MSPH 88 INS XY
188 ICm XY
29 ICdo 74/2023-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v
právní věci žalobce JUDr. Aleše Jiráska, se sídlem v Praze 5, Braunova 2529/1,
PSČ 150 00, jako insolvenčního správce dlužníka R. B., proti žalovanému J. B.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem,
se sídlem Praze, Francouzská 299/98, PSČ 101 00, o odpůrčí žalobě, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm XY, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka R. B., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS XY, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023, č. j. 188 ICm XY, 101
VSPH XY (MSPH 88 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 14. září 2022, č. j. 188 ICm XY, Městský soud v
Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že právní jednání dlužníka (R. B.)
spočívající v uzavření darovací smlouvy dne 3. srpna 2014, na základě které
dlužník převedl žalovanému (J. B.) ve výroku blíže specifikované nemovité věci
(dále též jen „nemovité věci“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I.
výroku); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje ustanovení § 235, 236, 239 odst. 1, § 240,
§ 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), § 22 odst. 1, § 1888 a § 2205 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku – dospěl k závěru, že jednání, kterým dlužník a L. B.
darovali žalovanému nemovité věci, je neúčinné dle § 240 a § 242 insolvenčního
zákona.
3. K neúčinnost právního jednání dle § 240 insolvenčního zákona
insolvenční soud uvedl, že lze i bez znaleckého dokazování učinit závěr, že
nemovité věci měly v době uzavření darovací smlouvy hodnotu minimálně stejnou
jako v roce 2013, kdy dárci (dlužník a L. B.) nemovité věci nabyli. Přestože
žalovaný v roce 2016 převzal závazek zaplatit dluh dárců ve výši 1.005.128 Kč,
je z rozdílu hodnoty nemovitých věcí a převzatého dluhu zjevné, že částka cca
600.000 Kč se do majetkové sféry dlužníka nedostala a v tomto rozsahu dlužník
neobdržel žádné protiplnění. Argumentaci žalovaného mířící na výjimku dle § 240
odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona neshledal důvodnou. Žalovaný „ohledy
slušnosti“ (o nichž hovoří označené ustanovení) popsal obecně pouze tak, že
hodnota bezúplatného plnění v rozsahu téměř 600.000 Kč byla pokryta činností
žalovaného, spočívající v péči o prarodiče, kterou měl poskytovat místo matky
(L. B.) a otčíma (dlužníka). Uvedená skutečnost, byť by i byla v řízení
prokázána, však dle insolvenčního soudu nesplňuje kritéria vymezená v
judikatuře Nejvyššího soudu (v odůvodnění rozhodnutí blíže specifikované).
4. Žalovanému (jako osobě blízké dlužníku) se nepodařilo vyvrátit
domněnku úpadku dle § 240 odst. 2 insolvenčního zákona, když pohledávky
věřitele T. K. byly pravomocně určeny jako pravé v příslušném incidenčním
sporu, tudíž jsou existující a ve výši, v jaké byly přihlášeny.
5. Naplnění znaků neúčinnosti dle § 242 insolvenčního zákona insolvenční
soud dovodil zejména ze skutečnosti, že se dlužník před zahájením insolvenčního
řízení zbavoval majetku (tato informace byla soudu známa z úřední činnosti z
insolvenčního spisu a tvrzená i žalovaným). Dlužník tedy věděl, že svým
jednáním může zkrátit věřitele a pro takový případ byl s tímto následkem
srozuměn. Žalovaný se sice snažil vyvracet jak zkracující úmysl dlužníka, tak
svou vědomost o takovém úmyslu, avšak již z jeho žalobní obrany vyplýval opak,
když uváděl, že spolu s dlužníkem jeho finanční situaci řešil a pomáhal mu
vyřizovat záležitosti týkající se prodeje majetku před opuštěním republiky.
Insolvenční soud v tomto ohledu uzavřel, že žalovaný byl se všemi rozhodnými
okolnostmi týkajícími se majetku a závazků dlužníka obeznámen do té míry, že
nelze vyvrátit domněnku vědomosti žalovaného o zkracujícím úmyslu dlužníka.
6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska skutkových zjištění
soudu prvního stupně i jeho právní argumentace je odvoláním napadený rozsudek
věcně správný a lze na jeho odůvodnění v podrobnostech odkázat.
8. K úvahám soudu prvního stupně o neúčinnosti předmětného právního
jednání dle § 242 insolvenčního zákona pak doplnil, že jednání žalovaného,
který se spokojil s ujištěním dlužníka, že nemá žádné dluhy, nelze považovat za
náležitou péči, kterou lze na žalovaném spravedlivě požadovat k rozpoznání
toho, že svým jednáním dlužník (úmyslně) krátil věřitele. K odvolací námitce,
že insolvenční soud neúplně posoudil námitku žalovaného týkající se výkladu
pojmu „slušnosti“, odvolací soud zdůraznil, že ustanovení § 240 odst. 4 písm.
c/ insolvenčního zákona je třeba vykládat tak, že poskytnuté plnění dlužníkem
musí vyhovovat ohledům slušnosti jak ve vztahu k žalovanému, tak k dlužníkovi s
přihlédnutím k jeho majetkovým poměrům a k výši dluhů v době uzavření smlouvy,
přičemž je evidentní, že plnění poskytnuté dlužníkem žalovanému podle darovací
smlouvy nebylo přiměřené jeho majetkovým poměrům se zřetelem k výši jeho dluhů.
1.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které
Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení
toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
3. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
4. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod
čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
6. V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze
uvedl, že napadené rozhodnutí závisí „na nesprávném právním posouzení, a že
předmětná právní otázka má být Nejvyšším soudem posouzena jinak“.
7. Uvedený argument však způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v
režimu ustanovení § 237 o. s. ř. není, když významově neodpovídá žádnému z tam
uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014). Mělo-li
být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má
být posouzena jinak“ (srov. znění § 237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by
z dovolání zřejmé, od kterého svého (dříve přijatého) řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud
odchýlit. Ani takový údaj se však z dovolání (posuzovaného dle jeho obsahu)
nepodává.
8. Odmítnutím dovolání v přiměřené lhůtě se stal bezpředmětným (bez
nutnosti o něm samostatně rozhodovat) i návrh dovolatele na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.1.
2. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
3. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu