KSPH 60 INS 17611/2016 77 ICm 527/2021 29 ICdo 50/2023-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka GSUS absolutní čistota a. s., zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1685/17, 19, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 72080043, o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 527/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka GSUS absolutní čistota a. s., se sídlem v Rudné, Příčná 726, PSČ 252 19, identifikační číslo osoby 24666238, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 17611/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2022, č. j. 77 ICm 527/2021, 103 VSPH 859/2021-67 (KSPH 60 INS 17611/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
4. října 2021, č. j. 77 ICm 527/2021-42, částečně „vyloučil žalobu“ v rozsahu, ve kterém se žalobce (LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka GSUS absolutní čistota a. s.) domáhal po žalovaném (Finanční úřad pro Středočeský kraj) zaplacení částky 10 655 533,19 Kč, k samostatnému řízení (bod I. výroku), s tím, že „má za to“, že k rozhodování o vyloučené části žaloby jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, a proto není věcně příslušný a vyzval účastníky k vyjádření (bod II. výroku), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že blíže specifikované převody finančních prostředků z bankovního účtu dlužníka na označený účet žalovaného v období od 27. června 2016 do 16. července 2016 jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod III.
2. Insolvenční soud, cituje § 235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 545 a § 551 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu, ve vztahu k zamítavému výroku ve věci samé dospěl k závěru, že u převodu finančních prostředků z účtu dlužníka realizovaného bankou na základě exekučních příkazů k přikázání pohledávky z účtu v průběhu výkonu rozhodnutí nebo exekuce absentuje jakýkoliv projev vůle dlužníka. Převod finančních prostředků realizovaný na základě exekučního příkazu k přikázání pohledávky tedy není právním jednáním dlužníka, pročež mu insolvenční správce nemůže úspěšně odporovat.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud, cituje § 235 odst. 1, § 240 a § 241 insolvenčního zákona, shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že za situace, kdy ve prospěch žalovaného byly před zahájením insolvenčního řízení (před 28. červencem 2016) příslušnou bankou na základě exekučních příkazů k přikázání pohledávky odepsány peněžní prostředky dlužníka ve prospěch depozitního účtu vedeného žalovaným k úhradě daně z přidané hodnoty, nešlo o projev vůle dlužníka, jímž by zvýhodnil žalovaného ve smyslu § 241 insolvenčního zákona oproti ostatním věřitelům, neboť nemohl této daňové exekuci nijak zabránit. Realizace žalobou napadených plateb pak nepředstavovalo právní jednání dlužníka ani ve formě opomenutí.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly Nejvyšším soudem řešeny. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Dovolatel namítá, že soudy nesprávně posoudili charakter převodu „přeplatku“ z depozitního účtu na úhradu nového dluhu, který provedl žalovaný, když bylo zjištěno, že vydané zajišťovací příkazy jsou neplatné. Podle názoru dovolatele splňuje tento převod svým charakterem a následky definici započtení. V opačném případě by docházelo ke zvýhodňování postavení státu jakožto věřitele v insolvenčním řízení a k porušování základních zásad insolvenčního řízení. Míní, že nehrazení daně z přidané hodnoty v období 1/2013 – 3/2014 lze v daném případě posoudit jako porušení povinnosti dlužníka spočívající v opomenutí.
7. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
8. Učinil tak proto, že v části dovoláním otevřených otázek je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, jak se ustálila v době po vydání napadeného rozhodnutí. Na řešení dalších otázek pak napadené rozhodnutí nespočívá.
9. Odpověď na otázku, zda plnění na dluh, které si věřitel vynutil na dlužníku exekucí, je právním jednáním dlužníka ve smyslu § 235 a násl. insolvenčního zákona, Nejvyšší soud podal v rozsudku ze dne 25. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 108/2022, uveřejněném pod číslem 33/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2024“), s nímž je dovolatel obeznámen, jelikož v oné věci byl rovněž dovolatelem. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) tím, že poskytovatel platebních služeb (peněžní ústav) na základě exekučního příkazu vydaného soudem nebo jiným oprávněným orgánem odepíše vymáhanou pohledávku z účtu povinného (dlužníka) a vyplatí ji oprávněnému (věřiteli), není „právním jednáním povinného“ (dlužníka). Jde naopak o (s)plnění dluhu (závazku) dlužníka (povinného) vynucené státní mocí proto, že dlužník žádnou vůli dluh splnit neprojevuje, nebo dokonce projevuje vůli opačnou (dluh neuhradit).
10. V R 33/2024 Nejvyšší soud dále uvedl, že není-li provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) tím, že poskytovatel platebních služeb (peněžní ústav) na základě exekučního příkazu vydaného soudem nebo jiným oprávněným orgánem odepíše vymáhanou pohledávku z účtu povinného (dlužníka) a vyplatí ji oprávněnému (věřiteli) „právním jednáním povinného“ (dlužníka), pak nejde (nemůže jít) ani o takové právní jednání dlužníka, jenž má podobu opomenutí.
11. V R 33/2024 (srov. odstavec 44. jeho odůvodnění) přitom Nejvyšší soud vypořádal i námitku, že neúčinné právní jednání dlužníka by mělo spočívat v opomenutí dlužníka hradit daň z přidané hodnoty (které vedlo k exekuci), když vysvětlil, že jde o námitku, která neobstojí ani v rovině své vlastní argumentace. Má-li (totiž) neúčinné právní jednání dlužníka spočívat v „opomenutí“ dlužníka konat, jež vedlo k daňové exekuci, pak je otázkou, jakým „konáním“ by dlužník daňové exekuci zabránil. Logickou odpovědí je, že vynucení úhrady daňovou exekucí by dlužník předešel jen tím, že by dluh na daních uhradil dobrovolně. Pak by ovšem neúčinným právním jednáním dlužníka byla (mohla být) právě ona dobrovolná úhrada splatného dluhu. Napadat „opomenutí“ dlužníka v podobě tvrzené dovolatelem tedy žádný smysl nemá.
12. Uvedeným závěrům se napadené rozhodnutí neprotiví.
13. Na zbylých dovoláním předestřených otázkách pak rozsudek odvolacího soudu nespočívá (ani spočívat nemá).
14. Ve vztahu k tvrzenému „započtení“ dovolatel směřuje svou argumentaci proti (následnému) převedení finančních prostředků z depozitního účtu vedeného žalovaným na daňový účet dlužníka. Napadeným rozhodnutím však odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby na určení neúčinnosti převodů finančních prostředků podle exekučních příkazů z bankovního účtu dlužníka na blíže označený (depozitní) účet, k nimž došlo před zahájením insolvenčního řízení. Určení neúčinnosti převodu uvedené celkové částky z depozitního účtu na daňový účet dlužníka tak není předmětem dovolacího řízení.
15. Uvedené obdobně platí i pro otázku povahy lhůty k podání odpůrčí žaloby podle § 111 insolvenčního zákona. V situaci, kdy je předmětem dovolacího řízení tvrzená neúčinnost právních jednání dlužníka podle § 235 a násl. insolvenčního zákona (poměřováno daty sporných plateb ve spojení s faktem, že insolvenční řízení bylo zahájeno až 28. července 2016), nezávisí dovoláním napadené rozhodnutí na výkladu § 111 insolvenčního zákona, které upravuje odporovatelná právní jednání učiněná dlužníkem v době po nabytí účinků zahájení insolvenčního řízení.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024 Mgr. Milan Polášek předseda senátu