Nejvyšší soud Usnesení insolvence

29 ICdo 60/2024

ze dne 2024-12-18
ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.60.2024.1

. Jiřího

Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci

žalobce České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Milevská 2095/5, PSČ

140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupeného Mgr. Evou Vaškovou,

advokátkou, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, proti

žalovanému Mgr. Martinu Červinkovi, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ

560 02, jako insolvenčnímu správci dlužnice V. Š., zastoupenému JUDr. Martinem

Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, o

určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 ICm

920/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice V. Š., vedené u

Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 81 INS 174/2023, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, č. j. 73 ICm

920/2023, 102 VSPH 744/2023-76 (KSPH 81 INS 174/2023), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 73 ICm 920/2023-55, Krajský soud

v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že dílčí pohledávky žalobce č.

28/1, 28/2, 28/3 a 28/4 z přihlášky pohledávky č. P28 nejsou vyloučeny z

uspokojení v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u insolvenčního soudu pod sp.

zn. KSPH 81 INS 174/2023 (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným

rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že

žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Odvolací soud uvedl, že již v rozsudku ze dne 9. 11. 2023, č. j. 77

ICm 324/2023, 101 VSPH 543/2023-51 (KSPH 82 INS 16908/2022), v právní věci

týchž účastníků, dospěl k závěru, že povinnost zaplatit žalobci příspěvek za

porušení povinnosti platit pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou

provozováním motorového vozidla podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o

pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých

souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), není

mimosmluvní sankcí vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170

písm. d/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení

(insolvenčního zákona). Hlavním účelem příspěvku není sankcionování vlastníků

nebo provozovatelů nepojištěných vozidel, nýbrž zajištění plnění do garančního

fondu zřízeného podle § 24 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., z něhož je následně

vypláceno plnění v případě vzniku újmy způsobené provozem vozidla, jež nemůže

být pokryto (z jakéhokoli důvodu) z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší

soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního

řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání

nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není

přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

5. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení dovolatelem

předestřené otázky, zda příspěvek do garančního fondu dle § 4 odst. 1 zákona č.

168/1999 Sb. se řadí mezi pohledávky vyloučené z uspokojení podle § 170 písm.

d/ insolvenčního zákona, totiž zcela odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud (v

době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) formuloval v rozsudku ze dne 4.

12. 2024, sen. zn. 29 ICdo 72/2024, (vydaném v incidenčním sporu vedeném mezi

týmiž účastníky v insolvenčním řízení jiného dlužníka) a podle kterých:

[1] Povinnost podle § 4 zákona č. 168/1999 Sb. byla primárně stanovena

jednak za účelem zajištění dostatečných prostředků pro výplaty zákonem

stanovených plnění poškozeným za újmy způsobené provozem vozidla z garančního

fondu zřízeného podle § 24 zákona č. 168/1999 Sb., jednak za účelem vyrovnání

postavení osob povinných uzavřít pojištění odpovědnosti ve vztahu k financování

tohoto garančního fondu. Osoby, jež plní zákonnou povinnost k pojištění

odpovědnosti, se totiž na financování tohoto garančního fondu podílí

zprostředkovaně prostřednictvím povinných příspěvků jejich pojistitelů podle §

18 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb. (kteří nadto ručí za dluhy žalobce), případně

přímo v případě osob s uzavřeným hraničním pojištěním podle § 14 odst. 1 tohoto

zákona. Proto byla (též) osobám, jež povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti

nesplnily (nepojištěným vlastníkům a provozovatelům vozidel), stanovena

povinnost platit příspěvek ke spolufinancování garančního fondu.

[2] Základním účelem příspěvku podle § 4 zákona č. 168/1999 Sb. tedy

není potrestání protiprávního jednání dlužníka (jenž jako vlastník nebo

provozovatel vozidla nesplnil povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti).

Příspěvek podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. má rovněž motivovat k plnění

zákonné povinnosti uzavřít pojištění odpovědnosti (čemuž odpovídá jeho výše),

ovšem tento (do určité míry též sankční) rozměr dané úpravy nebyl hlavním

důvodem zavedení příspěvku.

[3] Příspěvek do garančního fondu dle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.

nemá charakter mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka (ve smyslu § 170

písm. d/ insolvenčního zákona) a pohledávky z titulu tohoto příspěvku tak

nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení.

6. Na výše uvedených závěrech, které se plně prosadí i v poměrech dané

věci, nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit.

7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§

243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním

znění.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v

insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i

zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 12. 2024

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu