KSPH 36 INS 9175/2009
36 ICm 1451/2010
29 ICdo 5/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v
právní věci žalobce AHREND, s. r. o., se sídlem v Praze 10, U Továren 770/1b,
PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 45 27 08 13, zastoupeného JUDr. Petrem
Kališem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Nad Královskou oborou 161/11, PSČ
170 00, proti žalovaným 1) JUDr. Ing. H. H., LL.M., 2) CON INVEST a. s., se
sídlem v Dobříši, Za Pivovarem čp. 3, PSČ 263 01, identifikační číslo osoby 25
06 16 07, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 36 ICm 1451/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CON
INVEST a. s., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS
9175/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
září 2011, č. j. 36 ICm 1451/2010, 103 VSPH 83/2011-75 (KSPH 36 INS 9175/2009),
Dovolání se zamítá.
Krajský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 15. dubna 2011, č. j. 36 ICm 1451/2010-39, určil, že pohledávky žalobce za dlužníkem, přihlášené
do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 36
INS 9175/2009, a to nevykonatelná a nezajištěná pohledávka ve
výši 18,679.937,60 Kč a nezajištěná a podmíněná pohledávka ve
výši 544.920,- Kč, jsou po právu. Soud prvního stupně, cituje ustanovení § 114b a § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavřel, že
„usnesením ze dne 15. prosince 2010 vyzval žalovaného k vyjádření k žalobě,
která mu byla zároveň doručena, ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení. V usnesení
byl žalovaný poučen, že v případě nevyjádření se ve stanovené lhůtě se má za
to, že nárok uznává a soud může ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání“. Usnesení bylo „žalovanému“ doručeno spolu se žalobou do vlastních rukou 6. prosince 2010 a „žalovaný“ na výzvu soudu reagoval podáním ze dne 7. února
2011, doručeným soudu dne 8. února 2011. „S marným uplynutím lhůty, kterou soud stanovil žalovanému pro písemné
vyjádření ve věci, ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. spojuje fikci, že nárok,
který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce
uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§
153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky nelze vyvrátit a nezanikají ani
uplynutím času; na tom, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou,
proto nic nemohou změnit okolnosti, že se žalovaný opožděně ve věci vyjádřil,
že nárok žalobce v tomto vyjádření v plném rozsahu neuznal a že v opožděném
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Opožděně podané vyjádření ve věci může mít právní význam jen tehdy, jestliže
žalovaný prokáže, že mu v tom bránil vážný důvod, a současně jestliže takový
vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání. Proto soud ve
věci rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. a žalobě v
plném rozsahu vyhověl“. Vrchní soud v Praze k odvolání první žalované usnesením ze dne 21. září 2011,
č. j. 36 ICm 1451/2010, 103 VSPH 83/2011-75 (KSPH 36 INS 9175/2009), rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že ustanovení § 114b o. s. ř. je jedním z prostředků
přípravy jednání (§ 114a až § 114c o. s. ř.). „Jde-li o věc zcela jednoduchou,
pak není třeba žalovaného ani vyzvat k vyjádření prostou výzvou, ani formou
usnesení podle § 114b o. s. ř., ani nařídit přípravné jednání. Jinak tomu bude
u věci skutkově a právně složité. Posuzování účelnosti se podle zákona odvíjí
od povahy věci; tou se nerozumí její hmotněprávní kvalifikace, nýbrž
předpokládané nároky na dokazování při jednání. Smyslem přípravy jednání je
především stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem
dokazování. Dokazování ve sporném řízení směřuje k tomu, aby právně významná
skutková tvrzení účastníků, jež jsou mezi nimi sporná, byla skutkově objasněna. Skutek, který je předmětem důkazního řízení, je vymezen skutkovými tvrzeními
žalobce.
Postup podle citovaného ustanovení ve sporném řízení však předpokládá,
že to odůvodňuje povaha věci a okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání
usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu
věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a
navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného
nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc
rozhodnout. Okolnosti případu pak odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kde dosavadní poznatky ukazují, že ačkoliv by podle
své povahy nemuselo jít o věc z hlediska skutkového stavu mimořádně obtížnou,
tu jsou takové mimořádné okolnosti, které vedou k závěru, že bez písemného
vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při
něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Negativním předpokladem je, že se
jedná o věc, v níž nelze ve smyslu § 99 odst. 1 o. s. ř. uzavřít smír, nejde o
některou z věcí, jež jsou vypočteny v § 120 odst. 2 o. s. ř. a nebylo provedeno
přípravné jednání podle § 114c o. s. ř.“
Předmětem řízení v projednávané věci – pokračoval odvolací soud – „není nárok,
o němž by nebylo v době podání žaloby ničeho známo, neboť se jedná o incidenční
spor, vyvolaný tím, že žalovaní žalobcem řádně přihlášenou pohledávku do
insolvenčního řízení popřeli s tím, že pohledávka neexistuje; nadto pod sp. zn. 45 Cm 49/2006 soudu prvního stupně je sporná pohledávka zároveň předmětem
sporného řízení, jež bylo zahájeno ještě dříve, než byl zjištěn dlužníkův
úpadek, o čemž byl soud prvního stupně informován jak ze samotné žaloby, tak z
podání žalované ze dne 7. února 2011, z něhož vyplývá, že zároveň navrhla
přerušení řízení do skončení výše uvedeného sporu, kterým se soud prvního
stupně nezabýval a nerozhodl o něm. Předmětem sporu je pak pohledávka ze
smlouvy o dílo, o níž žalovaná prohlašuje, že zanikla zápočtem pohledávky
dlužníka za žalobcem z právního důvodu smluvní pokuty za nedodržení sjednaného
termínu k dokončení a předání díla“. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že „v zásadě postup dle § 114b o. s. ř. přichází v úvahu i v incidenčním řízení, neboť se jedná o spory, v nichž lze
uzavřít smír, jak předpokládá ustanovení § 162 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přičemž je třeba
vykládat tuto možnost objektivně, jež se váže k určitému typu sporu a pro
postup podle § 114b o. s. ř. pak není rozhodující, zda věřitelský výbor
vyslovil s uzavřením smíru souhlas. Na rozdíl od soudu prvního stupně má
odvolací soud za to, že postup podle § 114b o. s. ř. v této konkrétní věci
vylučovala povaha a okolnosti věci. Jedná se o věc vyvolanou insolvenčním
řízením, což znamená, že uplatněný nárok byl předmětem přezkumného jednání v
rámci insolvenčního řízení a nadto je i předmětem sporu projednávaného před
soudem prvního stupně pod sp. zn. 45 Cm 49/2006, jehož předmětem je zaplacení
sporné pohledávky.
Po skutkové stránce uplatněný nárok je založen na
fakturované ceně díla a žalované nelze přičítat k tíži, že poté, co byla
ustanovena dlužníkovou insolvenční správkyní, popřela pohledávku bez bližšího
odůvodnění, neboť neměla k dispozici konkrétní rozhodující skutečnosti, na
jejichž základě by se mohla kvalifikovaně existenci sporné pohledávky bránit“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 3 o. s. ř., namítaje
existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj., že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „uplatněný nárok
byl předmětem přezkumného jednání v rámci insolvenčního řízení a nadto je i
předmětem sporu projednávaného před soudem prvního stupně v související věci č. j. 45 Cm 49/2006, jehož předmětem je zaplacení sporné pohledávky, přičemž
stanovisko první žalované mělo být soudu prvního stupně z jeho činnosti známé“. Přitom akcentuje, že „o komplikovanosti případu vypovídá skutečnost, kterou
odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí sám konstatoval, že
insolvenční správkyně neměla v rámci popěrného úkonu dostatek rozhodujících
skutečností, na základě nichž by mohla popření pohledávky blíže odůvodnit a na
základě nichž by se mohla existenci pohledávky kvalifikovaně bránit“. Poukazuje
na průběh přezkumného jednání konaného u insolvenčního soudu dne 14. září 2010
a zaznamenaného v protokolu z jednání zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne
16. září 2010, jakož i na seznam přihlášených nezajištěných pohledávek, jenž
byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku dne 17. září 2010, z nichž je zřejmé, že
žalovaní popřeli žalobcem přihlášenou pohledávku „v plné výši co do pravosti
bez uvedení bližších důvodů“. Nevyžaduje-li zákonná úprava popírání pravosti pohledávek věřitelů v souladu s
ustanovením § 193 insolvenčního zákona, aby úkon popření byl blíže odůvodněn a
nevyplývá-li tento požadavek ani z vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu
pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního
zákona (dále jen „vyhláška“), bude namístě, aby konkrétní důvody popření
pohledávky žalovaná uvedla v rámci své procesní obrany proti podané incidenční
žalobě na určení pravosti pohledávky žalobce. „Právě v důsledku toho, že první žalovaná pohledávku žalobce neuznala a blíže
nezdůvodnila svůj popěrný úkon, přičemž nebylo zřejmé, na základě jakých
skutečností pohledávka žalobce dle jejího uvážení nevznikla, byla první
žalovaná soudem podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyzvána, aby se s námitkami
žalobce uplatněnými v žalobě dostatečným způsobem vypořádala“. Jestliže první
žalovaná podala vyjádření až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k
vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku
uplatněného žalobou by nemohla nastat jen tehdy, prokázala-li by, že jí v
podání vyjádření bránil vážný důvod a současně, sdělila-li by existenci
takového důvodu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření; to se však v daném
případě nestalo. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné, když při přezkumném jednání uvedla konkrétní důvody, pro které
pohledávku žalobce popřela a její stanovisko „bylo zaneseno“ do upraveného
seznamu přihlášených pohledávek a následně zveřejněno v insolvenčním rejstříku. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku (12. května 2010) podléhal
režim přezkoumání dovolatelovy pohledávky popřené při přezkumném jednání
konaném 14. října 2010, insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 30. března
2011 a insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný i pro dovolací přezkum v
této věci. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení
občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná podle
ustanovení § 7 insolvenčního zákona. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [k tomu srov. obdobně rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněné pod
číslem 38/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož pro
posouzení zda rozhodnutí je měnící, není významné to, zda odvolací soud
formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo postupoval dle § 220 o. s. ř. popřípadě podle § 221 o. s. ř.; podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu
prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na
základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti
účastníků (včetně práv a povinností vyplývajících z procesního předpisu)
odlišně či nikoliv].
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 114b o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem,
elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může
předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové
výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci
písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k
vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy
k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2
(odstavec 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu,
která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci
rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským
platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu
rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu
(odstavec 2). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném
jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci (odstavec 3). Usnesení
podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní
doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba
(odstavec 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle
odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný
důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou
uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To
neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby
(odstavec 5).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že se v obecné poloze
ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož v incidenčním sporu o
pravost přihlášené pohledávky [§ 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] lze
uzavřít a schválit mír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve spojení s § 162
insolvenčního zákona).
Z hlediska posouzení, zda soud prvního stupně v projednávané věci postupoval
podle § 114b odst. 1 o. s. ř. po právu, tak bylo rozhodující, zda vydání takové
výzvy vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu.
Přitom platí, že povahou věci se rozumí její typová, skutková či právní
obtížnost, která sama o sobě vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Povaha
věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. zejména tehdy,
je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství
odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti
stanoviska žalovaného nelze jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla
možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b
o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv
by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu
mimořádně obtížnou – tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k
závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být jednání
připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela
jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu
jednání, je vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 vyloučeno (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo
382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21
Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod
číslem 173). Povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby žalovaný byl
vyzván k vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., ani tehdy, je-li
žaloba zjevně bezdůvodná, když o takové žalobě rozsudkem pro uznání podle
ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodnout nelze (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod číslem
41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro řešení otázky, zda v poměrech incidenčního sporu o pravost přihlášené
pohledávky [§ 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] povaha věci nebo
okolnosti případu vyžadují postup podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., je
konečně významné, že přihláška pohledávky musí odpovídat požadavkům ustanovení
§ 174 a násl. insolvenčního zákona, tj. musí kromě obecných náležitostí podání
(§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky
(k náležitostem přihlášky pohledávky dále viz ustanovení § 21 vyhlášky), s tím,
že důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na
nichž se pohledávka zakládá, včetně toho, že v žalobě na určení pravosti
popřené nevykonatelné pohledávky může žalobce uplatnit jako důvod vzniku
popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky
uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání a dále skutečnosti, o
kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji
podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí
dlužníkova závazku (§ 198 odst. 2 insolvenčního zákona). Jde-li o stanovisko
insolvenčního správce k přihlášené pohledávce, je z výše uvedeného hlediska
podstatné dále to, že přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném
jednání nařízeném insolvenčním soudem (§ 190 odst. 1 insolvenčního zákona), a
to podle seznamu přihlášených pohledávek (§ 191 insolvenčního zákona). Současně
není pochyb o tom, že i popření pohledávky je procesním úkonem, pro nějž
přiměřeně platí ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř., tj. jde-li o popření (jen)
pravosti pohledávky, musí být z popěrného úkonu zřejmé, zda je namítáno, že
pohledávka nevznikla, respektive že již zcela zanikla anebo že se zcela
promlčela (§ 193 insolvenčního zákona), včetně uvedení důvodů, pro které má
popírající insolvenční správce za to, že pohledávka není pravá.
Jinými slovy, přihláškou nevykonatelné pohledávky (a obsahem žaloby na určení
její pravosti) a popěrným úkonem insolvenčního správce by měla být procesní
stanoviska stran incidenčního sporu konkretizována natolik, že předpoklady pro
vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. naplněny zásadně
nebudou. Nicméně, neobsahuje-li popření pravosti pohledávky argumentaci, ze
které insolvenční správce dovozuje své popření, lze – jako výjimku z pravidla –
akceptovat i postup soudu prvního stupně zmiňovaným ustanovením upravený.
Jakkoli v poměrech projednávané věci první žalovaná popřela pohledávku žalobce,
aniž v popěrném úkonu blíže specifikovala důvody svého popření, již ze samotné
žaloby (viz č. l. 1 až 11, 13 až 23) bylo zřejmé stanovisko dlužníka k
přihlášené pohledávce (srov. skutečnost, podle níž je zaplacení pohledávky
předmětem řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 45 Cm 49/2006,
přičemž dlužník odmítl pohledávku uhradit s tím, že proti pohledávce žalobce
započetl svůj nárok na smluvní pokutu a část pohledávky dle specifikovaných
faktur uhradil). Proto Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím neshledal
předpoklady pro postup podle § 114b o. s. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pochybení odvolacího soudu spočívající v
tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 219a odst. 1
písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, místo aby
toto rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává (§ 220 o. s. ř.)
a s tím související forma rozhodnutí odvolacího soudu (§ 223 o. s. ř.),
nepředstavovalo takovou vadu řízení, která mohla mít v daných poměrech za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 3783/2012).
Jelikož se dovolateli věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu
prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší
soud neshledal ani jiné vady, k jejíž existenci u přípustného dovolání přihlíží
z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu