KSPH 66 INS XY 66 ICm XY 29 ICdo 84/2018-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka M. P., zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, proti žalovanému T. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, PSČ 128 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 66 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. P., se sídlem XY, identifikační číslo XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2018, č. j. 66 ICm XY, 104 VSPH XY, (KSPH 66 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 9. března 2017, č. j. 66 ICm XY, určil, že dohoda uzavřená dne 30. srpna 2012 mezi dlužníkem (M.P.) a žalovaným (T. H.), je vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod. sp. zn. KSPH 66 INS XY, neúčinná (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 12.342,- Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. února 2018, č. j. 66 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 66 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu změnil a žalobu zamítl (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 22.570,- Kč (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 30. srpna 2012 uzavřeli dlužník a žalovaný dohodu, ve které se dlužník zavázal neuplatňovat a nevymáhat vůči žalovanému pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč s příslušenstvím přiznanou mu rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. června 2011, č. j. 13 Cm XY, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2012, č. j. 7 Cmo XY, a žalovaný se zavázal nevymáhat vůči dlužníku jakoukoli pohledávku, která by mu eventuálně vznikla v důsledku budoucího soudního rozhodnutí o podaném dovolání proti těmto rozhodnutím (dále jen „dohoda“).
2) Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 24. dubna 2014; usnesením ze dne 26. srpna 2015, č. j. KSPH 66 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni. 3) Žalovaný byl společníkem dlužníka v období let 2002 až 2007; jednatelem dlužníka byl v době od 19. ledna 2001 do 10. listopadu 2010. 4) V době od 16. července 2012 do 3. ledna 2014 byl žalovaný předsedou představenstva společnosti P. (dále jen „společnost“).
5) K datu uzavření dohody byla společnost společníkem dlužníka (s podílem ?); dlužník a společnost tvoří koncern. 6) Žaloba byla u insolvenčního soudu podána dne 25. srpna 2016. Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na (v důvodech svého rozhodnutí specifikovanou) judikaturu Nejvyššího soudu – zdůraznil, že „ačkoli se dlužník a společnost nacházejí v podnikatelském seskupení koncernu, nestaví to žalovaného, jenž byl po určitou přechodnou dobu společníkem v dlužníku a byl taktéž v postavení jeho statutárního orgánu a byl i členem statutárního orgánu společnosti, do role jakéhosi člena faktického koncernu.
V souvislosti s působením žalovaného ve statutárním orgánu společnosti v době uzavření dohody nelze zároveň pohlížet jen z tohoto důvodu na žalovaného a dlužníka jako na osoby navzájem blízké ve smyslu § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Tím, že byl žalovaný po určitou přechodnou dobu statutárním orgánem a společníkem v dlužníku a byl členem statutárního orgánu společnosti, se stal po tuto určitou dobu osobou blízkou vůči každé této společnosti, avšak nestal se bez dalšího v souvislosti s tímto svým právním postavením v jedné společnosti zároveň osobou blízkou druhé společnosti“.
Dále odvolací soud doplnil, že „namítaný právní úkon měl výhradně dopad do právní sféry dlužníka a žalovaného, a nikoli do právní sféry společnosti, která jím dotčena nebyla, a nemělo tedy žádného opodstatnění, zda a kdy vykonával žalovaný ve společnosti působnost člena statutárního orgánu“. Jelikož dlužník a žalovaný nejsou osobami blízkými (a žalovaný s dlužníkem netvoří ani koncern), odvolací soud neměl žalobu za opodstatněnou, když ji žalobkyně podala po uplynutí lhůty jednoho roku vymezené v ustanoveních § 240 a § 241 insolvenčního zákona.
Současně odvolací soud (poté, kdy „vyjevil“ účastníkům svůj právní názor na vztah žalovaného a dlužníka) uzavřel, že ze zjištěného skutkového stavu nelze usuzovat ani na existenci úmyslu dlužníka dohodou zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení § 242 insolvenčního zákona, ani na znalost žalovaného ohledně takového úmyslu dlužníka. Proto odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [konkrétně od judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozsudku ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněného pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2004“), rozsudku ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2015, pod číslem 7, a rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012], jde-li o posouzení, zda dlužník a žalovaný jsou osobami blízkými (respektive osobami tvořícími koncern).
Dovolatelka poukazuje na skutkové okolnosti věci a snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož dlužník a žalovaný byli k datu uzavření dohody osobami blízkými, respektive osobami tvořícími koncern. Dále akcentuje, že v roce 2011 „došlo dle výroční zprávy dlužníka k převedení veškeré výrobní a obchodní související činnosti dlužníka na společnost z ekonomických důvodů“. Konečně se neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že dohodu nelze posoudit jako úkon úmyslně zkracující uspokojení věřitelů podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243 c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (viz závěr o tom, že dlužník a žalovaný nejsou osobami blízkými a netvoří koncern), je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Právnická osoba se ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. považuje za osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (R 53/2004).
2) Ze skutečnosti, že společnost s ručením omezeným je osobou blízkou své jednatelce, bez dalšího neplyne, že tato společnost je (současně) osobou blízkou manželovi jednatelky (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, jakož i rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3301/2012 a rozsudek ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013).
3) Okolnost, že právnická osoba na straně jedné a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 80/2013).
4) Slovní spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ je nutno vykládat způsobem vymezeným legální definicí těchto pojmů v příslušných právních předpisech; srov. pro dobu před 1. lednem 2014 ustanovení § 116 obč. zák. a ustanovení § 66a odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), a pro dobu od 1. ledna 2014 ustanovení § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a ustanovení § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněné pod číslem 55/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše označené judikatury Nejvyššího soudu pak pro poměry dané věci plyne závěr, podle něhož okolnost, že žalovaný byl k datu uzavření dohody osobou blízkou společnosti, která byla většinovým (?) společníkem dlužníka, ještě neznamená, že by osobami blízkými byli též dlužník a žalovaný. O tom, že dlužník a žalovaný netvoří koncern, rovněž nejsou pochybnosti (viz např. k pojetí koncernu obdobně důvody usnesení ze dne 18. září 2013, sen. zn. 29 NSČR 61/2013, uveřejněného pod číslem 11/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i výslovné znění ustanovení § 66a obch. zák.).
Konečně Nejvyšší soud dodává, že nepovažuje za zjevně nepřiměřený (vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci soudy nižších stupňů) ani závěr odvolacího soudu o neexistenci úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, jakož i o tom, že žalovanému nebyl znám tento úmysl dlužníka nebo mu nemusel být znám se zřetelem ke všem okolnostem. K rozdílu mezi nedbalostí a úmyslem (lhostejno, že při výkladu odpovědnosti za škodu) srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. června 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč) částku 3.100,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114,- Kč. K určení výše odměny za zastoupení advokátem v incidenčním sporu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněného pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněného pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu