KSOS 14 INS 11220/2017 9 ICm 2744/2022 29 ICdo 5/2025-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobců a/ P. H., a b/ L. K., obou zastoupených Mgr. Lukášem Mrázkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, proti žalovanému P. B., zastoupenému Mgr. Tomášem Martiníkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 ICm 2744/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 11220/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. září 2024, č. j. 9 ICm 2744/2022, 14 VSOL 211/2024-156 (KSOS 14 INS 11220/2017), takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobou došlou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) dne 26. září 2022 se žalobci (a/ P. H. a b/ L. K.) domáhají vůči žalovanému (P. B.) určení, že mají v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného jako solidární věřitelé peněžitou pohledávku za žalovaným ve výši 6 501 487,51 Kč, přihlášenou přihláškou č. P18 ze dne 27. června 2019 (dílčí pohledávka č. 2), zajištěnou zástavním právem k označené nemovitosti, eventuálně určení, že mají takovou pohledávku s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitosti.
2. Žalovaný navrhl (podáními datovanými 4. ledna a 22. března 2023), aby insolvenční soud žalobu odmítl jako opožděnou. Přitom zdůraznil, že podal žalobu pro zmatečnost proti usnesení ze dne 8. listopadu 2022, č. j. KSOS 14 INS 11220/2017, 2 VSOL 528/2022-P18-19, kterým Vrchní soud v Olomouci odmítl jeho odvolání proti usnesení ze dne 2. září 2022, č. j. KSOS 14 INS 11220/2017-P18-14, jímž insolvenční soud změnil (vyšší soudní úřednicí vydané) usnesení ze dne 14. července 2022, č. j. KSOS 14 INS 11220/2017-P18-8, o odmítnutí (výše uvedené) přihlášky pohledávky jako opožděné a o ukončení účasti věřitelů (žalobců) v insolvenčním řízení (v rozsahu této pohledávky), tak, že se přihláška pohledávky neodmítá a účast věřitelů (žalobců) v insolvenčním řízení (v daném rozsahu) nekončí, věřitelům se vrací soudní poplatek za odvolání, a vyzval je, aby v určené lhůtě podali proti dlužníku žalobu na určení pravosti, výše a pořadí pohledávky dlužníkem popřené.
3. Usnesením ze dne 12. června 2024, č. j. 9 ICm 2744/2022-145,
4. Soud konstatoval, že pohledávka žalobců byla u přezkumného jednání dne 8. ledna 2020 popřena, přičemž současně byli žalobci řádně poučeni insolvenčním soudem o možnosti podat incidenční žalobu ve lhůtě 30 dnů. Jelikož v této lhůtě (do 7. února 2020) žalobu na určení popřené pohledávky nepodali, měla být jejich pohledávka odmítnuta.
5. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se žaloba neodmítá.
6. Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že insolvenční soud na přezkumném jednání neposkytl věřitelům zajištěných pohledávek popřených dlužníkem, tedy i žalobcům, poučení takovým způsobem, který by jim vzhledem k okolnostem dané věci umožnil realizovat potřebná procesní práva nebo povinnosti. Insolvenční soud totiž v důvodech usnesení, kterým dne 20. listopadu 2019 nařídil přezkumné jednání na den 8. ledna 2020 (jde o usnesení č. j. KSOS 14 INS 11220/2017-B-19), odkázal na zahájení řízení dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017, s tím, že přezkumné jednání proběhne podle § 190 insolvenčního zákona „ve znění účinném do 29. května 2017“. Účastníci insolvenčního řízení se proto mohli důvodně domnívat, že přezkoumání pohledávek bude provedeno v režimu insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017 (do novely provedené zákonem č. 64/2017 Sb.), podle jehož § 410 odst. 2 popření pohledávky zajištěného věřitele dlužníkem nemá účinek popření insolvenčním správcem. Poučil-li insolvenční soud za této situace na přezkumném jednání věřitele nevykonatelných pohledávek o možnosti podat žalobu „u popřených pohledávek, a to ve smyslu ustanovení § 192 až 199 a ve smyslu ustanovení § 410 insolvenčního zákona“, není z takto formulovaného poučení zřejmé, zda je toto poučení adresováno věřitelům nezajištěných pohledávek, nebo také věřitelům zajištěných pohledávek (čemuž by svědčila již Ústavním soudem vyslovená neústavnost části ustanovení § 410 insolvenčního zákona, k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. července 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/19, uveřejněný pod č. 223/2019 Sb.). Lhůta k podání žaloby o určení popřené nevykonatelné pohledávky podle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona žalobcům tak dle odvolacího soudu dosud neuplynula, protože plynout ani nezačala; žaloba proto není opožděná.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel nejprve, vycházeje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/19, argumentuje ve prospěch závěru, že jeho (dlužníkovo) popření dotčené pohledávky na přezkumném jednání mělo dle § 410 odst. 5 insolvenčního zákona v rozhodném znění tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Konstatuje, že přezkumné jednání se konalo dne 8. ledna 2020, tedy po vydání zmíněného nálezu, a přítomní věřitelé byli insolvenčním soudem řádně poučeni o možnosti podat u popřené pohledávky žalobu na její určení. Dovolatel má tak za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku poučení žalobců v rámci přezkumného jednání, neboť toto poučení nemohlo založit takový nedostatek, aby vedlo k tomu, že lhůta pro podání žaloby na určení nezačala běžet, jak uvádí odvolací soud. Míní, že poučení insolvenčního soudu bylo správně mířeno na „přítomné věřitele“, nikoliv jen na věřitele zajištěné či nezajištěné. K tomu dodává, že žalobci si měli být vědomi rozhodného znění § 410 insolvenčního zákona po vydání nálezu (kterým Ústavní soud shledal úpravu v § 410 v části vyjádřené slovem „nezajištěného“ neústavní), a to zejména s ohledem na to, že byli na přezkumném jednání zastoupeni právním zástupcem.
9. Žalobci ve vyjádření považují dovolání za nepřípustné, případně za neopodstatněné.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
11. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
12. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je oproti mínění dovolatele v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje. 13. Již v usnesení ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněném pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 97/2011“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož poučení, jak má v insolvenčním řízení postupovat přihlášený věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla při přezkumném jednání účinně popřena co do pravosti, výše nebo pořadí, se takovému věřiteli v případě, že je při přezkumném jednání přítomen, má dostat již při tomto jednání. Nestane-li se tak, pak písemné vyrozumění ve smyslu ustanovení § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, splňující náležitosti vymezené vyhláškou č. 311/2007 Sb., musí insolvenční správce zaslat nejen těm věřitelům popřené nevykonatelné pohledávky, kteří se přezkumného jednání nezúčastnili, nýbrž i těm věřitelům popřené nevykonatelné pohledávky, kterým se – ač byli přítomni – náležitého poučení při přezkumném jednání nedostalo. K tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 42/2010, uveřejněné pod číslem 13/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 14. V R 97/2011 Nejvyšší soud též vysvětlil, že ustanovení § 5 o. s. ř. je podpůrně (přiměřeně) aplikovatelné (i) v insolvenčním řízení. Přitom platí, že poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. 15. Dále je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že skutečnost, zda insolvenční soud nebo insolvenční správce splnil svou poučovací povinnost dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, závisí na posouzení, zda případné nedostatky při plnění poučovací povinnosti nebyly na újmu procesních práv přihlášeného věřitele jako adresáta poučení. Jinak řečeno, jestliže účastník řízení mohl na základě poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, není z hlediska zachování práva na spravedlivý proces podstatné, že případně šlo o poučení, které není zcela bez vad. Zároveň platí, že insolvenční soud musí poučení přizpůsobit konkrétní procesní situaci. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2021, sen. zn. 29 NSČR 64/2020, uveřejněné pod číslem 83/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2022“). 16. Součástí poučovací povinnosti soudu přitom není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit; srov. např. odstavec 26 odůvodnění R 83/2022, včetně shodné starší judikatury tam zmíněné. 17. Přitom platí, že účel vyrozumění dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona je nutno mít na zřeteli jak při hodnocení, zda vyrozumění splňuje vyhláškou stanovené náležitosti, tak i v situaci, kdy soud posuzuje, jaké důsledky má absence některého z vyhláškou předepsaných údajů. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2023, sen. zn. 29 NSČR 89/2021, uveřejněné pod číslem 80/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 18. V poměrech projednávané věci považuje Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu, že z poučení poskytnutého insolvenčním soudem při přezkumném jednání nebylo zřejmé, kterým věřitelům je adresováno, plně odpovídající závěrům výše shrnuté ustálené judikatury. Pokud v insolvenčním řízení, v němž bylo povoleno řešení úpadku oddlužením, byla (až) v době po publikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/19 ve Sbírce zákonů popřena zajištěná pohledávka žalobců (přítomných při přezkumném jednání), měl insolvenční soud své poučení přítomným věřitelům přizpůsobit tomu, že v části vyjádřené slovem „nezajištěného“ bylo ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017 (pro věc rozhodném) shledáno protiústavním. Insolvenční soud se tudíž neměl v poučení omezit jen na odkaz na ustanovení insolvenčního zákona, ale měl v něm též vyjádřit, že se postup podle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona vztahuje na všechny (tedy i zajištěné) věřitele. Tomu odpovídá i závěr, že se vada (neurčitost) poučení v dané věci mohla negativně projevit v poměrech zajištěných věřitelů (žalobců) a být tak na újmu jejich procesních práv (viz R 83/2022). 19. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalobcům se nedostalo v poučení insolvenčního soudu řádného poučení o dalším postupu v insolvenčním řízení, přičemž tento nedostatek dosud nebyl odstraněn ani písemným vyrozuměním ze strany insolvenčního správce, a proto lhůta pro podání žaloby na určení pravosti a výše pohledávky věřitelům nezačala běžet, nijak se tento závěr neprotiví ustálené (shora označené) judikatuře dovolacího soudu. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu