U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce AP insolvence, v. o. s., se sídlem v Plzni, Divadelní 2973/5, PSČ 301
00, identifikační číslo osoby 29115469, jako insolvenčního správce dlužníka F.
L., proti žalované K. B., zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, se
sídlem v Klatovech, Krameriova 139, PSČ 339 01, o odpůrčí žalobě, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm 2205/2012, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka F. L., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn.
KSPL 20 INS 4679/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 139 ICm 2205/2012, 102 VSPH 217/2013-96
(KSPL 20 INS 4679/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 139 ICm 2205/2012-67, určil Krajský
soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“), že darovací smlouvy ze dne 9.
července 2010 a 11. srpna 2010, kterými dlužník převedl ve výroku specifikované
nemovitosti na žalovanou (svou dceru K. B.), jsou neúčinné (bod I. a II.
výroku), uložil žalované vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění přijatá
jako dar z předmětných darovacích smluv a pokud to není možné, poskytnout
rovnocennou náhradu (bod III. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod IV.
výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první výrok), v
bodě III. výroku ho zrušil a věc v této části postoupil Okresnímu soudu v
Domažlicích (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V části, ve které směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, je dovolání
nepřípustné. Ve zpochybněném výkladu ustanovení § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve vztahu k ustanovení §
42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) [obou
ve znění účinném do 31. prosince 2013], je totiž napadený rozsudek plně v
souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo
17/2013. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, vycházeje ze závěrů obsažených v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného
pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i ze závěrů
obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 21 Cdo
2299/2013, uveřejněného pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, že právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v ustanoveních §
235 až § 243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů
nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v ustanovení
§ 42a obč. zák., z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se
neprosadí. Skutková podstata neúčinných právních úkonů dlužníka bez přiměřeného
protiplnění dle ustanovení § 240 insolvenčního zákona je koncipována jinak než
skutková podstata odporovatelnosti dle ustanovení § 42a obč. zák. K naplnění
skutkové podstaty ustanovení § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění
zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k
dlužníkovu úpadku). Jde-li (jako v této věci) o úkon činěný ve prospěch osoby
dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník
v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí
žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uskutečnění
zpochybněného právního úkonu nebyl v úpadku. Tamtéž dodal, že smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka v
insolvenčním zákoně je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s
dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji
k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv
věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že
tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem
zpochybněn. Posouzení takového právního úkonu učiněného dlužníkem v rozhodné
době vůči osobě blízké není podmíněno tím, zda tato osoba věděla o tom, že v
době učinění úkonu byl dlužník v úpadku, ani tím, zda věděla, že dlužník měl
úmysl zpochybněným úkonem zkrátit uspokojení svých věřitelů.
Přestože dovolatelka výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu,
ve vztahu k nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud
potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení, a třetímu výroku,
jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) neobsahuje dovolání
žádnou argumentaci. Dovolatelka nijak nezpochybňuje závěry, které vedly
odvolací soud k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení a k
rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Nadto dovolatelka ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost
dovolání. Totéž platí i pro tu část dovolání, jíž dovolatelka brojí proti druhému výroku
napadeného rozsudku. Dovolání je v této části pouhým popřením správnosti závěru
odvolacího soudu, podle něhož byl dán důvod ke zrušení bodu III. výroku
insolvenčního soudu a postoupení věci (řízení o této části žalobou uplatněného
nároku) Okresnímu soudu v Domažlicích, aniž by se však dovolatelka jakkoli
vyslovila k přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní
náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního
soudu). Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a
o zrušení bodu III. výroku rozsudku insolvenčního soudu, se z dovolání
(posuzováno podle jeho obsahu) nepodává. Dovolání je proto v tomto rozsahu vadné, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2
o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014,
uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2015
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu