KSBR 39 INS 1490/2010
39 ICm 2133/2010
29 ICdo 83/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106/19, PSČ 500 08, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr.
Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120
00, proti žalovaným 1/ JUDr. Jaroslavu Svobodovi, advokátu, se sídlem v Brně,
Heršpická 800/6, PSČ 639 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Javořice, a.
s., zastoupenému JUDr. Vladimírou Šůstkovou Zukalovou, advokátkou, se sídlem v
Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00 a 2/ Javořice, a. s., se sídlem v Ptení,
Ptenský Dvorek 100, PSČ 798 43, identifikační číslo osoby 63492202,
zastoupenému
JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2 - Novém Městě, Václavská
316/12, PSČ 120 00, o určení pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 39 ICm 2133/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
Javořice, a. s., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS
1490/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
21. srpna 2014, č. j. 39 ICm 2133/2010, 12 VSOL 10/2014-413 (KSBR 39 INS
1490/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k
rukám zástupkyně prvního žalovaného.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k
rukám zástupce druhého žalovaného.
Rozsudkem ze dne 30. září 2013, č. j. 39 ICm 2133/2010-332, rozhodl Krajský
soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o incidenční žalobě žalobce Lesů
České republiky, s. p. směřující vůči žalovaným 1/ JUDr. Jaroslavu Svobodovi,
jako insolvenčnímu správci dlužníka Javořice, a. s. a 2/ dlužníku, tak, že:
1/ Určil, že pohledávka žalobce za druhým žalovaným uplatněná přihláškou
pohledávky č. 38 v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka ve výši
108.358 Kč z titulu nájemného za rok 2009 z nájemní smlouvy ze dne 1. ledna
2006, je po právu jako nezajištěná, nepodmíněná a nevykonatelná (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že má v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jako zajištěný věřitel právo na
uspokojení své zajištěné podmíněné nevykonatelné pohledávky ve výši
197.081.322,62 Kč vůči osobnímu dlužníku CE WOOD, a. s. (dále jen „společnost
C“) pouze z majetku dlužníka poskytnutého k zajištění na základě zástavního
práva k nemovitostem (označeným ve výroku) zřízeného ve prospěch žalobce
zástavní smlouvou uzavřenou dne 2. října 2009 mezi žalobcem a dlužníkem, na
jejímž základě byl povolen vklad zástavního práva k nemovitostem do katastru
nemovitostí (dále jen „první zástavní smlouva“) [bod II. výroku]. 3/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že má v
insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jako zajištěný věřitel právo na
uspokojení své zajištěné podmíněné nevykonatelné pohledávky ve výši
197.081.322,62 Kč vůči osobnímu dlužníku společnosti C pouze z majetku dlužníka
poskytnutého k zajištění na základě zástavního práva k movitým věcem a věcem
hromadným (označeným ve výroku) zřízeného ve prospěch žalobce zástavní smlouvou
uzavřenou dne 7. října 2009 mezi žalobcem a dlužníkem, ve formě notářského
zápisu (na jejímž základě byl povolen vklad zástavního práva k těmto věcem do
rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky) [dále jen „druhá
zástavní smlouva“] (bod III. výroku). 4/ Uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku
10.164 Kč a druhému žalovanému částku 36.497,41 Kč, vždy do 3 dnů od právní
moci tohoto rozsudku (bod IV. výroku). K odvolání žalobce (jež se netýkalo bodu I. výroku) Vrchní soud v Olomouci v
záhlaví označeným rozsudkem:
1/ Zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (první výrok). 2/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (druhý
výrok). 3/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě IV. výroku tak, že:
a/ žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení
částku 12.342 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku,
b/ žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení
částku 38.677 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (třetí výrok). 4/ Uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 9.983 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (čtvrtý výrok). 5/ Uložil žalobci zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 8.687 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku (pátý výrok).
K potvrzujícímu výroku o věci samé odvolací soud poukázal na to, že rozsudkem
insolvenčního soudu ze dne 1. října 2012, č. j. 39 ICm 720/2010-354, ve spojení
s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2013, č. j. 39 ICm
720/2010, 12 VSOL 5/2013-474 (KSBR 39 INS 1490/2010), byla (k odpůrčí žalobě
insolvenčního správce) pravomocně určena neúčinnost první i druhé zástavní
smlouvy, což je důvodem pro zamítnutí žaloby o určení zástavní pohledávky
žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v plném rozsahu“ dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení (čtyřech) právních otázek, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o posouzení těchto otázek:
1/ zda do majetkové podstaty náleží plnění z neúčinných právních úkonů, které
dosud nebylo vydáno a které žalobce uplatnil přihláškou pohledávky;
2/ zda lze pravost pohledávky popřít pouze popřením práva na uspokojení
pohledávky ze zajištění u zajištěného věřitele, který může pohledávku vůči
dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění;
3/ zda soud v řízení o žalobě na určení pravosti, výše a pořadí pohledávek může
posuzovat otázku neúčinnosti úkonů, na jejichž základě jsou pohledávky
zajištěny;
4/ otázky přerušení řízení ve věci žaloby na určení pravosti, výše a pořadí
pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení, je-li ohledně předmětných
pohledávek současně vedeno řízení o dovolání ve věci odpůrčí žaloby.
Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a
požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně
jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovolání v dané věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o.
s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního
soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp.
zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24.
června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v plném rozsahu“, tedy i
ve třetím (měnícím) výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve
čtvrtém a pátém výroku o nákladech odvolacího řízení. V rozsahu týkajícím se
těchto výroků není přípustnost dovolání řádně vymezena, když argumentaci na
téma rozhodnutí o nákladech řízení dovolání v žádné své části ani neobsahuje.
Nejvyšší soud proto potud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., jako neprojednatelné.
V rozsahu, v němž dovolatel dovoláním napadá první výrok rozsudku, jímž
odvolací soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení, není dovolání podle §
237 o. s. ř. objektivně přípustné. Předmětný výrok sice je rozhodnutím
odvolacího soudu, není ale rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, ani akcesorickým výrokem rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení končí (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Potud proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř.
K argumentaci, jejímž prostřednictvím dovolatel vymezuje přípustnost dovolání
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, uvádí
Nejvyšší soud následující:
Otázku č. 1/ spojuje dovolatel s argumentací, podle které v dané věci není
namístě aplikace ustanovení § 236 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon), jelikož na předmětné zástavní smlouvy nikdy
neobdržel žádné plnění, které by měl vracet.
Závěr odvolacího soudu, že zjištění neúčinnosti právního úkonu pravomocným
rozhodnutím soudu v insolvenčním řízení je (tak) důvodem pro popření pohledávky
uplatněné z tohoto právního úkonu, je souladný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněným pod číslem 113/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2014“), jenž vychází
ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen.
zn. 29 ICdo 13/2012, jakož i se závěry obsaženými na stejném základě v rozsudku
ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, jímž Nejvyšší soud zčásti
odmítl a zčásti zamítl dovolání žalobce (tam žalovaného) proti výše označenému
rozsudku odvolacího soudu z 18. dubna 2013 (ve věci odpůrčí žaloby). Důvod
otevřít přípustnost dovolání k posouzení této otázky tedy není dán.
V posouzení otázky č. 2/ je napadené rozhodnutí v souladu se závěry obsaženými
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012,
uveřejněném pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něž
výslovně odkazuje). Důvod otevřít přípustnost dovolání k posouzení této otázky
tedy též není dán.
Odpověď na otázku č. 3/ je triviální a nadto plyne (v návaznosti na otázku č.
1/) z výše zmíněného R 113/2014 a z rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
13/2012. Je samozřejmé, že ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí
„zástavní pohledávky“ založené na existenci právního jednání - zástavní
smlouvy, kterou shledal insolvenční soud neúčinnou v řízení o odpůrčí žalobě
insolvenčního správce, soud z výsledků sporu o incidenční žalobě vychází a k
takovému právnímu jednání (jako k neúčinnému) nepřihlíží. Důvod otevřít
přípustnost dovolání k posouzení této otázky tedy rovněž není dán.
K otázce č. 4/ lze uvést, že její zodpovězení se stalo bezpředmětným poté, co
Nejvyšší soud odmítl a zamítl (shora zmíněným rozsudkem z 22. prosince 2015)
dovolání žalobce (tam žalovaného) podané (v řízení o odpůrčí žalobě, jehož
výsledkem bylo určení neúčinnosti obou zástavních smluv) proti rozsudku
odvolacího soudu z 18. dubna 2013.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tak
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž
žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení.
Náklady každého z žalovaných v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za
1 úkon právní služby určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Konkrétně jde o vyjádření k dovolání z 10. listopadu 2014
(u prvního žalovaného) a o vyjádření k dovolání ze 14. listopadu 2014 (u
druhého žalovaného) [§ 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, v rozhodném
znění].
Incidenční spor o určení pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm.
c/ advokátního tarifu, v rozhodném znění sporem ve věci rozhodované v
insolvenčním řízení (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června
2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněného pod číslem 85/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), u kterého se považuje za tarifní hodnotu
částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu, v
rozhodném znění) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. S náhradou hotových
výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (v rozhodném znění) ve výši 300 Kč
tak jde o částku 3.400 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve
výši 714 Kč jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou dovolací soud přiznal každému
z žalovaných k tíži žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. ledna 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda
senátu