KSCB 28 INS 1350/2014
42 ICm 1264/2016
29 ICdo 69/2017-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci
dlužníka Via Chem Group, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská
tř. 303/113, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26694590, zastoupeného Mgr.
Michalem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120
00, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS
1350/2014, o žalobě pro zmatečnost podané Krajským státním zastupitelstvím v
Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova 2, PSČ 370 70,
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. března 2014, č.
j. KSCB 28 INS 1350/2014-A-26, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 17. října 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014, 2 VSPH 690/2014-A-48, o
dovolání Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2017, č. j. 42 ICm 1264/2016,
101 VSPH 65/2017-287 (KSCB 28 INS 1350/2014), takto:
Dovolání se zamítá.
Rozsudkem ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 42 ICm 1264/2016-258, Krajský soud v
Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu pro
zmatečnost, kterou se Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích
(dále jen „státní zastupitelství“) domáhalo zrušení usnesení ze dne 6. března
2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-A-26 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. října 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014, 2 VSPH
690/2014-A-48), jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a povolil jako
způsob jeho řešení reorganizaci. Usnesením ze dne 3. dubna 2017, č. j. 42 ICm 1264/2016, 101 VSPH 65/2017-287
(KSCB 28 INS 1350/2014), Vrchní soud v Praze k odvolání státního zastupitelství
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu. Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti podané žaloby ve shodě s
insolvenčním soudem zejména z toho, že:
1) Usnesením ze dne 6. března 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-A-26,
insolvenční soud k návrhu dlužníka (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a jako
způsob jeho řešení povolil reorganizaci. 2) Odvolání Městské části Praha 10 a Městské části Praha 6, podané proti
usnesení insolvenčního soudu ze dne 6. března 2014 o zjištění úpadku dlužníka a
povolení reorganizace, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 17. října
2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014, 2 VSPH 690/2014-A-48, odmítl podle
ustanovení § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), s tím, že podle § 141 odst. 1 a § 328 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), není přípustné. 3) Žalobou pro zmatečnost doručenou insolvenčnímu soudu dne 14. dubna 2016 se
státní zastupitelství, které již dříve vstoupilo do insolvenčního řízení,
domáhalo zrušení výše označených rozhodnutí s odůvodněním, že usnesení o
zjištění úpadku dlužníka a povolení reorganizace vydal vyloučený soudce [§ 229
odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Na takto ustaveném základě odvolací soud – na rozdíl od insolvenčního soudu,
který měl žalobu pro zmatečnost za opožděnou – dospěl k závěru, že státní
zastupitelství v poměrech dané věci vůbec nebylo oprávněno žalobu pro
zmatečnost podat. Přitom zdůraznil, že ustanovení § 7c insolvenčního zákona sice určuje, že
státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného insolvenčního řízení, včetně
incidenčních sporů a moratoria, to však ještě neznamená, že v takovém případě
má státní zastupitelství více práv, než náleží účastníku insolvenčního řízení. V projednávané věci rozhodnutím insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na
zjištění jeho úpadku a povolení reorganizace nemohl utrpět újmu na svých
právech žádný z účastníků insolvenčního řízení (dlužník ani věřitelé), neboť
takovým rozhodnutím nebyl nikdo z nich poškozen nebo zvýhodněn a nijak se
nezhoršilo ani jejich postavení v insolvenčním řízení. Z uvedeného je zřejmé,
že ani samotní účastníci insolvenčního řízení tak nebyli oprávněni podat žalobu
pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Stejným
způsobem je pak podle odvolacího soudu třeba přistupovat i k řešení otázky, zda
je k podání žaloby pro zmatečnost oprávněno státní zastupitelství. Odvolací soud je toho názoru, že nemá-li právo podat žalobu pro zmatečnost
proti rozhodnutí o úpadku a povolení reorganizace některý z účastníků
insolvenčního řízení, pak takové právo nenáleží ani státnímu zastupitelství. Občanský soudní řád i insolvenční zákon sice umožňují státnímu zastupitelství
vstupovat do soudních řízení (mimo oblast trestního práva), smyslem vstupu však
je hájení zájmů účastníků takových řízení v případech, kdy sám účastník „nějaké
zákonné právo má, ale neuplatní ho, ať již z jakéhokoliv důvodu“. V této
souvislosti pak má odvolací soud za použitelné rovněž závěry formulované
Nejvyšším soudem v usnesení „sp. zn. 21 ICdo 17/2015“ (správně jde o usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sen. zn. 21 ICdo 17/2015), a Ústavním
soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 3799/15 (jde o usnesení ze dne 16. února
2016), podle nichž k podání žaloby pro zmatečnost v insolvenčním řízení z
důvodů uvedených v § 229 o. s. ř. může být legitimován jen takový účastník
insolvenčního řízení, kterému nebylo napadeným rozhodnutím vyhověno, a dále
ten, kterému byla způsobena jiná újma na jeho právech z procesního hlediska a
tuto vadu lze odstranit jen zrušením napadeného rozhodnutí. V poměrech dané věci, uzavírá odvolací soud, sice státní zastupitelství
zmeškalo zákonnou lhůtu k podání námitky podjatosti soudce rozhodujícího v
insolvenčním řízení, to však ještě není důvodem k tomu, aby tutéž námitku mohlo
opakovat v žalobě pro zmatečnost. Státním zastupitelstvím tvrzenou podjatost
soudce při rozhodování o úpadku dlužníka a povolení reorganizace, již nelze v
rámci tohoto řízení o podané žalobě pro zmatečnost odstranit. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu
jako věcně správný. Současně uvedl, že okolnost, že insolvenční soud rozhodl o
podané žalobě rozsudkem, ačkoli měl správně podle ustanovení § 235e odst. 2 o. s. ř. rozhodnout usnesením, nepředstavuje vadu řízení, která by měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo státní zastupitelství dovolání, které má
za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na řešení otázky procesního práva, jež dosud v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu nebyla vyřešena a dále otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Za dosud neřešenou má dovolatel otázku, „zda (jinak správná) zásada, že státní
zastupitelství, které se účastní řízení na základě vstupu do řízení, nemůže mít
více práv, než která náležejí účastníkům, je aplikovatelná v případě, kdy
státní zastupitelství využije opravného prostředku svěřeného mu výslovně
zákonem, který žádný účastník nemůže použít jen pro nesplnění subjektivních
podmínek přípustnosti opravného prostředku (tj. proto, že napadeným rozhodnutím
údajně nebyla účastníku způsobena újma)“. Dovolatel v této souvislosti zdůrazňuje, že účelem účasti státního
zastupitelství v řízení není, jak nesprávně dovozuje odvolací soud, obhajoba
partikulárních zájmů účastníků, ale veřejný zájem, tedy zejména zájem, aby
řízení probíhalo v souladu se zákonem a v souladu s principy spravedlivého
procesu. Jakkoli „procesní pozice státního zastupitelství“, pokračuje
dovolatel, nesmí být „v řízení širší než procesní pozice účastníků“, což
především znamená, že státní zastupitelství nemá mít výhodnější postavení než
účastníci, současně platí, že svěřuje-li zákon „právní prostředek státnímu
zastupitelství výslovně (jako v tomto případě), pak mu takový prostředek náleží
nikoliv podle odkazu uvedeného v § 35 odst. 2 o. s. ř., ale originárně na
základě přímé zákonné úpravy“. Souhlasit podle dovolatele nelze ani s názorem odvolacího soudu, že řízení
probíhající „při naplnění zmatečnostního důvodu“ nevyznělo k újmě žádného
účastníka. Jestliže v řízení, jehož se týká důvod zmatečnosti, bylo
rozhodováno, pak je nutné naopak dovodit, že újmu utrpěli všichni účastníci,
protože šlo o řízení, které nebylo vedeno principy spravedlivého procesu. Za rozpornou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak má dovolatel
argumentaci odvolacího soudu ohledně vzájemného vztahu námitky podjatosti a
žaloby pro zmatečnost. Podle dovolatele odvolací soud oba instituty nepřípustně
zaměňuje. Námitka podjatosti je preventivním nástrojem sloužícím k tomu, aby o
případné podjatosti bylo co nejdříve rozhodnuto a zabráněno tomu, aby podjatý
soudce vydával další rozhodnutí. Cílem žaloby pro zmatečnost pak není vyslovení
podjatosti soudce, ale odklizení zmatečného rozhodnutí. To, že námitka
podjatosti nebyla podána, nebo byla odmítnuta či zamítnuta, proto nemá žádný
vliv na závěr, že soudce je podjatý a jím vydávaná rozhodnutí jsou zmatečná. Potud dovolatel odkazuje na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října
2009, sp. zn.
21 Cdo 3483/2008 (rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem 66/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4407/2013 (jde o rozsudek ze dne 6. února 2014). Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného
rozhodnutí za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v projednávané věci
napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva (zda je v
insolvenčním řízení státní zastupitelství oprávněno podat žalobu pro zmatečnost
proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku, vydanému na základě návrhu
dlužníka, a proti rozhodnutí o povolení reorganizace), která dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo
není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční
řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně
ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to
možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se
výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na
ně tento zákon odkazuje. Podle ustanovení § 69 insolvenčního zákona, je-li proti rozhodnutí
insolvenčního soudu přípustný opravný prostředek, může jej podat i státní
zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, do incidenčního sporu
nebo do moratoria. Podle ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona v řízení o žalobě pro
zmatečnost podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním
řízení se nepoužije § 235 odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí, jímž
bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu
vydané v insolvenčním řízení, je účinné ode dne právní moci. Podle ustanovení § 141 odst. 1 věty první insolvenčního zákona proti rozhodnutí
o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání
přípustné. Podle ustanovení § 328 insolvenčního zákona, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na
povolení reorganizace ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud
reorganizaci povolí. Rozhodnutí o povolení reorganizace se doručuje dlužníku,
navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu
není přípustné. Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost
účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo
odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený
soudce nebo přísedící. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního
zákona a občanského soudního řádu již v době zahájení insolvenčního řízení
vedeného na majetek dlužníka (22. ledna 2014) a později nedoznala změn.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k
tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými
vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před
soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí
předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve
veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na
to, zda jsou nebo nejsou věcně správná (k tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu sen. zn. 21 ICdo 17/2015). Žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1
písm. e) o. s. ř. je právním prostředkem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního
stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, a to za předpokladu,
že napadené rozhodnutí vydal soudce nebo přísedící vyloučený z projednávání a
rozhodnutí dané věci. Žalobou pro zmatečnost lze napadnout (za podmínek upravených v ustanovení § 229
a násl. o. s. ř.) také rozhodnutí vydané v insolvenčním řízení (srov. § 7 a §
96 odst. 2 insolvenčního zákona). Ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. se přitom rozhodnutím, kterým bylo řízení (jeho relativně samostatná fáze)
skončeno, v insolvenčním řízení rozumí pro první fázi i rozhodnutí o úpadku a
pro druhou fázi i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2016, uveřejněné
pod číslem 32/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
32/2017“). Při úvahách o legitimaci k podání žaloby pro zmatečnost pak lze v obecné rovině
odvolacímu soudu nepochybně přisvědčit potud, že soudní praxe – vycházejíc z
povahy žaloby pro zmatečnost jakožto opravného prostředku – ustáleně dovozuje,
že žalobu pro zmatečnost může podat jen ten účastník, kterému nebylo
rozhodnutím soudu prvního stupně (odvolacího soudu) plně vyhověno, popřípadě
kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech,
jestliže ji lze odstranit zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného
rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu a případnou újmu na
právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, tedy, řečeno jinak,
z pohledu dopadu (výsledků a důsledků) rozhodnutí do práv účastníka řízení. Při
tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka
řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena
určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením
napadeného rozhodnutí a která se v novém rozhodnutí věci již neprojeví (nemůže
projevit). K tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna
2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo
5, ročník 2003, pod číslem 73, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu
2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i R 32/2017.
Odpověď na otázku, zda proti rozhodnutí insolvenčního soudu může podat žalobu
pro zmatečnost také státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního
řízení, se však z výše uvedených závěrů (oproti mínění odvolacího soudu) bez
dalšího nepodává. Je tomu tak proto, že insolvenční zákon obsahuje v ustanovení § 69 zvláštní (od
obecné úpravy provedené v občanském soudním řádu odlišnou) úpravu podmínek, za
nichž je státní zastupitelství oprávněno k podávání opravných prostředků proti
rozhodnutí insolvenčního soudu. Z této úpravy se pak podává, že zákon přiznává
státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení (popř. do
incidenčního sporu nebo do moratoria), oprávnění podat (lhostejno zda řádný či
mimořádný) opravný prostředek proti rozhodnutí insolvenčního soudu jen v těch
případech, kdy je proti takovému rozhodnutí opravný prostředek objektivně vzato
přípustný. Nemá-li v konkrétním případě opravný prostředek k dispozici žádný
procesní subjekt, nemá právo podat opravný prostředek ani státní zastupitelství. V poměrech projednávané věci státní zastupitelství napadlo žalobou pro
zmatečnost jednak rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, které bylo
vydáno na základě insolvenčního návrhu dlužníka, jednak rozhodnutí
insolvenčního soudu o tom, že jako způsob řešení úpadku dlužníka se povoluje
reorganizace. Ani proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě dlužnického
návrhu (srov. § 141 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), ani proti
rozhodnutí o povolení reorganizace (srov. § 328 insolvenčního zákona) přitom
žádný z procesních subjektů nemá opravný prostředek k dispozici. Lze tedy uzavřít, že státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního
řízení, není oprávněno k podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229
odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku
vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka, ani proti rozhodnutí o
povolení reorganizace dlužníka. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je (co do výsledku) věcně správné, Nejvyšší
soud dovolání státního zastupitelství zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že žaloba pro
zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným (v této věci)
proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení, v němž si každý z účastníků
nese náklady insolvenčního řízení ze svého [§ 170 písm. f/ insolvenčního
zákona]. Srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince
2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněného pod číslem 51/2017 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody R 32/2017. Pro úplnost Nejvyšší osud dodává, že návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti
označených výroků rozhodnutí soudů obou stupňů byl v dané věci zjevně
bezdůvodný, jelikož podle ustanovení § 243 o. s. ř. nelze odložit vykonatelnost
(ani právní moc) rozhodnutí vydaného v insolvenčním řízení (srov. § 90
insolvenčního zákona). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné do
29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci a
věřitelskému výboru (zástupci věřitelů), se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu