KSPH 71 INS XY
71 ICm XY
29 ICdo 45/2018
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce BP Integralis Limited, se sídlem v Diagorou 4, Kermia Building, 6th
Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo
255048, proti žalovanému M. M., narozenému XY, bytem XY, o určení pravosti
pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 71 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
žalovaného vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS XY, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017,
č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), t a k t o:
I. Dovolání žalobce proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS
XY), kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III.
výroku o nákladech řízení a proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o
nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm
XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), se s výjimkou druhého výroku mění takto:
1/ Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2015, č. j. 71 ICm XY se v
bodech II. a III. výroku mění tak, že se určuje, že žalobce měl vůči dlužníku
po dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení přihlášenou pohledávku z titulu
smlouvy o úvěru ze dne 23. dubna 2010 ve výši 646.897 Kč.
2/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 20. února 2015, č. j. 71 ICm XY, Krajský soud v Praze
(dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení o žalobě v části, ve které
se žalobce (BP Integralis Limited) domáhal vůči žalované (JUDr. Daniele
Urbanové, jako insolvenční správkyni dlužníka M. M.) určení, že jeho dílčí
pohledávka č. 1 ve výši 13.052 Kč, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 56.900 Kč a
dílčí pohledávka č. 3 ve výši 80.000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení
vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka pod sp. zn. KSPH 71 INS XY,
z titulu nároků ze smlouvy o úvěru ze dne 23. dubna 2010 (dále též jen „úvěrová
smlouva“) jsou po právu (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že jeho
pohledávka ve výši 646.897 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka z
titulu nároků z úvěrové smlouvy je po právu (bod II. výroku). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 170 písm. a/ a § 192 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), dále z ustanovení § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) a z ustanovení § 261 odst. 3 písm. d/, § 262 odst. 4, §
497, § 502 odst. 1 a § 506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování ohledně zamítavého výroku o
věci samé k následujícím závěrům:
[3] Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že právní předchůdce žalobce (žalobce
pohledávku nabyl postoupením) poskytl dlužníku úvěr ve výši 400.000 Kč, který
se dlužník zavázal splácet v dohodnutých měsíčních splátkách. [4] Předmětný úvěrový vztah byl vztahem mezi podnikateli (dlužník si bral úvěr
pro účely podnikání). [5] Částka, která zůstala předmětem sporu (646.897 Kč), představuje úrok za
celou dobu trvání úvěrového vztahu, po odpočtu 44 splátek úvěru představovaných
částkou 250.370 Kč, z níž 237.308 Kč připadlo na úrok. [6] V článku VII. odst. 3 úvěrové smlouvy si účastníci smluvního vztahu
sjednali možnost okamžitého splacení celého úvěru tehdy, je-li proti dlužníku
vydáno usnesení o úpadku. Splatnost celého úvěru nastává ke dni, kdy byl
insolvenční návrh dlužníka doručen soudu. [7] V článku IV. odst. 1 úvěrové smlouvy byl sjednán úrok z úvěru ve výši 1,34
% měsíčně, čemuž odpovídá průměrný přepočtený úrok 1,01% měsíčně. Úroky z úvěru
se počítají a jsou splatné vždy jednou měsíčně, a to v den pravidelné splátky
úvěru. [8] Jde o platné ujednání (míněno ujednání obsažené v článku VII. odst. 3
úvěrové smlouvy) kopírující ustanovení § 506 obch. zák. Nelze však přehlédnout,
že toto ujednání vede při úpadku dlužníka k obcházení ustanovení § 170 písm. a/
insolvenčního zákona a v konečném důsledku ke sjednání výhody daného věřitele
na úkor ostatních insolvenčních věřitelů.
Tato v obecné rovině možná dohoda s
podnikatelem musí být poté, co se dlužník dostane do úpadku, posouzena v
rozsahu, v němž by jinak umožnila věřiteli v insolvenčním řízení uplatňovat
příslušenství pohledávky i za dobu po rozhodnutí o úpadku, jako absolutně
neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Ke kapitalizaci úroku za celé
období trvání smlouvy o úvěru (tj. do 28. dubna 2030) ke dni jeho předčasného
„zesplatnění“ nelze přihlížet. [9] Žalobce (tak) mohl v insolvenčním řízení přihlásit pouze úroky běžící do
rozhodnutí o úpadku dlužníka, tj. do 5. března 2014. [10] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2017, č. j. 71 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPH 71 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první
výrok). 2/ Konstatoval, že bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu nebyl dotčen
odvoláním (druhý výrok). 3/ Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 12.342 Kč (třetí výrok). [11] Ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé dospěl odvolací
soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[12] Předmětem právního posouzení věci byla skutečnost, zda „zesplatněné“ úroky
z úvěru náleží žalobci po právu. Rozhodnutí insolvenčního soudu je věcně
správné; proto do jisté míry lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku. Je však
třeba doplnit, že k „zesplatnění“ úvěru došlo ke dni právní moci rozhodnutí o
úpadku. Článek VII. odst. 3 úvěrové smlouvy totiž výslovně uvádí, že „právo
věřitele na okamžité splacení celého úvěru vzniká (…) také tehdy, když proti
kterékoliv zavázané osobě, kterou se rozumí dlužník, (…) nabude právní moci
usnesení o exekuci na jeho majetek či usnesení o jeho úpadku“. Tento odstavec
obsahuje další ujednání, podle něhož splatnost celé půjčky – podá-li návrh sama
zavázaná osoba – nastává v okamžiku, kdy byl soudu doručen insolvenční návrh;
tím je primární ujednání o „zesplatnění“ úvěru právní mocí usnesení o zjištění
úpadku relativizováno, když je zjevné, že tato ujednání jsou ve vzájemném
vnitřním rozporu. [13] Účastníci se takto snažili obejít ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního
zákona a poskytnout tak „pro futuro“ žalobci, respektive jeho právnímu
předchůdci, zvýhodnění v případném insolvenčním řízení oproti jiným věřitelům. Není totiž žádného důvodu, pro který by podání insolvenčního návrhu věřitelem
mělo mít jiné důsledky než podání insolvenčního návrhu dlužníkem. Pak je ovšem
na místě aplikace ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona a nezbývá než
uzavřít, že žalobci svědčí právo pouze na úroky, jež přirostly k úvěru do
právní moci usnesení o zjištění úpadku, tedy do 10. března 2014 (nikoli do 5. března 2014 jak nesprávně uvedl insolvenční soud). [14] Smyslem ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona bylo neuspokojit
příslušenství pohledávek, které k nim přirostlo až po rozhodnutí o úpadku,
jinak by v podstatě šlo o obsoletní ustanovení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. prosince 2016 „sp. zn.“ (správně „sen.
zn.“) 29 ICdo 88/2014 [jde o
rozsudek uveřejněný pod číslem 48/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 48/2018“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], ani
„rozsudek“ (správně „usnesení“) Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2014
„sp. zn.“ (správně „sen. zn.“) 104 VSPH 29/2014, tedy na věc nelze aplikovat; v
tam řešených věcech totiž došlo k „zesplatnění“ úvěru, a tedy ke kapitalizaci
úroků z úvěru před rozhodnutím o úpadku. [15] Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
1/ Způsobuje kumulace důvodů pro „zesplatnění“ úvěru složeného z nesplacené
jistiny a úroků za celou dobu splácení úvěru (způsobem sjednaným v článku VII. úvěrové smlouvy) neplatnost jednoho z těchto ujednání pro jejich vnitřní
rozpornost? 2/ Je platné (v návaznosti na odpověď na otázku č. 1/) ujednání o okamžitém
„zesplatnění“ úvěru (nesplacené jistiny a úroků za celou sjednanou dobu) v
důsledku toho, že dlužník na sebe podal insolvenční návrh? [16] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je
Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném výroku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení. [17] K otázce č. 1 argumentuje dovolatel ve prospěch názoru, že ujednání
obsažená v článku VII. odst. 3 úvěrové smlouvy nejsou vnitřně rozporná ani
neplatná pro neurčitost nebo nesrozumitelnost. To, že situace, kdy insolvenční
návrh podává dlužník, se liší od situace, kdy jej podává dlužníkův věřitel, má
dovolatel za logické, poukazuje potud na ustanovení § 346 a § 348 odst. 1 obch. zák. K souladnosti ujednání o „zesplatnění“ pro případ prodlení s úhradou
splátek s ustanovením § 170 insolvenčního zákona dovolatel poukazuje na (v
dovolání označenou) judikaturu Nejvyššího soudu. K otázce č. 2 dovolatel uvádí,
že jde o smluvně založený způsob reakce na zvýšené riziko neuhrazení budoucích
splátek v důsledku nepříznivé změny poměrů u dlužníka. Jde rovněž o logický
krok doplňující zajištění pohledávky zástavním právem; kdyby se totiž při
zahájení insolvenčního řízení nestal splatným celý úvěr, bylo by možné
uspokojit ze zástavy pouze splatnou část pohledávky. [18] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září
2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. [19] V průběhu dovolacího řízení insolvenční řízení na majetek dlužníka
pravomocně skončilo na základě usnesení ze dne 3. října 2019, č. j. KSPH 71 INS
XY, jímž insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení
dlužníkem (bod I. výroku) a přiznal dlužníku osvobození od placení zbytku
pohledávek (body II. a III. výroku). V souladu s ustanovením § 159
insolvenčního zákona (ve znění účinném v době vydání označeného usnesení) se od
skončení insolvenčního řízení předmětný spor považuje za spor o určení pravosti
pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení (odstavec 4, ve
spojení s odstavcem 1 písm.
a/), a jeho účastníkem se dnem skončení
insolvenčního řízení místo dosavadní žalované (insolvenční správkyně dlužníka)
stal bez dalšího dlužník (odstavec 5), s nímž Nejvyšší soud dále jednal jako se
žalovaným. Předmětné změny se promítly i v záhlaví tohoto rozhodnutí.
[20] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. [21] Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v prvním a třetím
výroku, tedy (při absenci jiného odlišení v dovolání) i v té části prvního
výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu III. výroku o nákladech řízení a ve výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto
rozsahu Nejvyšší soud bez dalšího odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání; výše
označené otázky se výroků o nákladech řízení zjevně netýkají a ohledně těchto
výroků dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentoval. K vymezení
přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. [22] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci
samé, je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z
omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení
dovoláním předestřených otázek je napadené rozhodnutí rozporné s dále označenou
judikaturou Nejvyššího soudu. [23] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [24] Skutkový stav, z nějž napadené rozhodnutí vychází, dovoláním nebyl
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. [25] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
insolvenčního zákona, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a obchodního
zákoníku:
§ 132 (insolvenčního zákona)
(1) U insolvenčního návrhu dlužníka postačí, jsou-li rozhodné
skutečnosti osvědčeny údaji insolvenčního návrhu a jeho přílohami. (…)
§ 170 (insolvenčního zákona)
V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li
dále stanoveno jinak,
a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených
věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po
tomto rozhodnutí,
b/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které
se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,
(…)
§ 121 (obč. zák.)
(…)
(3) Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení
a náklady spojené s jejím uplatněním. § 497 (obch. zák.)
Základní ustanovení
Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho
prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté
peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
V citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení insolvenčního zákona od
zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (21. února 2014), aniž
později doznala změn. Citovaná ustanovení občanského zákoníku a obchodního
zákoníku platila v nezměněné podobě (pro věc opět rozhodné) od uzavření úvěrové
smlouvy do 31. prosince 2013. [26] Předmětem dalšího výkladu je následující klauzule úvěrové smlouvy:
VII. (…)
3. Právo věřitele na okamžité splacení celého úvěru vzniká, vedle důvodů
uvedených v bodu III. odst. 9 této smlouvy, také tehdy, když proti kterékoliv
zavázané osobě, kterou se rozumí dlužník, či kterýkoliv zástavce zajišťující
úvěr zástavním právem, nabude právní moci usnesení na jeho majetek či usnesení
o jeho úpadku. (…) Splatnost celého úvěru ve všech uvedených případech nastává
ke dni, kdy byla soudu či rozhodci doručena příslušná žaloba či příslušný
návrh, nebo kdy příslušný orgán bez žaloby vydal odpovídající rozhodnutí, a to
jen a pouze tehdy, pokud se příslušné usnesení nebo rozhodnutí stalo
pravomocným. Jestliže příslušná zavázaná osoba podá insolvenční návrh sama na
sebe, splatnost celé půjčky nastává k okamžiku, kdy byl insolvenční návrh
doručen soudu. [27] Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, přiznal účastníkům smluvního vztahu právo
dohodnout se (typově např. v mezích smlouvy o úvěru – srov. § 497 a násl. obch. zák.), že sjednané úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody
účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)] a
následně pak věřiteli právo požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s
placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu
úroku z prodlení. [28] Obstojí-li závěr, že v souladu s článkem VII. odst. 3 úvěrové smlouvy
nastala splatnost úvěru s příslušenstvím ke dni podání insolvenčního návrhu
dlužníkem (tedy k 21. únoru 2014), pak nelze přitakat argumentaci o nutné
aplikaci § 170 písm. a/ insolvenčního zákona. Jinak řečeno, není možné vyloučit
z uspokojení příslušenství pohledávky ve chvíli, kdy se kapitalizovaný úrok
stal ještě před rozhodnutím o úpadku (zde před 5. březnem 2014) součástí
jistiny pohledávky (či jistinou samotnou), a to bez ohledu na to, zda se tak
stalo v důsledku prodlení dlužníka s úhradou splátek nebo na základě jiné
(platné) podmínky úvěrové smlouvy (srov. obdobně R 48/2018). [29] Zbývá určit, zda klauzule obsažená v článku VII. odst. 3 úvěrové smlouvy
je platnou podmínkou úvěrové smlouvy. [30] Jak je patrno z ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. (právo věřitele žádat
splnění závazku ručitelem, je-li nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní)
nebo z ustanovení § 326 odst. 2 obch. zák. (odstoupení od smlouvy při
prohlášení konkursu na majetek druhé strany), není v závazkovém právu neobvyklé
vázat vznik práv věřitele (těch, která by jinak neměl) ke ztrátě způsobilosti
druhé smluvní strany dostát svým závazkům (typicky tehdy, je-li v úpadku). Přitom je zjevné, že s přihlédnutím k dikci § 132 odst.
1 insolvenčního zákona
(ve znění účinném i v době, kdy dlužník podal na sebe insolvenční návrh v této
věci) se zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka na základě
dlužnického insolvenčního návrhu v zásadě rovná přiznání dlužníka, že je v
úpadku, nebo že mu úpadek hrozí. Možnost ujednat si v úvěrové smlouvě splatnost
celého dluhu (včetně sjednaných úroků) pro případ, že (úvěrový) dlužník na sebe
podá insolvenční návrh (zahájí insolvenční řízení), tedy neodporuje žádnému
kogentnímu ustanovení zákona (včetně ustanovení § 170 písm. a/ a b/
insolvenčního zákona), ani základním zásadám insolvenčního řízení, jak jsou
vyjádřeny především v § 5 insolvenčního zákona. [31] Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2
obč. zák. a § 266 obch. zák., a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných
např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20
Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, neshledává Nejvyšší soud ve zkoumaném ujednání ani žádný vnitřní rozpor
(právní moc rozhodnutí o úpadku bude zjevně rozhodná pro splatnost celého úvěru
jen tam, kde šlo o rozhodnutí vydané na základě věřitelského insolvenčního
návrhu). Nejasnost či nesrozumitelnost předmětného ujednání nevyvolává ani to,
že v něm byl úvěr označen též jako „půjčka“. [32] K závěrům formulovaným výše v odstavcích [27] až [31] srov. v typově
shodné věci téhož věřitele u jiného insolvenčního dlužníka též odstavce [38] až
[41] rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 36/2018. [33] Dovolání je tudíž opodstatněné. Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky
řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil (vyjma
dovoláním nedotčeného druhého výroku) v tom duchu, že žalobě o určení pravosti
dovolatelovy pohledávky vyhověl (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), a to v podobě
plynoucí z § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, v rozhodném znění (k tomu srov. odstavec [19] výše). [34] Výrok o nákladech řízení před soudy nižších stupňů se opírá o ustanovení §
224 odst. 2 a § 142 o. s. ř., a o ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního
zákona; žalobce měl ve sporu úspěch, nicméně náklady, jejichž náhradu by mohl
požadovat, mu vzniky v době, kdy se řízení účastnila jako žalovaná insolvenční
správkyně dlužníka, takže přiznání náhrady vůči dlužníku (jenž se poté stal
účastníkem řízení místo insolvenční správkyně podle § 159 odst. 5 insolvenčního
zákona, v rozhodném znění) vylučuje ustanovení § 202 odst. 1 věty první
insolvenčního zákona. [35] Jinak řečeno, jestliže incidenční spor o určení pravosti přihlášené
pohledávky skončil úspěchem věřitele po skončení insolvenčního řízení již za
účasti dlužníka (§ 159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona, v rozhodném znění),
uplatní se pravidlo formulované v ustanovení § § 202 odst.
1 věty první
insolvenčního zákona zásadně i proti dlužníku ve vztahu k těm nákladům, které
věřitel v řízení účelně vynaložil v době, kdy účastníkem sporu byl insolvenční
správce dlužníka. [36] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V rozsahu, v němž
Nejvyšší soud dovolání odmítl, žalobci právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů tohoto řízení nevzniklo a ve zbývajícím rozsahu opět platí, že šlo o
náklady, jež vzniky (pouze) v době, kdy se řízení účastnila jako žalovaná
insolvenční správkyně dlužníka, takže přiznání náhrady vylučuje ustanovení §
202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2020
JUDr. Zdeněk K r č m á
ř
předseda senátu