KSPH 71 INS 10992/2017 75 ICm 3461/2018 29 ICdo 8/2022-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Marka Konečného, se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 201/8, PSČ 760 01, jako insolvenčního správce dlužníka Diana Fish, spol. s r. o., proti žalovanému IVEMO, s. r. o., se sídlem v Hudlicích, Na Lísku 417, PSČ 267 03, identifikační číslo osoby 25675273, zastoupenému JUDr. Robertem Falbrem, advokátem, se sídlem v Praze, Kopeckého 1326/47, PSČ 169 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 3461/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Diana Fish, spol. s r. o., se sídlem v Pečkách, tř. 5. května 1082, PSČ 289 11, identifikační číslo osoby 27370691, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 10992/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2021, č. j. 75 ICm 3461/2018, 102 VSPH 726/2019-100 (KSPH 71 INS 10992/2017), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 27. srpna 2019, č. j. 75 ICm 3461/2018-81, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Mgr. Marek Konečný, jako insolvenční správce dlužníka Diana Fish, spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (IVEMO, s. r. o.) určení, že blíže specifikované „právní úkony“ dlužníka (finanční plnění poskytnutá dlužníkem žalovanému v období od 21. září 2015 do 27. dubna 2016 v celkové výši 554.342,50 Kč) jsou vůči věřitelům uplatňujícím svá práva v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 10992/2017 neúčinné (bod I. výroku).
[2] Zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 554.342,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 16.456 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno na základě věřitelského návrhu doručeného insolvenčnímu soudu dne 17. května 2017. Insolvenční soud usnesením ze dne 4. prosince 2017, č. j. KSPH 71 INS 10992/2017-A-17, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a ustanovil jeho insolvenčním správcem žalobce.
[2] Žalobou podanou k insolvenčnímu soudu dne 4. prosince 2018 se žalobce domáhal určení neúčinnosti celkem šesti „právních úkonů“ učiněných dlužníkem v období od 21. září 2015 do 27. dubna 2016, představující finanční plnění v celkové výši 554.342,50 Kč. Žalobce tvrdil, že dlužníkem poskytnutá finanční plnění zvýhodňují žalovaného jako věřitele na úkor ostatních věřitelů.
[3] V rozhodném období (od 21. září 2015 do 27. dubna 2016) byl jediným jednatelem žalovaného Emanuel Mrázek (dále jen „E. M.“). Způsob jednání za společnost byl stanoven tak, že jednatel jedná a podepisuje samostatně a neomezeně tím způsobem, že k napsanému nebo vytištěnému názvu společnosti připojí svůj vlastnoruční podpis uvedený v podpisovém vzoru. Společníky žalovaného byl E. M. s obchodním podílem v rozsahu 5/6 a Robert Mrázek (dále jen „R. M.“) s obchodním podílem v rozsahu 1/6. Jednatelem dlužníka byl R. M. v období od 15. srpna 2005 do 4. ledna 2016, od stejného data je R. M. i společníkem dlužníka s obchodním podílem ve výši 50 %.
[4] R. M. ve své svědecké výpovědi uvedl, že v době jeho vstupu do žalovaného (v roce 2005) měl E. M. (manžel jeho matky) v úmyslu obchodovat s Ázerbájdžánem, proto požádal R. M. s ohledem na jeho jazykovou vybavenost o spolupráci. Činnosti ve společnosti žalovaného věnoval (také vzhledem ke svým ostatním podnikatelským aktivitám) asi 10 % své pozornosti, přičemž tam vystupoval spíše jako asistent většinového společníka (E. M.) a tlumočník. Nikdy se neúčastnil rozhodování na valné hromadě žalovaného a nikdy neměl dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu žalovaného.
K platbám provedeným dne 1. února 2016, 5. února 2016 a 27. dubna 2016 uvedl, že dlužník potřeboval peníze pro svou činnost, proto se dohodl s E. M., který měl v tu dobu volné finanční prostředky, na krátkodobé půjčce, kterou žalovaný poskytne dlužníkovi. Půjčka byla následně žalovanému vrácena. S ohledem na roční obrat dlužníka neměla půjčka od žalovaného větší význam, šlo pouze o řešení provozních nákladů v minimální výši. Platby z roku 2015 byly realizovány v eurech, šlo „v podstatě o směnárenskou činnost“ poskytnutou s ohledem na výhodnější kurz banky dlužníkem žalovanému, který mu obratem zaslal ekvivalent v českých korunách.
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 239 odst. 1, 3 a § 241 zákona č. 82/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a § 22 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z. “), a poukazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 53/2004“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014 – dospěl k závěru, že vztah osob blízkých, jež je zásadní podmínkou pro vyslovení neúčinnosti právních úkonů učiněných v době až tří let před zahájením insolvenčního řízení, v případě dlužníka a žalovaného není dán.
4. Přitom zdůraznil, že role R. M. ve společnosti žalovaného byla pouze minoritní. Jen z toho, že mezi žalovaným a dlužníkem probíhaly krátkodobé obchodní vztahy (půjčka a výměna peněžních prostředků v cizí měně za koruny), nelze dovodit, že by k jejich realizování byla důležitá skutečnost, že R. M. byl 1/6 společníkem žalovaného. Mezi R. M. a E. M. byl sice ve smyslu ustanovení § 22 o. z. vztah obdobný vztahu rodinnému, tento však nelze zaměňovat se vztahem mezi R. M. a žalovaným. Nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že kvalita vztahu mezi R. M. a žalovaným dosahovala takové míry, že by újmu, kterou utrpěla osoba jedna, důvodně pociťovala i osoba druhá jako újmu vlastní. Totéž platí i vztahu mezi dlužníkem a žalovaným. Ani tento vztah nebyl natolik silný, aby jej bylo možno ve smyslu soukromoprávních norem posoudit jako vztah osob blízkých.
5. Insolvenční soud proto uzavřel, že odporované „právní úkony“ nebyly provedeny ve prospěch osoby dlužníku blízké, ani v zákonem vymezené době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona). Insolvenční soud se tak nemohl nezabývat dalšími podmínkami nezbytnými pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu (§ 241 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona).
6. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok), a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.228 Kč (druhý výrok).
7. Odvolací soud – cituje ustanovení § 241 insolvenčního zákona a § 22 o. z. a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 80/2014, rozsudku ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 120/2017, a ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018, uveřejněném pod číslem 100/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2020“) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že pro rozhodnutí projednávané věci bylo klíčové posouzení vztahu žalovaného a dlužníka jako osob blízkých, přičemž žádné skutečnosti, z nichž by se takový vztah obou právnických osob (ve smyslu R 100/2020) podával, žalobce netvrdil a v řízení nebyly ani prokázány. Vztah žalovaného a dlužníka jako osob blízkých mohl být podle odvolacího soudu v souladu s odkazovanou judikaturou založen jen prostřednictvím vztahu těchto osob k R. M., ovšem pouze kdyby vztah R. M. k dlužníkovi i jeho vztah k žalovanému byl takového charakteru a intenzity, že by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní. V poměrech dané věci nebylo pochyb o tom, že R. M. měl blízký vztah k dlužníku, jehož byl jednatelem a 50% společníkem, blízký vztah k žalovanému však v řízení zjištěn nebyl.
8. Podle odvolacího soudu insolvenční soud správně poučil žalobce podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), provedl též všechny žalobcem označené důkazy, tvrzený blízký vztah žalovaného a dlužníka z nich však nezjistil. Návrh na provedení dalších důkazů pak odvolací soud zamítl, neboť byly pro posouzení projednávané věci bezvýznamné, když jimi neměl být prokázán blízký vztah R. M. a žalovaného, ale měly se týkat (podle vyjádření samotného žalobce) vztahu dlužníka a R. M., případně měly prokazovat obecné skutečnosti týkající se „uskupení firem rodiny M.“.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatel má za rozporné s dosavadní judikatorní praxí Nejvyššího soudu řešení otázky, zda lze vyloučit ovlivňování právnické osoby jinou osobou než členem jejího statutárního orgánu na základě dohody či jiné skutečnosti, když tato osoba a jediný jednatel a většinový společník právnické osoby mají vysokou kvalitu vztahu rodinných příslušníků (jako otec a syn) s odůvodněním, že vztah této osoby a právnické osoby nedosahuje požadované kvality v takové míře, že by újmu, kterou utrpěla jedna osoba, důvodně pociťovala i druhá osoba jako újmu vlastní. Dovolatel se domnívá, že z § 22 o. z. nelze dovodit, že by kvalita vztahu rodinných příslušníků, kdy jeden z nich je jednatelem a většinovým společníkem vylučovala možnost syna ovlivnit otce, jenž vytváří vůli právnické osoby. Kvalita vztahu mezi dvěma rodinnými příslušníky (fyzickými osobami), se pak nedá dle názoru dovolatele posuzovat odlišně, pokud jeden z těchto rodinných příslušníků je jediným jednatelem a společníkem právnické osoby.
11. Podle dovolatele odvolací soud pominul, že R. M. mohl ovlivňovat E. M. „z titulu vztahu vysoké kvality rodinných příslušníků“ na základě dohody či jiné skutečnosti, tak jak to činil v případě jiných rodinných příslušníků u jiných společností, což dovolatel v řízení tvrdil a prokazoval. Vliv R. M. ve společnostech jeho rodinných příslušníků byl značný, když „při jejich následné ochraně či ochraně své osoby tyto společnosti ovládal nadále tak, že rodinné příslušníky nebo svou osobu nahradil bílými koňmi nebo neexistujícími osobami“.
12. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
13. Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
15. Nejvyšší soud pro výsledek dovolacího řízení v této věci shledává právně bezcennými především všechny námitky, jež dovolatel v dovolání uplatňuje ke skutkovým závěrům, které soudy nižších stupňů v řízení učinily. Prostřednictvím těchto námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, totiž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. Argument dovolatele, že vliv R. M. „ve společnostech rodinných příslušníků“ (tedy i v žalovaném) byl značný, nemá oporu ve skutkových zjištěných učiněných soudy nižších stupňů, kterými je dovolací soud
při svých úvahách vázán. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
16. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
17. Dovolání pak nečiní přípustným ani výhrady dovolatele k posouzení otázky, zda odporované právní jednání dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké.
18. V této souvislosti Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že žalobce podanou žalobou odporuje právním jednáním dlužníka učiněným v době od 21. září 2015 do 27. dubna 2016. Protože rozhodnutí soudů obou stupňů i nadále používají pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“), je nutné zdůraznit, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník nahradil (s účinností od 1. ledna 2014) pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 240 až 242 insolvenčního zákona. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněný pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud proto bude dále používat právní terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
19. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 22 o. z. a § 241 insolvenčního zákona je jednotná v závěrech, podle nichž:
[1] Slovní spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ je nutno vykládat způsobem vymezeným legální definicí těchto pojmů v příslušných právních předpisech, tedy pro dobu před 1. lednem 2014 způsobem vymezeným ustanovením § 116 obč. zák. a ustanovením § 66a odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a pro dobu od 1. ledna 2014 způsobem vymezeným ustanovením § 22 o. z. a ustanovením § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněného pod číslem 106/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[2] Při přebírání závěrů formulovaných v R 53/2004 pro účely vymezení osoby blízké právnické osobě je nutno mít na zřeteli právní rámec, z nějž tyto závěry vzešly, a zohlednit změny promítnuté od té doby v příslušných (na tu kterou věc uplatnitelných) právních předpisech. Tak především je nezbytné zohlednit, že ustanovení § 42a obč. zák., jež R 53/2004 vykládalo, pracovalo pouze s pojmem „osoba blízká“ (nikoli již s pojmem „koncern“) a že potřeba definovat judikaturou pojem „osoba blízká právnické osobě“ vzešla (jak se výslovně uvádí v R 53/2004) z nedostatku výslovné právní úpravy na dané téma v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku (srov. i dikci § 116 obč. zák., jež svými formulacemi primárně cílí na osobu blízkou fyzické osobě).
Pro právní jednání, jež se posuzují podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, již ustanovení § 22 o. z. (jež definuje osobu blízkou) ve svém druhém odstavci výslovně vybízí k aplikaci omezení, jež se týkají majetkových transakcí mezi osobami blízkými, i na „obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti“. Úvaha o použitelnosti závěrů obsažených v R 53/2004 je v tomto rámci na místě jen tam, kde příslušnou mezeru v právu mezitím nevyplnilo označené ustanovení; nadto by měla být podložena i argumentací, z níž bude patrno, proč nepostačuje úprava plynoucí přímo z § 22 odst. 2 o.
z. Nelze rovněž pominout, že R 53/2004 formulovalo předpoklady, na jejichž základě se právnická osoba považuje za osobu blízkou fyzické osobě (vzájemný vztah dvou právnických osob coby osob navzájem si blízkých neřešilo). Srov. důvody R 100/2020.
[3] V rovině úpravy, jež se podává z dikce § 241 insolvenčního zákona, je nutno mít dále na paměti, že potřeba uchýlit se případně k judikatorním výstupům ohledně vymezení osoby blízké právnické osobě bude dána (může být dána) jen za předpokladu, že soud dospěje k závěru, že přes legální definici slovních spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ vykazují příslušné právní předpisy nedostatky (pro danou situaci postrádají výslovnou právní úpravu), jež je nezbytné překlenout rozšiřujícím výkladem.
Je rovněž zjevné, že nemá smysl (není správné) pátrat po významu pojmu „osoba blízká právnické osobě“, zakládá-li vyvratitelnou domněnku právního jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (srov. ustanovení § 241 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona a obdobně např. též ustanovení § 240 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona), již legální definice slovního spojení osoba „tvořící s dlužníkem koncern“. Jinak řečeno, slovní spojení osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ nelze v případech, v nichž zákon pro určitou situaci předpokládá použití obou pojmů, směšovat s významem slovního spojení „osoba blízká“ (dlužníku).
A ještě jinak řečeno, v těch ustanoveních insolvenčního zákona, jež vedle sebe používají slovní spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ (pro odpůrčí nároky se tak děje v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona) nelze označit za osobu blízkou dlužníku osobu, která s dlužníkem tvoří koncern. Bez zřetele k tomu, že vymezení osoby „tvořící s dlužníkem koncern“ slouží u podnikatelských uskupení k institucionálnímu vymezení „osoby blízké právnické osobě“, jsou-li oba pojmy uváděny vedle sebe (pro danou situaci souběžně), má každý z nich autonomní význam a nemají se překrývat.
Záměrem úpravy promítnuté i v textu § 241 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona totiž zjevně bylo [a to i s přihlédnutím k tomu, že v době, kdy insolvenční zákon vstoupil v účinnost (1. ledna 2008), cílilo tehdejší ustanovení § 116 obč. zák. primárně pouze na osobu blízkou fyzické osobě] využít pojmu „osoba blízká“ (dlužníku) zásadně pro případy, kdy je dlužník fyzickou nebo právnickou osobou, která není podnikatelem, a pojmu osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ zásadně pro případy, kdy je dlužník fyzickou nebo právnickou osobou, která je podnikatelem; jinak by odlišné pojmosloví nedávalo rozumného smyslu.
[4] Z hlediska použitelnosti pravidel o osobách blízkých na právní jednání právnické osoby postihuje úprava obsažená v ustanovení § 22 odst. 2 o. z. většinu situací pojmenovaných v R 53/2004 [a pro řešení těchto situací je proto oporou již text ustanovení § 22 odst. 2 o. z. (a nikoli až závěry judikatury)]. Použitelnost pravidla formulovaného v označeném ustanovení není podmíněna (oproti textu § 22 odst. 1 části věty za středníkem i oproti závěrům R 53/2004) zkoumáním, zda újmu, kterou by utrpěla právnická osoba, by člen jejího statutárního orgánu nebo ten, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, důvodně pociťoval jako újmu vlastní.
Text § 22 odst. 2 o. z. pak postihuje širší okruh případů než R 53/2004 i v tom, že nevystihuje pouze vztah právnické osoby k fyzické osobě. Členem statutárního orgánu právnické osoby, stejně jako tím, kdo právnickou osobu „podstatně ovlivňuje“ jako její člen (typicky společník) nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, totiž může být i jiná právnická osoba.
[5] Učinil-li dlužník coby obchodní korporace ovládaná jediným společníkem zvýhodňující právní jednání (právní úkon) ve prospěch jiné obchodní korporace ovládané stejným jediným společníkem, jenž byl současně jediným jednatelem obou obchodních korporací, pak šlo ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 o. z. a § 241 odst. 2 insolvenčního zákona o právní jednání (právní úkon) ve prospěch osoby dlužníku blízké. Srov. opět zejména důvody R 100/2020.
20. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do jeho výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný s dlužníkem tvořil koncern a nešlo (podle zjištěného skutkového stavu) ani o situaci, kdy by byl žalovaný osobou dlužníku blízkou proto, že je členem statutárního orgánu dlužníka, nebo tím, kdo právnickou osobu „podstatně ovlivňuje“ jako její člen (typicky společník) nebo na základě dohody či jiné skutečnosti (§ 22 odst. 2 o.
z.). Současně nevyšly najevo ani žádné další skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné usuzovat na to, že odporované právní jednání dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké. Jen to, že R. M. (jednatel a společník dlužníka) a E. M. (v rozhodném období jednatel a většinový společník žalovaného) mohli být považováni za osoby sobě navzájem blízké, nečiní (bez dalšího) osobami navzájem blízkými dlužníka a žalovaného, tedy obě právnické osoby, v nichž R. M. a E. M. (ve výše specifikovaných postaveních) působili.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 163 insolvenčního zákona, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení; ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. ledna 2022), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení žalovanému částku 4.114 Kč. 22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu