KSBR 29 INS XY
29 ICm XY
29 ICdo 82/2015-107
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce JUDr. PhDr. Radka Mylbachra, se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, PSČ
603 00, jako insolvenčního správce dlužnice H. C., proti žalované UNISTAV a.
s., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby
00531766, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na
Florenci 2116/15, PSČ 110 00, za účasti ANATEMA, s. r. o., se sídlem v
Bratislavě, Tomášikova 14, PSČ 821 03, Slovenská republika, identifikační číslo
osoby 35832509, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené JUDr.
Evou Detvaiovou, advokátkou, se sídlem v Bratislavě, Cukrová 14, PSČ 811 08,
Slovenská republika, o určení neúčinnosti právního úkonu a o vydání 12.674.000
Kč do majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 ICm XY
jako incidenční spor v insolvenční věcí dlužnice H. C. s. r. o., se sídlem XY,
identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR
29 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
25. června 2015, č. j. 29 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 29 XY), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) vyslovil rozsudkem ze dne 3. listopadu 2014, č. j. 29 ICm XY (KSBR 29 INS XY), neúčinnost právního úkonu
učiněného společností H. C. (dále jen „dlužnice“), kterým dlužnice ve dnech
13., 14. a 16. září 2010 uhradila žalované částku v celkové výši 12.674.000 Kč
(dále jen „odporované plnění“) [výrok I.], uložil žalované, aby 12.674.000 Kč
vydala do majetkové podstaty dlužnice (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1) Žalovaná uzavřela s dlužnicí dne 9. července 2008 smlouvu o dílo, jejímž
předmětem byl na straně žalované závazek vystavět obchodní centrum (dále jen
„zhotovení díla“) a na straně dlužnice závazek zaplatit dohodnutou cenu. 2) Dlužnice dohodnutou cenu za sjednané dílo nezaplatila a zhotovené obchodní
centrum zůstalo ve vlastnictví žalované. 3) Žalovaná uzavřela s dlužnicí 16. března 2009 nájemní smlouvu, na jejímž
základě přenechala žalovaná dlužnici obchodní centrum k dočasnému užívání (dále
jen „nájemní smlouva“). 4) V článku V odst. 1 nájemní smlouvy bylo sjednáno, že „k zajištění nájemného
a úhrady služeb s nájmem spojených, jakož i dalších případných peněžních
závazků plynoucích z této smlouvy poskytne nájemce pronajímateli neodvolatelnou
bankovní garanci na částku 8.000.000 Kč, a to splatnou na první výzvu
pronajímatele, v níž pronajímatel prohlásí, že nájemce nesplnil svoje závazky z
nájemní smlouvy“ (dále jen „bankovní záruka“). 5) Dlužnice kvůli špatné finanční situaci nesplnila svoji smluvní povinnost
zřídit bankovní záruku. 6) Namísto bankovní záruky společnost ANATEMA, s. r. o., prohlásila žalované 7. května 2009, že neuhradí-li dlužnice své závazky z nájemní smlouvy do tří
měsíců od jejich splatnosti, uspokojí neuhrazené závazky do výše 300.000 EUR
ona (dále jen „ručitelské prohlášení“). 7) K zajištění svého ručitelského prohlášení zřídila společnost ANATEMA, s. r. o., ve prospěch žalované zástavní právo k jedné ze svých nemovitostí. 8) Společnost ANATEMA, s. r. o., změnila své ručitelské prohlášení 1. dubna
2010 tak, že žalované uspokojí namísto dlužnice závazky z nájemní smlouvy do
výše 450.000 EUR. 9) Dlužnice byla opakovaně v prodlení s placením sjednaného nájemného a
žalované bylo známo, že dlužnice neplní ani závazky vůči svým dodavatelům. 10) Výpovědí žalované pozbyla nájemní smlouva účinnosti 31. července 2010. 11) Podnikatelský záměr dlužnice převzala 1. srpna 2010 společnost UNI HOBBY,
a. s., která koupila část majetku dlužnice a které žalovaná namísto dlužnice
přenechala obchodní centrum k dočasnému užívání. 12) Za prodej části svého majetku společnosti UNI HOBBY, a. s., získala
dlužnice zhruba 22.000.000 Kč. 13) Ve dnech 13., 14. a 16. září 2010 poskytla dlužnice žalované na uhrazení
části dluhů z nájemní smlouvy odporované plnění. 14) V okamžiku, v němž bylo odporované plnění poskytnuto, měla dlužnice nejméně
29 věřitelů, jejichž déle než tři měsíce splatné pohledávky činily v souhrnu
24.970.209 Kč (včetně pohledávek žalované). 15) Jediným aktivem dlužnice byly po 1. srpnu 2010 finanční prostředky ve výši
13.278.016 Kč.
16) Pokud by dlužnice neposkytla žalované odporované plnění, byly by pohledávky
žalované z výtěžku majetkové podstaty uspokojeny nanejvýš v rozsahu 51,10 %. 17) V červenci a říjnu 2010 uhradila žalovaná dlužnici částku 2.812.783,30 Kč,
která jí byla fakturována (zejména) v souvislosti s náklady na odběr elektrické
energie a náklady za poskytované technické služby. 18) V odporovaném plnění byla „zahrnuta“ daň z přidané hodnoty ve výši
2.781.007 Kč. 19) Na návrh dlužnice bylo 17. března 2011 zahájeno insolvenční řízení vedené v
projednávané věci (dále jen „insolvenční řízení“). 20) Usnesením ze dne 8. dubna 2011, č. j. KSBR 29 INS XY, insolvenční soud –
mimo jiné – zjistil úpadek dlužnice (výrok I.), prohlásil konkurs na majetek
dlužnice (výrok II.) a ustanovil žalobce insolvenčním správcem dlužnice (výrok
III.). 21) Svým „návrhem“ z 12. června 2013 (č. l. 29) vstoupila společnost ANATEMA,
s. r. o., do řízení v projednávané věci jako vedlejší účastnice na straně
žalované. Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že:
1) Odporovaným plněním se žalované dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího
uspokojení, než jaké by jí náleželo v konkursu. 2) Žalovaná mohla při náležité pečlivosti poznat, že dlužnice byla v době
realizace odporovaného plnění v úpadku. 3) Žalovanou mělo vést ke zvýšené obezřetnosti zejména to, že dlužnice
neuhradila dohodnutou cenu za provedení díla, kvůli špatné finanční situaci
nesplnila svoji povinnost zřídit ve prospěch žalované bankovní záruku, jakož i
to, že byla opakovaně v prodlení s placením sjednaného nájemného, resp. to, že
dlužnice žalovanou opakovaně upozorňovala na svou špatnou finanční situaci, a
žalované bylo známo, že dlužnice neplní své závazky vůči (dalším) dodavatelům. 4) Placení nájemného sice je standardním způsobem obchodního styku, avšak „v
situaci, kdy se dlužník nachází v úpadku a nemá dostatečný majetek k uspokojení
svých ostatních věřitelů (…), takové protiplnění za přiměřené považovat nelze,
jelikož se dlužníkovi nedostává žádného (…) protiplnění, z něhož by mohli
ostatní věřitelé alespoň zčásti uspokojit své pohledávky.“
5) Námitkou žalované, podle které je odporované plnění zapotřebí snížit o
5.593.790,80 Kč (tedy o platbu, kterou žalovaná poskytla dlužnici a o odvedenou
daň z přidané hodnoty), se insolvenční soud nezabýval, neboť podle jeho mínění
nešlo o řádně uplatněnou „kompenzační námitku“. Proti pohledávce na vydání
plnění dlužnice z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty totiž není
přípustné započtení. 6) Skutková podstata zvýhodňujícího právního úkonu byla v poměrech projednávané
věci naplněna. Proto je odporované plnění neúčinné. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud uzavřel, že:
1) Výčet, který se podává z § 241 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), je výčtem demonstrativním.
2) V době uskutečnění odporovaného plnění byla dlužnice v úpadku a žalované se
dostalo odporovaným plnění (na úkor ostatních věřitelů) vyššího uspokojení, než
jaké by jí náleželo v konkursu. 3) Na rozdíl od insolvenčního soudu odvolací soud konstatoval, že dlužnice na
základě odporovaného plnění obdržela přiměřené protiplnění, neboť měla možnost
užívat obchodní centrum. 4) Žalovaná mohla při náležité pečlivosti poznat, že dlužnice byla v úpadku, a
to zejména z toho, že dlužnice neuhradila smluvenou cenu za zhotovení díla, že
opakovaně neplatila nájemné, ale i z toho, že ji dlužnice o špatné finanční
situaci opakovaně informovala. 5) K tomu, aby žalovaná poznala úpadek dlužnice, postačovalo zjištění, že má
více věřitelů s peněžními závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti,
resp. že tyto závazky není schopna plnit. Žalovaná však náležitou péči
nevyvinula, k čemuž odvolací soud dodal, že otázka dobré víry „tak, jak je
tvrzena, není pro rozhodnutí ve věci relevantní.“
6) K námitce žalované, podle níž je třeba snížit odporované plnění o platby,
které poskytla dlužnici, a o odvedenou daň z přidané hodnoty, odvolací soud
uvedl, že tato obrana nemůže obstát, neboť proti pohledávce na vydání
dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty není
přípustné započtení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek,
které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a sice:
A) Zda má insolvenční soud při rozhodování o vyslovení neúčinnosti právního
úkonu přihlížet k dobré víře žalovaného.
B) Zda může být odpůrčí žaloba uplatněna v rozporu s dobrými mravy či nepoctivě.
C) Zda může odporované plnění zahrnovat také daň z přidané hodnoty, uplatnil-li
dlužník nárok na odpočet daně na vstupu.
D) Zda v případě, kdy „věřitel dlužníkovi na základě dohody uhradí své dluhy
(…), je možné, aby tuto skutečnost věřitel (žalovaný) použil jako obranu proti
odpůrčímu návrhu insolvenčního správce jinak, než námitkou započtení.“
E) Zda je v rozporu se standardem náležité pečlivosti (ve smyslu § 241 odst. 5
insolvenčního zákona), pokud žalovaná přijala odporované plnění za skutkového
stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil, a to tak,
že žalobu zamítne.
K předloženým otázkám argumentuje dovolatelka takto:
A) K posuzování dobré víry.
Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, podle něhož otázka dobré víry „tak,
jak je tvrzena,“ není pro rozhodnutí ve věci relevantní. Uvádí, že vztah
ochrany dobré víry a právní úpravy neúčinnosti právních úkonů dosud nebyl
popsán, přičemž má za to, že ochrana (subjektivní) dobré víry patří k obecně
platným principům soukromého práva.
Jestliže tedy dlužnice dovolatelku ujistila, že budou pohledávky všech jejích
dlužníků uspokojeny, je k tomu zapotřebí přihlédnout.
B) K poctivosti odpůrčí žaloby.
Dovolatelka má za to, že projednávaná odpůrčí žaloba byla uplatněna v rozporu s
dobrými mravy. Navzdory tomu, že dlužnici odpustila dluh za provedení díla a v
počátcích podnikání jí vycházela vstříc, se insolvenční správce domáhá toho,
aby bylo odporované plnění navráceno do majetkové podstaty. Podobně jako u
ochrany (subjektivní) dobré víry patří zákaz jednání v rozporu s dobrými mravy
k obecně platným korektivům soukromého práva. Je tedy třeba vymezit vztah mezi
zákazem jednání v rozporu s dobrými mravy a právní úpravou neúčinnosti právních
úkonů ve smyslu § 235 a násl. insolvenčního zákona.
C) K odpočtu daně z přidané hodnoty.
Dovolatelka uvádí, že odporované plnění zahrnuje i daň z přidané hodnoty, a že
uplatnila-li dlužnice odpočet daně na vstupu, fakticky se o tuto částku její
majetková podstata nesnížila. Podle mínění dovolatelky je tedy právní posouzení
věci odvolacím soudem nesprávné, neboť žaloba měla být zamítnuta přinejmenším
ohledně té části nároku, která svojí výší odpovídá dani z přidané hodnoty. D) K „obraně“ proti odpůrčímu nároku. Dovolatelka zdůrazňuje, že dlužnici v červenci a říjnu 2010 uhradila částku
2.812.783,30 Kč, kterou jí dlužnice fakturovala (zejména) v souvislosti s
náklady na odběr elektrické energie a s náklady za poskytované technické
služby. Podle jejího mínění přitom nejde o započtení (jak mylně dovozuje
odvolací soud), nýbrž o obranu proti uplatněnému nároku, a přinejmenším v této
části měla být žaloba zamítnuta. E) Ke standardu náležité pečlivosti. Dovolatelka uvádí, že ji dlužnice začátkem roku 2010 informovala o pozitivním
vývoji svého podnikání, a vzhledem k této zprávě, jakož i k tomu, že dlužnice
sama (dobrovolně) uhradila část nájemného, nebylo možné ani při náležité
pečlivosti poznat, že se dlužnice nachází v úpadku ve formě předlužení. K tomu dovolatelka dodává, že měla jen omezené možnosti, jak finanční situaci
dlužnice zjistit. Navíc je podle ní v obchodním styku běžné, že má odběratel po
splatnosti více faktur, které však v průběhu dalšího výkonu podnikatelské
činnosti uhradí. Ani z toho, že dlužnice neuhradila úplatu za provedení díla,
resp. z toho, že byla v prodlení s placením nájemného, tedy podle dovolatelky
nebylo možné poznat platební neschopnost dlužnice. Nejvyšší soud předesílá, že s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí
byl pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29
ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., a
proto může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., tedy jen tehdy, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K dovolatelkou položeným otázkám uvádí Nejvyšší soud (pro účely posouzení
přípustnosti dovolání) následující:
Ad A) K posuzování dobré víry. Otázka, zda má insolvenční soud při rozhodování o vyslovení neúčinnosti
právního úkonu přihlížet k dobré víře žalovaného, nečiní dovolání přípustným
podle § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne
31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014 (který je veřejnosti dostupný – stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 ? na webových
stránkách tohoto soudu), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je dobrá
víra u neúčinných právních úkonů chráněna právě prostřednictvím § 241 odst. 5
písm.
b) insolvenčního zákona (za předpokladu, že dlužník právní úkon učinil za
podmínek obvyklých v obchodním styku, současně obdržel přiměřené protiplnění
nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, přičemž nešlo o úkon učiněný ve
prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern). Jestliže tedy odvolací soud uvedl, že otázka dobré víry dovolatelky „tak, jak
je tvrzena,“ není relevantní – přičemž se (zevrubně) zabýval tím, zda byly
naplněny předpoklady aplikace § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona – je
jeho (dovolatelkou napadený) závěr v souladu s judikaturou. Ad B) K poctivosti odpůrčí žaloby. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky, podle něhož se odvolací
soud nezabýval otázkou poctivosti uplatněné odpůrčí žaloby. Odvolací soud vzal
při rozhodování všechny dovolatelkou předkládané okolnosti v úvahu, a dospěl-li
i přesto k závěru, že byl odpůrčí nárok uplatněn důvodně, zabýval se (byť
implicitně) také jeho poctivostí. Namítá-li dovolatelka, že „uplatněním odpůrčího nároku žalobce je (…) výkonem
práva v rozporu s dobrými mravy“, jde o pouhou polemiku s hodnocením důkazů ze
strany odvolacího soudu. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) přitom nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného
pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam
zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ani tato dovolací námitka tedy dovolání přípustným nečiní. Dovolání je přesto přípustné pro řešení dovoláním otevřených otázek C) až E),
které v rozhodovací praxi dovolacího soudu v poměrech insolvenčního zákona
dosud nebyly vyřešeny. Dovolání však není důvodné. Ad C) K odpočtu daně z přidané hodnoty. Otázkou odpočtu daně z přidané hodnoty se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku
ze dne 31. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3680/2007 (uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 52). V něm dovodil, že uplatnění
odpočtu daně z přidané hodnoty u příslušného finančního úřadu není pro
posouzení odpůrčího nároku rozhodné. Podstatné je, že má být vydáno to, co bylo
plněno. Ačkoli jde o závěr přijatý v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, prosadí se i ve vztahu k insolvenčnímu zákonu, neboť i
podle tohoto právního předpisu má být vydáno všechno plnění z neúčinného
právního jednání (§ 236 odst. 1 část věty za středníkem insolvenčního zákona). Ad D) K „obraně“ proti odpůrčímu nároku. V procesní rovině upravují předmětnou problematiku ustanovení § 97 a § 98 o. s. ř. Podle ustanovení § 97 odst. 1 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá
práva proti žalobci i vzájemným návrhem. Ustanovení § 98 o. s. ř. pak určuje, že vzájemným návrhem je i projev
žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen
pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce.
Jinak soud
posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu. Dovolatelka na jedné straně poukazuje na to, že má být zohledněno, že dlužnici
v červenci a říjnu 2010 uhradila částku 2.812.783,30 Kč, a že v rozsahu této
částky měla být žaloba (proto) zamítnuta, na druhé straně sama (i v dovolání)
popírá, že by tuto částku uplatnila k započtení proti pohledávce z odpůrčího
nároku, opakujíc, že šlo (jen) o obranu proti uplatněnému nároku. V takto ustaveném rámci Nejvyšší soud uvádí, že jelikož dovolatelka neuplatnila
v řízení vzájemný návrh [žalobě z odpůrčího nároku neoponovala v řízení
vzájemnou žalobou o zaplacení (vrácení) částky 2.812.783,30 Kč], nejde o případ
dle § 97 odst. 1 o. s. ř. Přímo z dikce § 98 o. s. ř. se pak podává, že v dané věci není uplatnitelné ani
toto ustanovení, jelikož dovolatelka (žalovaná) v žádné fázi řízení „svým
projevem“ neuplatnila „svou pohledávku k započtení“. Srov. k tomu v literatuře
shodně např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, kde se na str. 639 (u § 98 o. s. ř.) uvádí, že:
„V § 98 je řešen procesní dopad námitky, kterou žalovaný za řízení a popřípadě
(také) vůči soudu (§ 41 odst. 3) započetl vůči žalobcem uplatněné pohledávce
svou pohledávku (tzv. kompenzační námitka). Nejde tedy o podání vzájemné žaloby
ve smyslu § 97; účelem § 98 je stanovit, za jakých podmínek se považuje (ze
zákona) hmotněprávní úkon žalovaného (jeho námitka započtení) za vzájemnou
žalobu, a kdy jde jen o obranu proti žalobě“. Jinak řečeno „obranou proti žalobě“ ve smyslu § 98 o. s. ř. je „námitka
započtení“. Tvrdí-li sama dovolatelka, že ohledně částky 2.812.783,30 Kč žádnou
námitku započtení nevznášela (a nevznáší), pak tím současně také říká, že v
řízení ohledně této částky neuplatnila žádnou relevantní procesní obranu ve
smyslu § 98 o. s. ř. K tomu lze doplnit, že započtení proti pohledávce na
vydání dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty
zakazuje (shledává nepřípustným) ustanovení § 238 insolvenčního zákona. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nemůže procesní obrana dovolatelky
„obstát“, je tudíž správný. Ad E) Ke standardu náležité pečlivosti. Podle § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem
není právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě
kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový
prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby
dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v
jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že
dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka. Obecně lze říci, že má-li určitá osoba dostát požadavku náležité pečlivosti, je
povinna vyvinout ke zjištění rozhodných skutečností takové úsilí, které by v
obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba.
Je-li však nadána
odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, lze z požadavku náležité péče
dovodit, že je povinností takové osoby své znalosti, schopnosti či dovednosti
(v rámci svých možností) využít. Již jen z toho je patrné, že posuzování toho, zda určitá osoba vyvinula
patřičné úsilí, je otázkou posuzování okolností konkrétního případu, a proto
zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání vždy bylo
v souladu s požadavkem náležité péče. Nejinak je tomu i v poměrech projednávané věci, neboť i zde je zapotřebí zvážit
jednotlivá skutková zjištění. Jestliže dlužnice dovolatelce neuhradila cenu za zhotovení díla, opakovaně
neplatila nájemné, nebyla s to zřídit ve prospěch dovolatelky bankovní záruku
(ačkoli se k tomu zavázala), a současně, byla-li dovolatelka o špatné finanční
situaci dlužnice opakovaně informována a bylo-li jí známo, že dlužnice neplní
závazky vůči svým dodavatelům, je zřejmé, že dovolatelka úpadek dlužnice (před
tím, než došlo k odporovanému plnění) rozpoznala anebo při vynaložení náležité
pečlivosti mohla rozpoznat. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že výjimka obsažená v § 241 odst. 5
písm. b) insolvenčního zákona na poměry projednávané věci nedopadá, bylo jeho
právní posouzení otázky, zda dovolatelka vynaložila při přijetí odporovaného
plnění náležitou pečlivost ve smyslu tohoto ustanovení, správné. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo
a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u
přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když bylo dovolání žalované
zamítnuto a zbylým účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu