MSPH 89 INS 863/2018 204 ICm 961/2021 29 ICdo 57/2023-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce K. D., zastoupeného Mgr. Michalem Beranem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 704/36, proti žalovanému JUDr. Lukáši Holému, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. K., zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o určení pravosti a výše pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 204 ICm 961/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. K., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 863/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022, č. j. 204 ICm 961/2021, 101 VSPH 793/2022-103 (MSPH 89 INS 863/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 15. srpna 2022, č. j. 204 ICm 961/2021-83, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) po částečném zastavení řízení (usnesením ze dne 16. února 2022, č. j. 204 ICm 961/2021-61):
[1] Určil, že dílčí pohledávka č. 1 ve výši 4 443 867,58 Kč a dílčí pohledávka č. 2 ve výši 9 430 113,29 Kč, přihlášené žalobcem (K. D.) přihláškou pohledávky č. P4 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (M. K.) u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 89 INS 863/2018, jsou „po právu co do pravosti a výše“ (bod I. a II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce uzavřel dne 12. července 2012 v postavení věřitele s dlužníkem smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytl dlužníku 100 000 EUR. Následně žalobce v postavení věřitele uzavřel dne 13. února 2013 s dlužníkem (další) smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytl dlužníku 200 000 EUR. Smluvní úrok byl dohodnut tak, že úrokovou míru činí „procentní sazba p. a. kalkulovaná bankou, u níž bude výše uvedená částka uložena“.
[2] Usnesením ze dne 12. listopadu 2020, č. j. MSPH 89 INS 863/2018-A-217, jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), prohlásil na jeho majetek konkurs (bod II. výroku) a ustanovil insolvenčním správcem Ing. Bc. Bohumila Ježka (dále jen „původní insolvenční správce“) [bod III. výroku].
[3] Přihláškou pohledávky č. P4 (po její doplnění a opravě) přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka dílčí (nevykonatelnou) pohledávku č. 1 v celkové výši 4 862 087,41 Kč, z toho jistinu v částce 2 615 000 Kč a příslušenství, které představuje smluvní úrok za období od 19. ledna 2015 do 13. října 2020 a zákonný úrok z prodlení za období od 13. července 2016 do 13. října 2020 a činící dohromady částku 2 247 087,41 Kč. Jako důvod vzniku označené dílčí pohledávky žalobce uvedl, že jde o nevrácenou půjčku poskytnutou dlužníku na základě uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 12.
července 2012. Dále žalobce přihlásil (nevykonatelnou) dílčí pohledávku č. 2 v celkové výši 9 565 609,65 Kč, z toho jistinu v částce 5 280 000 Kč a příslušenství, které představuje smluvní úrok za období od 9. ledna 2015 (respektive 19. ledna 2015) do 13. října 2020 a zákonný úrok z prodlení za období od 14. února 2017 do 13. října 2020 a činící dohromady částku 4 285 609,65 Kč. Jako důvod vzniku označené dílčí pohledávky žalobce uvedl, že jde o nevrácenou půjčku poskytnutou dlužníku na základě uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 13.
února 2013.
[4] Podle protokolu o přezkumném jednání ze dne 25. února 2021 (B-10) a přezkumného listu nezajištěné pohledávky (B-13) popřel původní insolvenční správce dílčí pohledávky č. 1 a 2 co do pravosti a výše, s tím, že skutečná výše pohledávek činí 0 Kč, uváděje jako důvod popření jejich promlčení.
[5] Insolvenční soud usnesením ze dne 28. května 2021, č. j. MSPH 89 INS 863/2018-B-49, jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne, potvrdil usnesení věřitelského výboru, kterým byl odvolán původní insolvenční správce a novým insolvenčním správcem ustanoven žalobce (JUDr. Lukáš Holý).
3. Insolvenční soud – vycházeje zejména z ustanovení § 133 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z ustanovení § 101 a § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení § 109 odst. 1 a 3 a § 173a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit domněnku existence dluhu vzniklého ze smluv o půjčkách; tento závěr se týká nejen jistiny, ale i přihlášeného příslušenství ve formě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení.
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2022, č. j. 204 ICm 961/2021, 101 VSPH 793/2022-103 (MSPH 89 INS 863/2018), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení 657 obč. zák. a z ustanovení § 194 a §195 insolvenčního zákona a cituje judikaturu Nejvyššího soudu – uzavřel, že žalobce splnil povinnost poskytnout dlužníkovi „půjčky“ v souladu s uzavřenými smlouvami; proto není plnění žalobce dlužníkovým bezdůvodným obohacením a dlužník byl povinen vrátit poskytnuté finanční prostředky „ve lhůtě čtyř roků“; pohledávky tak v době přihlášení nebyly promlčeny. Ohledně výše smluvního úroku konstatoval, že žalovaný nepopíral výši přihlášeného příslušenství, neboť ohledně (skutečné) výše pohledávek uvedl částku 0 Kč; takové popření výše pohledávky není „úplné“ a jde o popření „pouze pravosti pohledávek“.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které podle obsahu směřuje proti prvnímu výroku v té části, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel (podle obsahu dovolání) předestřel následující právní otázky: [1] Popřel původní insolvenční správce účinně pohledávky (i) co do jejich výše? [2] Jsou soudy povinny samostatně se zabývat pravostí pohledávky ohledně požadovaného smluvního úroku?
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že původní insolvenční správce svým popěrným úkonem naplnil předpoklady § 194 insolvenčního zákona. Z přezkumného listu totiž jednoznačně vyplývá, že původní insolvenční správce se k výši přihlášených pohledávek vyjádřil, když uvedl, že jejich výše má být 0 Kč. Závěr odvolacího soudu je formalistický a negativně zasahuje do právního postavení účastníků insolvenčního řízení.
8. Dále dovolatel míní, že odvolací soud měl smluvní úroky vyhodnotit jako „samostatný a svébytný nárok“ a v návaznosti na to se (samostatně) zabývat jeho pravostí. K tomu argumentuje, že „ujednání o úrokově sazbě“ ve smlouvách o půjčce je neurčité, což zakládá absolutní neplatnost takového ujednání.
9. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. K první otázce
12. Nejvyšší soud shrnul dosavadní ustálenou rozhodovací praxi týkající se výkladu popěrných úkonů v rozsudku ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 22/2024 (dále jen „R 22/2024“). Zde vysvětlil, že pro posouzení, zda a v jakém rozsahu insolvenční správce popřel pravost, výši, nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání). Podstatná je přitom podoba popěrného úkonu zachycená v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu.
13. Každý procesní úkon (podání) účastníka je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůli jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv. K tomu srov. R 22/2024, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč., jakož i důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. obč.
14. Protokol z přezkumného jednání, jež se konalo dne 25. února 2021 (B-10), z nějž ve skutkové rovině vyšly oba soudy, obsahuje co do popěrného úkonu dovolatele prohlášení, že „zcela popírá pro pravost pohledávku věř. č. 4 D. K. z důvodu promlčení“. Přezkumný list nezajištěné pohledávky (B-13) zachycuje (a doplňuje) výsledek přezkumu u přihlášky č. P4 tak, že v rubrice „popřeno insolvenčním správcem“ je uvedeno, že popírá pravost a výši v částce 9 565 609,65 Kč s tím, že skutečná výše pohledávky má být „0 Kč“. V rubrice „podrobnosti popření“ se pak uvádí: „vznesená námitka promlčení pohledávky“.
15. V intencích výše řečeného pak ani Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že popěrný úkon původního insolvenčního správce zachycený v protokolu o přezkumném jednání ze dne 25. února 2021 a v přezkumném listu nezajištěné pohledávky, je pouze popřením pravosti pohledávky, nikoli též popřením výše pohledávky (srov. mutatis mutandis důvody R 22/2024 a závěr v odst. 52 odkazovaného rozhodnutí). Ke druhé otázce
16. Nejvyšší soud v důvodech R 22/2024 shrnul případy, kdy účinky popření „jen“ pravosti (nevykonatelné) pohledávky nebrání v tom, aby soud projednávající incidenční spor tam, kde se popření pravosti ukáže opodstatněným pouze ve vztahu k části pohledávky, vyhověl žalobě o určení pravosti pohledávky pouze zčásti a ve zbytku ji zamítl. Mimo jiné jde o případ, kdy se jako důvod popření pravosti nevykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele uplatní tvrzení, že přihlášená pohledávka z titulu smluveného úroku z prodlení vůbec nevznikla pro absolutní neplatnost uvedeného ujednání vzhledem k výši sjednané sazby úroku. Nejvyšší soud v takovém případě již dříve uzavřel, že žalobu o určení pravosti takové pohledávky lze zamítnout jen v rozsahu, v němž požadovaná sazba úroku z prodlení převyšuje zákonnou sazbu úroku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4704/2010, uveřejněný pod číslem 81/2012 Sb. rozh. obč.).
17. V R 22/2024 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že v mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. § 199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nevykonatelné pohledávky může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení. K tomu srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012.
18. Z obsahu incidenčního spisu vyplývá, že dovolatel setrval na své námitce promlčení jako popěrném důvodu i v rámci soudního řízení o žalobě o určení pravosti a výše přihlášených pohledávek, přičemž svou argumentaci rozvinul v tom smyslu, že plnění dlužníku představovalo bezdůvodné obohacení (nikoliv plnění z titulu smluv o půjčkách) [srov. vyjádření původního insolvenčního správce ze dne 9. dubna 2021 (č. l. 17), vyjádření zástupce dovolatele u jednání insolvenčního soudu dne 13. září 2021 (č. l. 31) a závěrečný návrh dovolatele ze dne 23. června 2022 (č. l. 75)]. Důvod popření ve vztahu k smluvním úrokům spočívající v tvrzení o (neurčitém) smluvním ujednání o výši úroků dovolatel poprvé uplatnil až v rámci odvolání proti rozsudku insolvenčního soudu [srov. odst. 15. a násl. odvolání ze dne 27. září 2022 (č. l. 92)]. Tím ovšem dovolatel nepřípustně doplnil důvod popření až po nastalé koncentraci řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. poučení insolvenčního soudu u jednání dne 13. září 2021, judikaturu shora označenou a obecně k institutu koncentrace řízení např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč.).
19. V rozšíření popěrného důvodu až v odvolacím řízení nadto dovolateli bránil princip neúplné apelace vyjádřený v § 205a o. s. ř., o němž insolvenční soud účastníky řádně poučil u jednání dne 18. května 2022 (§ 119a odst. 1 o. s. ř). Závěr odvolacího soudu, že se nemohl zabývat „výší úrokové sazby“ tak je souladný s označenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); nadto platí, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci (§ 202 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu