KSLB 76 INS XY
76 ICm XY
29 ICdo 60/2019-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Bezuchou,
advokátem, se sídlem v Liberci, Kostelní 10/5, PSČ 460 01, proti žalovanému
Falconcreek Investments Ltd., se sídlem v Nikósii, Athinon 5, Agios Antonios
1015, Kypr, registrační číslo 502348, zastoupenému JUDr. Bc. Janem Votočkou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00, o určení
neexistence práva na uspokojení pohledávky v režimu splátkového kalendáře,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 76
ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, o
dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2016,
č. j. 76 ICm XY, 102 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Žalobou došlou Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci (dále
jen „insolvenční soud“) 4. února 2016 se žalobce (J. H.) domáhal vůči
žalovanému (CDV-3 Ltd.) určení, že žalovaný nemá (v insolvenčním řízení vedeném
na majetek žalobce) právo na uspokojení své pohledávky ve výši 402.898,68 Kč v
režimu splátkového kalendáře.
[2] Usnesením ze dne 2. března 2016, č. j. 76 ICm XY, zamítl insolvenční soud
návrh žalobce, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů.
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2016, č.
j. 76 ICm XY, 102 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), ve znění opravného usnesení ze dne
9. dubna 2019, č. j. 76 ICm XY, 102 VSPH XY (KSLB 76 INS XY), potvrdil usnesení
insolvenčního soudu, s tím, že jako s žalovaným již jednal (na základě usnesení
insolvenčního soudu ze dne 14. října 2016, č. j. KSLB 76 INS XY) se
společností Falconcreek Investments Ltd.
[4] Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že ve smyslu
ustanovení § 30 a § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), nejsou dány důvody žádosti vyhovět, neboť předmětná žaloba
(odůvodněná tím, že zajištěný věřitel nemůže přihlásit do insolvenčního řízení
svou pohledávku jako nezajištěnou) je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva.
[5] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (posléze zastoupený
advokátem) dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. [6] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. [7] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a
pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení
zřejmé bezúspěšnosti žalobou uplatněného práva odpovídá napadené rozhodnutí
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. [8] Konkrétně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21
Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 67/2014“) [které je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu], v němž Nejvyšší soud uzavřel, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva
jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze
samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu
spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího
nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. [9] V intencích R 67/2014 pak zjevnou bezúspěšnost uplatněného práva dokládají
závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29
NSČR 123/2015, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, uveřejněném pod číslem 90/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Tam Nejvyšší soud uzavřel, že zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), vychází i u zajištěných věřitelů z
toho, že žádný věřitel není nucen k výkonu práv, která vůči dlužníku získal
před zahájením insolvenčního řízení, včetně práva požadovat uspokojení ze
zajištění ve formě zástavního práva (požadovat uspokojení pohledávky z výtěžku
zpeněžení zástavy). Je zcela na věřiteli (v souladu s dispoziční zásadou), zda
vůbec v insolvenčním řízení uplatní právo na uspokojení své pohledávky ze
zajištění. Závisí-li podle platné úpravy na rozhodnutí věřitele, zda při
přihlašování svých pohledávek uplatní právo na uspokojení ze zajištění, nemůže
být tento postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční zákon (§ 5
insolvenčního zákona).
Je-li pro věřitele výhodnější (posuzováno z ekonomického
hlediska) neuplatnit právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být jen v takovém
způsobu jednání věřitele spatřována jakákoli spekulace či dokonce šikana
dlužníka.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu