29 Odo 896/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce V. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému S. b. d. P. 5, d.,
zastoupenému, advokátkou, o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva
družstva o vyloučení člena z družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 31 Cm 355/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 16. října 2003, č. j. 14 Cmo 251/2003 - 56 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.625,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
zástupkyně žalovaného …
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2003, č. j.
14 Cmo 251/2003 - 56, potvrdil rozsudek ze dne 18. února
2003, č. j. 31 Cm 355/2000 41,
jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že rozhodnutí představenstva
žalovaného S. b. d. P. 5 (dále též jen „družstvo“) ze 4. ledna 1999, o
vyloučení žalobce z družstva, je neplatné. Odvolací soud uzavřel, že soudu
přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů), která
rozhodovala o odvolání člena proti rozhodnutí představenstva o vyloučení,
přičemž posuzovaná věc do tohoto stadia nedospěla, jelikož žalobce, ač tuto
možnost měl, odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva o jeho vyloučení
z družstva k nejvyššímu orgánu družstva (zde ke shromáždění delegátů) nepodal.
Pro to, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí představenstva, není v zákoně
opora. Nejde o právní úkon, takže nepřichází v úvahu ani neplatnost ve smyslu
ustanovení § 37 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Pro
rozhodnutí soudu není významné tvrzení žalobce, že dluh na nájemném doplatí;
rozhodnutí představenstva o vyloučení se totiž stalo účinným tím, že vyloučený
člen proti němu nepodal odvolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že tento rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, neboť jsou jím řešeny právní otázky,
které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny a odvolací soud je řeší v
rozporu s hmotným právem.
Zásadní význam po stránce právní přisuzuje dovolatel řešení otázek:
1) zda rozhodnutí představenstva bytového družstva o vyloučení člena z
družstva je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.,
2) jaké jsou hmotněprávní náležitosti rozhodnutí o vyloučení člena z
bytového družstva, a zda rozhodnutí představenstva, jež neobsahuje poučení o
odvolání, je v rozporu s ustanovením § 37 obč. zák. nebo s dobrými mravy,
3) zda hmotněprávní podmínkou vyloučení z bytového družstva v době do
31. prosince 2000 bylo doručení vlastního rozhodnutí představenstva družstva
nebo zda stačilo pouhé oznámení o vyloučení z družstva prostřednictvím osoby,
jež k tomu nedoložila zmocnění,
4) zda je soud povinen „mimo víceméně laická tvrzení účastníků,
respektive žalobce, v řízení o neplatnost vyloučení člena z bytového družstva
učinit spolehlivé skutkové zjištění, zda za trvání členství v bytovém družstvu
vzniklo jen výlučné členství či naopak společné členství v družstvu ve smyslu
ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák.“,
5) zda je účinné doručení oznámení o vyloučení člena z bytového
družstva jen prostřednictvím advokáta, který nepředložil ke svému průvodnímu
dopisu ani fotokopii plné moci družstva,
6) zda je podmínkou účinnosti doručení o vyloučení člena bytového
družstva i bývalému manželovi člena, jemuž vzniklo ze zákona společné členství
a jehož společné členství dosud nebylo po rozvodu vypořádáno,
7) zda ustanovení § 231 odst. 4 obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“) bez dalšího vylučuje podání obecné určovací žaloby členem
družstva ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., je-li vyloučení z
družstva neplatné pro rozpor s kogentními ustanoveními občanského zákoníku,
8) zda rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů) o odvolání
člena družstva proti rozhodnutí o vyloučení z družstva zhojuje absolutní
neplatnost rozhodnutí představenstva družstva,
9) zda kogentní ustanovení § 711 odst. 1 obč. zák. vylučuje zánik nájmu
bytu vyloučením z bytového družstva ve smyslu ustanovení § 231 obch. zák., ve
spojení s ustanovením § 714 obč. zák., a
10) zda ustanovení § 231 odst. 5 obch. zák., vymezující prekluzívní
lhůtu k podání odvolání člena proti rozhodnutí o vyloučení, lze vztáhnout i na
rozhodnutí družstva vydaná do 31. prosince 2000.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak podle dovolatele spočívá na nesprávném
řešení výše uvedených právních otázek. Konkrétně dovolatel kritizuje úsudek
odvolacího soudu, že vyloučení člena z bytového družstva není právním úkonem a
s poukazem na ustanovení § 34 a § 714 obč. zák. a ustanovení § 243 obch. zák. uvádí, že o právní úkon jde. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v rozporu s
hmotným právem řeší otázku „o absolutním vyloučení žaloby o neplatnosti
vyloučení člena z bytového družstva, pokud člen nepodal odvolání k vyššímu
družstevnímu orgánu (členské schůzi či shromáždění delegátů)“. Potud akcentuje,
že je-li rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva
právním úkonem, lze se domáhat vyslovení jeho neplatnosti ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c/ o. s. ř. Podle dovolatele též odvolací soud v rozporu s hmotným
právem pominul právní otázku existence společného členství v bytovém družstvu,
„ačkoli se pravidelně jedná o poměrně častý případ, a to i po rozvodu
manželství“. V této souvislosti uvádí, že v tomto řízení musí soud s
přihlédnutím k ustanovení § 120 odst. 2 a § 200e o. s. ř. provést i jiné
důkazy, než byly účastníkem navrhovány, zejména k existenci společného členství
v družstvu, udávaje, že členství v bytovém družstvu získal 3. listopadu 1986,
to jest za trvání manželství s A. K., rozvedeného pravomocně dne 26. listopadu
1987. Soud pak je - pokračuje dovolatel - z úřední povinnosti povinen v
uvedeném řízení zjistit, zda ke dni doručení rozhodnutí představenstva o
vyloučení z družstva, případně ke dni rozhodnutí členské schůze družstva
(shromáždění delegátů) byl vyloučený člen družstva výlučným členem družstva
nebo zda existovalo společné členství manželů v bytovém družstvu. Při existenci
společného členství manželů je přitom nezbytné, aby rozhodnutí o vyloučení z
družstva bylo doručeno každému z manželů (i bývalých) zvlášť. V rozporu s
hmotným právem řeší - podle dovolatele - rozsudek odvolacího soudu i otázku
„oprávněnosti zástupce odesílatele k odeslání (doručení) rozhodnutí, které má
soukromý charakter, nedoložil-li žádné zmocnění k doručení rozhodnutí družstva,
kterým zaniká právní vztah členství v družstvu a nájmu bytu“, jakož i otázku,
„zda musí rozhodnutí představenstva bytového družstva o vyloučení člena z
družstva obsahovat i poučení o možnosti odvolání k vyššímu družstevnímu orgánu“
a otázku, „zpětné účinnosti zákona č. 370/2000 Sb. na rozhodnutí o vyloučení z
bytového družstva do 31. prosince 2000“. Dovolatel k tomu snáší argumenty na
podporu závěru, že výše popsané doručení nemá zamýšlené právní účinky, že
rozhodnutí o vyloučení člena z družstva musí obsahovat poučení o odvolání,
včetně lhůty a orgánu, který o odvolání rozhodne, a že zpětná účinnost zákona
č. 370/2000 Sb. není možná, takže nelze pokládat za správný závěr, že právo
žalobce podat odvolání proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení z
družstva zaniklo uplynutím tří měsíců od účinnosti zákona č. 370/2000 Sb.
Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že
soud prvního stupně o věci rozhodl, přesto, že dovolatel svou neúčast na
jednání omluvil (pro nemoc) a požádal o jeho odročení, a že v rozporu s hmotným
právem neposoudil jeho žalobu jako odvolání proti rozhodnutí představenstva
družstva. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření namítá, že dovolání není přípustné, maje za to, že
napadené rozhodnutí zásadně významné po právní stránce není.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001).
Podle bodu 13., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., pro řízení
o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob
zahájená na návrh, který byl podán přede dnem účinnosti tohoto zákona, se v
prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy.
V projednávané věci byla podána žaloba před 1. lednem 2001, přičemž odvolací
soud – odkazuje na bod 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.
– odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001. Označené
ustanovení však uvedený postup odvolacího soudu bez
dalšího neodůvodňuje; odvolání totiž nesměřovalo proti rozhodnutí soudu prvního
stupně vydanému před 1. lednem 2001, přičemž soud prvního stupně věc projednal
a rozhodl o ní podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2001 (z protokolu o jednání ze dne 18. února 2003, při němž
byl vyhlášen rozsudek, plyne, že se soud prvního stupně zabýval poučovací
povinností ve smyslu ustanovení § 119a o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna
2001). Bod 13. se pak nemohl uplatnit proto, že z pohledu občanského soudního
řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 nejde o řízení o některých otázkách
obchodních společností, družstev a jiných právnických osob. Z ustanovení § 200e
odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 totiž vyplývá, že za
řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných
právnických osob lze jen považovat řízení ve věcech uvedených v § 9 odst. 4
písm. b/ až j/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001, mezi něž řízení
o žalobě v této věci nepatří (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 297/2004).
Nejvyšší soud proto přípustnost dovolání v této věci posuzoval, ve shodě s
dovolatelem, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001,
podle kterého věc měla být (ve shodě s bodem 1., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb.) projednána a rozhodnuta i v odvolacím řízení.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1
písm. b/ a c/ o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání
proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit tam popsanému případu.
Dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1
písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel, ač zastoupen advokátem, v dovolání výslovně neuvedl, pro který z
dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je
podává. Z obsahu dovolání je ovšem zřejmé, že jde především o kritiku
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jež je uplatnitelná
prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce
zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil.
V usnesení uveřejněném pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 27/2001“), dále Nejvyšší soud formuloval a
odůvodnil závěr, jenž se – mutatis mutandis – prosadí i při výkladu
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Vysvětlil, že
přípustnost dovolání založená na úvaze dovolacího soudu o zásadní významnosti
napadeného rozhodnutí po stránce právní je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí
je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných
(obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc
samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se
nemůže projevit v poměrech dovolatele.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí představenstva, jehož se požadované určení
týká (4. ledna 1999) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především
výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992
Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č.
84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb.,
č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb.
Podle ustanovení § 231 obch. zák. v uvedeném znění pak platilo, že členství
zaniká písemnou dohodou, vystoupením, vyloučením nebo zánikem družstva
(odstavec 1). Člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu
porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve
stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena
pro úmyslný trestní čin, který spáchala proti družstvu nebo členům družstva. O
vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy
neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat
člen odvolání k členské schůzi (odstavec 3). Soud na návrh člena, jehož se
rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné,
je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami (odstavec 4).
V této podobě zůstalo uvedené ustanovení až do 31. prosince 2000 a teprve s
účinností od 1. ledna 2001 doznalo změny prostřednictvím novely provedené
zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998
Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění
zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů.
Z pohledu právního názoru, na němž založil své potvrzující rozhodnutí odvolací
soudu, totiž, že soudu přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské schůze
(shromáždění delegátů), která rozhodovala o odvolání člena proti rozhodnutí
představenstva o vyloučení a pro to, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí
představenstva, není v zákoně opora, neshledává Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zásadně významným po právní stránce ve věci samé v žádné z otázek
formulovaných dovolatelem (a označených výše pod body 1/ až 10/).
Ve vztahu k otázkám č. 1) až 6) a 8) až 10) je tomu tak již proto, že na jejich
řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Jinak řečeno, ve smyslu závěrů plynoucích
z výše zmíněného R 27/2001 by zodpovězení těchto otázek způsobem předjímaným
dovolatelem v dovolání nemělo žádný vliv na způsob vyřízení dovolání (nebylo by
významné pro věc samu), neboť není nikterak způsobilé zvrátit závěr odvolacího
soudu, že v soudním řízení se nelze úspěšně domáhat určení neplatnosti
rozhodnutí představenstva družstva, o vyloučení člena z družstva, jelikož
tento postup nemá v zákoně oporu.
Co do otázky č. 7), zda ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák. bez dalšího
vylučuje podání obecné určovací žaloby členem družstva ve smyslu ustanovení §
80 písm. c/ o. s. ř., je-li vyloučení z družstva neplatné pro rozpor s
kogentními ustanoveními občanského zákoníku, jejíž zodpovězení jedině může mít
vliv na závěr, z nějž vyšlo napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud poznamenává, že
problematikou vyloučení člena z družstva se i z tohoto pohledu ve své
rozhodovací praxi zabýval.
Tak v rozsudku ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, Nejvyšší soud
uzavřel, že – na rozdíl od úpravy vyloučení společníka v obchodních
společnostech rozhodnutím orgánu společnosti – je proces vyloučení člena
družstva koncipován zákonem jako dvouetapový, s tím, že stanovy jej mohou
zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi.
Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je
jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž
členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné
odvolání, teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až)
marným uplynutím lhůty k podání odvolání ke členské schůzi. Tento závěr lze
učinit především z toho, že ke zvrácení rozhodnutí družstva o vyloučení člena a
tedy k ochraně jeho práv, postačuje, aby soud rozhodl o neplatnosti rozhodnutí
členské schůze o vyloučení člena, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti
rozhodnutí představenstva, které samo o sobě, bez rozhodnutí členské schůze či
marného uplynutí lhůty k podání odvolání, k založení účinků vyloučení
nepostačuje.
Ke stejnému závěru lze dospět i teleologickým výkladem a aplikací zásad, na
kterých spočívá obchodní zákoník. Účelem úpravy vyloučení člena z družstva je
na jedné straně umožnit družstvu, aby vyloučilo člena, jsou-li pro to závažné
důvody, na druhé straně umožnit členovi, aby se bránil proti vyloučení, pokud o
něm družstvo rozhodne přesto, že takové důvody dány nejsou. Kdyby účinky
vyloučení byly spojeny již se samotným rozhodnutím představenstva družstva o
vyloučení, pak by družstvu, které rozhodlo o vyloučení člena družstva
protiprávně, postačovalo, aby jeho členská schůze zůstala nečinná a o odvolání
člena nerozhodla. Pokud by členství v družstvu končilo rozhodnutím
představenstva, bylo by také bylo stěží možné bránit družstvu, aby si
nevynucovalo důsledky ukončení členství (a odebralo členu výhody, které mu z
členství plynou, např. tím, že by se domáhalo vyklizení družstevního bytu),
když zákon s podáním odvolání ke členské schůzi nespojuje odkladný účinek.
V rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 61, Nejvyšší soud
též uzavřel (odkazuje i na svůj rozsudek uveřejněný pod číslem 5/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), že jiným postupem než postupem uvedeným v
ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z
družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit
jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské
schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela
nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl.
Závěr odvolacího soudu, že soudu přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské
schůze (shromáždění delegátů), která rozhodovala o odvolání člena proti
rozhodnutí představenstva o vyloučení a pro to, aby soud vyslovil neplatnost
rozhodnutí představenstva, není v zákoně opora, je s těmito judikatorními
závěry (na nichž Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit) v souladu, takže ani
pro řešení otázky č. 7) napadené rozhodnutí zásadní význam po stránce právní
nemá.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Námitkou dovolatele, že soud prvního stupně o věci jednal a rozhodl v jeho
nepřítomnosti, ačkoli svou neúčast předem omluvil a důvodně žádal, aby bez něj
o věci jednáno nebylo, jež je co do svého obsahu tvrzením o existenci
zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. se
dovolací soud zabývat nemohl, neboť k takové vadě řízení lze v dovolacím
řízení přihlédnout jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost lze dodat, že výsledek dovolacího řízení (závěr o nepřípustnosti
dovolání) by nebyl jiný, ani kdyby Nejvyšší soud věc posuzoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Z pohledu
tam uvedených ustanovení totiž nejde o žádný z případů
uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 239 o. s. ř. přípustnost
dovolání rovněž nezakládá, jelikož odvolací soud ji výrokem rozhodnutí
nevyslovil (odstavec 1) a dovolatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání
ani nevznesl (odstavec 2). Ze spisu se dále nepodává žádná ze
zmatečnostních vad řízení popsaných v § 237 odst. 1 o. s. ř.
pod písmeny a/ až e/ a g/. Námitka, dovolatele, že soud prvního stupně o věci
nesprávně jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, sice po formální stránce
vystihuje existenci vady popsané v § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (jež spojuje
zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem), ani odtud však
případný závěr o přípustnosti dovolání neplyne.
Nejvyšší soud již v usnesení ze 14. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2004, pod číslem 71
uzavřel, že umožnil-li odvolací soud účastníku, aby v odvolacím řízení učinil
procesní úkony, o jejichž realizaci účastníka nesprávným postupem v průběhu
řízení připravil soud prvního stupně (tím, že při jednání,
při kterém rozhodl o věci samé, věc projednal v nepřítomnosti
účastníka v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2
/nyní odst. 3/ o. s. ř.), pak nejde o vadu dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
V daném případě se dovolatel měl možnost k věci vyjádřit při odvolacím jednání,
jehož se osobně zúčastnil. Skutečnost, že při tomto jednání nebyly zopakovány
důkazy provedené před soudem prvního stupně, nemá z pohledu právního názoru
zaujatého odvolacím soudem žádného vlivu (závěr, že nelze vyhovět žalobě o
určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení žalobce z
družstva, totiž obstojí bez ohledu na kterýkoli z důkazů provedených soudem
prvního stupně).
Má-li dovolatel za to, že jeho členství v družstvu dosud řádným způsobem
ukončeno nebylo (ať již proto, že mu rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení
nebylo řádně doručeno nebo z jiných příčin v dovolání podrobně popsaných) má
možnost vyjasnit své právní postavení (má-li na tom naléhavý právní zájem)
vůči žalovanému žalobou o určení, že jeho členství v družstvu nadále trvá (§ 80
písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo
odmítnuto,takže žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení, jež v daném případě sestávají z odměny za zastupování
advokátem. Výše této odměny se určuje podle vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Z ustanovení § 8 písm. b/, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky plyne, že
vzhledem ke způsobu vyřízení věci (odmítnutí dovolání) činí sazba odměny za
řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) 3.100,- Kč. Jelikož advokátka
žalovaného učinila v dovolacím řízení pouze 1 úkon právní služby (vyjádření k
dovolání), snižuje se takto určená sazba odměny o 50% (§ 18 odst.
1 vyhlášky), tj. na částku 1.550,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů za 1
úkon právní služby dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč tak soud přiznal
žalovanému k tíži dovolatele celkem 1.625,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 3. února 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu