. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Milevská 2095/5, PSČ
140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupeného Mgr. Evou Vaškovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, proti
žalovanému Mgr. Martinu Červinkovi, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ
560 02, jako insolvenčnímu správci dlužnice V. Š., zastoupenému JUDr. Martinem
Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, o
určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 ICm
920/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice V. Š., vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 81 INS 174/2023, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, č. j. 73 ICm
920/2023, 102 VSPH 744/2023-76 (KSPH 81 INS 174/2023), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 73 ICm 920/2023-55, Krajský soud
v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že dílčí pohledávky žalobce č.
28/1, 28/2, 28/3 a 28/4 z přihlášky pohledávky č. P28 nejsou vyloučeny z
uspokojení v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u insolvenčního soudu pod sp.
zn. KSPH 81 INS 174/2023 (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud uvedl, že již v rozsudku ze dne 9. 11. 2023, č. j. 77
ICm 324/2023, 101 VSPH 543/2023-51 (KSPH 82 INS 16908/2022), v právní věci
týchž účastníků, dospěl k závěru, že povinnost zaplatit žalobci příspěvek za
porušení povinnosti platit pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou
provozováním motorového vozidla podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o
pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), není
mimosmluvní sankcí vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170
písm. d/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona). Hlavním účelem příspěvku není sankcionování vlastníků
nebo provozovatelů nepojištěných vozidel, nýbrž zajištění plnění do garančního
fondu zřízeného podle § 24 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., z něhož je následně
vypláceno plnění v případě vzniku újmy způsobené provozem vozidla, jež nemůže
být pokryto (z jakéhokoli důvodu) z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší
soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání
nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není
přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení dovolatelem
předestřené otázky, zda příspěvek do garančního fondu dle § 4 odst. 1 zákona č.
168/1999 Sb. se řadí mezi pohledávky vyloučené z uspokojení podle § 170 písm.
d/ insolvenčního zákona, totiž zcela odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud (v
době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) formuloval v rozsudku ze dne 4.
12. 2024, sen. zn. 29 ICdo 72/2024, (vydaném v incidenčním sporu vedeném mezi
týmiž účastníky v insolvenčním řízení jiného dlužníka) a podle kterých:
[1] Povinnost podle § 4 zákona č. 168/1999 Sb. byla primárně stanovena
jednak za účelem zajištění dostatečných prostředků pro výplaty zákonem
stanovených plnění poškozeným za újmy způsobené provozem vozidla z garančního
fondu zřízeného podle § 24 zákona č. 168/1999 Sb., jednak za účelem vyrovnání
postavení osob povinných uzavřít pojištění odpovědnosti ve vztahu k financování
tohoto garančního fondu. Osoby, jež plní zákonnou povinnost k pojištění
odpovědnosti, se totiž na financování tohoto garančního fondu podílí
zprostředkovaně prostřednictvím povinných příspěvků jejich pojistitelů podle §
18 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb. (kteří nadto ručí za dluhy žalobce), případně
přímo v případě osob s uzavřeným hraničním pojištěním podle § 14 odst. 1 tohoto
zákona. Proto byla (též) osobám, jež povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti
nesplnily (nepojištěným vlastníkům a provozovatelům vozidel), stanovena
povinnost platit příspěvek ke spolufinancování garančního fondu.
[2] Základním účelem příspěvku podle § 4 zákona č. 168/1999 Sb. tedy
není potrestání protiprávního jednání dlužníka (jenž jako vlastník nebo
provozovatel vozidla nesplnil povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti).
Příspěvek podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. má rovněž motivovat k plnění
zákonné povinnosti uzavřít pojištění odpovědnosti (čemuž odpovídá jeho výše),
ovšem tento (do určité míry též sankční) rozměr dané úpravy nebyl hlavním
důvodem zavedení příspěvku.
[3] Příspěvek do garančního fondu dle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.
nemá charakter mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka (ve smyslu § 170
písm. d/ insolvenčního zákona) a pohledávky z titulu tohoto příspěvku tak
nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení.
6. Na výše uvedených závěrech, které se plně prosadí i v poměrech dané
věci, nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit.
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu