29 Cdo 4262/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v
právní věci žalobkyně M. F., zastoupené JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem,
se sídlem v Praze 2, Náměstí Míru 15/341, PSČ 120 00, proti žalovanému
Správnímu bytovému družstvu Nový domov, se sídlem v Praze 4, Maroldova 1449/8,
PSČ 140 00, identifikační číslo 00 03 34 56, zastoupenému Mgr. Janem Hruškou,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 84/10,
PSČ 120 00, o neplatnost vyloučení z družstva, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 33 Cm 67/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne
4. května 2009, č. j. 14 Cmo 591/2008-170, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2003, č. j. 33 Cm
67/2000-59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalovanému družstvu (dále
jen „družstvo“) domáhala prohlášení rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů
družstva ze dne 12. června 1996
o jejím vyloučení z družstva za neplatné (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že
žalobkyně je členkou družstva (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
III.)
Vyšel přitom z toho, že:
1/ Dne 7. března 1994 rozhodlo představenstvo družstva o vyloučení
žalobkyně
z družstva, neboť přes výstrahu nezaplatila dluh za užívání bytu a služby
spojené s užíváním bytu. 2/ Rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů družstva ze dne 30. května 1994, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti danému rozhodnutí
představenstva o jejím vyloučení, bylo rozsudkem Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 30. května 1999,
č. j. 17 Cm 344/1995-68, jenž nabyl právní moci dne 8. září 1999, prohlášeno za
neplatné. 3/ Dopisem ze dne 17. května 1999 (který byl žalobkyni doručen dne 22. června 1999) družstvo oznámilo žalobkyni, že náhradní shromáždění delegátů
družstva dne 12. června 1996 opětovně projednalo její odvolání proti rozhodnutí
o vyloučení z družstva a toto rozhodnutí potvrdilo. Soud prvního stupně uvedl, že jelikož bylo náhradní shromáždění
delegátů konané dne
30. května 1994 svoláno v rozporu s procedurálními pravidly a z tohoto důvodu
soud prohlásil usnesení jím přijatá za neplatná, rozhodlo družstvo o odvolání
žalobkyně
proti rozhodnutí představenstva o jejím vyloučení řádně na náhradním
shromáždění delegátů dne 12. června 1996. Skutečnost, že o odvolání žalobkyně
rozhodovalo již jedno (dříve konané) shromáždění delegátů, neplatnost
rozhodnutí ze dne 12. června 1996 způsobit nemůže, neboť usnesení přijatá tímto
dřívějším shromážděním delegátů byla soudem prohlášena za neplatná. Potvrzením vyloučení žalobkyně z družstva „je vyřešen“ i další nárok
žalobkyně
na určení, že je členkou družstva, neboť již tímto rozhodnutím jsou poměry
účastníků postaveny najisto, a žalobkyně tak nemá naléhavý právní zájem na
tomto určení. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2003, č. j. 33 Cm
67/2000-59, tak,
že „určil“, že rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů družstva ze dne 12. června 1996
o vyloučení žalobkyně z družstva je neplatné. Jde přitom o v pořadí již třetí rozhodnutí odvolacího soudu. Předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 14
Cmo 143/2005-129, v části, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů ze dne 12. června
1996 prohlásil za neplatné, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. října
2008, č. j. 29 Odo 1314/2006-156.
Závěr, podle něhož byl postup družstva při
vyloučení žalobkyně realizován způsobem odporujícím dobrým mravům (protože
náhradní shromáždění delegátů rozhodlo o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
představenstva o vyloučení za dva roky, přičemž žalobkyně se o tomto rozhodnutí
shromáždění delegátů dozvěděla za další tři roky), totiž odvolací soud učinil,
aniž by se nejprve zabýval tím, zda byly dány důvody pro vyloučení žalobkyně z
družstva a zda postup družstva při rozhodnutí o vyloučení byl v souladu se
zákonem a stanovami družstva. Odvolací soud tak pominul, že posouzení, zda je
výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soudu přísluší
až poté, kdy je zjištěno, že šlo o jednání či chování v souladu se zákonem,
mající následky, jež zákon s takovým jednáním spojuje. Na to Vrchní soud v Praze v rozsudku označeném v záhlaví uzavřel, že
rozhodnutí představenstva družstva ze dne 7. března 1994 o vyloučení žalobkyně
z důvodu, že přes výstrahu nezaplatila dluh (cca 9.200,- Kč) za užívání bytu a
služby, mělo oporu v obchodním zákoníku i stanovách družstva, když dluh ve výši
6.500,- Kč žalobkyně sama ani nepopírala. Další postup družstva však již v souladu s právem nebyl, neboť
rozhodnutí shromáždění delegátů ze dne 12. června 1996 bylo vydáno v době, kdy
dvouetapový proces vyloučení žalobkyně z družstva byl již ukončen (vydáním
rozhodnutí náhradního shromáždění delegátů dne 30. května 1994) a „žalobkyně
již členkou družstva nebyla“. Dle názoru odvolacího soudu „si žalovaný předmětným způsobem,
nepochybně
v rozporu s dobrými mravy, do zásoby opatřil nové rozhodnutí shromáždění
delegátů
o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí představenstva o jejím vyloučení, aniž jí
o tom informoval a aniž jí takové rozhodnutí v přiměřené lhůtě doručil, aby se
mohla bránit“. Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje jeho
přípustnost
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvody dle § 241a odst. 2
písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení. Dle názoru dovolatele, byla-li žalobkyně vyloučena z družstva v
důsledku chování, kterým porušila stanovy družstva a potažmo i ustanovení
obchodního zákoníku, nelze v její prospěch aplikovat kritérium dobrých mravů,
neboť postup družstva byl v přímé návaznosti na toto její protiprávní chování. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož žádný předpis
neupravuje možnost, aby shromáždění delegátů rozhodlo o jednom odvolání člena
družstva proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení dvakrát, namítaje, že
k popsané situaci v projednávané věci nedošlo, neboť rozhodnutí přijatá
shromážděním delegátů konaným dne 30. května 1994 byla soudem prohlášena za
neplatná. Rozhodnutí shromáždění delegátů ze dne 12. června 1996 tak není v
rozporu s právními předpisy ani stanovami družstva.
Jelikož ze žaloby i výrokové části rozsudku vyplývá, že jde o žalobu
určovací, měl se soud dle názoru dovolatele nejprve zabývat otázkou, zda
žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. V projednávané věci
však soud s ohledem na § 231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), není oprávněn přezkoumávat platnost
usnesení shromáždění delegátů mimo řízení dle § 231 odst. 4 obch. zák., tedy
určovat, že žalobkyně je členkou družstva. Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl dokazování
spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 17 Cm 344/95, z kterého vyplývá, že
rozhodnutí shromáždění delegátů ze dne 30. května 1994 je neplatné, a tudíž k
projednání vyloučení žalobkyně na tomto shromáždění nedošlo. Rozhodnutí
odvolacího soudu tak dle dovolatele vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř;
není však důvodné. Námitka dovolatele, podle níž rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, není důvodná. Soud není povinen provést dokazování ke všem tvrzeným skutečnostem, nýbrž pouze
k těm, které jsou mezi účastníky řízení sporné (srov. § 120 odst. 4 o. s. ř.). V projednávané věci však nebylo mezi účastníky sporu o tom, že o
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí představenstva o jejím vyloučení
rozhodovalo jak náhradní shromáždění delegátů konané dne 30. května 1994, tak
náhradní shromáždění delegátů konané dne 12. června 1996, přičemž spornou
nebyla ani skutečnost, že první z uvedených shromáždění bylo soudem prohlášeno
za neplatně svolané. Za dané situace proto nebylo třeba provádět k uvedené
skutečnosti další dokazování výše označeným spisem. Nejvyšší soud se proto - jsa vázán rozsahem dovolání včetně obsahového
vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 o. s. ř. ) - dále zabýval
pouze správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo rozhodnutí náhradního
shromáždění delegátů ze dne 12. června 1996 vydáno v době, kdy žalobkyně již
členkou družstva nebyla, je předčasný. Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 70/2005 (vydaným v této věci) formuloval a odůvodnil
závěr,
podle něhož členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva o
vyloučení z družstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze
o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání. K tomu
lze doplnit, že připouští-li ustanovení § 231 odst. 5 obch. zák. možnost
přezkoumání rozhodnutí členské schůze soudem, bude možno závěr o tom, kdy a zda
vůbec členství skončilo, s jistotou učinit až po marném uplynutí lhůty k podání
návrhu na prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení
za neplatné, popř. uplatní-li člen družstva právo na soudní přezkum rozhodnutí
o vyloučení, až po právní moci rozhodnutí soudu. Tento nesprávný závěr odvolacího soudu (který ostatně nebyl dovoláním
nijak zpochybněn) však nebrání posouzení platnosti rozhodnutí o vyloučení
žalobkyně z družstva z pohledu dobrých mravů. S ohledem na dobu, kdy družstvo rozhodovalo o vyloučení žalobkyně,
vycházel Nejvyšší soud z níže uvedených ustanovení obchodního zákoníku ve znění
účinném
k 7. březnu 1994. Podle § 231 odst. 3 obch. zák. člen může být vyloučen, jestliže
opětovně
a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů
uvedených
ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně
odsouzena
pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O
vyloučení,
které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak,
představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k
členské schůzi. Podle § 231 odst. 4 obch. zák.
soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí
týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v
rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Z ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že nelze-li některé otázky
řešit podle ustanovení obchodního zákoníku, řeší se podle předpisů práva
občanského. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z ustanovení § 39 obč. zák. vyplývá, že neplatný je právní úkon, který
svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům. Ačkoli se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu podává, že usnesení
valné hromady (členské schůze či shromáždění delegátů) není právním úkonem, lze
i na něj - za určitých okolností - analogicky aplikovat ustanovení upravující
výklad a platnost právních úkonů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 3646/2008, jež je veřejnosti dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Tak např. v usnesení
ze dne 5. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 1013/2002, Nejvyšší soud dovodil, že
rozhodnutí valné hromady musí být formulováno jasně, srozumitelně a
jednoznačně. K témuž závěru
se Nejvyšší soud přihlásil i v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 102/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 29 Cdo 773/2007,
a shodně i např. v usneseních ze dne 27. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1320/2006,
či ze dne
11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 524/2006, pak Nejvyšší soud uzavřel, že
usnesení valné hromady může být, za analogického použití § 39 obč. zák.,
neplatné pro obcházení zákona. Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 64/1998 přijal závěr, podle něhož okolnost, že platnost
usnesení valné hromady je přezkoumávána soudem jen proto, že byla zpochybněna
zákonnost svolání této valné hromady, nebrání tomu, aby jiná, řádně svolaná
valná hromada přijala obsahově shodné usnesení. Takové „potvrzující“ usnesení
musí být přitom formulováno tak, aby z něj jasně vyplýval úmysl platně přijmout
usnesení, jehož platnost je z formálních důvodů zpochybněna. Rovněž i tento
závěr se plně prosadí nejen v případě akciové společnosti, ale taktéž v případě
družstva. Jelikož z usnesení přijatého náhradním shromážděním delegátů dne 12. června 1996 (podle článku V. náhradní shromáždění delegátů „potvrzuje své
zamítavé stanovisko k odvolání proti vyloučení z družstva bývalých členů, pí. M. F., 4“) vyplývá úmysl platně (resp. znovu) přijmout usnesení, jehož platnost
byla
pro nedodržení procesních pravidel svolání shromáždění delegátů napadena, není
skutečnost, že jde o v pořadí druhé rozhodnutí o vyloučení žalobkyně z
družstva, sama o sobě důvodem jeho neplatnosti. S ohledem na tento závěr (resp. právě z tohoto důvodu) se Nejvyšší soud
dále zabýval otázkou, zda zde nejsou jiné okolnosti, pro které by bylo v pořadí
druhé usnesení o vyloučení žalobkyně z družstva v rozporu s dobrými mravy, a
tudíž neplatné (srov.
výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října
2008, sp. zn. 29 Odo 1314/2006,
jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejen z obecného zákonného požadavku dobrých mravů, ale i ze zásad, na
kterých je postavena úprava družstva v obchodním zákoníku, a mezi něž patří i
zásada ochrany člena družstva před svévolným či nekorektním chováním
představenstva či samotného družstva, lze dovodit, že i když zákon ani stanovy
družstva neurčují lhůtu, ve které má být rozhodnuto
o odvolání proti rozhodnutí o vyloučení člena z družstva, ani lhůtu pro
doručení tohoto rozhodnutí dotčené osobě, vyplývá již ze samotné povahy
vyloučení jako závažného (ne-li nejzávažnějšího) zásahu do právního
postavení člena povinnost družstva postupovat v procesu vyloučení bez
zbytečného odkladu. Rozhodlo-li družstvo o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí
představenstva družstva
o jejím vyloučení v pořadí druhým usnesením shromáždění delegátů (teprve) za
dva roky
po podání tohoto opravného prostředku, bylo toto rozhodnutí přijato způsobem,
který je - s ohledem na nepřiměřeně dlouhou dobu, po kterou
zůstalo právní postavení žalobkyně jako členky družstva nejisté - v rozporu jak
se zásadami, na nichž stojí družstevní právo, tak i s dobrými mravy. Nelze
přitom přehlédnout, že ani následný postup družstva, které rozhodnutí o
odvolání doručilo žalobkyni za další tři roky po jeho vydání, nebyl korektní. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani to, že sama žalobkyně jako
členka družstva porušila svou povinnost platit stanovené nájemné a úhrady za
služby spojené
s užíváním bytu. I přes tuto skutečnost je soud povinen zkoumat, zda uvedený
postup družstva neodporuje dobrým mravům, neboť z hlediska právního posouzení
věci se jedná o dvě spolu zcela nesouvisející otázky, které je tudíž nutno
posuzovat odděleně. Námitka, podle níž se měly soudy nejprve zabývat otázkou, zda žalobkyně
má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti svého vyloučení z družstva, není
důvodná. Jelikož nárok na přezkoumání rozhodnutí družstva o vyloučení je dán
zákonem, i naléhavý právní zájem člena družstva na tomto určení vyplývá ze
zákona a není třeba jej prokazovat. Otázka určení členství žalobkyně v družstvu
pak již v projednávané věci není předmětem řízení. Rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým byla žaloba v této části zamítnuta, bylo pravomocně potvrzeno
již rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006,
č. j. 14 Cmo 143/2005-129. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nebylo v této
části předchozím dovoláním napadeno. Lze proto uzavřít, že rozhodlo-li shromáždění delegátů družstva o
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí představenstva o jejím vyloučení z družstva
dva roky po podání
tohoto odvolání, odporuje tento postup družstva dobrým mravům; usnesení
náhradního shromáždění delegátů ze dne 12. června 1996, jímž bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně,
je proto neplatné a žalobkyně je stále členkou družstva.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud
neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo
zamítnuto, avšak žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 30. června 2009) se podává
z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu