29 Cdo 3783/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
P. T., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti žalovanému Pražskému stavebnímu bytovému
družstvu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, PSČ 150 00, identifikační
číslo osoby 00033243, zastoupenému JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou, se
sídlem v Praze – 5, Smíchově, Kotevní 1252/4, PSČ 150 00, jako opatrovnicí, o
vydání klíčů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 12/2008, o
dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2010,
č. j. 14 Cmo 38/2009-128, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 14 Cmo
38/2009-128, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 16. října 2008, č. j. 74 Cm 12/2008-106, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný (dále též „družstvo“) byl zavázán vydat
mu klíč od vstupních dveří do domu, na ulici Č. v Praze, a klíč od vstupu do
garáže E v suterénu téhož domu. Soudy vyšly z toho, že:
1/ Ing. L. T. byl členem žalovaného s právem nájmu bytu – jednotky č. 2219/06,
v domě, na ulici Č. v Praze (dále jen „byt“), a garáže. 2/ Dopisem ze dne 5. prosince 2005 oznámil žalovaný Ing. L. T., že jeho
představenstvo téhož dne rozhodlo o vyloučení Ing. L. T. ze žalovaného pro
porušování povinností člena družstva spočívajících v tom, že byt dlouhodobě
neužívá a neudržuje a garáž pronajímá bez souhlasu žalovaného, dále v tom, že
žalovanému neoznámil, že byt není užíván, a neumožnil mu přes opakované výzvy
provedení prohlídky bytu ani garáže za účelem zjištění jejich technického
stavu. Dopis byl Ing. L. T. zaslán na čtyři adresy; na adrese T., P., zásilku
převzala dne 7. prosince 2005, O. K., na ostatních adresách pošta doporučenou
zásilku 7. prosince 2005 uložila, přičemž adresát si ji ve stanovené lhůtě
nevyzvedl. 3/ Smlouvou o převodu členských práv ze dne 1. prosince 2005 Ing. L. T. převedl
na navrhovatele práva a povinnosti spojená se svým členstvím v žalovaném,
včetně práva nájmu bytu a garáže. Smlouva byla doručena žalovanému
(prokazatelně) dne 20. ledna 2006; podpisy smluvních strany nebyly úředně
ověřeny. 4/ Dopisem ze dne 5. května 2006, doručeným žalovanému 22. května 2006, se Ing. L. T. odvolal proti rozhodnutí o vyloučení z družstva. 5/ Náhradní členská schůze žalovaného konaná ve dnech 10. až 11. října 2006
odmítla odvolání Ing. L. T. pro opožděnost. Vycházeje z toho, že v jiném řízení, než v řízení o návrhu podle § 231 odst. 5
zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nemůže
přezkoumávat platnost vyloučení Ing. L. T. z družstva, zabýval se odvolací soud
tím, zda proces jeho vyloučení ze žalovaného byl završen. K tomu uzavřel, že
rozhodnutí o vyloučení z družstva ze dne 5. prosince 2005 bylo jmenovanému
doručeno „perfektně“ dne 7. prosince 2005, kdy byly (ve třech případech)
zásilky uloženy na poště. Tímto dnem byl Ing. T. z družstva vyloučen; účinkům
vyloučení mohl zabránit tím, že by do tří měsíců ode dne doručení podal
odvolání ke členské schůzi. Jmenovaný však odvolání podal později (v květnu
2006), pročež jeho členství v souladu se stanovami žalovaného i s ustanovením §
231 odst. 4 obch. zák. v důsledku vyloučení zaniklo 7. prosince 2005. Smlouvu o převodu členských práv považoval odvolací soud - na rozdíl od soudu
prvního stupně - za platnou, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
sp. zn. 29 Cdo 328/2007 (jde o usnesení ze dne 18.
března 2009, uveřejněné pod
číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 16/20010“/,
veřejnosti dostupné, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže, na webových
stránkách Nejvyššího soudu) a dovozuje, že účastníci se na výši úplaty (a
dalších náležitostech, které ve smlouvě nejsou uvedeny) „mohli platně dohodnout
i ústně“. I kdyby však smlouva byla podepsána 1. prosince 2005, kdy je
datována, k přechodu členství na navrhovatele mohlo podle názoru odvolacího
soudu dojít jedině předložením smlouvy družstvu. Ať už k předložení smlouvy
družstvu došlo v lednu 2006 (jak tvrdí navrhovatel), nebo až v dubnu 2006 (jak
tvrdí družstvo), v této době již Ing. L. T. členem družstva nebyl; jeho
členství nemohlo proto na základě smlouvy přejít na žalobce. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2012, uplatňuje
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí
odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla vrácena
posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení. Odkazuje na ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák. a jeho výklad učiněný v
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 428/2004 (jde o rozsudek ze dne 26. ledna 2005, uveřejněný pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek; dále jen R 70/2005), dovolatel namítá, že rozhodnutím
představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu; členství
v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání)
teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím
lhůty k podání odvolání. Stanovy žalovaného, které naproti tomu v článku 25 odst. 3 určují, že členství
zaniká dnem, kdy bylo doručeno rozhodnutí představenstva o vyloučení členovi
družstva (pokud však člen podá odvolání k členské schůzi ve lhůtě tří měsíců,
má toto odvolání odkladný účinek), má dovolatel v této části za neplatné pro
rozpor s kogentním ustanovením § 231 odst. 4 obch. zák. Na tomto základě dovolatel uzavírá, že odvolací soud pochybil, vycházel-li z
toho, že účinky vyloučení Ing. L. T. ze žalovaného nastaly k 7. prosinci 2005. Účinky vyloučení mohly nastat až (i podle dovolatele) marným uplynutím lhůty
pro podání odvolání k členské schůzi, nejdříve dne 7. března 2006. V okamžiku
uzavření smlouvy i v okamžiku jejího doručení žalovanému tak byl jmenovaný
členem družstva a „měl právo převést svůj členský podíl na třetí osobu“. Členská práva a povinnosti proto na dovolatele přešly okamžikem doručení
smlouvy žalovanému. V průběhu odvolacího řízení Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční
soud“) usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256,
zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 20. dubna 2009, v 15.52 hodin, zjistil
úpadek žalovaného a na jeho majetek prohlásil konkurs.
Jelikož v projednávané
věci jde o spor o právo, které má být uspokojeno z majetkové podstaty
žalovaného, bylo dovolací řízení od okamžiku zveřejnění usnesení insolvenčního
soudu o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku přerušeno (§ 263 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního
zákona/). Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 18. července 2012, č. j. 29 Cdo
4683/2010-148, vyrozuměl účastníky řízení a insolvenčního správce o přerušení
řízení, o podmínkách, za nichž v něm může být pokračováno, a současně
přednostně vyzval insolvenčního správce družstva JUDr. T. P. k podání návrhu na
pokračování v řízení. Insolvenční správce na výzvu reagoval vyjádřením ze dne
1. srpna 2012, doručeným Nejvyššímu soudu téhož dne; návrh na pokračování v
řízení ovšem nepodal. Nejvyšší soud nato usnesením ze dne 14. srpna 2012, č. j. 29 Cdo 4863/2010-155, v souladu s ustanovením § 264 odst. 2 insolvenčního
zákona vyzval k podání návrhu na pokračování v řízení žalobce a žalovaného
(dlužníka). Žalobce podáním ze dne 25. srpna 2012, doručeným Nejvyššímu soudu
dne 29. srpna 2012, navrhl pokračování v řízení. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobce projednal. Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II., bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, podle něhož v důsledku vyloučení z
družstva zaniklo členství Ing. L. T. ke dni, kdy bylo jmenovanému doručeno
rozhodnutí o vyloučení, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Odvolacímu soudu lze přitakat potud, že v projednávané věci není možné
prejudiciálně řešit, zda vyloučení Ing. L. T. bylo věcně správné
(opodstatněné). Pro přezkoumání této otázky je vyhrazeno řízení podle § 231
odst. 5 obch. zák., jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 18. dubna
2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo
5, ročník 2001, pod číslem 61, v usnesení ze dne 3. února 2005, sp. zn. 29 Odo
896/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2005, pod
číslem 62, či v rozsudku ze dne 24. května 2005, sp. zn. 29 Odo 104/2005. V projednávané věci tak lze předběžně řešit toliko, zda proces, v jehož rámci
bylo podle příslušných právních předpisů rozhodováno o vyloučení Ing. L. T. ze
žalovaného, byl již završen (například tím, že rozhodnutí představenstva o jeho
vyloučení z družstva mu bylo řádně doručeno a Ing. L. T. proti němu nepodal
opravný prostředek). Názor odvolacího soudu, podle něhož členství Ing. L. T., který proti rozhodnutí
o vyloučení z družstva nepodal včasné odvolání k členské schůzi, zaniklo
okamžikem, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o jeho vyloučení ze žalovaného,
neobstojí ve světle závěrů (dovolatelem zmíněného) R 70/2005, v němž Nejvyšší
soud odůvodnil a formuloval závěr, podle něhož členství v družstvu končí (je-li
proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím
členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání
odvolání. K tomuto závěru se Nejvyšší soud poté přihlásil v řadě dalších
rozhodnutí (za mnohá srov. např. rozsudek ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 29
Cdo 4262/2009) a nemá důvodu se od něj odchýlit ani v projednávané věci. Vztahují-li stanovy žalovaného zánik členství v důsledku vyloučení k dřívějšímu
okamžiku, jsou v tomto ohledu vskutku neplatné. Skončilo-li členství Ing. L. T. v žalovaném teprve marným uplynutím lhůty k
odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z družstva (k němuž došlo nejdříve 7. března 2006), neobstojí ani názor odvolacího soudu, že v době předložení
smlouvy žalovanému již jmenovaný nebyl členem družstva, pročež práva a
povinnosti spojená s členstvím Ing. L. T. v žalovaném nemohla přejít na
navrhovatele. Nejvyšší soud nemůže souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu ohledně
platnosti smlouvy. Ačkoli je možné, aby smlouva převodu práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu byla uzavřena zčásti ústně a zčásti
písemně (srov. důvody R 16/2010), lze takový závěr učinit jen tehdy, odpovídá-
li vylíčení rozhodujících skutečností a vyplývá-li z provedených důkazů. Z
obsahu spisu se však podává, že v projednávané věci navrhovatel to, že by k
uzavření smlouvy došlo zčásti ústní formou, netvrdil. Závěry odvolacího soudu v
tomto směru jsou tedy přinejmenším předčasné. Nejvyšší soud dále poznamenává, že řízení v projednávané věci (o vydání klíčů)
není družstevní věcí, ale řízením podle § 9 odst. 3 písm. r/ bodu 5. o. s. ř. To, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2007, sp. zn. Ncp
2577/2007-78, byly k projednání a rozhodnutí věci jako věcně příslušné v prvním
stupni určeny krajské soudy, na povaze daného řízení ničeho nemění. Řízení
týkající se nájmu (družstevního) bytu dle § 9 odst. 3 písm. r/ bodu 5. o. s. ř. je tzv. řízením sporným (mimo jiné ovládaným zásadou projednací). Podle ustanovení § 152 odst. 1 o. s. ř. se ve sporném řízení o věci samé
rozhoduje rozsudkem. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé
usnesením (ačkoliv měl rozhodnout rozsudkem), nezbavila odvolací soud
povinnosti rozhodnout o odvolání proti takovému rozhodnutí rozsudkem. Neučinil-
li tak a rozhodl-li rovněž v rozporu s procesním předpisem zvolenou (nižší)
formou rozhodnutí, zatížil - stejně jako soud prvního stupně - řízení vadou,
která však sama o sobě nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn.
20 Cdo 1574/99,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 45). Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl ve věci usnesením, ani Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 6 o. s. ř. nemohl jinak, než rozhodnout o dovolání usnesením.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení (v níž projedná a rozhodne věc v režimu tzv. sporného
řízení) při opětovném posouzení platnosti smlouvy odvolací soud nepřehlédne, že
k otázce podstatných náležitostí smlouvy o převodu práv a povinností spojených
s členstvím v bytovém družstvu se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení uveřejněném
pod číslem 31/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dospěje-li odvolací
soud k závěru, že smlouva je platná, posoudí, v jakém stavu převzal žalobce
práva a povinnosti spojená s členstvím Ing. L. T. v družstvu (resp. v jakém
stadiu vstoupil do postavení jmenovaného v družstvu).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu