KSOS 38 INS XY
38 ICm XY
29 ICdo 78/2016-117
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v
právní věci žalobců a) Mgr. et Mgr. Radima Dostala, se sídlem ve Valašském
Meziříčí, Náměstí 71/11, PSČ 757 01, jako insolvenčního správce dlužníka J. M.,
a b) Mgr. Antonína Jurečky, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Letenská 714,
PSČ 756 61, jako insolvenčního správce dlužnice B. M., proti žalovanému L. U.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem, se
sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, PSČ 755 01, o určení neúčinnosti právního
úkonu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 ICm XY jako incidenční
spor v insolvenční věci dlužníka J. M., narozeného XY, bytem XY, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS XY, o dovolání žalobce a)
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2016, č. j. 38 ICm
XY, 11 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 17. května 2016, č. j. 38 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2016, č. j. 38 ICm XY, 11
VSOL XY (KSOS 38 INS XY), ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
17. května 2016, č. j. 38 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), se ruší a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č. j. 38 ICm XY, určil, že dohoda o uznání dluhu a uznání
zástavního práva ze dne 15. června 2012, uzavřená mezi dlužníkem J. M. a
žalovaným, je vůči věřitelům uplatňujícím svá práva v insolvenčním řízení
dlužníka vedeném zdejším soudem pod sp. zn. „38 INS XY“ (správně KSOS 38 INS
XY) neúčinným právním úkonem (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že dohoda o
uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15. června 2012, uzavřená mezi
dlužnicí B. M. a žalovaným, je vůči věřitelům uplatňujícím svá práva v
insolvenčním řízení dlužnice vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 33 INS XY
(správně KSOS 33 INS XY) neúčinným právním úkonem (výrok II.), a rozhodl o
nákladech řízení (výroky III. a IV.) a o poplatkové povinnosti žalovaného
(výrok V.). Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 10. července 2008 uzavřeli dlužník se svou ženou B. M. na jedné straně a
žalovaný na straně druhé smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalovaný půjčil
manželům M. (dále společně též jen „dlužníci“) 567.000 Kč, přičemž částka
67.000 Kč byla dlužníky převzata před podpisem smlouvy a částka 500.000 Kč měla
být převedena na jejich účet do pěti pracovních dnů od předložení listů
vlastnictví č. XY a č. XY pro katastrální území XY, na nichž bude zapsáno ve
prospěch žalovaného (jediné) zástavní právo k blíže specifikovaným nemovitostem
ve vlastnictví dlužníků, vázané ke smlouvě o půjčce. Závazek dlužníků vrátit
půjčenou částku do 10. září 2008 byl dále zajištěn jednorázovou smluvní pokutou
57.000 Kč a „smluvní pokutou“ ve výši 3 % z celkové částky určené ke vrácení za
každý započatý měsíc následující po dni splatnosti (dále jen „první smlouva o
půjčce“). 2) Dne 14. srpna 2008 uzavřeli dlužníci s žalovaným další smlouvu o půjčce, na
jejímž základě se žalovaný zavázal půjčit dlužníkům 350.000 Kč. Závazek
dlužníků vrátit tuto částku do 14. října 2008 byl rovněž zajištěn zástavním
právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků zapsaným na listech vlastnictví
č. XY a XY (dále jen „druhá smlouva o půjčce“). 3) Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že smlouvy o půjčce byly jejich
stranami skutečně podepsány, že žalovaný peníze dlužníkům poskytl a že tito
nevrátili vypůjčené peněžní prostředky žalovanému řádně a včas. 4) Dne 15. června 2012 uzavřeli manželé M. s žalovaným dohodu o uznání dluhu a
uznání zástavního práva, v níž uznali, že ke dni podpisu dohody dluží
žalovanému 567.000 Kč s příslušenstvím včetně smluvních pokut z první smlouvy o
půjčce a 350.000 Kč s příslušenstvím včetně smluvních pokut z druhé smlouvy o
půjčce a že tyto dluhy jsou zajištěny shora popsanými zástavními právy, tj. uznali uvedené dluhy co do důvodu i výše a zavázali se je zaplatit (dále též
jen „dohoda o uznání dluhu“ či „dohoda“). V dohodě dále uvedli, že uznání činí
svobodně a bez nátlaku, jsou si vědomi skutečnosti, že uznávané dluhy i
uznávaná zástavní práva jsou ke dni podpisu dohody promlčeny a uznání činí za
účelem obnovení běhu promlčecí lhůty. 5) Na základě insolvenčního návrhu věřitele P. H. bylo dne 17.
srpna 2012
zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka J. M.; téhož dne byla v
insolvenčním rejstříku uveřejněna vyhláška, kterou se oznamuje zahájení
insolvenčního řízení. 6) Usnesením ze dne 7. ledna 2013, č. j. KSOS 38 INS XY, jež nabylo právní moci
téhož dne, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, insolvenčním správcem
ustanovil žalobce a), odmítl návrh na povolení oddlužení dlužníka a na jeho
majetek prohlásil konkurs. 7) U přezkumného jednání konaného dne 5. dubna 2013 popřel žalobce a) coby
insolvenční správce přihlášku pohledávek č. P7, přihlášených žalovaným jako
částečně zajištěných, v celkové výši 3.202.412 Kč, sestávající z šesti dílčích
pohledávek, přičemž všechny pohledávky popřel co do pravosti i výše a
pohledávky 1 a 4 i co do pořadí. Popření odůvodnil tím, že z přiložené listiny
označené jako dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15. června
2012 se podává, že dlužník a jeho manželka B. M. uznali dluh ze smluv o
půjčkách ze dne 10. července 2008 a ze dne 14. srpna 2008 včetně existence
zástavních práv s tím, že je jim známo promlčení uznávaných dluhů i zástavních
práv. Insolvenční správce považuje dohodu za neúčinný právní úkon ve smyslu §
235 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), neboť zvýhodňuje žalovaného oproti ostatním věřitelům;
žalovaný by - nebýt této dohody - nebyl v „konkursním řízení“ vedeném proti
majetku dlužníka vzhledem k promlčení jeho pohledávek a jemu svědčících
zástavních práv uspokojen vůbec. 8) Žalobce a) vyrozuměl o popření pohledávek žalovaného, jenž reagoval podáním
žaloby o určení pravosti, pořadí a výše sporných pohledávek, o níž je u
insolvenčního soudu vedeno řízení pod sp. zn. 38 ICm XY. 9) Do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOS 38 INS XY přihlásilo 10
věřitelů pohledávky v celkové výši 6.423.198 Kč. Pohledávky všech přihlášených
věřitelů kromě pohledávky přihlášené přihláškou P6 byly splatné a vykonatelné
již přede dnem uzavření dohody o uznání. Částečně zajištěny byly pouze
pohledávky přihlášené žalovaným. 10) Projednávaná žaloba byla u soudu podána 20. prosince 2013. Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu a poukazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod
číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“),
a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo
13/2012, insolvenční soud - poté, co dovodil, že žaloba je včasná, neboť byla
podána ve lhůtě stanovené § 239 odst. 3 insolvenčního zákona - uzavřel, že
dohoda o uznání dluhu je ve smyslu § 235 a § 241 insolvenčního zákona
zvýhodňujícím, a proto neúčinným právním úkonem. Podle insolvenčního soudu postihuje ustanovení § 241 insolvenčního zákona
takové jednání dlužníka, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor
ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v
konkursu. Základním hlediskem naplnění § 241 insolvenčního zákona je tak míra
uspokojení tohoto věřitele ve vazbě na možné uspokojení, kterého by se mu
dostalo dle § 298 a násl.
insolvenčního zákona, a z ní plynoucí zkrácení
ostatních věřitelů. Aby byl právní úkon odporovatelný, musí dojít k současnému
naplnění znaků skutkové podstaty uvedené v § 241 odst. 1 insolvenčního zákona s
jedním ze znaků uvedených ve druhém odstavci téhož ustanovení, a to i s
přihlédnutím k obecné definici neúčinného právního úkonu v § 235 insolvenčního
zákona. Insolvenční soud dovodil, že k naplnění znaků skutkové podstaty zvýhodňujícího
právního úkonu v projednávané věci došlo, neboť bylo prokázáno, že dlužník byl
v době uzavření dohody o uznání dluhu v úpadku (měl vícero věřitelů a peněžité
závazky více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež nebyl schopen plnit). Dohodou
byl uznán již promlčený závazek a zástavní právo, čímž žalovaný získal
postavení zástavního, tj. zajištěného věřitele, který má právo, aby jeho
pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení nemovitostí, jimiž je zajištěna. S ohledem na výši všech přihlášených pohledávek (cca 6.000.000 Kč) a
skutečnost, že žalovaný by byl jediným zajištěným věřitelem, je nutné uzavřít,
že míra uspokojení žalovaného ve vazbě na uspokojení, kterého by se mu jinak
(nebýt účinků dohody o uznání) v konkursu dostalo, by byla vyšší než u
věřitelů, jejichž pohledávky zajištěny nebyly, a proto by byl žalovaný
zvýhodněn na jejich úkor. Tím spíše je tomu tak za situace, kdy žalovaný
uzavřením dohody získal možnost uplatnit v insolvenčním řízení pohledávky,
které by jinak byly promlčeny, a v případě jejich (účinného) popření z důvodu
promlčení (ke kterému v projednávané věci došlo) by nebyl uspokojen vůbec. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku I.) tak, že žalobu o určení
neúčinnosti dohody o uznání zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že na projednávanou věc
nelze aplikovat § 235 a § 241 insolvenčního zákona. Učinil tak s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006,
uveřejněný pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 86/2009“), podle něhož uznání promlčeného závazku dlužníkem není jednáním
směřujícím ke zmenšení dlužníkova majetku [§ 4a odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)]. Takovým uznáním dlužník
rovněž na sebe nepřejímá svému majetku nepřiměřené závazky [§ 15 odst. 1 písm. d) ZKV]. Promlčený závazek je i nadále závazkem existujícím a „uznáním“ znovu
nevzniká. Promlčení pohledávky totiž nezpůsobuje její zánik a soud k němu
přihlíží, jen jestliže se jej dlužník dovolá. I pak ovšem pohledávka existuje v
podobě tzv. naturální obligace (její úhradu toliko nelze vynutit soudně), což
má i ten důsledek, že přijetí plnění promlčeného dluhu se nepovažuje za
bezdůvodné obohacení.
Podle názoru odvolacího soudu není pochyb o tom, že uvedené závěry formulované
při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání jsou použitelné rovněž při posouzení
otázky, zda uznání promlčeného závazku a uznání promlčeného zástavního práva
může být považováno za neúčinný právní úkon ve smyslu § 235 a § 241
insolvenčního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, opíraje jeho
přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se
rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, případně aby rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné, jelikož napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od níže uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda
uznání promlčeného závazku může být neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve
smyslu § 241 insolvenčního zákona. Podle dovolatele nelze judikaturu přijatou v poměrech zákona o konkursu a
vyrovnání bez dalšího mechanicky vztáhnout na novou právní úpravu danou
insolvenčním zákonem, zejména ne za situace, kdy zákon o konkursu a vyrovnání
některé skutkové podstaty neúčinných právních úkonů ani neupravoval, jako je
tomu v případě zvýhodňujících právních úkonů podle § 241 insolvenčního zákona. U těch není jejich podmínkou, aby jimi došlo ke zmenšení majetku dlužníka nebo
k jeho „právnímu znehodnocení“; stačí, když jsou splněny podmínky vymezené v
rozhodnutí sen. zn. 29 ICdo 13/2012. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se s popsanou odlišností právní úpravy
ani s dovolatelem poukazovanou judikaturou Nejvyššího soudu nijak nevypořádal. Argument, že promlčením právo nezaniká, dle názoru dovolatele rovněž neobstojí,
neboť dle § 193 insolvenčního zákona je důvodem pro popření pohledávky i její
promlčení. Odvolací soud podle dovolatele pochybil i v tom, že se v rozporu s
rozhodnutím R 60/2014 nezabýval tím, zda došlo k naplnění konkrétní skutkové
podstaty neúčinného právního úkonu (tj. § 241 insolvenčního zákona). Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky,
zdůrazňuje svou dobrou víru, nevědomost o úpadkovém stavu dlužníka a
skutečnost, že pohledávku nevymáhal „z lidských důvodů“, a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2.,
článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl
zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května
2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení výše vymezené otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné. Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými
dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele
na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Z § 241 insolvenčního zákona se podává, že:
Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se
některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než
jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1).
Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil
v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má
se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké
nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v
době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil
dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve
svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl
anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k
zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku
změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3
letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké
nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením
insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka,
obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon
učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník
obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za
předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo
osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon
učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku,
nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který
dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za
podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5). Podle § 4a odst. 1 písm. a) ZKV platilo, že po doručení návrhu dlužníka na
prohlášení konkursu soudu nebo po doručení návrhu na prohlášení konkursu soudem
dlužníkovi byl dlužník povinen zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení svého
majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti. Z § 15 odst. 1 písm. d) ZKV plynulo, že jestliže byl prohlášen konkurs, byly
vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti
měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto
návrhu do prohlášení konkursu, kterými na sebe přejímal svému majetku
nepřiměřené závazky. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího
(automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o
konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje
poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a
jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v
obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a
vyrovnání]. Srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. července 2012, sen. zn.
29 NSČR 15/2010, uveřejněného pod číslem 10/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Právě tak je tomu i v případě úpravy neúčinnosti (odporovatelnosti) právních
úkonů zakotvené v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Tvrdil-li dovolatel, že
dohoda o uznání je neúčinná vůči věřitelům dlužníka, neboť jde o zvýhodňující
právní úkon ve smyslu § 235 odst. 1 a § 241 insolvenčního zákona, aplikace
závěrů učiněných Nejvyšším soudem v R 86/2009 na projednávanou věc nepřichází v
úvahu, neboť skutkové podstaty neúčinných právních úkonů dle § 15 ZKV
neodpovídají svými znaky skutkové podstatě zvýhodňujícího právního úkonu v §
241 insolvenčního zákona. Pro posouzení, že v poměrech projednávané věci je dohoda o uznání neúčinným
zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, je nutné
splnění následujících předpokladů:
1) V důsledku uvedeného právního úkonu se žalovanému dostane na úkor ostatních
věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. 2) Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento
právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem
tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. 3) Na dohodu nedopadá žádná z výjimek zakotvených v § 241 odst. 5 insolvenčního
zákona. Odvolací soud se splněním těchto předpokladů dosud nezabýval (k nim srov. obdobně důvody rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012); jeho právní posouzení věci
je již proto neúplné, a tudíž i nesprávné. Při aplikaci § 241 insolvenčního zákona je třeba vycházet z toho, že toto
ustanovení postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou
zvýhodnění je to, že dlužník věřiteli poskytne - lhostejno, zda přímo dotčeným
právním úkonem, či v jeho důsledku - vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než
by se mu nebýt tohoto úkonu v konkursu dostalo. Pro posouzení, zda jde o
zvýhodňující právní úkon, proto není (jak se mylně domníval odvolací soud)
významné, zda se v důsledku dotčeného jednání dlužníka jeho majetek zmenšil, či
nikoli (ani v tomto ohledu závěry R 86/2009 na řešení dotčené právní otázky
nedopadají). Je rovněž třeba mít na zřeteli, že výčet zvýhodňujících právních úkonů v § 241
odst. 3 insolvenčního zákona je toliko demonstrativní (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014). K námitkám žalovaného ve vyjádření k dovolání lze dodat, že z dikce rozhodných
ustanovení insolvenčního zákona upravujících neúčinnost právních úkonů dlužníka
je nepochybné, že insolvenční zákon neurčuje, že by předpokladem neúčinnosti
právního úkonu dlužníka byla vědomost druhé smluvní strany (žalovaného) o stavu
úpadku dlužníka (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017,
sen. zn. 29 ICdo 54/2015). Poukazuje-li žalovaný na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře zakotvenou v
§ 5 písm. c) insolvenčního zákona, pak přehlíží, že - právě v návaznosti na
formulaci „nestanoví-li tento zákon jinak“ - je dobrá víra u neúčinných
právních úkonů (mimo jiné) chráněna prostřednictvím § 241 odst.
5 písm. b)
insolvenčního zákona, za předpokladu, že dlužník právní úkon učinil za podmínek
obvyklých v obchodním styku, současně obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný
přiměřený majetkový prospěch, přičemž nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby
dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern. Všechny v § 241
odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona stanovené předpoklady musí být splněny
kumulativně, přičemž je na žalovaném, aby prokázal, že se tak v konkrétní věci
stalo. Žalovaný se nemůže ubránit odpůrčí žalobě „jen“ s poukazem na svou
dobrou víru při uzavírání dohody o uznání (viz opětovně rozsudek sp. zn. 29 Cdo
3815/2014). Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí
spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§
243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2018
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu