KSOL 10 INS 15659/2013
10 ICm 236/2014
29 ICdo 86/2016-175
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Mgr. Radoslava Lavičky, se sídlem v Olomouci, Hodolanská 413/32, PSČ
779 00, jako insolvenčního správce dlužníka MORA – TOP s. r. o., zastoupeného
JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ
750 02, proti žalovanému BRANO a. s., se sídlem v Hradci nad Moravicí, Opavská
1000, PSČ 747 41, identifikační číslo osoby 45193363, zastoupenému Mgr.
Robertem Němcem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ
110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v
Olomouci, se sídlem v Olomouci, Studentská 7, PSČ 779 00, o odpůrčí žalobě,
vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 10 ICm
236/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MORA – TOP s. r. o.,
se sídlem v Uničově, Šumperská 1349, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby
25869001, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn.
KSOL 10 INS 15659/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 7. dubna 2016, č. j. 10 ICm 236/2014, 12 VSOL 156/2015-138
(KSOL 10 INS 15659/2013), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2016, č. j. 10 ICm 236/2014,
12 VSOL 156/2015-138 (KSOL 10 INS 15659/2013), se v prvním výroku zrušuje a věc
se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 25. května 2015, č. j. 10 ICm 236/2014-87, rozhodl Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“), o odpůrčí
žalobě Mgr. Radoslava Lavičky, insolvenčního správce dlužníka MORA – TOP s. r. o., směřující proti žalovanému BRANO a. s., za účasti Krajského státního
zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci, tak, že:
1/ Určil, že vůči věřitelům (dlužníka) v (insolvenčním) řízení vedeném u
insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOL 10 INS 15659/2013 jsou neúčinné:
- „dohoda o zápočtu“, uzavřená dne 22. prosince 2010 mezi dlužníkem a žalovaným
(ve výroku blíže specifikovaná) [dále jen „dohoda o započtení“] (bod I. výroku
odst. 1/),
- částečná úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem vyúčtované fakturou č. 1195500459, vystavenou dne 19. října 2011 na částku 71.483 EUR (dále jen
„faktura z 19. října 2011“), uskutečněná dne 3. května 2013 ve výši 11.000 EUR
(bod I. výroku odst. 2/),
- částečná úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem, vyúčtované fakturou z 19. října 2011, uskutečněná dne 10. května 2013 ve výši 23.200 EUR (bod I. výroku
odst. 3/). 2/ Uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 498.084 Kč a
34.200 EUR (bod I. výroku odst. 4/). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozhodnutí částku 52.127 Kč (bod II. výroku). 4/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní
poplatek ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 66a odst. 9 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), z ustanovení § 239 odst. 1 a
3, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1 a § 241 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném
dokazování k následujícím závěrům:
[3] Žaloba je ve smyslu § 239 odst. 3 insolvenčního zákona včasná a ve smyslu
ustanovení § 239 odst. 1 směřuje správně proti žalovanému. [4] Předmětné právní úkony dlužníka jsou vůči jeho věřitelům a majetkové
podstatě dlužníka neúčinné, když podle závěrů znaleckého posudku ze dne 30. dubna 2014 je dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (od roku 2007), a to
nejprve ve formě platební neschopnosti a později i ve formě předlužení. Započtením a úhradou pohledávek došlo ke zvýhodnění žalovaného na úkor dalších
věřitelů. [5] Dlužník a žalovaný tvořili koncern (ve smyslu § 66a odst. 9 obch. zák.),
takže se aplikuje ustanovení § 241 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona. [6] Ohledně započtení a úhrady plateb jsou dále splněny podmínky ustanovení §
241 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona. Předmětem dohody o započtení byla
pohledávka žalovaného vůči dlužníku ze smlouvy o půjčce ze dne 30. září 2010
(dále jen „smlouva o půjčce“), přičemž půjčku v původní výši 11.143.446,48 Kč,
se dlužník zavázal vrátit ve splátkách, přičemž první splátku měl uhradit do
30. dubna 2011. Dohoda o započtení ze dne 22. prosince 2010 je tedy bezpochyby
zvýhodňujícím právním úkonem. Na tento závěr nemá vliv argumentace žalovaného,
že k započtení pohledávek by mohlo dojít i jeho jednostranným právním úkonem.
[7] Částečné úhrady pohledávky žalovaného z 3. a 10. května 2013 jsou
zvýhodňujícími právními úkony dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního
zákona. [8] Žalobou napadené právní úkony byly učiněny mezi osobami tvořícími koncern,
takže platí „fikce“, že v daném momentu byl dlužník v úpadku. [9] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. dubna
2016, č. j. 10 ICm 236/2014, 12 VSOL 156/2015-138 (KSOL 10 INS 15659/2013):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. odstavcích 2/ až 4/ výroku
ohledně částky 34.200 EUR (první výrok). 2/ Zrušil rozsudek insolvenčního soudu ve zbývající části v bodu I. odstavcích
1/ a 4/ výroku ohledně částky 498.084 Kč a v bodech II. a III. výroku a věc v
tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok). [10] Odvolací soud doplnil dokazování k úpadku dlužníka 1/ insolvenčním návrhem
dlužníka, 2/ přihláškou pohledávky P9 věřitele M. P., 3/ přihláškou pohledávky
P30, 4/ přihláškou pohledávky P82 věřitele PEVEKO, spol. s r. o., a 5/
přihláškou pohledávky P86 věřitele KVS EKODIVIZE a. s., načež – vycházeje z
ustanovení § 359 obch. zák., z ustanovení § 3, § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního
zákona a z ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k
následujícím závěrům:
[11] Žalobce (správně dlužník) a žalovaný byli nejméně od 16. února 2010
osobami tvořícími koncern dle ustanovení § 66a odst. 7 obch. zák. v tehdejším
znění. [12] Znalecký posudek ze dne 30. dubna 2014 (vypracovaný pro trestní řízení
týkající se jednatelů dlužníka) ani znalecký posudek předložený žalovaným v
odvolacím řízení (jenž je polemikou se znaleckým posudkem ze dne 30. dubna
2014) nemá odvolací soud za použitelný ve věci a nepokládá tak (na jeho
základě) za správný ani závěr insolvenčního soudu, že žalobce prokázal
existenci dlužníkova úpadku (v rozhodné době). [13] Argumentace insolvenčního soudu je nepřesná, hovoří-li ve vazbě na
ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona (u koncernově propojených osob) o
„fikci“; nepochybně jde o vyvratitelnou domněnku, stejně jako je v § 3 odst. 2
insolvenčního zákona uvedena vyvratitelná domněnka platební neschopnosti
(dlužníka). Mělo tedy být na žalovaném, aby prokázal, že dlužník v době
provedení úkonu nebyl v úpadku. [14] Podle zjištění, která odvolací soud učinil z důkazů provedených v
odvolacím řízení (označených výše v odstavci [10]), k 3. a 10. květnu 2013, kdy
částečně (částkami 11.000 EUR a 23.2000 EUR) hradil pohledávku žalovaného, byl
dlužník v úpadku, „neboť měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30
dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě
splatnosti“. [15] Z těchto důvodů je napadené rozhodnutí v bodu I. výroku odst. 2/, 3/ a 4/
ohledně částky 34.200 EUR věcně správné a potud je odvolací soud potvrdil podle
ustanovení § 219 o. s. ř. [16] V další části (rozhodnutí) neměl insolvenční soud dostatek údajů o úpadku
dlužníka v době uzavření dohody o započtení a nesplnil povinnosti vyplývající
zejména z ustanovení § 118a odst. 3 o.
s. ř. Proto odvolací soud zrušil
rozhodnutí insolvenčního soudu v bodu I. výroku odst. 1/ a 4/ ohledně částky
498.084 Kč a v bodech II. a III. výroku podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a/ a b/, odst. 2 o. s. ř. a věc potud podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/
o. s. ř. vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[17] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, jakož i na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.),
a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení. [18] Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
1/ Je v souladu s insolvenčním zákonem učinit závěr o neúčinnosti právního
úkonu pouze s odkazem na tvrzený úpadek dlužníka, aniž by soud zkoumal, zda jde
o právní úkon, prostřednictvím kterého zkracuje dlužník možnost uspokojení
věřitelů nebo prostřednictvím kterého zvýhodňuje některé věřitele na úkor
jiných, a zda ke dni, kdy byl konkrétní právní úkon učiněn, byl dlužník v
úpadku? 2/ Je podle občanského soudního řádu možné a přípustné, aby odvolací soud
prováděl z vlastní iniciativy důkazy, které v řízení nenavrhoval žádný z
účastníků, aniž by poskytl žalobci řádné poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.? [19] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným
právním otázkám následovně:
[20] K otázce č. 1. Potud dovolatel s poukazem na ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona
oběma soudům vytýká nesprávnost závěru, že platby v celkové výši 34.200 EUR
jsou neúčinnými právními úkony dlužníka, jestliže předtím nezkoumaly
(pravděpodobně spoléhajíce na skutkovou podstatu vymezenou ustanovením § 241
odst. 2 věty první insolvenčního zákona), zda tím dlužník zkrátil možnost
uspokojení (jiných) věřitelů, nebo zda tím zvýhodnil některého z věřitelů na
úkor jiných. [21] Dovolatel míní, že „by neúčinným nemělo být jen právní jednání, které
naplňuje pouze znaky některé ze skutkových podstat, jak jsou vymezeny v § 240
až § 242 insolvenčního zákona, ale především to, které naplňuje také obecnou
definici obsaženou v ustanovení § 235 insolvenčního zákona“. K tomu „cituje“ z
„rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 15 Cmo 72/2010“, tento text:
„právní úkony dlužníka uvedené v § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona
jsou pouze demonstrativním výčtem neúčinných právních úkonů dlužníka. Za
neúčinný lze proto podle § 235 odst. insolvenčního zákona považovat též každý
právní úkon dlužníka, který vede ke zkrácení uspokojení pohledávky některého z
věřitelů, např. i takové jeho jednání nebo opomenutí, jímž by dlužník založil
závazkový vztah z titulu bezdůvodného obohacení“. [22] Odtud dovolatel shrnuje, že předtím, než učiní závěr o neúčinnosti
právního úkonu, musí soud zkoumat, zda jsou naplněny předpoklady stanovené v §
235 insolvenčního zákona a zda současně s naplněním těchto předpokladů nejsou
naplněny také předpoklady některé ze skutkových podstat vymezených v
ustanoveních § 240 až § 242.
Teprve za současného splnění obou těchto podmínek
lze učinit závěr, že jde o neúčinný právní úkon. [23] Žalobní tvrzení ohledně toho, zda dotčenými právními úkony dlužník zkrátil
možnost uspokojení (jiných) věřitelů, nebo zda tím zvýhodnil některého z
věřitelů na úkor jiných, má dovolatel nadto za nedostatečná, s tím, že odkaz
žalobce na zákonné ustanovení nelze považovat za splnění břemene tvrzení. [24] K otázce č. 2. Potud dovolatel vytýká oběma soudům, že rozhodly v jeho neprospěch, aniž
žalobce unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, takže postupovaly v rozporu s
§ 118a odst. 3 o. s. ř., jestliže žalobce nepoučily o povinnosti označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Na pochybení insolvenčního soudu, jenž žalobci
takové poučení neposkytl, měl odvolací soud reagovat odstraněním tohoto
nedostatku v odvolacím řízení (což se nestalo). Potud se odvolací soud odchýlil
(míní dovolatel) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 807/2006 [rozsudek je
(stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu], totiž platí, že:
„Jestliže soud prvního stupně rozhodl z důvodu neunesení důkazního břemene v
neprospěch žalobkyně, aniž by ji ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil o
její procesní povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, dopustil se
tímto nesprávným postupem vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Na toto pochybení soudu prvního stupně měl reagovat
odvolací soud, který měl tento nedostatek odstranit tím, že by žalobkyni řádně
poučil o její důkazní povinnosti v odvolacím řízení.“
[25] Odvolací soud místo toho provedl z vlastní iniciativy (nad rámec žalobních
tvrzení) nikým nenavržené důkazy. Jakkoli soud může provést jiné než účastníky
navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a
kdy vyplývají z obsahu spisu, má dovolatel za to, že je porušením projednací
zásady, provádí-li soud z vlastní iniciativy dokazování ke skutečnostem, které
žádná strana netvrdila a které ani jinak nevyšly v řízení najevo. Potud
dovolatel odkazuje na dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen
„Komentář“), str. 863. Dovolatel usuzuje, že odvolací soud tímto postupem
porušil princip rovnosti zbraní, když žalobce netvrdil ani v žalobě, že platby
v celkové výši 34.200 EUR uskutečnil dlužník v době, kdy byl v úpadku. [26] A konečně dovolatel uzavírá, že ani závěr odvolacího soudu o úpadku
dlužníka v době uskutečnění obou plateb nemá vliv na definitivní závěr soudů o
neúčinnosti namítaných právních úkonů, když soudy v řízení nezkoumaly, zda
takto dlužník zkrátil možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodnil některé
věřitele na úkor jiných (§ 235 insolvenčního zákona). [27] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[28] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,
takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených
v § 238 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [29] Ve vztahu k otázce ad 1/ dovolání přípustné není. Dovolatel na podporu
svého názoru k této otázce odkazuje na závěry obsažené v „rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze, sp. zn. 15 Cmo 72/2010“. K tomu budiž především poznamenáno, že
bez údaje o době vydání „rozhodnutí“ jde o odkaz nepřesný, neboť pod sp. zn. „15 Cmo 72/2010“ vydal Vrchní soud v Praze dvě rozhodnutí. Šlo jednak o
rozsudek ze dne 23. září 2010, č. j. 15 Cmo 72/2010-34, jednak o rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2014, č. j. 15 Cmo 72/2010-96. V daném
kontextu je nicméně zřejmé, že dovolatel měl na mysli rozsudek ze dne 23. září
2010, neboť rozsudek ze dne 4. září 2014 již pasáž obdobnou té, již dovolatel
„cituje“ v dovolání, neobsahuje. Nadto ve skutečnosti nejde o „citaci“, nýbrž o
parafrázi textu, který se v rozsudku ze dne 23. září 2010 vyskytuje v tomto
znění:
„Právní úkony dlužníka vyjmenované v § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona
totiž představují jen demonstrativní (příkladmý) výčet neúčinných právních
úkonů v insolvenčním řízení, prostřednictvím kterých také nejčastěji dochází ke
zkracování dlužníkových věřitelů. Jinými slovy řečeno, za neúčinný lze
považovat každý právní úkon dlužníka, který vede ke zkrácení uspokojení
pohledávky některého z věřitelů, tedy i takové jeho jednání nebo opomenutí,
jímž by dlužník založil závazkový vztah z titulu bezdůvodného obohacení.“
[30] Argumentace dovolatele rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září
2010 je ovšem právně bezcenná již proto, že rozsudkem ze dne 27. února 2014,
sp. zn. 29 Cdo 677/2011, posléze uveřejněným pod číslem 60/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), Nejvyšší soud onen rozsudek
zrušil, maje (kromě jiného) za nesprávné i závěry citované dovolatelem v této
věci. [31] V R 60/2014 Nejvyšší soud uzavřel, že ponechají-li se stranou právní
úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními § 111 a § 246 odst. 2
insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona
odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v
ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona; z této judikatury Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází.
Srov. k tomu např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný
pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem
106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem 117/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. [32] Dovolatel se tedy mýlí, usuzuje-li, že jde o otázku dovolacím soudem
neřešenou; současně jde o otázku, kterou napadené rozhodnutí řeší v souladu s
výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. [33] Ve vztahu k otázce ad 2/ je dovolání přípustné, když potud jde zčásti o
věc dovolacím soudem neřešenou (co do možnosti soudu provádět dokazování z
vlastní iniciativy) a zčásti je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou
judikaturou Nejvyššího soudu. [34] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:
§ 120 (o. s. ř.)
(1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud
rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. (2) Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou
potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-
li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. (3) Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. § 205a (o. s. ř.)
Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně,
jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen
tehdy, jestliže
a/ se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce
(přísedícího) nebo obsazení soudu;
b/ jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c/ jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá
rozhodnutí soudu prvního stupně;
d/ jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění
některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel
nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3;
e/ odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;
f/ nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. § 211a (o. s. ř.)
Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat
skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen
za podmínek uvedených v § 205a. § 213 (o. s. ř.)
(1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně.
(…)
(5) Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem
nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo §
211a. § 213a (o. s. ř.)
(1) Má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky
navržené důkazy (§ 120 odst. 2 věta první), nebo opakuje-li dokazování (§ 213
odst. 2 a 3), provede dokazování sám. (2) Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy (§ 213 odst. 4)
buď sám, nebo prostřednictvím soudu prvního stupně anebo dožádaného soudu. § 2 (insolvenčního zákona)
Vymezení některých základních pojmů
Pro účely tohoto zákona se rozumí
(…)
d/ incidenčním sporem spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak
stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení,
(…)
§ 3 (insolvenčního zákona)
Úpadek
(1) Dlužník je v úpadku, jestliže má
a) více věřitelů a
b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a
c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“). (2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže
a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo
b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo
c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek
vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo
d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu
uložil insolvenční soud. (…)
§ 160 (insolvenčního zákona)
(1) Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v
rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu
žaloby. (2) Jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci
insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže
předseda insolvenčního soudu takový spor jinému soudci insolvenčního soudu. (…)
§ 241 (insolvenčního zákona)
Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů
(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se
některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než
jaké by mu jinak náleželo v konkursu. (2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník
učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu
úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby
dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který
dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (…)
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského
soudního řádu v době rozhodování soudů obou stupňů. Ustanovení insolvenčního
zákona v citované podobě, pro věc rozhodné, platila již v době zjištění úpadku
dlužníka a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. [35] Ve výše ustaveném právním rámci se z uvozovací věty ustanovení § 205a
odst. 1 o. s. ř. především podává, že omezení, jež se ve sporném řízení (o něž
jde) klade v odvolacím řízení dalšímu dokazování (důkazům), platí jen pro
„důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně“. [36] Již v rozsudku ze dne 11. srpna 2009, sp. zn.
21 Cdo 4419/2008,
uveřejněném pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 27/2010“), Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda skutečnosti, které
byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před
soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. [37] Insolvenční návrh a označené přihlášky pohledávek byly součástí
insolvenčního spisu ještě předtím, než z insolvenčního řízení vzešel (jako spor
jím vyvolaný) tento incidenční spor. Je-li (pro účely insolvenčního zákona)
incidenční spor sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o kterém tak stanoví
insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§ 2 písm. d/
insolvenčního zákona, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona), pak je odtud zjevné,
že (v každém případě) ty skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást
insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční
soud který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako
skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci
rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat
za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu
incidenčního sporu). Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný
„v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení
(srov. § 160 insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce
rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími
se průběhu insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat). K tomu Nejvyšší
soud poukazuje i na obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního
zákona (vládní návrh insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna
Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), [K § 159 – 164 (Díl 8: Incidenční spory)]:
„Osnova přistupuje k zařazení incidenčního sporu do rámce insolvenčního řízení
(ve shodě s některými cizími úpravami, zejména americkou) na základě požadavku
hospodárnosti, vyžadující určitého soustředění projednání všech otázek,
týkajících se řešení úpadku (srov. § 109 odst. 1 i § 4 písm. d/ návrhu). Současně tím bude nepochybně dosaženo větší rychlosti při řešení úpadku,
protože projednání incidenčních sporů jinými soudy nebo soudci je notoricky
zdrojem podstatných průtahů“. [38] Důkazy provedené odvolacím soudem tedy neměly povahu těch, jejichž
provedení v odvolacím řízení by zapovídala úprava obsažená v § 205a o. s. ř. nebo v § 211a o. s. ř. Právní posouzení věci zformulované na základě takového
dokazování odvolacím soudem, nicméně neobstojí (ve výsledku šlo o dokazování
zbytečné). [39] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle kterého to, že je
dána některá ze skutkových podstat popsaných v § 3 odst.
2 insolvenčního
zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své
splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka
trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k
úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své
platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v
insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné
závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o
věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné
pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
83/2012“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29
NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 45/2014“)]. [40] Odvolací soud se pokusil závěr o vyvratitelné domněnce úpadku dlužníka
formulované v § 241 odst. 2 insolvenčního zákona nahradit (na základě onoho
dokazování v odvolacím řízení) pozitivním závěrem o tom, že dlužník byl v
rozhodné době v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3
insolvenčního zákona. To plyne z jeho argumentace reprodukované výše v odstavci
[14]. Závěr, který k tomu přijal, totiž že k 3. a 10. květnu 2013, kdy částečně
(částkami 11.000 EUR a 23.2000 EUR) hradil pohledávku žalovaného, byl dlužník v
úpadku, „neboť měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po
lhůtě splatnosti a tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě
splatnosti“, však neprokazuje úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti ve
smyslu ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, nýbrž pouze vyvratitelnou
domněnku platební neschopnosti dlužníka ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. K (ne)schopnosti dlužníka ony závazky (dluhy) uhradit
(což je – ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona –
jeden z předpokladů jeho úpadku ve formě platební neschopnosti) se napadené
rozhodnutí nevyjadřuje a nahrazení tohoto předpokladu vyvratitelnou domněnkou
úpadku předpokládá, že ten, komu je v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě ku
prospěchu prokázání opaku (zde žalovaný), musí být v dotčeném ohledu řádně
poučen o své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. [41] Pro poměry dané věci tak úvaha odvolacího soudu vedla pouze k rozmnožení
počtu vyvratitelných domněnek úpadku dlužníka pro dobu, kdy dlužník učinil
předmětné právní úkony. Ve vazbě na úpravu obsaženou v ustanovení § 3 odst. 2
insolvenčního zákona navíc odvolací soud tímto způsobem založil (pro
dovolatele) prostor k vyvrácení domněnky úpadku snazším způsobem, než jaký
platí ohledně domněnky úpadku v § 241 odst. 2 insolvenčního zákona. Domněnka
platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona se
totiž pokládá za vyvrácenou, jakmile se prokáže schopnost dlužníka uhradit ty
splatné závazky (dluhy), které takovou domněnku založily (srov. opět R
83/2012).
K vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2
insolvenčního zákona se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil
odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební
neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení. [42] Poté, co odvolací soud vyloučil jako důkaz prokazující (podle
insolvenčního soudu) úpadek dlužníka v rozhodné době znalecký posudek ze dne
30. dubna 2014, se tedy (ponechá-li Nejvyšší soud stranou chybnou aplikaci § 3
odst. 2 insolvenčního zákona odvolacím soudem) ohledně úpadku dlužníka
prosazovala opět jen vyvratitelná domněnka platební neschopnosti ve smyslu §
241 odst. 2 insolvenčního zákona, takže se dovolateli (žalovanému) mělo dostat
(též v intencích závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo
619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo
4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní k vyvrácení
domněnky úpadku. Ze spisu je přitom zjevné, že se tak (v důsledku chybného
úsudku odvolacího soudu o prokázaném úpadku ve formě platební neschopnosti)
nestalo. [43] Zbývá dodat, že Nejvyšší soud shledává neopodstatněnou námitku dovolatele,
že tím, kdo neunesl (pro chybějící žalobní tvrzení) břemeno tvrzení a důkazní
břemeno, byl žalobce. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že žalobní
tvrzení vystihují (jak patrno ze spisu) vše, co je žalobce povinen tvrdit,
dožaduje-li se vyslovení neúčinnosti právního úkonu učiněného ve smyslu
ustanovení § 241 insolvenčního zákona dlužníkem ve prospěch osoby, která s ním
tvoří koncern. [44] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem neobstálo co do úsudku, že
byl prokázán úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti a jelikož absence
takového úsudku způsobuje deficit poučení o povinnosti tvrzení a důkazní
povinnosti k vyvrácení domněnky úpadku dle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona
vůči dovolateli, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadený rozsudek v dotčeném výroku zrušil a věc potud vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu