MSPH 91 INS 20401/2011
191 ICm 94/2013
29 ICdo 52/2016-111
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce JUDr. Oldřicha Řeháčka, Ph.D., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b,
PSČ 140 00, jako insolvenčního správce dlužníka TENZO, a. s., proti žalovanému
Z/C/H Legal v. o. s., advokátní kancelář, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41,
PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27222861, jako insolvenčnímu správci
dlužníka Bravitec SE, identifikační číslo osoby 29194849, o určení neúčinnosti
právních úkonů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 191 ICm 94/2013,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka TENZO, a. s., se sídlem v
Praze 4, Na Strži 65/1702, PSČ 140 62, identifikační číslo osoby 27931552,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS 20401/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2016, č. j. 191
ICm 94/2013, 104 VSPH 961/2015-83 (MSPH 91 INS 20401/2011), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2016, č. j. 191 ICm 94/2013,
104 VSPH 961/2015-83 (MSPH 91 INS 20401/2011), se zrušuje a věc se vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 191 ICm 94/2013-56, Městský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že jsou vůči věřitelům dlužníka
TENZO, a. s. (dále jen „dlužník“) neúčinné: zástavní smlouva o zastavení
pohledávek dlužníka za společností „UNEX, s. r. o.“ (dále jen „společnost U“),
uzavřená mezi dlužníkem a „žalovaným“ dne 2. prosince 2010 ve prospěch
„žalovaného“ (bod I. výroku) a zástavní smlouva o zřízení zástavního práva k
majetku dlužníka zřízená formou notářského zápisu N 126/2011, NZ 122/2011 ze
dne 12. května 2011 ve prospěch „žalovaného“ jako zástavního věřitele (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 7. listopadu 2011. Insolvenční soud usnesením ze dne 10. ledna 2012, č. j. MSPH 91 INS
20401/2011-A-60, zjistil úpadek dlužníka a ustanovil žalobce insolvenčním
správcem. Usnesením ze dne 28. března 2012, č. j. MSPH 91 INS 20401/2011-B-29,
insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 2/ Společnost Bravitec SE přihlásila do insolvenčního řízení nevykonatelné
pohledávky v celkové výši 87 723 157,67 Kč, částečně jako zajištěné zástavním
právem k pohledávkám dlužníka za společností U na základě zástavní smlouvy o
zastavení pohledávek ze dne 2. prosince 2010, nebo zástavním právem k majetku
dlužníka (strojům v areálu v Plzni, Litovli a v přilehlých objektech) zřízeným
formou notářského zápisu N 126/2011, NZ 122/2011 ze dne 12. května 2011. 3/ V době uzavření obou zástavních smluv se dlužník prokazatelně již nacházel v
úpadku, neboť měl více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě
splatnosti a tyto nebyl schopen plnit. 4/ Zástavní smlouvy byly uzavřeny (mimo jiné) k zajištění již existujících
závazků. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 235, § 239 a § 241
insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že jsou naplněny veškeré podmínky
nezbytné k určení, že zástavní smlouvy jsou neúčinnými právními úkony. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozhodnutím
změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu na určení neúčinnosti (ve
výroku specifikovaných) právních úkonů zamítl (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014,
sen. zn. 29 ICdo 13/2012, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012,
uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 113/2014“) – dospěl k závěru, že předpokladem úspěchu odpůrčí žaloby je,
aby na přezkumném jednání byla současně popřena přihlášená zajištěná pohledávka
co do pořadí, tedy aby bylo popřeno právo na její uspokojení ze zajištění z
důvodu neúčinného právního úkonu dlužníka, jež je předmětem odpůrčí žaloby.
Nebyla-li přihlášená pohledávka popřena co do práva na uspokojení ze zajištění
(jako v tomto případě), v důsledku čehož je taková pohledávka již (definitivně)
zjištěna jako zajištěná pohledávka, je posléze podaná odpůrčí žaloba na určení
neúčinnosti právního úkonu dlužníka, na jehož základě došlo ke vzniku takového
zajištění, bezpředmětná a insolvenční soud měl (již jen z tohoto důvodu) žalobu
bez dalšího zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho prvnímu výroku) podal
žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro vyřešení otázky procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení
věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v prvním výroku
tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí.
V dovolání předkládá dovolatel k zodpovězení otázku, zda je správný názor, že
není-li přihlášená pohledávka popřena co do práva na uspokojení ze zajištění, v
důsledku čehož je taková pohledávka již (definitivně) zjištěna jako zajištěná
pohledávka, je posléze podaná odpůrčí žaloba na určení neúčinnosti právního
úkonu dlužníka, na jehož základě došlo ke vzniku takového zajištění,
bezpředmětná a insolvenční soud ji bez dalšího zamítne.
Dovolatel především poukazuje na smysl institutu neúčinnosti právního úkonu v
insolvenčním řízení. Neúčinný právní úkon je právním úkonem platným,
vyvolávajícím právní následky, avšak v poměrech insolvenčního řízení je na něj
pohlíženo, jako by jeho účinky nenastaly. Přestože insolvenční správce může
popřít pohledávku (její pořadí) i z důvodu neúčinnosti právního úkonu (jde-li o
právní úkon platný), nepopření pohledávky nemůže být důvodem pro zamítnutí
žaloby pro její bezpředmětnost. Výklad zvolený odvolacím soudem fakticky
znemožňuje zákonem danou možnost dovolat se neúčinnosti zvýhodňujících právních
úkonů dlužníka podle § 241 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční správce
důvody neúčinnosti nezjistí již před přezkumným jednáním. Současně tento výklad
dle dovolatele odporuje zásadě vyjádřené v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona,
podle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl
nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Dovolatel dodává, že
argumentuje-li odvolací soud výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu, pak
přehlíží, že zmiňovaná rozhodnutí byla vydána na jiném skutkovém základě,
přičemž k otázce, zda může být úspěšná odpůrčí žaloba v případě, kdy je
pohledávka zjištěna, se judikatura Nejvyššího soudu explicitně nevyjadřuje.
Žalovaný ve vyjádření považuje dovolání za neopodstatněné, s tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném
od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu
dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem
2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo
33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené
rozhodnutí závisí na posouzení otázky procesního práva (právní dopady zjištění
pořadí pohledávky na žalobu na určení neúčinnosti úkonu dlužníka, na jehož
základě došlo ke vzniku zajištění), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od (níže označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež se ustálila v době
po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud předesílá, že jeho rozhodovací praxe (srov. odvolacím soudem
citované rozsudky sen. zn. 29 ICdo 13/2012 a R 113/2014) je ustálena v závěru,
podle něhož:
Přihlásí-li věřitel v insolvenčním řízení včas (…) pohledávku, včetně práva na
uspokojení ze zajištění, je povinností insolvenčního správce, který s
uplatněním práva na uspokojení ze zajištění nesouhlasí, aby popřel pořadí takto
přihlášené pohledávky; to platí i tehdy, popírá-li insolvenční správce pořadí
pohledávky proto, že podle jeho názoru věřitel získal právo na uspokojení
pohledávky ze zajištění na základě neúčinného právního úkonu (§ 235 odst. 1
insolvenčního zákona).
Na popření pořadí pohledávky insolvenčním správcem pak musí (chce-li se vskutku
v insolvenčním řízení domoci uspokojení pohledávky ze zajištění) reagovat
přihlášený věřitel, a to žalobou na určení pořadí pohledávky (práva na
uspokojení pohledávky ze zajištění); nepodá-li (včas) takovou žalobu, nevznikne
mu ani právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena jako pohledávka zajištěná (§
298 insolvenčního zákona). Podá-li věřitel včas žalobu na určení práva na
uspokojení pohledávky ze zajištění, tíží jej v incidenčním sporu o takové
žalobě povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že pohledávka je vskutku
zajištěná.
Na podání výše uvedené žaloby musí (chce-li zabránit uspokojení přihlášené
pohledávky ze zajištění) reagovat insolvenční správce podáním odpůrčí žaloby (§
235 odst. 2 insolvenčního zákona), kterou bude odporovat právnímu úkonu, jímž
dlužník poskytl svůj majetek k zajištění. Nepodal-li by totiž (včas) takovou
žalobu, nebylo by možno uvažovat ani o neúčinnosti právního úkonu dlužníka,
jelikož tato se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě
insolvenčního správce. V takovém řízení přitom tíží břemeno tvrzení a břemeno
důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu
dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí
žalobu podat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2013, sen. zn. 29 ICdo 3/2013).
To však neznamená (jak dovozoval odvolací soud), že zjištění pohledávky vzešlé
z neúčinného právního úkonu dlužníka vylučuje následný úspěch odpůrčí žaloby. V
rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012, ani v R 113/2014, Nejvyšší soud neřešil
otázku, jaké důsledky má (případné) porušení povinnosti insolvenčního správce
popřít u přezkumného jednání právo přihlášeného věřitele na uspokojení
pohledávky ze zajištění (tj. popřít pořadí přihlášené pohledávky).
V rozsudku ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, Nejvyšší soud
objasnil, že závěry R 113/2014 je nutné interpretovat jako návod na řešení
stavu, kdy insolvenční správce vskutku popřel věřitelem přihlášenou pohledávku
co do práva na uspokojení ze zajištění (považuje právní úkon, v důsledku
kterého vzniklo právo věřitele na lepší pořadí uspokojení pohledávky, za
neúčinný) a „zajištěný“ věřitel podal žalobu na určení práva na uspokojení
přihlášené pohledávky ze zajištění.
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že je žádoucí, aby v situaci, kdy důvody
neúčinnosti přihlášené pohledávky (nebo jejího zajištění) jsou insolvenčnímu
správci známy již v době přezkumu pohledávky, postupoval způsobem popsaným v R
113/2014 již proto, že nepopře-li pohledávku nebo její zajištění z příčin, pro
něž hodlá podat odpůrčí žalobu, může tím přivodit stav, kdy průběh
insolvenčního řízení (a v případě zajištění též správu předmětu zajištění a
jeho zpeněžování) bude takto zjištěný (zajištěný) věřitel ovlivňovat (svými
hlasy a pokyny) po dobu trvání sporu (o následné odpůrčí žalobě), jehož
výsledkem může být (coby důsledek úspěchu s odpůrčí žalobou), že se k
pohledávce (nebo k jejímu zajištění) nepřihlíží (pro neúčinnost).
Skutečnost, že insolvenční správce nepopřel pořadí věřitelem přihlášené
pohledávky, však nebrání tomu, aby následně ve lhůtě určené ustanovením § 239
odst. 3 insolvenčního zákona po právu podal odpůrčí žalobu. Omezení
insolvenčního správce v tomto směru neplyne ani ze žádného ustanovení
insolvenčního zákona.
Za této situace bylo povinností odvolacího soudu přezkoumat správnost
rozhodnutí insolvenčního soudu co do závěrů o neúčinnosti právních úkonů ve
smyslu § 235 a násl. insolvenčního zákona. Změnil-li odvolací soud rozhodnutí
insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl pro bezpředmětnost, uzavíraje, že
předpokladem úspěchu odpůrčí žaloby je současné popření přihlášené zajištěné
pohledávky co do pořadí, přičemž se již nezabýval, zda byla naplněna jedna ze
skutkových podstat neúčinnosti právního úkonu dle § 240 až 242 insolvenčního
zákona, je napadené rozhodnutí s výše uvedenými judikatorními závěry v rozporu
a dovolání je tak opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstojí, Nejvyšší soud je podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil
věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu