KSBR 29 INS 20221/2013
29 ICm 390/2014
29 ICdo 60/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v
Horoměřicích, Nebušická 709, PSČ 252 62, proti žalovanému Red orange s. r. o.,
se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby
24787434, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29
ICm 390/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. H. a I. H.,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS 20221/2013, o dovolání
žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2014, č. j.
29 ICm 390/2014, 13 VSOL 60/2014-11 (KSBR 29 INS 20221/2013), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 11. února 2014, č. j. 29 ICm 390/2014-3, zastavil Krajský soud
v Brně (dále jen „insolvenční soud“) řízení o žalobě (podané 6. února 2014),
kterou se žalobce (dlužník J. H.) domáhal vůči žalovanému (Red orange s. r. o.)
určení, že pohledávka žalovaného ve výši 219.871,07 Kč, přihlášená do
insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobce neexistuje, je neplatná a činí
23.666,66 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek vykonatelnou
pohledávku ve výši 219.871,07 Kč, zajištěnou nemovitostmi ve vlastnictví
dlužníka. [2] Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 6. ledna 2014, přezkoumal
insolvenční správce přihlášenou pohledávku jako vykonatelnou a zajištěnou a ani
zčásti ji nepopřel co do pravosti, výše či pořadí. „Dlužníci“ (žalobce a jeho manželka I. H.) popřeli při přezkumném jednání
pohledávku co do její výše, tvrdíce, že činí 50.000 Kč (jak je uvedeno v
přezkumném listu žalovaného). Na tomto základě pak uzavřel, že vzhledem k ustanovení § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nemá v
insolvenčním řízení, v němž je zjištěný úpadek dlužníka řešen oddlužením,
popření pohledávky zajištěného věřitele dlužníkem účinek jejího popření
(insolvenčním) správcem. Nadto je k podání žaloby při popření vykonatelné pohledávky oprávněn toliko
insolvenční správce (i když ji popřel dlužník) a lhůta k tomu uplynula marně 9. února 2013. Proto insolvenční soud postupoval dle ustanovení § 104 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a řízení zastavil, neboť
žalobu podala osoba, která není způsobilá být navrhovatelem a „úkon dlužníků“
nemá účinek popření pohledávky insolvenčním správcem. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. května 2014, č. j. 29 ICm 390/2014, 13 VSOL 60/2014-11 (KSBR 29 INS 20221/2013), změnil
usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že žaloba se odmítá (první
výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 160 odst. 4, § 199 odst. 1 až 3 a §
410 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona - dospěl po přezkoumání napadeného
usnesení k následujícím závěrům:
[1] Námitky, které směřují k průběhu přezkumného jednání, nejsou důvodné. Z
protokolu o přezkumném jednání ze dne 6. ledna 2014, jehož se osobně zúčastnil
i žalobce a jeho manželka, vyplynulo, že dlužníci se osobně vyjádřili k
přezkoumávané pohledávce žalovaného a své popěrné právo uplatnili tak, že
uznali pohledávku žalovaného jen co do částky 50.000 Kč; nad tuto částku ji
popřeli. Tomu odpovídá i obsah přezkumném listu pohledávky žalovaného. Insolvenční soud upozornil dlužníky, že jde o vykonatelnou pohledávku a poučil
je o lhůtě k podání žaloby o určení pohledávky a o tom, že tuto žalobu lze
podat „prostřednictvím insolvenčního správce“.
Okolnost nesprávného poučení o
možnosti podat incidenční žalobu „prostřednictvím insolvenčního správce“, není
právně významná; navíc žalobce jako dlužník určovací žalobu podal. [2] Odvolací soud se neztotožňuje s názorem insolvenčního soudu, že žalobce
„není osobou způsobilou být navrhovatelem“. Způsobilost být účastníkem soudního
řízení (sporu o určení pohledávky), má ten, kdo má právní osobnost (§ 15 a
násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 19, § 20 odst. 1 o. s. ř.). Od způsobilosti být účastníkem soudního řízení (procesní způsobilosti), je
třeba odlišovat právo podat žalobu, s jehož nedostatkem zákon obecně spojuje
zamítnutí žaloby. [3] Osoby, které mají právo podat určovací žalobu, vymezuje insolvenční zákon
obecně tak, že aktivně legitimován je přihlášený věřitel nevykonatelné
pohledávky, jehož pohledávka byla popřena insolvenčním správcem (§ 198
insolvenčního zákona), insolvenční správce, který popřel vykonatelnou
pohledávku přihlášeného věřitele (§ 199 insolvenčního zákona) a přihlášený
věřitel, který popřel pohledávku jiného (přihlášeného) věřitele (§ 200
insolvenčního zákona). Tato úprava je dále modifikována v ustanoveních, kterými
je řešen postup při jednotlivých způsobech řešení úpadku. [4] Insolvenční zákon obsahuje speciální procesní úpravu pro případ nedostatku
aktivní legitimace k podání žaloby v incidenčním sporu, podle které lze
odmítnout žalobu podanou neoprávněnou osobou (tj. osobou, která nemá právo
takovou žalobu podat) podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona. [5] Z hlediska práva žalobce k podání žaloby o určení jím (a jeho manželkou)
popřené pohledávky žalovaného je významné, že v insolvenčním řízení dlužníků
byl zjištěn úpadek, který je řešen oddlužením (plněním splátkového kalendáře
dle schváleného způsobu oddlužení). Proto je třeba aktivní legitimaci žalobce,
který je dlužníkem v insolvenčním řízení, v jehož rámci je veden tento
incidenční spor, posuzovat také z hledisek dle § 410 odst. 2 a 3 insolvenčního
zákona. Podle označených ustanovení má za trvání účinků schválení oddlužení
popření pohledávky dlužníkem shodné účinky jako popření pohledávky insolvenčním
správcem jen ve vztahu k pohledávce nezajištěného věřitele. Jde-li o
vykonatelnou pohledávku nezajištěného věřitele, „získává“ dlužník postavení
insolvenčního správce a má právo podat žalobu na určení popřené pohledávky dle
§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona. V důvodech popření pravosti nebo výše
pohledávky je dlužník omezen dle § 410 odst. 3 insolvenčního zákona. Popření
pohledávky zajištěného věřitele však popsané účinky nemá. [6] V této věci žalobce (jako dlužník) popřel na přezkumném jednání
vykonatelnou pohledávku žalovaného, který je zajištěným věřitelem (jeho
pohledávka je zajištěna smluvním zástavním právem na nemovitostech). Jejím
popřením proto dlužník nezískal právo podat žalobu na určení neexistence
pohledávky v popřené výši a není tudíž osobou oprávněnou k jejímu podání. Proto
je namístě odmítnout jeho žalobu dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil v dotčeném směru
usnesení insolvenčního soudu.
[7] Závěrem odvolací soud uvádí, že lze sice souhlasit s názorem žalobce, že
obecná úprava režimu popírání pohledávek zařazená pod ustanovení části první,
hlavy páté, insolvenčního zákona se subsidiárně uplatní pro přezkum a popírání
pohledávek při jednotlivých způsobech řešení úpadku dlužníka dle části druhé
zákona, žalobce však nesprávně vyhodnotil úpravu obsaženou v § 410 odst. 2
insolvenčního zákona, která právo dlužníka popírat pohledávky věřitelů za
trvání účinků oddlužení se shodnými účinky jako insolvenční správce omezuje
pouze na pohledávky nezajištěných věřitelů. Odpověď na žalobcovu námitku
„nelogičnosti“ takového omezení dlužníka spočívá ve zvláštním postavení
zajištěných věřitelů dle insolvenčního zákona. Úpravou § 410 odst. 2 a 3
insolvenčního zákona není žalobce jako dlužník vyloučen z práva popírat
pohledávky všech přihlášených věřitelů, ovšem účinky jeho úkonu jsou limitovány
dle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona. [8] K námitce porušení článku 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a
svobod lze uvést, že domáhat se ochrany práv lze jen stanoveným postupem. Proto
nelze přisvědčit ani námitce žalobce spočívající v odkazu na úpravu konkursních
řádů účinnou do roku 1950. Stejně tak nelze přisvědčit názoru žalobce na
možnost přiměřeného použití § 267a o. s. ř., neboť úpravu soudního výkonu
rozhodnutí nebo exekuce lze použít v insolvenčním řízení a v incidenčních
sporech jen v případě dle § 7 věty za středníkem insolvenčního zákona. Insolvenčnímu správci dle zákona přísluší právo, nikoli povinnost, popírat
pohledávky přihlášených věřitelů a je jeho věcí, zda svého práva využije. Proto
mu nelze vytýkat, že některou z přihlášených pohledávek nepopřel, což však nemá
dopad na jeho odpovědnost v případě porušení povinnosti dle § 37 odst. 1
insolvenčního zákona. Námitka žalobce proti postupu soudu v insolvenčním řízení
(jímž měl být porušen princip vyjádřený v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona),
založená na tom, že insolvenční soud měl insolvenčnímu správci uložit vyloučení
pohledávky, která je předmětem tohoto sporu, je z výše uvedených důvodů
nevýznamná. Odvolací námitky žalobce proto odvolací soud hodnotí jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně jde podle dovolatele o to, že soud mu nepřiznává právo podat žalobu o
určení pravosti pohledávky (určovací žalobu) za situace, kdy exekučním titulem
je veřejná listina (exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti), jež je
neplatná in fraudem legis (není rozhodnutím ve věci samé). Potud poukazuje i na
dikci § 410 odst. 3 insolvenčního zákona.
Přitom míní, že žádné ustanovení insolvenčního zákona nevylučuje ani nezakazuje
jeho právo podat incidenční žalobu a prostřednictvím § 7 insolvenčního zákona
se dovolává aplikace § 267a o. s. ř. Oběma soudům v daných souvislostech
vytýká, že mechanicky citují předpisy, které se týkají práv jiných věřitelů
(insolvenčního správce a věřitelů), aniž by uvedly, odkud vyvozují nemožnost
dlužníka podat incidenční žalobu.
Dále dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda v případě, že
se soudy domnívají, že podání má být zamítnuto nebo odmítnuto, mají zkoumat
hmotně právní skutečnosti, které opravňují k závěru, že procesní postavení
subjektů může být (vzhledem k ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona)
změněno ve prospěch dlužníka, a vzhledem k závažnosti tvrzených skutečností
provést dokazování. Přitom poznamenává, že to odvolací soud neprovedl s chybným
poukazem na ustanovení 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř (když insolvenční zákon má
vlastní úpravu v ustanovení § 94 odst. 2 písm. a/).
A konečně dovolatel žádá, aby se Nejvyšší soud zabýval i otázkou, zda
ustanovení § 411 odst. 2 insolvenčního zákona není lex specialis ve vztahu k
ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že:
[1] Odvolací soud v rozporu s právními předpisy tvrdí, že „v insolvenčním
řízení, v němž je zjištěný úpadek dlužníka řešen oddlužením, nemá popření
pohledávky zajištěného věřitele dlužníkem účinek jejího popření správcem. Tento
právní závěr má za rozporný s § 410 odst. 2 insolvenčního zákona. [2] Závěr odvolacího soudu, že dlužníku nenáleží popěrné právo u zajištěné
pohledávky není správný proto, že nelze zajistit neplatnou pohledávku nebo
pohledávku neexistující. Odvolací soud pak pominul i ustanovení § 411 odst. 2
insolvenčního zákona, z jehož dikce se podle dovolatele podává, že odmítnutí
žaloby nevede ke zjištění pohledávky. [3] Ustanovení insolvenčního zákona, na která odkazují soudy, nevylučují
možnost dlužníka, který popřel pohledávku, podat incidenční žalobu. Jestliže
obě soudní instance neuznávají jako důkazní prostředek samotný rozsah
putativního zajištění (zástavním právem), který je nižší, než přihlášená
pohledávka, ani tvrzení, které opravňují podezření z nepoctivého a
protiprávního jednání zástupců žalovaného, pak nemá dlužník jinou právní
možnost, než žalovat v rámci insolvenčního řízení o určení výše, pravosti či
pořadí pohledávek (incidenční spor). [4] Podle meziválečné úpravy [ustanovení § 112 odst. 3 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen
„konkursní řád z roku 1931“)] mohl podat odpor proti vykonatelné pohledávce
každý, kdo ji popřel, tedy i úpadce. Odkazy na ustanovení § 410 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona jsou nedůsledné,
neboť předmětné normy pouze řeší vztah popřených pohledávek vůči jejich
věřitelům a těmto se dává na výběr, budou-li postupovat podle předpisů o podání
určovacích žalob dle insolvenčního zákona. Nemají ve vztahu k úpadci za účinek
ztrátu jeho práv nebo naopak jeho zvýhodnění vůči těmto; jsou však zvýhodňující
ve smyslu postavení dlužníka dle oddlužení vůči postavení dlužníka v konkursu
(je na místě se ptát, je-li to ústavně konformní ve vztahu k ochraně práv
dlužníka všeobecně dle ustanovení § 5 insolvenčního zákona v relaci k
jednotlivým způsobům řešení úpadku). Dovolatel pak míní, že soudy svým postupem zasáhly do jeho ústavních práv dle
jím označených článků Listiny základních práv a svobod. Dovolatel rovněž žádá, aby Nejvyšší soud odpověděl na otázku, zda odvolací soud
smí nenařizovat jednání, jestliže insolvenční soud rozhodl ve věci samé (maje
za to, že nikoli). S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky,
zda dlužník v oddlužení je osobou oprávněnou k podání žaloby o určení pravosti,
výše nebo pořadí pohledávky zajištěného věřitele, jde o věc dovolacím soudem
dosud neřešenou.
Nejvyšší soud se zabýval uplatněným dovolacím důvodem (tedy správností právního
posouzení věci odvolacím soudem) v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Pro právní posouzení věci jsou pak určující následující ustanovení
insolvenčního zákona:
§ 2
Vymezení některých základních pojmů
Pro účely tohoto zákona se rozumí
(...)
g) zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který
náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem,
omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením
pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.
§ 8
Ustanovení části první a třetí tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li tento
zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak. § 160
(1) Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v
rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. (...)
(4) Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla
oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky,
které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat. (5) Brání-li projednání žaloby podle odstavce 1 nedostatek podmínky řízení,
který nelze odstranit, nebo který se nepodařilo odstranit, insolvenční soud
řízení o této žalobě zastaví. § 190
Přezkumné jednání
(1) Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném
insolvenčním soudem. (...)
§ 192
Popření přihlášených pohledávek
(1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat
insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít
zpět. (2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které
zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek. (3) Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na
její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník
popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam
přihlášených pohledávek exekučním titulem. (4) Věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není
zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Jestliže v důsledku této změny
není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání,
nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen
uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v
souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání. § 198
Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním
správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do
30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15
dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti
insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu
soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co
do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném
při jejím popření. (2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené
pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil
nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se
žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku
nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.
(3) Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená
pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby,
žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199. § 201
(1) Pohledávka je zjištěna
a/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů,
b/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její
popření přihlášeným věřitelem,
c/ jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme
své popření zpět, nebo
d/ rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí. (2) Vykonatelná pohledávka je zjištěna, také tehdy, jestliže insolvenční
správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta
anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé. (3) Výsledek sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky poznamená insolvenční
soud v upraveném seznamu pohledávek; učiní tak i bez návrhu. (4) Rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek jsou
účinná vůči všem procesním subjektům. § 398
(...)
(3) Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5
let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném
rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci
uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím
insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek
způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto
zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v
konkursu. § 410
(1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek
za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. Insolvenční správce se na
své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) může dát zastoupit při přezkumném
jednání jinou osobou; to neplatí, jestliže insolvenční soud požaduje, aby se
insolvenční správce přezkumného jednání zúčastnil osobně. (2) Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků
schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem,
ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně
ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže
dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před
schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky
oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o
určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné
pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku. (3) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše
uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí
nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.
§ 411
(...)
(2) Byla-li některá z pohledávek, jež mají být uspokojeny podle splátkového
kalendáře, popřena, hradí dlužník částky připadající podle splátkového
kalendáře na její uspokojení v určených lhůtách k rukám insolvenčního správce,
který je věřiteli vyplatí neprodleně po právní moci rozhodnutí insolvenčního
soudu o zjištění této pohledávky. Nedojde-li ke zjištění pohledávky, rozdělí
insolvenční správce částky připadající podle splátkového kalendáře na její
uspokojení mezi ostatní věřitele určené plánem jako mimořádnou splátku poměrně. V této podobě [tj. naposledy ve znění zákona č. 294/2013 Sb. (pro věc
rozhodném)] platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době konání
přezkumného jednání (6. ledna 2014) a později nedoznala změn. K jednotlivým (dovoláním otevřeným) právním otázkám činí Nejvyšší soud
následující závěry:
I. K postavení dlužníka coby osoby popírající pohledávku některého ze svých
věřitelů. V této otázce je judikatorní praxe Nejvyššího soudu ustálena následovně:
[1] Insolvenční zákon přiznává (formou výjimky z obecného pravidla vyjádřeného
v § 192 odst. 3 insolvenčního zákona) popěrnému úkonu dlužníka vliv na zjištění
popřené pohledávky jen za trvání reorganizace (§ 336 odst. 2 insolvenčního
zákona) nebo za trvání účinků schválení oddlužení (§ 410 odst. 2 insolvenčního
zákona). Obsah popěrného práva dlužníka je tedy (co do způsobilosti ovlivnit
popřením pohledávky její zjištění) užší než obsah popěrného práva insolvenčního
správce; oproti insolvenčnímu správci nemůže dlužník zabránit zjištění
pohledávky jejím popřením, je-li v konkursu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2014“); usnesení je - stejně
jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou
odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2604/2014
(usnesení je dostupné na webových stránkách Ústavního soudu)]. [2] Jinak (nejde-li konkurs) obecně platí (s výjimkou danou ustanovením § 51
odst. 2 insolvenčního zákona co do úpravy vlivu popření pohledávky insolvenčním
správcem na hlasovací právo věřitele popřené pohledávky), že popření pohledávky
dlužníkem má „tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem“ a
„pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se
insolvenčního správce“. Pro oddlužení se přitom účinnost popěrného úkonu
dlužníka (co do vlivu na zjištění popřené pohledávky) věcně omezuje jen na
pohledávky nezajištěných věřitelů (srov. § 410 odst. 2 větu první insolvenčního
zákona) a další omezení (co do důvodů popření) se prosazuje, jde-li o
vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (§
410 odst.
3 insolvenčního zákona), což je dáno logikou věci, jelikož vůči
dlužníku tu působí (na rozdíl od insolvenčního správce a ostatních věřitelů)
závaznost pravomocného a vykonatelného rozhodnutí „příslušného orgánu“ (proti
němuž se mohl a měl bránit v příslušném nalézacím řízení) [usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 45/2014]. [3] Popře-li insolvenční správce pravost nebo výši nevykonatelné pohledávky
anebo pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné), je osobou věcně
legitimovanou k podání incidenční žaloby přihlašovatel popřené pohledávky (§
198 odst. 1 insolvenčního zákona), jenž nese také následky zmeškání žaloby
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011,
uveřejněné pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a opět i
usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 45/2014). Insolvenční správce osobou
legitimovanou k podání incidenční žaloby v takovém případě není. [4] Má-li řádné a včasné popření pohledávky dlužníkem při reorganizaci a v
oddlužení „tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem“, pak
ovšem platí o legitimaci dlužníka k podání incidenční žaloby o svém popěrném
úkonu stejný závěr jako pro insolvenčního správce. Jinak řečeno, stejně jako
insolvenční správce není ani dlužník v oddlužení, který popřel pravost
nevykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele, osobou legitimovanou k podání
incidenční žaloby o tomto popření. Jestliže takovou žalobu přesto podá,
insolvenční soud ji odmítne (má odmítnout) jako podanou osobou, která k tomu
nebyla oprávněna (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího
soudu sen. zn. 29 ICdo 45/2014]. Pro poměry dané věci odtud plyne následující:
[1] Pohledávka žalovaného byla přezkoumána v insolvenčním řízení vedeném na
majetek dovolatele a jeho manželky jako vykonatelná na základě exekutorského
zápisu se svolením vykonatelnosti. [2] Pro takovou pohledávku při jejím popření insolvenčním správcem obecně platí
režim ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona (žalobu, kterou uplatňuje
své popření, podává insolvenční správce) a vzhledem k tomu, že exekutorský
zápis se svolením k vykonatelnosti není „pravomocným rozhodnutím příslušného
orgánu“, neplatí pro popěrný úkon insolvenčního správce omezení plynoucí z §
199 odst. 2 insolvenčního zákona. Stejný význam má u vykonatelné pohledávky
popřené dlužníkem v oddlužení úprava obsažená v § 410 odst. 3 insolvenčního
zákona. Jinak řečeno, vzhledem k tomu, že exekutorský zápis se svolením k
vykonatelnosti není „pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“, neplatí pro
popěrný úkon dlužníka v oddlužení omezení plynoucí z § 410 odst. 3
insolvenčního zákona. To však nic nemění na tom, že jde o vykonatelnou
pohledávku, takže osobou legitimovanou k podání incidenční žaloby o popření
takové pohledávky je (podle ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, ve
spojení s § 199 odst. 1 insolvenčního zákona) dlužník v oddlužení, který ji
popřel.
Napadené usnesení [jež korigovalo nesprávný úsudek insolvenčního soudu, že
takovou žalobu mohl při (účinném) popěrném úkonu dlužníka podat jen insolvenční
správce], je s těmito závěry v souladu. II. K možnosti odvolacího soudu rozhodnou o věci bez nařízení odvolacího
jednání. Odvolací soud při odůvodnění toho, proč o podaném odvolání rozhodl bez nařízení
odvolacího jednání, správně poukázal na § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., úpravu
obsaženou v § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona (na který odkazuje
dovolatel) totiž pro incidenční spory vylučuje ustanovení § 160 odst. 3
insolvenčního zákona. Není důvod se dále vyjadřovat k této otázce pro účely
posouzení odvolání proti rozhodnutí ve věci samé (jak žádá dovolatel), neboť
usnesení, jímž insolvenční soud řízení zastavil dle § 104 o. s. ř., bylo sice
usnesením, jímž se řízení končí, leč nikoli usnesením „ve věci samé“. III. Ke vztahu § 411 odst. 2 insolvenčního zákona k ustanovení § 410 odst. 2
insolvenčního zákona. Ustanovení § 411 odst. 2 insolvenčního zákona hovoří o právní moci rozhodnutí
insolvenčního soudu o zjištění této pohledávky ve vazbě na účinné „popření“
pohledávky, tedy takové, které bylo způsobilé zabránit zjištění pohledávky. Nadto je zjevné, že tam, kde insolvenční soud i při účinném popření pohledávky
dlužníkem (pro jehož popření platí ve smyslu ustanovení § 410 odst. 2
insolvenčního zákona obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se
insolvenčního správce) následně zastaví řízení o incidenční žalobě nebo ji
odmítne, nastane následek předjímaný ustanovením § 201 odst. 2 insolvenčního
zákona. Ustanovení § 411 odst. 2 insolvenčního zákona tak v žádném směru
nemodifikuje úpravu popěrného režimu dlužníka v § 410 odst. 2 insolvenčního
zákona. IV. K (ne)možnosti dlužníka v oddlužení popřít pohledávku zajištěného věřitele. [1] Ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona přiznává jednoznačně (formou
odchylky od obecné úpravy popěrného režimu v § 192 odst. 3 insolvenčního
zákona, jež tu má přednost ve smyslu § 8 insolvenčního zákona) popěrnému úkonu
dlužníka v oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním
správcem, jen jde-li o popření pohledávky některého z nezajištěných věřitelů. [2] Pro posouzení, v jakém směru se prosadí popěrný úkon dlužníka ve vztahu k
věřiteli, jenž pohledávku přihlásil (v souladu s vymezením dle § 2 písm. g/
insolvenčního zákona) jako zajištěnou, je přitom určující výsledek přezkumného
jednání o této pohledávce ve vztahu k těm popírajícím subjektům, jejichž
popěrné právo ve vztahu k zajištění omezení není (jiný věřitel, insolvenční
správce). [3] V daném případě není pochyb o tom, že žádný z věřitelů ani insolvenční
správce nepopřel právo žalovaného na uspokojení přihlášené pohledávky ze
zajištění (váznoucího na majetku dlužníka ve formě smluvně zřízeného zástavního
práva). Tato skutečnost je určující pro posouzení, zda se za trvání účinků
oddlužení mohlo prosadit popření této pohledávky dlužníkem (v režimu § 410
odst. 2 insolvenčního zákona).
[4] Zbývá dodat, že dovolací argumentace vycházející u popěrného práva dlužníka
z úpravy obsažené v konkursním řádu z roku 1931 je nepřesná. Ustanovení § 112 a
§ 132 konkursního řádu z roku 1931 nepřiznávala tehdejšímu úpadci možnost
zabránit zjištění pohledávky v konkursu vedeném na jeho majetek popřením
pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. V tomto ohledu lze naopak říci, že v
českém úpadkovém právu platí závěr, že dlužník (úpadce) nemůže za trvání
konkursu vedeného na jeho majetek svým popěrným úkonem zabránit zjištění
pohledávky v konkursu, ve všech zákonných úpravách úpadkového práva počínaje
rokem 1914 (srov. R 92/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
45/2014). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž i v tomto ohledu správné a
důvod odmítnout incidenční žalobu dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona byl
dán. Nejvyšší soud doplňuje (ve vazbě na námitky dovolatele, že postup a rozhodnutí
soudů odporoval ústavnímu pořádku České republiky), že úprava, která dlužníku v
oddlužení nepřiznává možnost účinného popření zajištěné pohledávky, je pouze
logickým vyústěním režimu, který platí pro uspokojení pohledávky zajištěného
věřitele v oddlužení. Pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele při oddlužení platí zjednodušeně
řečeno konkursní režim, když mají právo požadovat uspokojení z plného výtěžku
zpeněžení zajištění a při zpeněžování se postupuje podle konkursních pravidel,
na druhé straně ale nemají při oddlužení plněním splátkového kalendáře právo na
jiné uspokojení zajištěné pohledávky než jen ze zajištění (§ 398 odst. 3
poslední věta insolvenčního zákona), takže po vyčerpání hodnoty zajištění již
při oddlužení nedostávají ničeho dalšího (k ústavnosti uvedeného řešení srov. argumentaci obsaženou v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13, dostupném na webových stránkách Ústavního soudu). Jsou také
(právě proto, že se uspokojují jinak) vyloučeni z hlasování o způsobu oddlužení
(§ 402 odst. 1 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon tím pouze bere na
vědomí fakt, že zajištění věřitelé nemají důvod ovlivňovat způsob (formu)
oddlužení proto, že práva ze zajištění jsou jim garantována ve stejném rozsahu
bez zřetele k tomu, jak budou hlasovat (srov. § 398 odst. 2 insolvenčního
zákona při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a opět § 398 odst. 3
poslední větu insolvenčního zákona při oddlužení plněním splátkového
kalendáře). Právě okolnost, že postavení zajištěných věřitelů je při oddlužení (co do
realizace zajištění) v zásadě stejné jako při konkursu, pak opodstatňuje závěr,
že stejný „konkursní“ režim se prosazuje i pro účinky popření pohledávky
zajištěného věřitele dlužníkem (a ten, jak zmíněno shora, nemá popěrné právo,
jež by za trvání konkursu zabránilo zjištění jím popřené pohledávky). Nejvyšší soud tedy neshledal v postupu odvolacího soudu nebo v jeho rozhodnutí
ani rozpor s ústavním pořádkem České republiky, když ústavně konformním
způsobem vyložil ustanovení (§ 410 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona), jež se
ústavnímu pořádku České republiky nikterak neprotiví.
Jelikož ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a u
žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu