USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobců a) B. A. G. M., narozeného XY, bytem XY a b) H. R. D., narozeného XY,
bytem XY, obou zastoupených JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, se sídlem v Praze
6, Glinkova 1659/14, PSČ 160 00, proti žalovanému Mgr. Michalovi Šimků, se
sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci
dlužníka Jana Řeřichy, za účasti M., se sídlem XY, jako vedlejšího účastníka
řízení na straně žalovaného, zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o určení pravosti
pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. Ř., narozeného XY, bytem XY,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS XY, o dovolání
žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2016, č. j. 91
ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 91 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá.
Rozsudkem ze dne 16. března 2016, č. j. 91 ICm XY, Městský soud v Praze (dále
jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali vůči žalovanému
(insolvenčnímu správci dlužníka J. Ř.) určení, že mají za dlužníkem pohledávku
ve výši 1.416.525 Kč z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 12. listopadu 1993.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení
žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud předesílá, že s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí
je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu
dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014,
uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. jsou tak
především právně bezcenné všechny skutkové námitky, jež dovolatel v dovolání
uplatňuje ve vztahu k otázce prokázání (ne)existence smlouvy o půjčce (výhrady,
podle kterých měl odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospět na
základě provedených důkazů k závěru, že žalovaný vyvrátil uznáním dluhu
založenou domněnku existence uznaného závazku, když prokázal, že smlouva o
půjčce mezi žalobci a dlužníkem uzavřena nebyla). Prostřednictvím námitek, jež
jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších
stupňů, totiž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu. Námitkou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, protože „je
postaveno na něčem, co v průběhu dosavadního řízení nikdo nenavrhoval a
nezpochybnil, (…) a sice na nutnosti provést účastnický výslech žalobců“,
dovolatel odvolacímu soudu vytýká toliko vadu řízení, aniž by současně otevíral
jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené
rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání
vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.; ani tato námitka proto dovolání přípustným
nečiní.
Výhrada dovolatele, podle níž odvolací soud „na absenci účastnického výslechu
(žalobců) v podstatě staví zrušení rozsudku soudu prvního stupně“, navíc zjevně
neodpovídá skutečnosti. Závěr vyslovený odvolacím soudem v napadeném
rozhodnutí, podle kterého je pro zjištění skutkového stavu dané věci nezbytné
vyslechnout jako účastníky řízení také oba žalobce, totiž nebyl jediným
důvodem, pro který odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Podle odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu měl dále v projednávané věci soud prvního stupně zatížit
řízení vadou (tím, že dlužníka nevyslechl podle § 126 o. s. ř. jako svědka, ale
podle § 131 o. s. ř. jako účastníka řízení, jakož i tím, že nepoučil žalobce
podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o hrozícím neúspěchu ve věci) a
nedostál ani povinnostem, jež na odůvodnění rozhodnutí klade ustanovení § 157
odst. 2 o. s. ř. (a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné). Jelikož uvedené
závěry nebyly dovoláním zpochybněny, nemohl Nejvyšší soud – jsa vázán obsahovým
vymezením uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř) – k
jejich přezkoumání ani připustit dovolání. Stejně tak se s důvody, pro které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, zcela míjí argumentace dovolatele,
podle které odvolací soud v rozporu s (blíže označenou judikaturou Nejvyššího
soudu) „i přes prokázanou neplatnost smlouvy o půjčce bral v potaz učiněné
uznání dluhu jakožto základ tvrzené pohledávky“. Potud dovolatel jednak zjevně
přehlíží kasační důvody rozhodnutí odvolacího soudu (viz výše), jednak
uplatněné výhrady vychází z jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových
závěrů. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí
Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již
dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Toliko v rámci preventivního působení pokládá Nejvyšší soud za vhodné
poznamenat, že v další fázi řízení soud prvního stupně (odvolací soud)
nepřehlédne závěry, jež Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 17. července
2013, sp. zn. 29 Cdo 228/2013, a podle kterých skutečnost, že účastníkem řízení
ve sporu vyvolaném konkursem (účastníkem řízení o žalobě o vyloučení věci ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce) je správce konkursní podstaty úpadce
(a nikoli úpadce), nic nemění na tom, že úpadce má být v takovém řízení
vyslýchán jako účastník řízení (§ 131 o. s. ř.) a nikoli jako svědek (§ 126 o. s. ř.). Jakkoli se uvedené závěry vyslovují k postupu soudu při výslechu úpadce
ve sporech vyvolaných zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
účinném do 31. prosince 2007, není důvod se od nich odchýlit (půjde-li o typově
shodné situace) ani v poměrech incidenčních sporů, jež se řídí zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu