USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně D. D., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, se sídlem
v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, proti žalovanému T. B., zastoupenému
JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22,
PSČ 186 00, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 44 ICm 386/2022, jako incidenční spor
v insolvenční věci žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS 23370/2020, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. srpna 2023, č. j. 44 ICm
386/2022, 11 VSOL 153/2023-144 (KSOL 16 INS 23370/2020), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4.114 Kč, k
rukám zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2022, č. j. 44 ICm 386/2022-106, Krajský soud
v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (D. D.) domáhala vůči žalovaným [1/ AB -
HP insolvenční kancelář, v. o. s., jako insolvenčnímu správci žalobkyně, a 2/
T. B. (dále též jen „T. B.“)] určení, že kupní smlouva ze dne 23. prosince
2021, uzavřená mezi prvním žalovaným (jako prodávajícím) a druhým žalovaným
(jako kupujícím), jejímž předmětem byly pozemky parc. č. XY, XY (se stavbami,
včetně rodinného domu) a parc. č. XY a XY (blíže označené ve výroku), všechno
nemovité věci zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrálního
pracoviště XY, katastrální území XY, je neplatná (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 286 odst. 1 písm. c/ a § 293 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl
po provedeném dokazování k závěru, že první žalovaný postupoval při zpeněžení
nemovitostí v souladu se zákonem a s pokyny zajištěných věřitelů.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. srpna 2023,
č. j. 44 ICm 386/2022, 11 VSOL 153/2023-144 (KSOL 16 INS 23370/2020):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z § 219 odst. 4, § 230 odst. 4, § 289 a § 293
insolvenčního zákona a z označené judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po
přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k závěru, že včasná
a legitimovanou osobou podaná žaloba není důvodná, když:
[1] První žalovaný nemovitosti zpeněžil v souladu s pokynem zajištěných
věřitelů.
[2] Druhý žalovaný nebyl upřednostněn na úkor ostatních zájemců o koupi.
[3] Nepřiměřeně nízká cena nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy.
[4] Pro platnost kupní smlouvy nemají význam okolnosti týkající se prohlídky
nemovitostí (a k tomu nabízené důkazy).
[5] Skutečnosti způsobující neplatnost kupní smlouvy neplynou ani ze spisu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i argumentem, že bylo porušeno její
právo na spravedlivý proces.
6. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení.
7. První žalovaný ve vyjádření (doručeném 28. března 2024) navrhl dovolání
odmítnout, maje za to, že napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou
judikaturou a že dovolání směřuje ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu a
uplatňuje nová tvrzení.
8. Druhý žalovaný ve vyjádření (z 8. dubna 2024) rovněž navrhl dovolání
odmítnout, maje je za nedůvodné.
9. Žalobkyně v replice k vyjádřením žalovaných (z 12. června 2024) setrvala na
důvodech dovolání.
III. Přípustnost dovolání
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Vzhledem k době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (6.
listopadu 2020, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu) a k době
vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice (21. ledna 2021) se s přihlédnutím k části
první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb., pro
dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní insolvenční zákon v
rozhodném znění (účinném do 30. září 2024) i v době od 1. října 2024 [s
výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3
insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a
3. zákona č. 252/2024 Sb.].
12. Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční řízení
vedené na majetek dlužnice skončilo. Stalo se tak usnesením ze dne 18.
listopadu 2024, č. j. KSOL 16 INS 23370/2020-B-94, které nabylo právní moci 5.
prosince 2024, a jímž insolvenční soud mimo jiné:
[1] Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice (bod I. výroku).
[2] Zprostil funkce prvního žalovaného (bod II. výroku).
[3] Osvobodil dlužnici ve vymezeném rozsahu od placení zbytku pohledávek
(bod IV. výroku).
13. V souladu s § 159 odst. 1 písm. f/, odst. 3 až 5 insolvenčního zákona tudíž
na místo prvního žalovaného měla do řízení vstoupit dlužnice. Ta se však již v
řízení nachází jako žalobkyně, takže je zjevné, že nemůže být současně (první)
žalovanou. Odtud plyne, že od skončení insolvenčního řízení daný spor pokračuje
jen mezi dlužnicí (jako žalobkyní) a původním druhým žalovaným (jako jediným
žalovaným), čemuž Nejvyšší soud přizpůsobil i označení účastníků v záhlaví
tohoto rozhodnutí.
14. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností podaného dovolání, maje na
zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž
pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. Přitom
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není; proto je odmítl podle § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je (oproti mínění
dovolatelky) souladné s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu, k čemuž
lze (ve vazbě na dovolací námitky) v podrobnostech stručně uvést následující:
[1] Dovolací námitka k rozsahu zajištění
15. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.
Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp.
zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen
„R 19/2006“) [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října
2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 10/2014“). Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu
dovolání
(je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací
argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020,
uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
16. V poměrech dané věci je zjevné, že dovolací námitka, že pohledávky
zajištěných věřitelů [T. K. (dále jen „T. K.“) a J. J. (dále jen „J. J.“)] byly
zajištěny pouze zástavním právem k rodinnému domu a nikoli již k pozemkům v
obci XY, má (nepřípustný) skutkový rozměr, když odvolací soud vyšel z jiného
zjištění (z toho, že pohledávky zajišťují i ony pozemky); srov. odstavec 9.
odůvodnění napadeného rozhodnutí.
17. Jen pro úplnost (v zájmu předejití dalších možných sporů na dané téma)
Nejvyšší soud podotýká, že tato námitka měla zřejmě původ v tom, že ač oba
zajištění věřitelé pohledávky přihlásili jako zajištěné (i) zástavním právem k
pozemkům v obci XY (srov. přihlášku pohledávky zajištěného věřitele T. K.,
P1-1, a přihlášku pohledávky zajištěného věřitele J. J., P2-1), v procesu
přezkoumání pohledávek (srov. § 189 odst. 3, § 398a, § 410 odst. 2 a 4
insolvenčního zákona) v seznamu přihlášených pohledávek, jenž byl součástí
zprávy o přezkumu zveřejněné v insolvenčním rejstříku 19. května 2021 (B-4),
posléze schválené usnesením insolvenčního soudu ze dne 14. června 2021, č. j.
KSOL 16 INS 23370/2020-B-8, (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne) se
údaj o zajištění pohledávek těchto věřitelů pozemky v obci XY nenachází (jako
zajištění jsou označeny pouze rodinný dům v XY a pozemky v obci XY). Toto
pochybení mělo za následek jen to, že co do této části přihláškami uplatněného
zajištění nebyly pohledávky řádně přezkoumány a zjištěny, což se mohlo projevit
při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění (jehož se může dostat jen
zajištěnému věřiteli se zjištěnou pohledávkou); pokyn ke zpeněžení zajištění
však může vydat i zajištěný věřitel, jehož pohledávka dosud není zjištěna;
srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2024, sen. zn.
29 NSČR 74/2023.
[2] Dovolací námitka k pokynu zajištěných věřitelů
18. Tato námitka má zčásti nepřípustný skutkový rozměr (srov. opět R 19/2006 a
R 10/2014 ve spojení s argumentací v odstavci 15. odůvodnění shora), přičemž
co do právních otázek souvisejících s udělením pokynu odpovídají závěry
odvolacího soudu ustálené judikatuře Nejvyššího soudu označené v napadeném
rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023, sen. zn.
29 ICdo 137/2022, posléze uveřejněný pod číslem 62/2024 Sb. rozh. obč.) a ve
vazbě na zpeněžení majetku prodejem mimo dražbu (§ 286 odst. 1 písm. c/, § 293
insolvenčního zákona) se neprotiví ani závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 99/2020, na který odkazuje dovolatelka (jde o
rozsudek uveřejněný v časopise Vybraná judikatura, číslo 2, ročníku 2024, pod
číslem 19). Ve smyslu oné judikatury je pro platnost zpeněžení zajištění
prodejem mimo dražbu určující existence (splněného) pokynu zajištěného
věřitele, nikoli již to, zda a kdy pokyn byl zveřejněn v insolvenčním
rejstříku.
[3] Dovolací námitka k rozporu s dobrými mravy
19. Podstatu této námitky zakládá dovolatelka na tvrzení, že (původní druhý)
žalovaný byl nedovoleně zvýhodněn před ostatními zájemci o koupi. Také tato
námitka (vypořádaná již odvolacím soudem) má zčásti nepřípustný skutkový rozměr
(srov. opět R 19/2006 a R 10/2014 ve spojení s argumentací v odstavci 15.
odůvodnění shora), přičemž Nejvyšší soud neshledává napadené rozhodnutí v
dotčené části rozporným ani s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k otázce
dobrých mravů, shrnutou pro poměry úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb.,
občanském zákoníku (ve vazbě na jeho § 2), např. v důvodech rozsudku ze dne 27.
června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015.
[4] Dovolací námitka k opomenutým důkazům
20. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s.
ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je
především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo
1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/1999“),
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007,
uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 71/2009“). Z
judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn.
II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod
číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (nálezy jsou dostupné
i na webových stránkách Ústavního soudu).
21. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy,
které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo
(důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy
nezákonné).
22. Těmto závěrům se úsudek odvolacího soudu o nepotřebnosti provedení dalších
(dovolatelkou navržených) důkazů neprotiví.
[5] Dovolací námitka k účinkům kupní smlouvy
23. Potud jde o námitku skutkovou (srov. opět R 19/2006 a R 10/2014 ve spojení
s argumentací v odstavci 15. odůvodnění shora), která nadto nevede k závěru o
neplatnosti kupní smlouvy.
24. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto,
čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení.
25. Ty v daném případě představuje odměna advokáta za 1 úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 8. dubna 2024) určená podle vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31.
prosince 2024. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby
mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Předmětný
incidenční spor je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního
tarifu, sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje
za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního
tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů
dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S
připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3
o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému
k tíži žalobkyně.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. ledna 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu