KSCB 28 INS 3097/2017 43 ICm 4975/2017 29 ICdo 80/2023-222
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, zastoupeného Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, proti žalovanému JUDr. Davidu Termerovi, se sídlem v Praze 1, Opatovická 24/156, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka SOME TECHNIKA s. r. o., o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 4975/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SOME TECHNIKA s. r. o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Jarošovská 1267, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby 26060574, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 3097/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2022, č. j. 43 ICm 4975/2017, 103 VSPH 949/2021-208 (KSCB 44 INS 3097/2017), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2022, č. j. 43 ICm 4975/2017, 103 VSPH 949/2021-208 (KSCB 44 INS 3097/2017), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku o nákladech řízení. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2022, č. j. 43 ICm 4975/2017, 103 VSPH 949/2021-208 (KSCB 44 INS 3097/2017), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. srpna 2021, č. j. 43 ICm 4975/2017-182, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 4. srpna 2021, č. j. 43 ICm 4975/2017-182, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že (dílčí) pohledávky žalobce (UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s.) č. P85-1 ve výši 64 628 029,16 Kč, č. P85-2 ve výši 13 323 591,15 Kč a č. P85-3 ve výši 17 190 890,08 Kč jsou „v plné výši“ zajištěny obchodním závodem dlužníka (SOME TECHNIKA s. r. o.) s pořadím ke dni 15. září 2016 (bod I. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 174 odst. 2, § 198 odst. 1, § 235 odst. 2 a § 236 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, a z ustanovení § 501, § 502, § 1312 odst. 1, § 1314 odst. 2 písm. a/, § 1319 odst. 2, § 1347 a § 1377 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), odkazuje na konkretizovanou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že zástavní právo žalobce (zřízené mimo jiné k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 6. září 2012) platně vzniklo na základě smlouvy ze dne 15. září 2016, uzavřené formou notářského zápisu č. N 277/2016, NZ 277/2016 notáře Mgr. Roberta Procházky, a později nezaniklo.
3. K námitce žalovaného ohledně neúčinnosti zástavní smlouvy ze dne 15. září 2016 uvedl, že neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě, přičemž onu žalobu insolvenční soud pravomocně zamítl v řízení vedeném pod sp. zn. 43 ICm 4553/2017. Nadto doplnil, že kdyby žalovaný byl v odkazovaném řízení uspěl s dovoláním (a s odpůrčí žalobou), insolvenční soud by v insolvenčním řízení nepřihlížel k zástavnímu právu bez ohledu na to, že vyhověl žalobě o určení pořadí pohledávky.
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2022, č. j. 43 ICm 4975/2017, 103 VSPH 949/2021-208 (KSCB 44 INS 3097/2017), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 235 odst. 1 a 2 a § 298 insolvenčního zákona a z ustanovení § 501, 502 a § 1312 a násl. o. z. a odkazuje na konkretizovanou judikaturu Nejvyššího soudu – shledal správným závěr insolvenčního soudu o platnosti zástavní smlouvy, na jejímž základě vzniklo zástavní právo k obchodnímu závodu dlužníka k zajištění pohledávek žalobce, přihlášených do insolvenčního řízení přihláškou pohledávek č. P85-1 až 3; přitom rovněž odkázal na výsledek pravomocně skončeného řízení o odpůrčí žalobě žalovaného, vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 43 ICm 4553/2017,
6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde (podle obsahu dovolání) o otázku, zda jsou řízení o určení neúčinnosti zástavní smlouvy (o odpůrčí žalobě) a o určení pořadí (popřené) pohledávky na sobě závislá.
7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Podle dovolatele vycházel odvolací soud z nesprávného právního názoru, že řízení o odpůrčí žalobě a řízení o určení pořadí pohledávky jsou na sobě nezávislá. Dovolatel míní, že judikatura Nejvyššího soudu je naopak ustálena v závěru, že tato řízení jsou na sobě závislá a insolvenční soud má obě žaloby projednat ve společném řízení. I když incidenční spory byly zahájeny samostatně (zvlášť podanými žalobami), insolvenční soud je měl spojit ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 o. s. ř.; jinak mohou „ve věci“ existovat „dva protichůdné rozsudky“.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu prvního výroku, tedy i v části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k tomuto výroku však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto v této části dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
11. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky procesního práva je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
14. Pro právní posouzení věci jsou rozhodující následující skutečnosti, z nichž vyšly oba soudy a které se promítají v obsahu insolvenčního rejstříku:
[1] Žalobce uzavřel dne 6. září 2012 s právním předchůdcem dlužníka (SOME Jindřichův Hradec s. r. o.) [dále jen „společnost SJH“] smlouvu o úvěru a dalších bankovních službách poskytovaných formou víceúčelové linky až do částky 59 700 000 Kč, na základě které se žalobce zavázal poskytovat společnosti SJH úvěry a jiné finanční služby (včetně bankovních záruk).
[2] Poté, co na základě projektu rozdělení došlo k odštěpení dvou částí jmění společnosti SJH a k jejich přechodu na SOME Auto s. r. o. (dále jen „společnost SA“) a na dlužníka, uzavřeli žalobce, dlužník, společnost SA a společnost SJH dne 19. února 2016 dodatek č. 15 k úvěrové smlouvě, jímž společnost SA a dlužník přistoupili k dluhům společnosti SJH z úvěrové smlouvy. Strany se rovněž dohodly na podřízení smlouvy o úvěru režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
[3] Žalobce, dlužník, společnost SA a společnost SJH se následně dne 30. srpna 2016 dohodli dodatkem č. 19 úvěrové smlouvy na maximální výši úvěrového rámce 90 000 000 Kč, který měl být v následujících letech postupně snižován. Zároveň se dohodli na zajištění dluhu zástavním právem žalobce k závodům dlužníka a ostatních spoludlužníků.
[4] Smlouvou o zřízení zástavního práva k obchodnímu závodu, uzavřenou mezi žalobcem (jako zástavním věřitelem) a úvěrovaným dlužníkem a jeho spoludlužníky (jako zástavci) ve formě notářského zápisu č. N 277/2016, NZ 277/2016 dne 15. září 2016, zřídil dlužník ve prospěch žalobce zástavní právo ke svému obchodnímu závodu k zajištění dluhů z úvěrové smlouvy a dále dluhů z příslušenství, smluvních pokut, poplatků, náhrady škody a bezdůvodného obohacení z případné neplatnosti smlouvy o úvěru, včetně dluhů budoucích vzniklých do 31. prosince 2030. Zástavní právo k závodu dlužníka bylo zapsáno téhož dne do rejstříku zástav.
[5] Vyhláškou ze dne 16. února 2017, č. j. KSCB 44 INS 3097/2017-A-3, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
[6] Usnesením ze dne 29. května 2017, č. j. KSCB 44 INS 3097/2017-A-30, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku).
[7] Usnesením ze dne 6. listopadu 2017, č. j. KSCB 44 INS 3097/2017-B-25, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 7. listopadu 2017, insolvenční soud (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod I. výroku).
[8] Přihláškou pohledávky č. P85 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (mimo jiné) tři dílčí pohledávky v celkové výši 95 142 510,40 Kč. Pohledávky přihlásil žalobce jako zajištěné zástavními právy k pohledávkám dlužníka, k jeho obchodnímu závodu, k nemovitým věcem v jeho vlastnictví a k zásobám zboží.
[9] Podle protokolu z přezkumného jednání ze dne 1. listopadu 2017 (B-22) byly dílčí pohledávky č.
1 až 3 zjištěny co do pravosti a výše; žalovaný „uznal zajištění na nemovitostech“, avšak jinak popřel pořadí pohledávek, maje za to, že uvedené pohledávky nejsou podle něj zajištěny zástavním právem žalobce.
[10] Žalovaný podal u insolvenčního soudu dne 20. října 2017 žalobu na určení neúčinnosti zástavní smlouvy, řízení se vedlo u insolvenčního soudu pod sp. zn. 43 ICm 4553/2017. Odpůrčí žaloba žalovaného byla pravomocně zamítnuta rozsudkem insolvenčního soudu ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 43 ICm 4553/2017-156, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2020, č. j. 43 ICm 4553/2017, 104 VSPH 330/2020-305 (KSCB 44 INS 3097/2017). V době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v této věci již probíhalo dovolací řízení v odkazované věci (na základě dovolání podaného žalovaným proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. listopadu 2020).
15. Nejvyšší soud dále nepřehlédl, že po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu v této věci zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 22/2021, rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. listopadu 2020 v odkazované věci (v řízení o odpůrčí žalobě žalovaného) a odvolací soud následně usnesením ze dne 22. dubna 2024, č. j. 43 ICm 4553/2017, 104 VSPH 330/2020-405 (KSCB 44 INS 3097/2017), zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 43 ICm 4553/2017-156, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Insolvenční soud konal dne 13. června 2024 jednání, které bylo podle protokolu o jednání (C1-80) odročeno na 15. října 2024; řízení o odpůrčí žalobě vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 43 ICm 4553/2017 tak není skončeno.
16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu: § 198 (insolvenčního zákona) (1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. (…) § 235 (insolvenčního zákona) (1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. (2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak. § 112 (o. s. ř.) (1) V zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. (…)
17. Ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona je citováno ve znění účinném ke dni rozhodnutí o úpadku (29. května 2017). S účinností od 1. července 2017 [po novele provedené zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] doznalo změny jen potud, že ve větě první byla za slovo „jednání“ vložena slova „nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/“ a na konci textu věty první byla doplněna slova „nebo § 410 odst. 2“.
18. Ustanovení § 235 insolvenčního zákona je citováno ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném se zřetelem k tomu, že rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno před 1. červnem 2019 [k tomu srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
19. Ustanovení § 112 o. s. ř. platí v citované podobě beze změny od zahájení sporu.
20. Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech, které vycházejí již z rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, dále z rozsudku ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 113/2014 (dále jen „R 113/2014“), a z rozsudku ze dne 28. června 2017, sen. zn. 29 ICdo 33/2015, uveřejněného pod číslem 138/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 138/2018“):
21. Jak spor o určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (spor o pořadí pohledávky), tak spor o neúčinnost smlouvy o zřízení zástavního práva (spor vedený na základě odpůrčí žaloby) jsou ve smyslu ustanovení § 159 odst. 1 písm. a/ a d/ insolvenčního zákona incidenčními spory, které projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení, insolvenční soud.
22. Přihlásí-li věřitel v insolvenčním řízení včas pohledávku, včetně práva na uspokojení ze zajištění, je povinností insolvenčního správce, který s uplatněním práva na uspokojení ze zajištění nesouhlasí, popřít pořadí takto přihlášené pohledávky; to platí i tehdy, popírá-li insolvenční správce pořadí pohledávky proto, že podle jeho názoru věřitel získal právo na uspokojení pohledávky ze zajištění na základě neúčinného právního úkonu (§ 235 odst. 1 insolvenčního zákona).
23. Na popření pořadí pohledávky insolvenčním správcem pak musí (chce-li se vskutku v insolvenčním řízení domoci uspokojení pohledávky ze zajištění) reagovat přihlášený věřitel, a to žalobou na určení pořadí pohledávky (práva na uspokojení pohledávky ze zajištění); nepodá-li (včas) takovou žalobu, nevznikne mu ani právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena jako pohledávka zajištěná (§ 298 insolvenčního zákona). Podá-li věřitel včas žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, tíží jej v incidenčním sporu o takové žalobě povinnost tvrzení a povinnost důkazní o tom, že pohledávka je vskutku zajištěná.
24. Na podání výše uvedené žaloby musí (chce-li zabránit uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění) reagovat insolvenční správce podáním odpůrčí žaloby (§ 235 odst. 2 insolvenčního zákona), kterou bude odporovat právnímu úkonu, jímž dlužník poskytl svůj majetek k zajištění. Nepodal-li by totiž (včas) takovou žalobu, nebylo by možno uvažovat ani o neúčinnosti právního úkonu dlužníka, jelikož tato se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. V takovém řízení přitom tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat (k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 3/2013).
25. V případě, že přihlášený věřitel podá žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění a insolvenční správce podá v rámci téhož řízení (§ 97 odst. 1 o. s. ř.) odpůrčí žalobu, insolvenční soud zásadně obě žaloby v tomto řízení projedná a rozhodne o nich; o tom, že by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (§ 97 odst. 2 o. s. ř.), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Naopak, kdyby oba incidenční spory v rámci insolvenčního řízení byly zahájeny „samostatně“, byly by dány předpoklady pro jejich spojení (§ 112 odst. 1 o. s. ř.) [k tomu srov. důvody R 113/2014].
26. Skutečnost, že insolvenční správce nepopřel pořadí věřitelem přihlášené pohledávky, nebrání tomu, aby následně ve lhůtě určené ustanovením § 239 odst. 3 insolvenčního zákona po právu podal odpůrčí žalobu. Omezení insolvenčního správce v tomto směru neplyne ze žádného ustanovení insolvenčního zákona (srov. R 138/2018).
27. Z výše uvedených závěrů tedy vyplývá, že (samostatně zahájená) řízení o odpůrčí žalobě a řízení o určení pořadí popřené pohledávky mají být spojena (pokud tomu nic nebrání) ke společnému řízení a v tomto smyslu lze souhlasit s dovolatelem, že řízení jsou na sobě „závislá“ (výsledek řízení o určení pořadí pohledávky je závislý na výsledku řízení o odpůrčí žalobě a obě žaloby mají být zásadně projednány ve společném řízení). Vzhledem k tomu, že soudy se uvedenou ustálenou judikaturou neřídily (projednaly obě žaloby a rozhodly o nich samostatně) nemůže s ohledem na další průběh řízení o odpůrčí žalobě (srov. odst. 15. odůvodnění shora) obstát ani napadené rozhodnutí. Není totiž žádoucí, aby žalobce (coby věřitel se zjištěným pořadím pohledávky podle pravomocného výsledku tohoto odporového sporu) mohl nadále ovlivňovat svými pokyny správu předmětu zajištění a jeho zpeněžování po dobu trvání sporu o odpůrčí žalobě, jehož výsledkem může být (coby důsledek případného úspěchu žalovaného), že se k zajištění pro neúčinnost nepřihlíží (srov. mutatis mutandis odst. 38. odůvodnění R 138/2018).
28. Dovolání je tedy důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
29. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný. Na insolvenčním soudu nyní bude, aby spojil ke společnému řízení tuto věc a řízení o odpůrčí žalobě vedené pod sp. zn. 43 ICm 4553/2017. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne insolvenční soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu