o úpadku (s výjimkou darovacích
smluv a nákladů účastníků insolvenčního řízení, které se neuspokojují zásadně
bez zřetele na fázi insolvenčního řízení). Nepovažujeme ovšem za vhodné a
priori vyloučit takové příslušenství pohledávek z uspokojení úplně, neboť se na
ně do okamžiku účinného popření pravosti, výše či pořadí (srov. § 193 a násl. insolvenčního zákona) hledí jako na pohledávky legálně vzniklé podle hmotného
práva. Úplného vyloučení uspokojení nemravných či lichvářských úroků lze tedy
dosáhnout jinými instituty insolvenčního práva.
Důsledkem výše uvedeného je rovněž potřeba jednoznačně stanovit základ pro účel
výpočtů, které se provádí v souvislosti s posuzováním podmínek zamítnutí návrhu
na povolení oddlužení (§ 395 insolvenčního zákona). Z konzultace s odbornou
veřejností totiž vyplynulo, že je nutné blíže specifikovat konstrukci „výše
pohledávek dlužníkových nezajištěných věřitelů“, neboť by mohly vzniknout
interpretační nejasnosti, zda jsou zahrnuty i pohledávky vyloučené (§ 170
insolvenčního zákona) a podřízené (§ 172 insolvenčního zákona). V daném případě
se skutečně počítá pouze s pohledávkami v běžném režimu uspokojování.“
která ostatně nejsou zpochybňována odvoláním. Právní posouzení věci
insolvenčním soudem však správné není. Pro závěr, zda úrok z prodlení podle §
252 daňového řádu je podřízenou pohledávkou podle § 172 odst. 2 insolvenčního
zákona, je rozhodující výklad znění tohoto zákonného ustanovení ve spojení s
citovanou úpravou daňového řádu. Odvolací soud se potud neztotožňuje ani se
závěrem insolvenčního soudu, že systematický výklad a výklad smyslem zákona
vede k závěru, že úroky z prodlení s úhradou daně nejsou podřízenou pohledávkou
dle § 172 insolvenčního zákona.
18. Odvolací soud je názoru, že úprava podřízených pohledávek zakotvená pro
případ řešení úpadku oddlužením v § 172 odst. 2 druhé větě insolvenčního zákona
dopadá (ohledně těch zde typově uvedených nároků, u kterých to připadá v
úvahu) též na veřejnoprávní pohledávky, tedy i na úroky z prodlení podle
daňových předpisů (sankce za nezaplacení daně ve lhůtě splatnosti). Jde tu o
samostatné zvláštní pravidlo pro případ oddlužení, které není z pohledu
rozlišování mezi soukromoprávními a veřejnoprávními pohledávkami nijak obsahově
provázáno s jiným pravidlem podle věty první (týkajícím se pohledávek ze smluv
a z podřízených dluhopisů). Věta druhá zcela zřetelně jen rozšiřuje výčet toho,
co insolvenční zákon za podřízené pohledávky (definované ve větě první) ještě
(nově) považuje, bez jakékoliv vazby na větu první téhož ustanovení [ srov.
použité pojmy „za podřízené pohledávky se (...) považují také (...)“].
19. Omezení dopadu tohoto zvláštního pravidla pouze na soukromoprávní
pohledávky neplyne ani z jeho dikce (která nevymezuje žádnou restrikci „úroků z
prodlení“, pokud jde o charakter pohledávek, s nimiž se pojí), ani neplyne z
důvodové zprávy, která jen ozřejmuje typické situace, jež vedly k zavedení dané
úpravy (včetně reliktů dřívějších právních poměrů), a nijak se z ní nepodává
jiný záměr, než zavést pro oddlužení režim podřízených pohledávek obecně tak,
že jde (mimo jiné) o úroky, úroky z prodlení (tedy ať už vzešly z předpisů
práva soukromého či veřejného) v té jejich souhrnné výši, ve které by
převyšovaly samotnou jistinu (tj. příslušnou základní pohledávku) k okamžiku
jejího vzniku. Je tedy rozhodné jen to, zda přihlášený nárok spadá pod některý
z těch, jež jsou v § 172 odst. 2 druhé větě insolvenčního zákona uvedeny ve
svém obecném označení užívaném příslušným (lhostejno kterým) právním předpisem
a u nichž se pak zkoumá, zda nejsou z pohledu daného ustanovení insolvenčního
zákona „nadlimitní“.
20. Obecný účel dané úpravy je tak zcela zřejmý z její dikce, žádné
privilegované postavení se tu nárokům z veřejnoprávních předpisů (úrokům či
úrokům z prodlení) výslovně nepřiznává a nelze je dovodit ani z dalšího
kontextu § 172 insolvenčního zákona či insolvenčního zákona jako celku,
natožpak z obsahu citované zákonné úpravy obsažené v daňovém řádu.
21. Co do pořadí (režimu uspokojení) přihlašovaných pohledávek zásadně nemá
význam, zda mají původ veřejnoprávní nebo soukromoprávní, ledaže by to z
konkrétního ustanovení (institutu) insolvenčního zákona výslovně vyplývalo.
Není-li tomu tak v daném případě, není důvodu rozlišovat původ sporných
pohledávek a platí obecné zásady rovného postavení věřitelů ve smyslu § 5
insolvenčního zákona. K tomu srov. (v jiných souvislostech) usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněné pod číslem
57/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 57/2019“) [které je (stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu]. Do insolvenčního řízení se vedle peněžitých pohledávek
přihlašují (vyčíslují v penězích) i pohledávky nepeněžité (srov. § 175
insolvenčního zákona), přičemž jako „pohledávky“ jsou pojímány nejen závazky
vzešlé na půdě předpisů práva soukromého (typově z občanskoprávních nebo
obchodních vztahů), nýbrž i závazky vzešlé na půdě předpisů práva veřejného,
např. daňové pohledávky; srov. např. odstavec [51] rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016 [jde rozsudek uveřejněný pod
číslem 69/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 69/2019“)], nebo odstavec [40]
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 23/2016 [jde
o rozsudek uveřejněný pod číslem 70/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R
70/2019“)]. Jde tedy o podřízenou pohledávku, kterou žalovaný popřel po právu.
22. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
23. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu vytýká
nesprávnost závěru, že pro účely posouzení pořadí přihlašovaných pohledávek
zásadně nemá význam, zda mají původ veřejnoprávní nebo soukromoprávní, ledaže
by to vyplývalo z konkrétního ustanovení (institutu) insolvenčního zákona.
24. Dovolatel míní, že judikatura, na kterou odvolací soud v daných
souvislostech odkazuje (R 57/2019, R 69/2019, R 70/2019) není přiléhavá a
dovolává se opačného názoru jiného senátu odvolacího soudu v rozsudku ze dne
16. března 2020, č. j. „104 VSPH 90/2020-38“ [správně „42 ICm 2824/2019, 104
VSPH 90/2020-38 (KSCB 46 INS 10085/2019)“], ve věci pojistného na veřejné
zdravotní pojištění. K tomuto dovolatel uvádí, že stejné pravidlo platí u
daňových nedoplatků zahrnujících příslušenství daně – úroky z prodlení. Úroky z
prodlení jsou peněžitým plněním dle § 2 odst. 3 písm. b/ daňového řádu, které
daňový řád zahrnuje pod pojem daň. Přihlášené příslušenství sleduje osud daně,
a je nedělitelnou součástí daňové pohledávky.
25. Úprava podřízených pohledávek zakotvená pro případ řešení úpadku
oddlužením v ustanovení § 172 odst. 2 druhé větě insolvenčního zákona nedopadá
na veřejnoprávní pohledávky v podobě úroku z prodlení podle daňových předpisů,
neboť ustanovení § 170 písm. d/ insolvenčního zákona obsahuje výjimku pro
penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění.
Úroky z prodlení mají v tomto případě povahu daňových nedoplatků, na něž
insolvenční zákon pamatuje pojmově i obsahově jako na jiná obdobná peněžitá
plnění.
26. Dovolatel dále poukazuje na to, že do insolvenčního řízení přihlásil
daňové nedoplatky, které vznikly před rozhodnutím o úpadku. Ve výkazu
nedoplatků ze dne 17. září 2019, č. j. 1992823/19/2201-80543-307477, vyčíslil
nezaplacenou daň z přidané hodnoty a daň z příjmů fyzických osob částkou
736.971 Kč a příslušenství daně (představující penále a úrok z prodlení)
částkou 832.533,72 Kč; celkem šlo o částku 1.576.139,72 Kč. Žalovaný pak
vyčíslil podřízenou pohledávku jako rozdíl oněch dvou částek (95.562,72 Kč);
takové vyčíslení však odporuje ustanovením § 172 odst. 2 větě druhé
insolvenčního zákona. Pohledávky, které dovolatel přihlásil do insolvenčního
řízení, nepředstavují jednu daňovou povinnost (jednu daňovou pohledávku), ale
celou řadu pohledávek, o kterých bylo rozhodováno platebními výměry a
dodatečnými platebními výměry dle ustanovení § 147 daňového řádu za více druhů
daní a za více zdaňovacích období.
27. Z ustanovení § 172 odst. 2 insolvenčního zákona též vyplývá, že při
vyčíslení podřízené pohledávky jako rozdílu mezi jistinou a příslušenstvím se
vychází z jistiny každé pohledávky k okamžiku jejího vzniku. Výše jistiny,
která byla přihlášena do insolvenčního řízení, nemusí být vždy v původní výši,
jestliže došlo k její částečné úhradě.
28. Výkaz nedoplatků ze dne 17. září 2019 musí obsahovat náležitosti dle
ustanovení § 176 odst. 2 daňového řádu. Jednou z těchto náležitostí jsou dle
ustanovení § 176 odst. 2 písm. d/ daňového řádu údaje o jednotlivých
nedoplatcích. Výkaz nedoplatků tedy neobsahuje údaje o dani stanovené dle § 147
daňového řádu, tedy o výši pohledávky ke dni jejího vzniku, jak požaduje
ustanovení § 172 odst. 2 insolvenčního zákona. Následně dovolatel rozepisuje
jednotlivé daňové pohledávky (s údaji o výši jistiny v době vzniku) a jejich
(ne)úročení.
29. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
30. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí
žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v
posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem beze
zbytku neřešenou.
31. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
32. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
33. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
34. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona (ve znění, jež od zahájení insolvenčního řízení na majetek
dlužníka, tedy od 25. července 2019, nedoznala změn):
§ 170 (insolvenčního zákona)
V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku,
není-li dále stanoveno jinak,
a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených
věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po
tomto rozhodnutí,
b/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které
se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,
(…)
d/ mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za
nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na
sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného
za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla
před rozhodnutím o úpadku,
e/ smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o
úpadku,
(…)
§ 172 (insolvenčního zákona)
(1) Po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s
výjimkou pohledávek uvedených v § 170, lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž
podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z
jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu.
(2) Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena
až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka,
zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou pohledávku se
považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního
předpisu. Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, za podřízené pohledávky se s
výjimkou pohledávek uvedených v § 170 považují také úroky, úroky z prodlení a
poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta
sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková
smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši
jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku.
(3) Podřízené pohledávky se postupem podle odstavce 1 uspokojují v závislosti
na dohodnuté nebo stanovené míře jejich podřízenosti; jinak se uspokojují
poměrně. Jako poslední se vždy uspokojují pohledávky společníků nebo členů
dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, a to
poměrně.
(4) Pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve
společnosti nebo v družstvu se v insolvenčním řízení neuplatňují, ale pouze se
oznamují insolvenčnímu správci, který vede jejich evidenci.
35. Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným
právním otázkám následující závěry:
36. Otázku, zda úprava obsažená v § 172 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona
se týká i veřejnoprávních otázek, zodpověděl Nejvyšší soud (po podání dovolání
v této věci) v rozsudku ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 73/2020. V
tomto rozhodnutí (na něž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud vysvětlil, že
úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených
věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené
pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, jsou ve výši, ve
které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího
vzniku podřízenými pohledávkami ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé
insolvenčního zákona i tehdy, jde-li o příslušenství nebo o smluvní pokutu
vzešlé z prodlení s úhradou veřejnoprávní pohledávky. K tomu budiž dodáno, že
oním rozhodnutím přezkoumal Nejvyšší soud závěry rozsudku odvolacího soudu, na
který na podporu svého (jiného) názoru odkazoval dovolatel (srov. odstavec 24.
výše) a potud je odmítl jako nesprávné. Je-li příslušenstvím daňové pohledávky
úrok z prodlení, pak i vzhledem k tomu, co v návaznosti na závěry literatury
(srov. např. Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 1995, str.
125), a judikatury (srov. např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna
2014, sp. zn. 29 Cdo 902/2012, uveřejněný pod číslem 19/2015 Sb. rozh. obč.)
uvedl Nejvyšší soud k obecné zásadě stálosti (konstantnosti) pojmosloví v
právním předpisu v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 73/2020, neexistuje žádný důvod,
pro který by takové (ustanovením § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona
výslovně označené) příslušenství nemohlo být podřízenou pohledávkou jen proto,
že jde o příslušenství pohledávky veřejnoprávní. Oporu pro takový úsudek
nenalézá Nejvyšší soud ani v textu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona. Jen z
toho, že (případně) nejde o pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním
řízení ve smyslu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, neplyne, že by nemohlo
jít o pohledávku podřízenou podle ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé
insolvenčního zákona.
37. Dovolání je přesto důvodné.
38. Odvolací soud při korekci zjevně nesprávného názoru insolvenčního soudu
přehlédl, že skutkový stav, z nějž vyšel insolvenční soud (a který odvolací
soud převzal), nedovoluje v rovině právní uzavřít, jaká byla původní výše
jistiny daňové pohledávky v době jejího vzniku. „Výkaz nedoplatků“ již podle
svého názvu zobrazuje výši dluhu na daních ke dni jeho vystavení a odpověď na
otázku, jaká byla původní výše daňové pohledávky (k níž se váže zkoumané
příslušenství), z něj bez dalšího neplyne (takové zjištění soudy ani
neučinily). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v dotčeném ohledu
neúplné a tedy i nesprávné.
39. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu