Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové, se sídlem v Mělníku, Pražská 530/21, PSČ
276 01, jako insolvenční správkyně dlužníka INKOMA STAV s. r. o., zastoupené
JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní
2569/108f, PSČ 101 00, proti žalovanému JUDr. K. F., o odpůrčí žalobě, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 199 ICm 3139/2014, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka INKOMA STAV s. r. o., se sídlem v Praze 2, Jaromírova
48/211, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 25615203, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 9524/2014, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 199 ICm
3139/2014, 102 VSPH 82/2015-84 (MSPH 99 INS 9524/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
zástupce žalobkyně.
Rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 199 ICm 3139/2014-44, určil Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“), že právní úkony, kterými dlužník
INKOMA STAV s. r. o. (dále jen „dlužník“), převedl ve prospěch žalovaného
finanční prostředky v celkové výši 600 000 Kč (bankovní převod částky ve výši
250 000 Kč dne 25. března 2014 a bankovní převod částky ve výši 350 000 Kč dne
27. března 2014), jsou neúčinnými právními úkony (bod I. výroku), uložil
žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 600 000 Kč
(bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ V roce 2013 (27. srpna, 17. září a 18. října) byly na bankovní účet dlužníka
připsány finanční částky v souhrnné výši 600 000 Kč, zaslané z účtu žalovaného
a označené jako „půjčka společníka“. 2/ Dlužník převedl ve prospěch žalovaného finanční prostředky v celkové výši
600 000 Kč, a to bankovním převodem z 25. března 2014 částku 250 000 Kč a
bankovním převodem z 27. března 2014 částku 350 000 Kč. Obě platby byly
označeny jako „vratka půjčky společníka“. 3/ Ke dni uskutečnění těchto převodů měl dlužník více věřitelů, vůči nimž měl
neuhrazené závazky splatné od 3. prosince 2011 do 4. prosince 2013. S ohledem
na tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu ze dne 7. dubna 2014 (podepsaném za
dlužníka žalovaným), na jejichž základě rozhodl insolvenční soud usnesením ze
dne 18. dubna 2014 o úpadku dlužníka, v té době již dlužník neměl dostatek
finančních prostředků na úhradu svých závazků. 4/ Podle soupisu majetkové podstaty dlužníka z 30. června 2014 činila hodnota
veškerého majetku dlužníka sepsaného do majetkové podstaty 1 028 391,66 Kč,
zatímco celková výše zjištěných pohledávek přesáhla 5,7 mil. Kč. Na tomto základě odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že
označené platby dlužníka, jimiž byla uspokojena pohledávka žalovaného z titulu
nároku na vydání bezdůvodného obohacení, byly projevy vůle směřující k zániku
povinnosti splatit dluh, a tedy právními úkony ve smyslu ust. § 34 zákona č. 60/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dlužník byl ke dni
uskutečnění finančních převodů dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v úpadku
ve formě platební neschopnosti, neboť měl více věřitelů, jímž neplnil splatné
závazky po dobu delší než tři měsíce; „fikci“ (správně „domněnku“) úpadku ve
smyslu § 241 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona se přitom žalovanému
vyvrátit nepodařilo. Předpoklady pro závěr o neúčinnosti zvýhodňujících
právních úkonů dle § 241 insolvenčního zákona (důvody uvedené v odstavci 5
téhož ustanovení splněny nejsou) jsou tak u obou finančních převodů naplněny.
K tomu odvolací soud doplnil, že nemohou obstát výhrady žalovaného o tom, za
jakých podmínek náleží do majetkové podstaty majetek třetích osob, a že
vrácením částky 600 000 Kč nedošlo na straně dlužníka (správně žalovaného) k
nabytí žádného majetku. Je tomu tak proto, že v případě převodu peněžní částky
věřiteli – bez ohledu na to, zda na základě půjčky či jednání zakládající nárok
na vydání bezdůvodného obohacení – se nárok na vrácení peněž, jež nejsou věcí
individuálně určenou, transformuje do nároku na uspokojení pohledávky, již je v
případě úpadku dlužníka nutno uplatnit přihláškou. Tomu odpovídá i ustálená
judikatura, jež dovozuje, že se nelze domáhat vyloučení peněžité částky ze
soupisu majetkové podstaty vylučovací žalobou. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání,
které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Podstatou dovolací argumentace je námitka, že hmotněprávní úprava bezdůvodného
obohacení má přednost před úpravou neúčinnosti právních úkonů podle
insolvenčního zákona. Konkrétně dovolatel namítá, že právní úprava následků
bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku a ukládající povinnost
vydat předmět bezdůvodného obohacení tomu, na jehož úkor byl získán, má
přednost před právní úpravou neúčinnosti právních úkonů dle § 235 a násl. insolvenčního zákona v případě, kdy byl majetkový prospěch vydán dlužníkem
tomu, na jehož úkor byl získán v době před zahájením insolvenčního řízení
(poukazuje i na § 237 odst. 1 insolvenčního zákona). Podle dovolatele jde o
právní otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. Domnívá se, že se odvolací
soud nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že dlužník
pouhých 11 dnů před zahájením insolvenčního řízení v plném rozsahu uspokojil
pohledávku dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení, čímž dovolatele
zvýhodnil na úkor ostatních věřitelů. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako
nepřípustné. Učinil tak proto, že dovoláním předestřenou otázkou se Nejvyšší
soud již zabýval, přičemž závěry, k nimž dospěl, nejsou v rozporu s odůvodněním
napadeného rozhodnutí. V rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, Nejvyšší soud
vysvětlil, vycházeje ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i ze závěrů obsažených v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn.
21 Cdo 2299/2013, uveřejněného
pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že právní úprava
obsažená v insolvenčním zákoně v ustanoveních § 235 až § 243 je právní úpravou
komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení
institut odporovatelnosti upravený v § 42a obč. zák., z čehož vyplývá, že
úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí. Je tomu tak proto, že základním účelem úpadkového práva upraveného v
insolvenčním zákoně je řešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku
nebo hrozícím úpadku soudním řízením (tzv. insolvenčním řízením) některým ze
stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů (zejména
uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty dlužníka) k osobám
dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně
poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů [srov. § 1 písm. a/ insolvenčního
zákona]. Přestože úprava insolvenčního řízení – obdobně jako dříve zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – reflektuje jak hmotně právní aspekty
(tj. uspořádání majetkových vztahů), tak i procesně právní stránku (způsob
řešení) [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 118/2013], vymezení samotného následku z bezdůvodného obohacení (tedy
závazek k náhradě bezdůvodného obohacení) ponechává občanskoprávní úpravě
(normám hmotného práva). Za účelem uspokojení těchto pohledávek stanoví
insolvenční zákon pouze procesní pravidla pro věřitelův postup při uplatnění
své pohledávky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu
2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se rovněž již zabýval povahou uplatněného nároku na vydání
bezdůvodného obohacení, který vznikl věřiteli vůči dlužníku (pozdějšímu úpadci)
v době před prohlášením konkursu. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v
závěru, že pohledávka z titulu nároku na vrácení plnění poskytnutého věřitelem
pozdějšímu úpadci na základě absolutně neplatné smlouvy, uzavřené s pozdějším
úpadcem před prohlášením konkursu, je pohledávkou, kterou je věřitel povinen
přihlásit do konkursu (srov. pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 990/2007, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 325/2012).
S ohledem na to, že tyto judikaturní závěry (co do povahy pohledávky za
dlužníkem vzniklé z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení) jsou
použitelné i pro poměry insolvenčního zákona, je závěr odvolacího soudu, podle
něhož měl dovolatel za dlužníkem pohledávku, kterou měl přihlásit do
insolvenčního řízení, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Zjevně lichá je pak námitka dovolatele, podle níž z poskytnutí (vrácení)
finančních prostředků zpochybněnými platbami neměl žádný prospěch, neboť šlo o
tutéž částku, kterou předtím na účet dlužníka převedl. V duchu této logiky by
se stal § 241 insolvenčního zákona obsoletním. Označené ustanovení totiž
postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění
je to, že dlužník věřiteli poskytne vyšší uspokojení jeho pohledávky, než by se
mu dostalo v konkursu. Předpokladem toho, aby mohl dlužník učinit právní
jednání dle § 241 insolvenčního zákona tedy je, že jde o plnění věřiteli, tj.
osobě, která má pohledávku za dlužníkem. Dovolatelem uváděná námitka by tak
byla aplikovatelná i na všechny jiné případy uspokojení věřitelů. Např. i
věřitel, jemuž dlužník neuhradil kupní cenu, má na její zaplacení nárok. I
taková osoba by proto mohla shodně s dovolatelem namítat, že uspokojením
pohledávky na zaplacení kupní ceny se „nijak neobohatila“, neboť právě tuto
částku jí dlužník dlužil. Onen prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku
zvýhodňujícího právního jednání dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel
dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka),
ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v
konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka
stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto
uspokojit).
Konečně námitka, podle níž je řízení zatíženou vadou, neboť insolvenční soud
ukončil první jednání ve věci, aniž předtím provedl všechny úkony uvedené v §
118 odst. 1 a 2 o. s. ř., nezakládá přípustnost dovolání, když dovolací soud
přihlíží k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze u přípustného dovolání. V mezích daných §
237 o. s. ř. přitom dovolatel (oproti svému mínění), žádnou procesní otázku (na
jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo) dovolacímu soudu k řešení
nepředkládá. V rovině tvrzené „neukončenosti“ prvního (jediného) jednání před
insolvenčním soudem (pro namítanou absenci údaje, že bylo postupováno podle §
118 odst. 2 o. s. ř. v protokolu o tomto jednání) dovolatel žádné další
argumenty nepředkládá (netvrdí nic o tom, jak se řečené mohlo či mělo negativně
projevit v jeho procesních poměrech). Ostatně, v situaci, kdy předmětný
protokol obsahuje výslovné konstatování, že účastníci neuvádějí další
skutečnosti a neoznačují důkazy, nevidí Nejvyšší soud rozpor se závěry
obsaženými v dovolatelem označeném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo
4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243b, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak
povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, jež sestávají z mimosmluvní odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání),
která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 c/ a § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v
aktuálním znění, činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí
přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2016
Mgr.
Milan P o l á š e k
předseda
senátu