29 Cdo 3646/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
navrhovatelů a) M. H., zastoupeného Mgr. R. M., advokátkou, a b) E. h. a. s.,
za účasti společnosti M. t., a. s., o vyslovení neplatnosti rozhodnutí správce
konkursní podstaty společnosti při výkonu působnosti valné hromady, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 82/2006, o dovolání Moravské
typografie, a. s. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. června
2008, č. j. 5 Cmo 106/2008-168, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. června
2008, č. j. 5 Cmo 106/2008-168, se zrušuje
a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 7. ledna 2008, č. j. 50 Cm 82/2006-107, zamítl Krajský
soud v Brně návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí Ing. M. B. jako správce
konkursní podstaty společnosti M. t., a. s. (dále jen „společnost“), které
učinil při výkonu působnosti valné hromady a jímž odvolal z funkce předsedy
představenstva navrhovatele M. H. a jmenoval do funkce předsedy představenstva
pana M. D. (dále jen „rozhodnutí správce“).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, podle kterých
1) na majetek společnosti byl dne 3. září 2004 prohlášen konkurs a správcem
konkursní podstaty byl ustanoven Ing. M. B. (dále jen „správce“);
2) jedinou akcionářkou společnosti je podle výpisu z obchodního rejstříku
navrhovatelka E. h. a. s.;
3) správce sepsal dne 28. ledna 2005 do konkursní podstaty společnosti 261
listinných akcií na jméno, emitovaných společností, představujících 100 % podíl
na základním kapitálu;
4) dne 13. dubna 2006 učinil správce rozhodnutí při výkonu působnosti valné
hromady společnosti, o němž byl pořízen notářský zápis.
Soud prvního stupně – odkazuje na rozhodnutí uveřejněné pod číslem
94/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 94/2006“) –
uzavřel, že správce byl oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva k akciím
sepsaným do konkursní podstaty, a důvod neplatnosti jeho rozhodnutí,
uplatňovaný navrhovateli, není proto dán.
K odvolání navrhovatelů změnil Vrchní soud v Olomouci v záhlaví
označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že vyslovil neplatnost
rozhodnutí správce. Odvolací soud uzavřel, že správce konkursní podstaty jako
jediný akcionář nemohl v působnosti valné hromady odvolat z funkce předsedy
představenstva stávajícího předsedu a jmenovat do této funkce jinou osobu.
Pokud by „měl pravomoc jediného akcionáře“, mohl by odvolat pouze člena
představenstva a jmenovat nového člena představenstva, přičemž představenstvo
by poté zvolilo svého předsedu, zanikla-li by i funkce stávajícího předsedy
představenstva.
Protože byl dán tento důvod neplatnosti „usnesení valné hromady“,
považoval odvolací soud za nadbytečné zabývat se tím, zda na správce konkursní
podstaty přešla všechna práva jediného akcionáře a zda tedy „mohl vůbec
rozhodovat“ jako jediný akcionář v působnosti valné hromady.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody
uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (tedy že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení) a navrhujíc, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že formální pochybení rozhodnutí správce, je-li v
něm nesprávně uvedeno, že odvolává M. H. z funkce předsedy představenstva,
ačkoliv správně mělo „být uvedeno“ z funkce člena představenstva (což platí i
pro nově jmenovaného člena představenstva M. D.), nemůže mít za následek
neplatnost rozhodnutí „jako takového“. Rozhodnutí správce konkursní podstaty
při výkonu působnosti valné hromady je nepochybně právním úkonem, jenž je nutno
vykládat podle ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(„obch. zák.“). Přitom shodně jednala i společnost E. h., a. s., jednající M.
H., „pokud byl tento jmenován do funkce předsedy představenstva“.
Společnost měla od 22. června 2002 (v souladu s článkem 17 stanov a
ustanovením § 194 odst. 3 obch. zák.) pouze jednoho člena představenstva, jenž
byl v obchodním rejstříku chybně označován jako předseda představenstva. Nebylo
pochyb, kdo je odvoláván a kdo nově jmenován jako jediný člen představenstva,
přičemž k označení funkce, ze které je odvoláván, vedl správce chybný zápis v
obchodním rejstříku.
Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, pak
dovolatelka spatřuje v postupu odvolacího soudu, který neúplně zjistil skutkový
stav a nedodržel zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, když své rozhodnutí opřel
o jinou skutečnost než dosud navrhovateli tvrzenou, aniž svůj právní názor
„předestřel účastníkům“.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Názor dovolatelky, podle kterého rozhodnutí správce konkursní podstaty
při výkonu působnosti valné hromady je právním úkonem, není správný. Není-li
právním úkonem ani usnesení valné hromady (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 8, ročník 1998, pod číslem 65), ani rozhodnutí jediného
akcionáře při výkonu působnosti valné hromady (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. června 2003, sp. zn. 29 Odo 882/2002, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 141, či ze dne 3. října
2007, sp. zn. 1193/2007), není právním úkonem ani rozhodnutí správce konkursní
podstaty v působnosti valné hromady za situace, kdy vykonává akcionářská práva
spojená s akciemi společnosti s jediným akcionářem, zahrnutými do konkursní
podstaty (§ 14a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále jen
„ZKV“).
Uvedený závěr však nebrání tomu, aby i na usnesení valné hromady (a
tudíž i na rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady)
byla – za určitých okolností – analogicky aplikována ustanovení upravující
výklad a platnost právních úkonů. Tak např. v usnesení ze dne 5. srpna 2002,
sp. zn. 29 Odo 1013/2002, Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí valné hromady
musí být formulováno jasně, srozumitelně a jednoznačně. K témuž závěru se
Nejvyšší soud přihlásil i v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 102/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. V usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 29
Cdo 773/2007 (a shodně i např. v usneseních ze dne 27. února 2008, sp. zn. 29
Odo 1320/2006, či ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 524/2006) pak
Nejvyšší soud uzavřel, že usnesení valné hromady může být, za analogického
použití § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatné pro obcházení
zákona.
S odvolacím soudem lze souhlasit v závěru, že valná hromada (a tudíž
ani jediný akcionář při výkonu její působnosti) nemohou již jmenovaného člena
představenstva jmenovat do funkce jeho předsedy, neboť takové rozhodnutí náleží
do působnosti představenstva (ustanovení § 194 odst. 3 věta druhá obch. zák.).
Současně však platí, že členy představenstva volí a odvolává (nesvěřují-li
stanovy takové rozhodnutí do působnosti dozorčí rady) valná hromada (ustanovení
§ 194 odst. 1 věta prvá obch. zák.).
V projednávané věci rozhodl správce při výkonu působnosti valné hromady o
odvolání navrhovatele a) z funkce „předsedy představenstva“ a jmenování M. D.
do této funkce. Odvolací soud, aniž se pokusil (za analogického využití
ustanovení § 266 obch. zák.) vyložit – s ohledem na okolnosti projednávané věci
– obsah rozhodnutí správce, uzavřel, že toto rozhodnutí je neplatné. Jeho
právní posouzení je tak neúplné, a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za
středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda rozhodnutí správce směřovalo k
odvolání navrhovatele a) pouze z funkce předsedy představenstva (aniž by bylo
dotčeno jeho členství v představenstvu), či zda úmysl správce, jenž musel být
znám i navrhovateli a), případně dalším dotčeným osobám, směřoval k jeho
odvolání z funkce člena představenstva (a obdobně posoudí i rozhodnutí o
jmenování M. D.). Na základě tohoto posouzení uzavře, zda správce rozhodl v
působnosti valné hromady o odvolání a jmenování člena představenstva (tj. o
záležitosti spadající do působnosti valné hromady), či zda rozhodl o
záležitosti, jež do působnosti valné hromady nespadá (ustanovení § 194 odst. 3
věta druhá obch. zák.), a vyvodí z toho příslušné právní závěry.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu