KSLB 76 INS
XY
76 ICm XY
29 ICdo 52/2015-309
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, advokátky, se sídlem v Praze,
Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka B.,
proti žalovanému T. D., podnikateli, s místem podnikání XY identifikační číslo
osoby XY, zastoupenému Mgr. Petrem Štrossem, advokátem, se sídlem v Ostravě,
Místecká 329/258, PSČ 720 00, o určení neúčinnosti a neplatnosti právního úkonu
dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp.
zn. 76 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B., se sídlem v
Liberci, XY, identifikační číslo osoby osoby XY, vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2015, č. j.
76 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“)
rozsudkem ze dne 25. dubna 2014, č. j. 76 ICm XY, určil, že smlouva o
postoupení pohledávky uzavřená dne 22. července 2011 mezi dlužníkem (B. jako
postupitelem) a žalovaným (T. D. jako postupníkem) „o postoupení pohledávky za
dlužníkem HOCHTIEF CZ a. s.“ (dále jen „společnost“) „o nominální výši
postoupené pohledávky 370.000,- Kč“ (dále jen „smlouva o postoupení
pohledávky“), a „dohoda o započtení vzájemných pohledávek označená jako
jednostranný zápočet vzájemných pohledávek ze dne 25. července 2011“, jsou vůči
věřitelům dlužníka právními úkony neúčinnými (výrok I.). Dále insolvenční soud
zamítl žalobu na určení, že smlouva o postoupení pohledávky a „dohoda o
započtení“ jsou právními úkony neplatnými (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení a poplatkové povinnosti (výroky III. a IV.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. února 2015, č. j. 76 ICm XY, 104 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu v bodě
I. výroku změnil jen tak, že zamítl žalobu o určení, že „dohoda o započtení
vzájemných pohledávek označená jako jednostranný zápočet vzájemných pohledávek
ze dne 25. července 2011 je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem“;
jinak jej v bodě I. a IV. výroku potvrdil (první výrok) a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Smlouvou o postoupení pohledávky postoupil dlužník žalovanému část své
pohledávky vůči společnosti ve výši 370.000,- Kč (z titulu neuhrazené faktury
č. 2600110112, splatné dne 25. srpna 2011, na částku 1.487.373,- Kč), a to za
dohodnutou úplatu ve výši 370.000,- Kč. 2) Dopisem ze dne 25. července 2011 žalovaný započetl oproti pohledávce
dlužníka na úhradu úplaty za postoupení pohledávky ve výši 370.000,- Kč své
pohledávky (za zajištění povolení nadrozměrných přeprav), které v dopise
specifikoval odkazem na faktury [s uvedením čísel jednotlivých faktur, dat
jejich splatnosti (v období od 17. dubna do 10. června 2011) a vyúčtovaných
částek]. 3) Insolvenční soud zveřejnil vyhlášku o zahájení insolvenčního řízená na
majetek dlužníka dne 18. srpna 2011, následně usnesením ze dne 22. prosince
2011, č. j. KSLB 76 INS XY, rozhodl o úpadku dlužníka a usnesením ze dne 23. dubna 2012, č. j. KSLB 76 INS XY, prohlásil na majetek dlužníka konkurs. 5) V červnu 2011 měl dlužník splatné závazky (déle než tři měsíce po lhůtě
splatnosti) ve výši 61.304.650,99 Kč. Vycházeje z ustanovení § 235, § 239, § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna
2014, odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož je smlouva o postoupení
pohledávky zvýhodňujícím právním úkonem dlužníka ve smyslu ustanovení § 241
odst. 1 insolvenčního zákona, s tím, že dlužník ji uzavřel v době, kdy již byl
v úpadku, aniž obdržel přiměřené protiplnění, přičemž nešlo ani o smlouvu
uzavřenou v rámci běžného obchodního styku. Současně dodal, že insolvenční soud se nadbytečně zabýval tím, zda žalovaný
věděl nebo mohl vědět, že v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky byl
dlužník již v úpadku, když taková vědomost je při absenci odpovídajícího
protiplnění irelevantní. Jinak řečeno – pokračoval odvolací soud – „není
zákonným předpokladem zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka skutečnost, zda v
době uzavření zvýhodňujícího úkonu dlužníkem druhá smluvní strana věděla, že
tento úkon činí dlužník v době, kdy je v úpadku, nebo že tento úkon k úpadku
vedl, pokud dlužník neobdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený
majetkový prospěch“. Dále odvolací soud zdůraznil, že shodný projev vůle obou účastníků smlouvy o
postoupení pohledávky „směřoval pouze k tomu, aby tímto způsobem insolvenční
dlužník zaplatil žalovanému svůj dluh vůči němu.
Dlužníku se tedy nedostalo
přiměřeného protiplnění nebo jiného přiměřeného majetkového prospěchu, jenž by
dlužník mohl použít k uspokojení pohledávek svých věřitelů, a to v době kratší
jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. Je evidentní, že oba její
účastníci odporovanou smlouvu uzavřeli s tím, že za postoupenou pohledávku
nebude žalovaný ničeho platit, čímž se mu dostalo na úkor ostatních věřitelů
vyššího uspokojení, než které by mu náleželo v konkursu“. Proto odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu ve výroku ve věci samé ohledně
určení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek jako věcně správný potvrdil. V situaci, kdy podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona lze
vyslovit toliko neúčinnost právního úkonu dlužníka, a kdy po zopakování důkazu
jednostranným zápočtem pohledávek ze dne 25. července 2011 odvolací soud
dovodil, že jde vskutku o jednostranný právní úkon žalovaného (a nikoli o
dohodu mezi žalovaným a dlužníkem), odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu
ve výroku o neúčinnosti „dohody“ o započtení vzájemných pohledávek změnil a
žalobu v tomto rozsahu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci
samé ohledně neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky podal žalovaný
dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny a to, zda:
a) Lze uzavření smlouvy o postoupení nesplatné pohledávky z pozastávky za
úplatu ve výši její nominální hodnoty považovat za úkon učiněný za podmínek
obvyklých v obchodním styku ve smyslu ustanovení § 241 odst. 5 písm. b)
insolvenčního zákona? b) Lze smlouvu o postoupení nesplatné pohledávky z pozastávky za úplatu ve výši
její nominální hodnoty považovat za úkon s přiměřeným protiplněním? c) Lze činnost žalovaného pro dlužníka považovat za činnost potřebnou pro
provoz podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření a činnost k odvrácení
hrozící škody ve smyslu ustanovení § 111 insolvenčního zákona? d) Lze považovat za neúčinné postoupení pohledávky provedené za účelem úhrady
pohledávek vzniklých v souvislosti s provozem podniku dlužníka v rámci
obvyklého hospodaření a v souvislosti s odvracením hrozící škody? Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dále shrnuje průběh řízení před soudy nižších stupňů a zdůrazňuje, že činnosti,
které prováděl pro dlužníka před i po zahájení insolvenčního řízení
(spočívající v zajišťování povolení pro přepravu nadrozměrného nákladu v
zahraničí), byly nezbytné pro řádný provoz dlužníkova podniku a k odvracení
hrozících škod.
Postoupil-li dlužník svou pohledávku za společností žalovanému
za účelem, aby tímto způsobem zaplatil žalovanému úplatu za zmíněnou činnost,
nelze takovýto úkon posoudit jako neúčinný a na smlouvu o postoupení pohledávky
nelze aplikovat ustanovení § 241 insolvenčního zákona. Nesprávným dovolatel shledává (i) názor odvolacího soudu, podle něhož uzavření
smlouvy o postoupení pohledávky za daných podmínek nelze považovat za „běžný
obchodní styk“, když k postoupení pohledávek a následnému zápočtu oproti úplatě
za postoupení v obchodním styku běžně dochází, což platí i o postupování
pohledávek „nesplatných, nejistých nebo nedobytných“. Potud nelze považovat za
v obchodním styku neobvyklé i sjednání úplaty ve výši nominální hodnoty
postupované pohledávky. Byla-li úplata za postoupení sjednána ve výši nominální
hodnoty postupované pohledávky – pokračuje dovolatel – „nelze hovořit ani o
tom, že by se touto smlouvou dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo
za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než cena plnění, k jehož
poskytnutí se zavázal dlužník“. V poměrech dané věci dlužník obdržel za
postoupení pohledávky protiplnění, kterým „byly sníženy“ jeho závazky vůči
žalovanému a navíc „dlužník tímto zajistil pokračování potřebné činnosti
žalovaného pro dlužníka“. Za této situace se měl odvolací soud zabývat i tím,
zda žalovaný mohl při náležité pečlivosti poznat, že je dlužník v úpadku, nebo
že postoupení pohledávky mohlo vést k jeho úpadku; jeho právní posouzení věci
tak zůstalo neúplné.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně neúčinnosti
smlouvy o postoupení pohledávky v obecné poloze odpovídá závěrům formulovaným
Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 29. dubna 2014 sen. zn. 29 ICdo 14/2012,
ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, ze dne 29. února 2016, sen.
zn. 29 NSČR XY uveřejněných pod čísly 113/2014, 106/2016 a 62/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně judikatury obsažené v důvodech
zmíněných rozhodnutí, jakož i v rozsudku ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo
17/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem
101, a v rozsudcích ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015 a ze dne
28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015.
Přitom v poměrech projednávané věci ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom,
že smlouva o postoupení pohledávky je právním úkonem bez přiměřeného
protiplnění, když úplata za postoupení pohledávky sice byla sjednána v částce
rovnající se nominální výši postupované pohledávky, nicméně je zcela zjevné, že
žalovaný smlouvu neuzavřel s vůlí uhradit sjednanou úplatu, nýbrž s tím, aby
zde vznikla pohledávka dlužníka (z titulu úplaty za postoupení pohledávky),
proti které by započetl své pohledávky za dlužníkem a současně aby se stal
namísto dlužníka (novým) věřitelem pohledávky za společností.
Další úvahy dovolatele založené na tom, že šlo o úkon učiněný za podmínek
obvyklých v obchodním styku, respektive o činnost ve smyslu ustanovení § 111
insolvenčního zákona, jsou za tohoto stavu právně nevýznamné. Navíc argumentace
ustanovením § 111 insolvenčního zákona je nepřípadná již proto, že smlouva o
postoupení pohledávky byla uzavřená dříve, než nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení; považovat (umělé) vytvoření započitatelné
pohledávky za obvyklé v obchodním styku je rovněž nepřijatelné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle ustanovení § 243c odst. 3, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud
odmítl a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení nevznikly účelně
vynaložené náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu