29 ICdo 91/2023

KSHK 35 INS 17238/2017 70 ICm 2550/2021 29 ICdo 91/2023-166

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Mgr. Ladislavy Kolínové, se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298/22, PSČ 500 04, proti žalovaným 1/ Mgr. Markétě Pláteníkové, se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyni dlužníka V. Č., zastoupené JUDr. Michalem Franěm, advokátem, se sídlem v Praze, Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00, a 2/ V. Č., zastoupenému Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 147/12, PSČ 500 03, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 70 ICm 2550/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 17238/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2023, č. j. 70 ICm 2550/2021, 104 VSPH 824/2022-138 (KSHK 35 INS 17238/2017), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 5. září 2022, č. j. 70 ICm 2550/2021-93,

[1] zastavil řízení o žalobě na určení pravosti pohledávky žalobkyně (Mgr. Ladislavy Kolínové) přihlášené do insolvenčního řízení druhého žalovaného (V. Č.) přihláškou č. P3 (dále jen „sporná pohledávka“) co do výše 55.006,61 Kč (bod I. výroku),

[2] určil, že sporná pohledávka je ve výši 261.579 Kč po právu (bod II. výroku),

[3] rozhodl, že žalobkyně nemá vůči první žalované právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku), a

[4] uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3.300 Kč (bod III. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

[1] Druhý žalovaný pracoval pro žalobkyni jako advokátní koncipient od 1. ledna 2016 do 6. října 2016, kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou.

[2] Druhý žalovaný ve sdělení o všech spisech, které přebíral bez vědomí a předchozího schválení své školitelky (žalobkyně), ze dne 3. října 2016 (dále jen „sdělení“) uvedl, že bez vědomí žalobkyně zastupoval šest klientů na základě advokátní plné moci a tři klienty jako obecný zmocněnec; stručně popsal též povahu konkrétně poskytnuté právní služby.

[3] Žalobkyně a ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ – Kolínová, Rožnovský a Partneři, veřejná obchodní společnost v likvidaci (dále jen „advokátní kancelář KRP“) [tj. dřívější zaměstnavatelé druhého žalovaného] podaly dne 21. října 2016 podnět policejnímu orgánu k zahájení trestního stíhání druhého žalovaného pro podezření ze spáchání přečinu podvodu, zpronevěry, neoprávněného podnikání a poškození cizích práv.

[4] Usnesením ze dne 25. září 2017, č. j. KSHK 35 INS 17238/2017-A-6, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek druhého žalovaného, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil do funkce insolvenčního správce první žalovanou.

[5] Spornou pohledávku přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení druhého žalovaného jako pohledávku nevykonatelnou, nepodřízenou a podmíněnou. Jako důvod vzniku pohledávky žalobkyně uvedla následující: „Ušlý zisk věřitele z důvodu páchání trestné činnosti dlužníka v pozici koncipienta u věřitele. Dlužník byl na základě pracovní smlouvy zaměstnán u věřitele od 1. ledna 2016 do 6. října 2016 v pozici advokátního koncipienta. Po ukončení pracovního poměru u věřitele se u dlužníka zjistila rozsáhlá trestná činnost, v současné době šetřená PČR HK pod sp. zn. KRPH-89389-227/TČ-2016-050281. V této souvislosti se zjistil i uplatněný ušlý zisk věřitele.“ Do kolonky „popis podmínky“ žalobkyně uvedla „uplatněný ušlý zisk je předmětem šetření na PČR HK pod sp. zn. KRPH-89389-227/TČ-2016-050281“.

[6] Z přezkumného listu sporné pohledávky se podává, že první žalovaná i druhý žalovaný popřeli spornou pohledávku zcela co do pravosti.

[7] Druhý žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 2020, č. j. T 104/2020-1851, jenž nabyl právní moci dne 22. prosince 2020 (dále jen „trestní příkaz“), uznán vinným ze spáchání přečinů zpronevěry, neoprávněného podnikání a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací.

[8] Advokátní kancelář KRP postoupila dvěma smlouvami ze dne 30. března 2021 (dále též jen „postupní smlouvy“) žalobkyni za úplatu (i) pohledávku vůči druhému žalovanému ve výši 74.979 Kč představující polovinu škody způsobené protiprávním jednáním popsaným v bodech 1.-26. skutkové věty výrokové části trestního příkazu a (ii) pohledávku vůči druhému žalovanému ve výši 108.600 Kč představující polovinu škody způsobené protiprávním jednáním popsaným v bodech 27.-71. skutkové věty výrokové části trestního příkazu.

3. Na takto ustaveném základě – odkazuje na § 198 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 135 odst. 1 a § 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), § 1879, § 2910, a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 15a odst. 3, § 15b odst. 1 a § 38 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii – dospěl insolvenční soud k následujícím

závěrům:

[1] Žaloba byla podána na základě skutečnosti (trestné činnosti druhého žalovaného), pro kterou byla sporná pohledávka přihlášena do insolvenčního řízení. Žalobkyní učiněné doplnění skutkových tvrzení ohledně sporné pohledávky v průběhu insolvenčního řízení shledal insolvenční soud za přípustné „vzhledem k velkému časovému odstupu od podání přihlášky; základ pohledávky se navíc nezměnil“. Ostatně, jelikož byla přihláška podávána v době, kdy bylo vyšetřování rozsáhlé trestné činnosti druhého žalovaného teprve v počátku a nebyly tak známé přesné informace o této činnosti, jevil by se jiný postup za zcela nepřiměřeně přísný.

[2] Námitka absence aktivní legitimace žalobkyně – ve vztahu k postupním smlouvám (tj. ohledně části sporné pohledávky) uzavřeným až v průběhu insolvenčního řízení, avšak ještě před podáním této žaloby – a námitka nedostatečných skutkových tvrzení žalobkyně v době podání přihlášky sporné pohledávky nejsou důvodné, neboť podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

[3] Civilní soud je v řízení o náhradu škody vázán pravomocným rozhodnutím trestního soudu o otázce, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal; tyto otázky soud nesmí (znovu) samostatně posuzovat (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. října 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 22/1979“). Směřuje-li žaloba na náhradu škody proti osobě, která již byla pravomocně shledána vinnou v trestním řízení, bude pro civilní řízení závazně určena otázka zaviněného protiprávního jednání žalovaného, případně též otázky vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou, pokud byly i tyto okolnosti znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.

března 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09). V projednávané věci je tak insolvenční soud vázán tím, že skutky (pod body 1.-71.) uvedené ve skutkové větě výrokové části trestního příkazu, jsou trestným činem a že je spáchal druhý žalovaný.

[4] Pohledávka z titulu náhrady škody nevzniká až nabytím právní moci odsuzujícího rozhodnutí v trestním řízení; lze s ní proto disponovat již od okamžiku jejího vzniku.

[5] Postupní smlouvy jsou dostatečně určité – postupované pohledávky jsou specifikovány odkazem na vyčíslení škody u jednotlivých skutků uvedených ve skutkové větě výrokové části trestního příkazu, který je přílohou a nedílnou součástí obou postupních smluv – a platné.

[6] Podle § 2910 o. z.

je existence nároku na náhradu škody dána za splnění tří základních podmínek, jimiž jsou vznik újmy, protiprávní jednání a příčinná souvislost mezi vznikem újmy a protiprávním jednáním a zaviněním.

[7] V daném případě došlo ke zmenšení (resp. k nezvětšení) majetku žalobkyně o finanční prostředky obdržené za poskytnutí právních služeb druhým žalovaným (jako zaměstnancem žalobkyně a dřívějšího zaměstnavatele, který žalobkyni polovinu svých pohledávek postoupil; tj. za skutky uvedené v bodech 1.-26. skutkové věty výrokové části trestního příkazu) a dále nezískáním finančních odměn od klientů, kterým druhý žalovaný (jako zaměstnanec žalobkyně) právní služby poskytoval (tj. za skutky uvedené v bodech 27.-71. skutkové věty výrokové části trestního příkazu). Tímto měl insolvenční soud za prokázaný vznik újmy (splnění první z uvedených podmínek).

[8] Platí-li zákaz výkonu advokacie samostatně či společně s jinými advokáty pro zaměstnaného advokáta, který vždy (ať již vykonává advokacii jménem zaměstnavatele nebo jménem svým) koná na účet zaměstnavatele, musí se totožná pravidla uplatnit i pro advokátní koncipienty, kteří jsou (vždy) zaměstnání u svého školitele (advokáta) a advokacii svým jménem a na svůj účet vykonávat nemohou. Veškeré poskytování právních služeb zaměstnaným advokátním koncipientem je tak nutné považovat za činnost konanou na účet zaměstnavatele. Druhý žalovaný tak měl povinnost veškeré inkasované finanční odměny svému zaměstnavateli vydat.

[9] Jelikož je civilní soud vázán závěry přijatými v trestním příkazu, je třeba uzavřít, že druhý žalovaný se dopustil úmyslného protiprávního jednání popsaného ve skutkové větě výrokové části trestního příkazu, a to zkráceně tím, že zatajoval před svými zaměstnavateli platby klientů za poskytnuté právní služby a finanční prostředky si ponechával (viz body 1.-26. skutkové věty výrokové části trestního příkazu), a dále tím, že v době, kdy byl zaměstnán na pozici advokátního koncipienta, poskytoval sám, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, právní služby, a od klientů za to inkasoval odměny (viz body 27.-71. skutkové věty výrokové části trestního příkazu). Insolvenční soud tak měl za prokázané protiprávní jednání druhého žalovaného (splnění druhé z uvedených podmínek).

[10] Nadto je zřejmé, že ke zmenšení majetku poškozených zaměstnavatelů, a tím ke vzniku újmy v jejich majetkové sféře, by nedošlo bez protiprávního jednání dlužníka. Byla to tedy skutečně trestná činnost druhého žalovaného, která zapříčinila ujití zisku obou zaměstnavatelů. Tím měl insolvenční soud za prokázanou příčinnou souvislost mezi vznikem újmy a protiprávním jednáním a zaviněním (splnění třetí z uvedených podmínek).

[11] Ke spáchání všech skutků, za něž žalobkyně požaduje náhradu škody, přitom došlo v době, kdy byl druhý žalovaný zaměstnancem jednoho z poškozených zaměstnavatelů.

[12] Trestnou činností spáchanou v době, kdy byl druhý žalovaný zaměstnancem žalobkyně, byla žalobkyni způsobena škoda ve výši 78.000 Kč.

Trestnou činností spáchanou v době, kdy byl druhý žalovaný zaměstnancem advokátní kanceláře KRP byla zaměstnavateli způsobena škoda ve výši 367.158 Kč. Polovinu této částky postoupila advokátní kancelář KRP žalobkyni. Uvedené částky přitom odpovídají rozsahu škody způsobené trestnou činností vyčíslenou v jednotlivých bodech skutkové věty výrokové části trestního příkazu, kterou je soud v tomto řízení vázán, a to v celkové výši 261.579 Kč. Uvedená částka tak představuje skutečnou škodu ve smyslu § 2952 o. z., jež vznikla žalobkyni, a kterou žalobkyně důvodně uplatnila v projednávané věci.

[13] Ve zbývajícím rozsahu insolvenční soud řízení o žalobě zastavil z důvodu (částečného) zpětvzetí žaloby žalobkyní (§ 96 odst. 2 o. s. ř.).

4. K odvolání první žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. února 2023, č. j. 70 ICm 2550/2021, 104 VSPH 824/2022-138 (KSHK 35 INS 17238/2017), [1] potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku co do určení pravosti sporné pohledávky ve výši 3.500 Kč; ve zbývající části bodu II. výroku a v bodě III. výroku rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se žaloba na určení pravosti sporné pohledávky ve výši 258.079 Kč zamítá (první výrok), [2] uložil žalobkyni zaplatit první žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21.670 Kč (druhý výrok), a [3] uložil žalobkyni zaplatit státu soudní poplatek za odvolání ve výši 2.000 Kč (třetí výrok).

5. Odvolací soud částečně zopakoval a doplnil dokazování provedené insolvenčním soudem, přičemž učinil (mimo jiné) následující skutkové závěry: [1] Žalobkyně k přihlášce pohledávky (mimo jiné) připojila pracovní smlouvu, dohodu o ukončení pracovního poměru, trestní oznámení, sdělení a přehled spisů řešených druhým žalovaným za žalobkyni (čítající 50 případů; dále jen „přehled spisů“). [2] Na základě vyrozumění o popření sporné pohledávky (podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona první žalovanou) doplnila žalobkyně tvrzení o důvodech sporné pohledávky tak, že druhý žalovaný poskytoval právní pomoc nikoliv na účet žalobkyně jako jeho zaměstnavatelky, ale na vlastní účet, čímž se jednoznačně obohatil a způsobil svým konáním žalobkyni škodu; seznam takto zjištěných případů uvedených pod číslem 1-30 přehledu spisů byl předán PČR HK a byl připojen ke spisu sp. zn. KRPH-89389-227/TČ-2016-050281 s uplatněním nároku na náhradu škody ve výši 316.585,61 Kč vyčísleného v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem, jako ušlá mimosmluvní odměna, a to s uvedením výše škody jednotlivě u každého takto zjištěného případu. [3] Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala v této věci (po částečném zpětvzetí žaloby) určení pravosti sporné pohledávky ve výši 261.579 Kč, kterou (dále) doložila trestním příkazem vydaným po podání přihlášky č. P3 a smlouvami o postoupení pohledávek uzavřenými v průběhu řízení. [4] Pohledávky postupované na žalobkyni postupními smlouvami přihlásila advokátní kancelář KRP do insolvenčního řízení druhého žalovaného přihláškou č. P6, avšak tyto nebyly (s ohledem na výsledek incidenčního sporu o určení jejich pravosti) zjištěny.

6. Na takto ustaveném skutkovém základě – odkazuje na § 173 odst. 1, § 174 odst. 2 a § 198 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř. a vycházeje z ustálené judikatury Nejvyššího soudu – dospěl odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:

[1] Judikaturou Nejvyššího soudu byl ustálen závěr, že důvodem vzniku popřené pohledávky (§ 174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Co do vylíčení rozhodujících skutečností vzniku pohledávky se lze přitom spokojit i s odkazem na připojenou listinu v případě, že z ní skutkový základ přihlašované pohledávky nepochybně a dostatečně vyplývá, a že na tuto listinu co do důvodu vzniku pohledávky přihláška výslovně odkazuje.

[2] Důvod vzniku sporné pohledávky uvedený v přihlášce č. P3, resp. v jejich přílohách, se shoduje pouze s údaji uvedenými v bodu 2. skutkové věty výrokové části trestního příkazu, tj. s případem s vyčíslenou škodou ve výši 3.500 Kč. Ostatní body skutkové věty výrokové části trestního příkazu vymezující přečin zpronevěry a zároveň spáchané vůči žalobkyni (body 19.-21.) nebyly uvedeny v přihlášce č. P3 ani jejich přílohách; tyto nároky tak nemohly být přiznány v tomto řízení (v žalobě byly uplatněny v rozporu s § 198 odst. 2 insolvenčního zákona). Ostatní nároky uvedené v přílohách přihlášky č. P3 jako důvod vzniku sporné pohledávky pak žalobkyně (přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem) neprokázala.

[3] Jelikož se žalobkyně domáhala určení pravosti sporné pohledávky z titulu náhrady škody způsobené druhým žalovaným její osobě a nikoli advokátní kanceláři KRP, nelze shledat žalobu důvodnou ani s přihlédnutím k postupním smlouvám.

[4] Pro rozhodnutí má zásadní význam, že žalobkyně nedisponovala pohledávkami postoupenými na ni postupními smlouvami „v době podání přihlášky č. P3“. Závěr insolvenčního soudu, že pro rozhodnutí o věci je rozhodný stav v době jeho vyhlášení, potud neobstojí, když z hlediska vymezení důvodu vzniku pohledávky jsou určující pouze skutečnosti, které věřitel uvedl do skončení přezkumného jednání (§ 198 odst. 2 insolvenčního zákona).

[5] V neposlední řadě nelze přisvědčit ani argumentaci žalobkyně ohledně otázky prokázání vzniku škody opírající se o body 27.-71.

skutkové věty

výrokové části trestního příkazu (týkající se neoprávněného podnikání druhého žalovaného), když žalobkyně (ani) vznik a výši škody ve formě ušlého zisku v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním druhého žalovaného na svůj úkor dostatečným způsobem netvrdila a neprokázala; například v tom smyslu, že by se osoby, jimž druhý žalovaný poskytoval právní poradenství, a tím se dopustil přečinu neoprávněného podnikání, výslovně obrátily na žalobkyni anebo měly v úmyslu se na ni obrátit s požadavkem na právní služby, a že proto uvedeným jednáním druhého žalovaného vznikla žalobkyni i v těchto případech škoda ve formě ušlého zisku.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž napadá (poměřováno jeho obsahem) část prvního výroku, jíž odvolací soud změnil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby je změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný potvrzuje.

8. Dovolatelka v prvé řadě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pro vydání rozsudku v dané věci není rozhodný stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) a namítá, že v okamžiku vyhlášení rozsudku byla řádnou nositelkou svého nároku za druhým žalovaným z titulu náhrady škody uplatněného přihláškou č. P3 ve výši 261.579 Kč.

9. Zdůrazňuje, že sporná pohledávka, jejíž důvod vzniku nebyl po celou dobu trvání insolvenčního řízení změněn, „vznikla již v průběhu let 2015-2016“ v důsledku protiprávní činnosti druhého žalovaného a „pouze její výše byla pravomocně stanovena až trestním příkazem; z pohledávky podmíněné se tak stala pohledávka nepodmíněná, deklarovaná trestním příkazem“.

10. Dovolatelka je přesvědčena, že v řízení prokázala existenci i výši sporné pohledávky, a to trestním příkazem, přehledem spisů a sdělením. S ohledem na vázanost civilního soudu trestním rozsudkem při posuzování nároku na náhradu škody uplatněného žalobou, která směřuje proti žalovanému, který „již byl shledán vinným v trestním řízení“ (odkazuje na I. ÚS 1424/09), má pak za to, že v projednávané věci nemusela opětovně prokazovat vznik škody, její výši, zavinění druhého žalovaného a příčinou souvislost mezi vznikem škody a jednáním druhého žalovaného.

11. Navíc druhý žalovaný již tím, že v průběhu incidenčního sporu zaslal dovolatelce dne 2. prosince 2019 platbu ve výši 143.558 Kč s označením „náhrada škody“, žalobou uplatněný nárok uznal. Dovolatelka však tuto částku po poradě s orgány činnými v trestním řízení vrátila druhému žalovanému s odůvodněním, že částka neodpovídá výši vzniklé škody.

12. Dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

13. Učinil tak proto, že dovolatelku mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

14. Námitka dovolatelky zpochybňující závěr odvolacího soudu o tom, že pro rozhodnutí v dané věci není rozhodný (skutkový) stav (ohledně otázky vymezení důvodu vzniku sporné pohledávky) v okamžiku vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), přípustnost dovolání nezakládá, neboť uvedenou argumentací zpochybňuje dovolatelka (zřejmě) pouze závěr odvolacího soudu o nemožnosti přihlédnout k postupním smlouvám jako důkazu prokazujícímu důvodnost žalobou uplatněného nároku. Potud ovšem dovolatelka přehlíží, že odvolací soud (na rozdíl od insolvenčního soudu) dospěl [mimo jiné] také k závěru, že i kdyby přihlédl k postupním smlouvám, nešlo by na jejich základě dospět k závěru o důvodnosti žaloby, protože sporná pohledávka byla přihlášená do insolvenčního řízení druhého žalovaného jako nárok na náhradu škody, jež vznikla samotné dovolatelce (a nikoli advokátní kanceláři KRP). Správnost tohoto právního závěru přitom dovolatelka nijak nezpochybnila (dovolání se proti tomuto závěru argumentačně žádným konkrétním způsobem nevymezuje).

15. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

16. Řečené se přitom plně uplatní též ve vztahu k dovolací argumentaci zdůrazňující, že „sporná pohledávka vznikla již v letech 2015-2016“ a že vydáním trestního příkazu se „stala sporná pohledávka – do té doby podmíněná – pohledávkou nepodmíněnou“, neboť tyto námitky neotevírají jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř. Dovolatelka tak potud uplatňuje argumentaci neschopnou přinést jí úspěch ve věci.

17. K otázce vázanosti soudu v civilním řízení rozsudkem vydaným v trestním řízení je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, podle kterých: [1] Soud je v občanském soudním řízení vázán vždy rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Soud je vázán pouze výrokem (nikoli odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. K tomu viz již R 22/1979. [2] Ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. tím, že vyjadřuje přímou vázanost soudu v občanském soudním řízení rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu, vyjadřuje skutečnost, že o uvedených věcech smí rozhodovat jen k tomu příslušný orgán a tím také vlastně vyslovuje zákaz prejudiciálního řešení těchto otázek jiným procesním soudem. K tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98.

18. V poměrech projednávané věci odvolací soud z takto ustálených judikaturních závěrů nijak nevybočil, když uzavřel, že dovolatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi trestnou činností druhého žalovaného popsanou v bodech 27.-71. skutkové věty výrokové části trestního příkazu a „náhradou škody ve formě ušlého zisku, který měl vzniknout dle tvrzení dovolatelky její osobě,“ trestním příkazem. Tuto otázku (rozhodnou skutečnost pro přiznání nároku na náhradu škody v dané věci) totiž skutková věta výrokové části trestního příkazu vskutku neřeší.

19. Konečně námitkami, jejichž prostřednictvím dovolatelka kritizuje způsob, jakým odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy (podle nichž dovolatelka prokázala žalobou uplatněný nárok trestním příkazem, přehledem spisů, sdělením a platbou zaslanou dovolatelce druhým žalovaným s označením „náhrada škody“), dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením § 237 o. s. ř.

20. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

21. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu insolvenční soud usnesením ze dne 16. října 2023, č. j. KSHK 35 INS 17238/2017-B-94, zrušil konkurs na majetek druhého žalovaného z důvodu, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny (§ 308 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona).

22. Vzhledem k důvodům, pro které byl zrušen konkurs na majetek druhého žalovaného, nelze v řízení pokračovat (§ 159 odst. 3, 4 a 6 insolvenčního zákona); samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání však není pokračováním v incidenčním sporu ve smyslu § 159 odst. 3 insolvenčního zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015).

23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 24. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu