KSCB 25 INS XY 43 ICm XY 29 ICdo 47/2020-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně R. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Denisou Markovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, J. Š. Baara 1625/11, PSČ 370 01, proti žalovanému ISALIS v. o. s., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 05720834, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Koláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 25 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 43 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 25 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 13. června 2018, č. j. 43 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (R. H.) domáhala vůči žalovanému (ISALIS v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka J. H.) vyloučení tam označených nemovitých věcí v katastrálním území XY a XY (dále jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 16.456 Kč (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 43 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 25 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.200 Kč (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. V mezích uplatněného dovolacího důvodu vytýká dovolatelka odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že jí nesvědčí legitimace k podání vylučovací žaloby [proto, že proti postupu podle § 274 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se u majetku patřícího do společného jmění manželů měla bránit podáním žaloby o vypořádání společného jmění manželů]. K tomu uvádí, že vylučovací žalobu nepodala jen proto, že jde o majetek ve společném jmění manželů, nýbrž proto, že ustanovení § 274 insolvenčního zákona bylo v jejím případě aplikováno nesprávně (cena nemovitostí stanovená znaleckými posudky, z níž vyšel insolvenční správce dlužníka pro účely postupu dle § 274 insolvenčního zákona, je nepřiměřeně nízká). Proto nepokládá za přiléhavý odkaz odvolacího soudu na rozsudek „NS č. 29 ICdo 37/2016“ ze dne 30. listopadu 2016 [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněný pod číslem 65/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 65/2018“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
5. Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že se nezabýval odvolací námitkou zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti rozsudku insolvenčního soudu, ani námitkou nedostatečnosti provedeného dokazování k otázce ceny nemovitostí.
6. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je (oproti mínění dovolatelky) v posouzení pro věc rozhodné právní otázky souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou především R 65/2018. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 205 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona brání tomu, aby se dlužníkův manžel úspěšně domohl vyloučení majetku náležejícího do (nevypořádaného) společného jmění dlužníka a tohoto manžela jen proto, že jde o majetek ve společném jmění manželů. V důvodech rozsudku ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 151/2017, uveřejněného pod číslem 77/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 77/2020“), Nejvyšší soud doplnil, že dojde-li k úpadku jednoho z manželů či obou manželů, dochází při některých způsobech řešení úpadku k zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela a v rámci povinnosti využít majetek ve společném jmění manželů k uspokojení věřitelů, kteří jsou účastníky insolvenčního řízení, upravuje insolvenční zákon postup pro nakládání s majetkem patřícím do společného jmění manželů. Tímto postupem je buď vypořádání společného jmění manželů (zpravidla dohodou insolvenčního správce a manžela dlužníka nebo soudním rozhodnutím), nebo zahrnutí majetku ze společného jmění do majetkové podstaty (odstavec 24. odůvodnění). Zahrnutí majetku ze společného jmění do majetkové podstaty připadá v úvahu tehdy, nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů. Nesouhlasí-li manžel dlužníka se zahrnutím celého majetku náležícího do společného jmění manželů do majetkové podstaty dlužníka, neboť se domnívá, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, nejsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, může podat žalobu na vypořádání společného jmění manželů (odstavec 25. odůvodnění).
9. R 77/2020 tedy odpovídá na dovolatelkou předestřenou právní otázku způsobem souladným s rozhodnutím odvolacího soudu [tak, že včasná žaloba o vypořádání společného jmění manželů je prostředkem, jehož prostřednictvím může dlužníkův manžel (bývalý manžel) docílit věcného přezkumu správnosti postupu insolvenčního správce podle § 274 insolvenčního zákona]. Není-li odpovídajícím prostředkem vylučovací žaloba podle § 225 a násl. insolvenčního zákona, pak soudy nemají důvod zkoumat v řízení o vylučovací žalobě otázku správnosti určení ceny nemovitostí (žaloba by musela být zamítnuta bez ohledu na výsledky takového zkoumání).
10. K namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu (kterou podle dovolatelky měl zohlednit odvolací soud) Nejvyšší soud dodává, že napadené rozhodnutí i potud odpovídá závěrům formulovaným k otázce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. Namítaný rozpor mezi zněním výroku rozsudku insolvenčního soudu a jeho odůvodněním se týká pouze poslední věty prvního odstavce odůvodnění, v němž insolvenční soud rekapituloval obsah žaloby. O tom, že insolvenční soud rozhodoval o vylučovací žalobě (a žalobu zamítl právě proto, že takovou žalobou otázku vypořadatelnosti společného jmění manželů řešit nelze), odvolací soud zjevně žádné pochybnosti neměl a nemá je ani Nejvyšší soud.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. března 2020) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 16. dubna 2020. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně. P o u č e n í: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 25. listopadu 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu