KSPL 56 INS XY
156 ICm XY
29 ICdo 90/2019-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně JUDr. Věry Sedloňové, Ph.D., se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 46, PSČ
130 00, jako insolvenční správkyně dlužníka K. Ch., proti žalovanému M. H.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, se
sídlem v Plzni, Perlová 68/7, PSČ 301 00, o zaplacení částky do majetkové
podstaty dlužníka a ve prospěch zajištěných věřitelů, vedené u Krajského soudu
v Plzni pod sp. zn. 156 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka K. Ch., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. KSPL 56 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. dubna 2019, č. j. 156 ICm XY, 101 VSPH 157/2019-119 (KSPL 56
INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Rozsudkem ze dne 26. září 2018, č. j. 156 ICm XY, Krajský soud v
Plzni (dále jen „insolvenční soud“) uložil žalovanému (M. H.) zaplatit částku
728.008 Kč jednak do majetkové podstaty dlužníka (K. Ch.) [bod I. výroku],
jednak ve prospěch zajištěných věřitelů, kteří přihlásili pohledávku se
zajištěním ke stejnému majetku dlužníka (vedenému dle soupisu majetkové
podstaty pod položkou n1) [bod II. výroku]; dále rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku), a uložil žalovanému
zaplatit státu na soudním poplatku částku 5.000 Kč (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel při posuzování žalobou uplatněného nároku
(zejména) z toho, že:
[1] Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka směnečnou
pohledávku v celkové výši 14.560.160 Kč, a to jako pohledávku zajištěnou
soudcovským zástavním právem k nemovité věci ve vlastnictví dlužníka.
[2] Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2013, č. j. 156
ICm XY, bylo k žalobě věřitele (FINCOM TRADE LTD. – dále jen „společnost F“)
určeno, že směnečná pohledávka žalovaného nebyla do insolvenčního řízení
dlužníka přihlášena po právu co do pravosti, výše i pořadí. Odvolání žalovaného
proti označenému rozsudku odmítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18.
března 2014, č. j. 156 ICm XY, 104 VSPH 42/2014-30 (KSPL 56 INS XY); rozhodnutí
nabylo právní moci dne 7. dubna 2014.
[3] Žalovaný dne 22. února 2013 popřel pohledávku, kterou do
insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihlásila společnost F.
Žalobu, jíž žalovaný uplatnil své popření u soudu, insolvenční soud následně
odmítl (rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. července 2013).
[4] Přípisem ze dne 4. března 2012 adresovaným insolvenčním soudu
žalovaný požadoval, aby byl jako „vlastník nejvyšší pohledávky“ za dlužníkem
„jmenován zástupcem věřitelů“. Insolvenční soud jej následně (3. června 2013)
jmenoval členem prozatímního věřitelského výboru.
[5] Žalovaný dále požádal přípisem ze dne 31. května 2013 o odložení
přezkumného jednání nařízeného na den 3. června 2013, a to s odůvodněním, že je
největším věřitelem dlužníka, přezkumného jednání se však z neodkladných
pracovních důvodů nemůže zúčastnit a nemůže za sebe poslat ani kvalifikovaného
zástupce.
3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 178, § 179 a
§ 180 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne
22. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 30/2016, uveřejněném pod číslem 40/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2019“) – uzavřel, že žalovaný
v insolvenčním řízení dlužníka vykonával věřitelská práva spojená se svou
přihlášenou nezjištěnou pohledávkou, když popřel pohledávku jiného přihlášeného
věřitele, požadoval, aby byl jmenován zástupcem věřitelů a bezprostředně před
konáním nařízeného přezkumného jednání požádal o jeho odročení. Žalovanému
přitom muselo být zřejmé, že nemůže být ani zajištěným věřitelem, neboť o jeho
návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva dosud nebylo rozhodnuto.
4. V projednávané věci tak byly podle insolvenčního soudu splněny
podmínky pro uložení sankce dle § 178 odst. 1 a § 179 odst. 1 insolvenčního
zákona, přičemž za přiměřenou považoval (s ohledem na okolnosti dané věci)
sankci v symbolické výši 5 % hodnoty přihlášené pohledávky ve prospěch
majetkové podstaty a 5 % hodnoty přihlášené pohledávky ve prospěch zajištěných
věřitelů, kteří přihlásili pohledávku se zajištěním ke stejnému majetku. V toto
souvislosti zdůraznil, že spor o pravost pohledávky společnosti F., vyvolaný
popřením žalovaného, zasáhl do insolvenčního řízení, stejně tak jako „aktivita
věřitele k jmenování zástupcem věřitelů“. Žalovanému přitom nic nebránilo v
tom, aby po přezkumném jednání, kde byla jeho pohledávka popřena, odstoupil z
funkce člena prozatímního věřitelského výboru, stejně jako tak učinila (s
ohledem na popření její pohledávky) společnost F.
5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných insolvenčním
soudem a ve shodě s ním uzavřel, že v projednávané věci byly podmínky pro
uložení sankce podle ustanovení § 178 a 179 insolvenčního zákona splněny.
7. Přitom (k odvolacím námitkám žalovaného) zdůraznil, že nesouhlas
žalovaného s výsledkem řízení vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. 156 ICm
XY (o popření pohledávky žalovaného společností F) nemůže mít žádný vliv na
výsledek řízení o zaplacení sankce podle § 178 a § 179 insolvenčního zákona.
Rovněž tak je bezvýznamné, že žalobkyně při přezkumném jednání popřela pouze
pořadí pohledávky žalovaného.
8. Podle odvolacího soudu insolvenční soud správně vycházel ze závěrů
formulovaných Nejvyšším soudem v R 40/2019 a neshledal důvody pro aplikaci
ustanovení § 180 insolvenčního zákona. Za správný měl pak rovněž postup
insolvenčního soudu při určení výše ukládané sankce, když vzal v úvahu všechny
relevantní okolnosti. Žalovaný ani podle přesvědčení odvolacího soudu nemohl
být v dobré víře, že je zajištěným věřitelem, neboť o zřízení soudcovského
zástavního práva nebylo dosud rozhodnuto. V řízení navíc vyšlo najevo, že
žalovaný neměl v držení ani samotnou směnku (z níž měla vzejít jeho přihlášená
pohledávka).
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to,
že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a která je současně dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a proto „má
být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k
dalšímu řízení.
10. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v
projednávané věci byly splněny podmínky pro uložení sankce podle ustanovení §
178 a § 179 insolvenčního zákona. Podle dovolatele „zjištěné úkony“
přihlášeného věřitele není možné považovat za jednání, kterým by mohlo být
jakkoli ovlivněno probíhající insolvenční řízení. Potud odkazuje rovněž na
důvody R 40/2019, jež odvolací soud podle názoru dovolatele mylně interpretuje.
Dovolatel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka směnečnou pohledávku
přiznanou pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu, byl v dobré víře, že
jeho pohledávka existuje a nelze jej za tento postup sankcionovat. Právní
posouzení věci odvolacím soudem považuje za přepjatě formalistické a
neodpovídající smyslu citovaných ustanovení, jakož i judikatuře dovolacího
soudu. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů navíc ani neobsahuje konkrétní
popis toho, v čem mělo dojít ze strany dovolatele k ovlivnění insolvenčního
řízení, což má za následek jejich nepřezkoumatelnost.
11. Podle dovolatele nelze uloženou sankci označit ani za „symbolickou“,
jak činí oba soudy, když v součtu dosahuje výše 1.456.016 Kč. Dále poukazuje na
skutečnost, že jeho účast v insolvenčním řízení byla ukončena na základě
rozsudku pro zmeškání, jímž bylo vyhověno popření společnosti F; dovolatel má
nicméně toto rozhodnutí za „nulitní“, neboť pro jeho vydání nebyly splněny
zákonné podmínky.
12. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání (posuzováno dle obsahu podaného
vyjádření) ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů.
13. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být
přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti
vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá (oproti
mínění dovolatele) závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 40/2019, podle
kterých:
[1] Pojem „výkon práv spojených s pohledávkou“ užitý v § 180
insolvenčního zákona je značně obecný. Dobrat se jeho konkrétního obsahu tak,
aby nedocházelo k nedůvodnému omezení míry participace věřitelů na insolvenčním
řízení, je možné s využitím teleologického a systematického výkladu právní
úpravy.
[2] Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180
insolvenčního zákona především nemůže být podání věřitelského insolvenčního
návrhu ani podání přihlášky pohledávky včetně dispozice s ní. Ani podání žaloby
o určení pravosti, pořadí či výše přihlášené popřené pohledávky nelze samo o
sobě chápat jako „výkon práv spojených s nezjištěnou pohledávkou“; jde o
zákonem stanovený prostředek zjištění skutečné výše a pořadí popřené
pohledávky, jenž je jedinou možností obrany věřitele proti účinkům popření jeho
pohledávky (§ 198 odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona).
[3] Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180
insolvenčního zákona naopak zásadně bude jakékoli jednání, jež ovlivňuje
insolvenční řízení právě proto, že jde o jednání „z titulu“ přihlášeného
věřitele (účastníka insolvenčního řízení). Výkonem práv spojených s nezjištěnou
pohledávkou tak může být např. popírání pohledávek jiných věřitelů věřitelem s
nadhodnocenou pohledávkou (k níž se po zjištění její skutečné výše nebude
přihlížet). Bude jím zpravidla i výkon práv takového věřitele ve věřitelských
orgánech a výkon práv, jež mohou vést k posílení jeho vlivu ve věřitelských
orgánech. Mezi tato jednání patří zejména (aktivní) hlasování věřitele na
schůzi věřitelů nebo (pasivní) účast věřitele na této schůzi, která se promítla
do hlasování věřitelů, anebo činnost věřitele ve věřitelském výboru či jako
zástupce věřitelů.
[4] Skutečnost, zda věřitel pohledávku přihlásil, případně s ní spojené
právo vykonával v dobré víře, a jak závažné dopady na insolvenční řízení takový
výkon práva měl, je pro posouzení, zda šlo o výkon práva spojený s touto
nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 insolvenčního zákona, nerozhodná. Tyto
skutečnosti soud vezme v úvahu až při určování výše částky, jež věřiteli uloží
zaplatit do majetkové podstaty dlužníka, resp. jimi může ve výjimečných
případech odůvodnit neuložení povinnosti podle § 178 insolvenčního zákona.
[5] Ustanovení § 180 insolvenčního zákona dopadá jak na nezajištěné (§
178 insolvenčního zákona), tak na zajištěné (§ 179 insolvenčního zákona)
nezjištěné pohledávky.
15. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto
ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu (z R
40/2019 výslovně vychází) Nejvyšší soud neshledal.
16. Ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že na základě
skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů lze v poměrech projednávané věci
dospět k závěru, že žalovaný (ve smyslu ustanovení § 180 insolvenčního zákona)
vykonával věřitelská práva spojená se svou přihlášenou (zajištěnou) nezjištěnou
pohledávkou, když zejména popřel pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení
dlužníka jiným věřitelem Jestliže se žalovaný v posuzovaném případě výkonu práv
spojených se svou nezjištěnou pohledávkou v probíhajícím insolvenčním řízení
nevzdal (naopak popřel pohledávku jiného věřitele a činil podání, jimiž se
insolvenční soud musel – coby podáními učiněnými insolvenčním věřitelem, tedy
účastníkem insolvenčního řízení – zabývat), nebylo namístě aplikovat ustanovení
§ 180 insolvenčního zákona a uložení sankce podle ustanovení § 178 a § 179
insolvenčního zákona vyloučit.
17. Za zjevně nepřiměřené Nejvyšší soud nepovažuje ani úvahy soudů
nižších stupňů ohledně výše částky, kterou uložily zaplatit žalovanému do
majetkové podstaty dlužníka a ve prospěch zajištěných věřitelů, kteří
přihlásili pohledávky se zajištěním ke stejnému majetku.
18. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s.
ř. má dovolací soud dále za právně bezcenné úvahy dovolatele o nicotnosti
rozhodnutí, na jehož základě byla ukončena účast dovolatele v insolvenčním
řízení. Bez zřetele k tomu, zda nesouhlas dovolatele s výsledkem incidenčního
sporu o pravosti, výši a pořadí jeho přihlášené pohledávky, popřené společností
F, je opodstatněný či nikoliv, nepochybně platí, že k nápravě případných vad
takového rozhodnutí mohlo dojít jen na základě řádně podaného opravného
prostředku v předmětném incidenčním sporu. Jinak řečeno, jestliže takový
opravný prostředek nebyl (včas nebo vůbec) podán, případně s ním dovolatel
neuspěl, je pro výsledek řízení o žalobě podle § 178 nebo § 179 insolvenčního
zákona tvrzení o tom, že pro vydání rozhodnutí o pravosti, výši či pořadí
popřené pohledávky nebyly splněny zákonné podmínky, právně bezvýznamné.
19. Opodstatněné konečně nejsou ani výhrady dovolatele k
(ne)přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, příp. rozhodnutí
soudu prvního stupně. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném
pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud
vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí zjevně nebylo
nepřezkoumatelné.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
163 insolvenčního zákona, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni tak vzniklo právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci
sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání ze dne 16.
července 2019 (srov. § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení
výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v
případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního
řádu).
21. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu