USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce Společenství vlastníků Blažimská 2217, Praha 4, se sídlem v Praze 4, Blažimská 2217/2, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 01851888, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem v Jílovém u Prahy, K Vršku 80, PSČ 254 01, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 4, Na Havránce 1508/14, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 45734721, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 216 ICm 1362/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2025, č. j. 216 ICm 1362/2023, 104 VSPH 844/2024-139 (MSPH 96 INS 714/2009), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 10. října 2024, č. j. 216 ICm 1362/2023-90, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Společenství vlastníků Blažimská 2217, Praha 4) domáhal určení, že pohledávka ve výši 678 110 Kč uplatněná vůči insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva podáním ze dne 30. března 2023 je v insolvenčním řízení dlužníka pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou
2. Insolvenční soud se v souladu s § 196 odst. 1 větou druhou zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zabýval výlučně pořadím přihlášené pohledávky, nikoli její pravostí či výší, neboť (jen) tyto otázky mohou být předmětem daného incidenčního sporu, přičemž dospěl k závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod § 169 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona, ani pod žádné jiné ustanovení, které by jej kvalifikovalo jako pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku jí na roveň postavenou. Insolvenční zákon totiž žádným způsobem nevymezuje pohledávky z fondu oprav jako pohledávky tohoto druhu.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud – cituje zejména § 169 odst. 1 písm. h/, § 203, § 203a a § 284 insolvenčního zákona, jakož i § 23, § 24 a § 30a zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů) – se ztotožnil s právními závěry insolvenčního soudu a uzavřel, že žaloba není důvodná. K právní povaze (pořadí) pohledávky žalobce (ve výši 678 110 Kč) z titulu vypořádání příspěvků do fondu oprav uvedl, že tato pohledávka není pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona, neboť výčet těchto pohledávek je taxativní a zákon pohledávky tohoto druhu neobsahuje. K tomu navíc konstatoval, že v případě, kdy jsou prostředky z fondu oprav po jejich vyplacení v majetkové podstatě rozpoznatelné, má oprávněná osoba možnost domáhat se jejich vydání prostřednictvím vylučovací žaloby podle § 225 a násl. insolvenčního zákona.
5. K námitkám žalobce odvolací soud uvedl, že § 284 insolvenčního zákona, upravující zpeněžení majetkové podstaty, ani § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, které se vztahují k převodům jednotek bytových družstev, nelze na daný případ aplikovat. Současně poznamenal, že neobstojí námitka žalobce týkající se zvýhodnění jiných věřitelů (kterým byly údajně fondy oprav vyplaceny), neboť posouzení postupu insolvenčního správce v tomto směru odvolacímu soudu nepřísluší.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti jeho prvnímu
výroku, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
7. Dovolatel se domnívá, že jeho pohledávka ve výši 678 110 Kč, uplatněná dne 30. března 2023, představující zákonný nárok na peněžité vypořádání podle § 24 odst. 7 a § 30a zákona o vlastnictví bytů, je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Míní, že tzv. fondy oprav (resp. prostředky určené k vypořádání dle zákona o vlastnictví bytů) jsou pohledávkami, které lze subsumovat pod § 169 odst. 1 písm. h/ ve spojení s § 284 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona.
8. Namítá, že v průběhu insolvenčního řízení byly obdobné pohledávky jiných společenství vlastníků uspokojeny ve výši 11 194 463 Kč, a kdyby nešlo o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nemohlo by dojít k jejich vyplacení před schválením konečné zprávy. Dále tvrdí, že selektivním vyplacením tzv. fondů oprav došlo ke zvýhodnění některých věřitelů a k porušení legitimního očekávání žalobce. Tento postup má za rozporný s judikaturou Ústavního soudu (k čemuž odkazuje zejm. na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 676/07, či ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. Pl. ÚS 5/05), ze které vyplývá, že převodům bytů podle § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů je třeba poskytnout přednostní ochranu jako ústavně chráněnému účelu.
9. Žalovaný se ve vyjádření plně ztotožnil s argumentací insolvenčního soudu i soudu odvolacího, jež shodně dospěly k závěru, že pohledávka žalobce není pohledávkou za majetkovou podstatou či pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.
10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
11. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
12. Učinil tak proto, že v řešení dovoláním otevřené otázky – zda je zákonný nárok na peněžité vypořádání podle § 24 odst. 7 a § 30a zákona o vlastnictví bytů pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou – je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru (který napadené rozhodnutí respektuje), že pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávkami se zvláštním právem přednosti (srov. § 168 odst. 3 a § 169 odst. 2 insolvenčního zákona), které se v insolvenčním řízení uplatňují jiným způsobem (než přihláškou) [§ 203 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona]. Případný spor o to, zda taková pohledávka v právu vůbec existuje, případně v jaké výši, se vede na základě žaloby o (s)plnění podané věřitelem, který ji uplatňuje (žalobcem), proti osobě s dispozičními oprávněními jako žalovaným u obecného soudu (nejde o incidenční spor) [§ 203 odst. 4 věta první insolvenčního zákona)]. U takové pohledávky není posouzení její pravosti nebo výše vyhrazen zvláštní (incidenční) spor o příslušné určení (o určení pravosti nebo výše pohledávky), nýbrž obecný spor o splnění povinnosti (u peněžité pohledávky spor o její zaplacení). Posouzení, zda jde o pohledávku s takovým právem přednosti (zda pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, nebo zda pohledávka je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), tedy posouzení (přednostního) pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, však stále (výlučně) zůstává v rukou insolvenčního soudu (srov. § 203a odst. 1 insolvenčního zákona). I v takovém případě jde o incidenční spor dle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (srov. § 203a odst. 2 insolvenčního zákona), vedený na základě žaloby, kterou věřitel vždy podává proti insolvenčnímu správci (srov. § 203a odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona); srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněný pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 109/2020“).
14. V R 109/2020 Nejvyšší soud též vysvětlil, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka, uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona, je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 insolvenčního zákona), se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu jejího vzniku nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu. K těmto závěrům se poté Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 14. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 101/2020, a ze dne 19. července 2022, sen. zn. 29 ICdo 8/2021, uveřejněných pod čísly 22/2023 a 40/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
15. Nejvyšší soud se rovněž opakovaně zabýval kategorizací pohledávek věřitelů z hlediska možnosti jejich uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, a to např. již v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) [ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. března 2012, sp. zn. III. ÚS 721/12]. Konstatoval zde, že odpověď na otázku, zda posuzovaná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou či pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nelze hledat mimo rámec § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Výčty pohledávek v označených ustanoveních jsou totiž výčty taxativními. Protipólem takto nastavené úpravy pohledávek věřitelů uspokojitelných v insolvenčním řízení jsou pak pohledávky, které insolvenční zákon z takového uspokojení výslovně vylučuje, ač by jinak patřily mezi pohledávky, jež se uspokojit mohou. Jde o pohledávky vypočtené v § 170 insolvenčního zákona. 16. V poměrech projednávané věci dovolatel zejména namítal, že jím uplatněná pohledávka je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, o které tak stanoví insolvenční zákon ve smyslu § 169 odst. 1 písm. h/ ve spojení s § 284 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona. Z výše uvedené judikatury dovolacího soudu nicméně vyplývá, že výčet pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou v § 169 insolvenčního zákona je výčtem taxativním (srov. např. opět R 54/2012), přičemž v tomto ustanovení (ani za použití § 169 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona) nebo v jiném ustanovení insolvenčního zákona nelze nalézt oporu pro závěr, že nárok na peněžité vypořádání podle § 24 odst. 7 a § 30a zákona o vlastnictví bytů je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. 17. Je tak zřejmé, že závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelem uplatněná pohledávka nepředstavuje pohledávku dle § 168 ani dle § 169 insolvenčního zákona, oproti mínění dovolatele plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. 18. Ostatními námitkami dovolatele, jež poukazují na údajné zvýhodnění některých dalších věřitelů dlužníka, kterým byly údajně tzv. fondy oprav vyplaceny, či polemikou ohledně činnosti insolvenčního správce v souladu se zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, se Nejvyšší soud nemohl zabývat. Jak správně poznamenal i odvolací soud, v předmětném incidenčním sporu mu nepříslušelo posuzovat, zda došlo k vyplacení tzv. fondů oprav dalším věřitelům a zda případně nedošlo k pochybení insolvenčního správce. Napadené rozhodnutí se zabývá (pouze) otázkou, zda pohledávka uplatněná žalobcem z titulu nároku na peněžité vypořádání podle § 24 odst. 7 a § 30a zákona o vlastnictví bytů je pohledávkou za majetkovou podstatou [zda má takové (přednostní) pořadí]. Na dalších dovolatelem formulovaných námitkách tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a tyto proto nemohou založit přípustnost dovolání (pro posouzení přípustnosti dovolání jsou nevýznamné). 19. O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným. 20. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. května 2025), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat, činí 5 620 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1 274,70 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 7 344,70 Kč. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu