MSPH 91 INS XY
29 NSČR 10/2013-A-216
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci
dlužníka ČEPRO, a. s., se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, PSČ 170 04,
identifikační číslo osoby 60193531, zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem,
advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS XY, o insolvenčním návrhu
věřitele V. B., narozeného XY, bytem XY, o dovolání insolvenčního navrhovatele
a věřitele D. P., narozeného XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 5. června 2012, č. j. MSPH 91 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. D. P. je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.178,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce
dlužníka JUDr. Jaromíra Císaře.
III. Insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.356,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí,
k rukám zástupce dlužníka JUDr. Jaromíra Císaře.
Usnesením ze dne 2. dubna 2012, č. j. MSPH 91 INS XY, zamítl Městský soud v
Praze (dále též jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh, jímž se věřitel V. B. domáhal zjištění úpadku dlužníka ČEPRO, a. s. (bod I. výroku), rozhodl o
nákladech insolvenčního řízení (bod II. výroku) a vrátil insolvenčnímu
navrhovateli zálohu na náklady insolvenčního řízení (bod III. výroku). Insolvenční soud (jenž o věci rozhodl bez nařízení jednání) dovodil, že
insolvenční navrhovatel nedoložil svou aktivní věcnou legitimaci k podání
insolvenčního návrhu (nedoložil, že má vůči dlužníku splatnou pohledávku). Přitom vyšel především z toho, že tvrzenou pohledávku insolvenčního
navrhovatele tvoří část tvrzené pohledávky D. P. (dále též jen „D. P.“), kterou
insolvenční navrhovatel nabyl od D. P. v celkové výši 127.102.060,- Kč (s úroky
z prodlení za dobu od 23. srpna 2009) na základě smlouvy o postoupení
pohledávky ze dne 22. srpna 2009. K tomu insolvenční soud poukázal na to, že
rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 13 C XY, zamítl Obvodní soud pro Prahu 1
(byť dosud nepravomocně) žalobu, kterou se insolvenční navrhovatel a D. P. domáhali vůči dlužníku zaplacení tvrzených pohledávek. Pohledávku insolvenčního
navrhovatele tak měl za spornou (stejně jako pohledávku přihlášeného věřitele
D. P.), dodávaje, že žádní jiní věřitelé se do insolvenčního řízení se svojí
pohledávkou za dlužníkem nepřihlásili. K odvolání insolvenčního navrhovatele a D. P. Vrchní soud v Praze (aniž
nařizoval odvolací jednání) v záhlaví označeným usnesením rozhodl o odvolání
insolvenčního navrhovatele tak, že potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první
výrok), odmítl odvolání D. P. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem (třetí výrok) a mezi D. P. a
dlužníkem (čtvrtý výrok). Potvrzující výrok ve věci samé odůvodnil odvolací soud tím, že insolvenční
navrhovatel vskutku není ve věci aktivně věcně legitimován, dodávaje, že se v
zásadě ztotožňuje s rozhodnutím insolvenčního soudu. Odvolací soud poukázal na
ustanovení § 136 odst. 1 a § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a na závěry obsažené v rozhodnutí
(jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, č. j. KSPH 37 INS XY,
29 NSČR 30/2009-A-64, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 14/2011“), které je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách
Nejvyššího soudu. Pro úplnost odvolací soud poznamenal, že insolvenční soud se správně nezabýval
úpadkem dlužníka v situaci, kdy se insolvenčnímu navrhovateli nepodařilo
prokázat aktivní legitimaci (doložit existenci splatné pohledávky vůči
dlužníku) a (správně) insolvenční návrh zamítl s odkazem na ustanovení § 143
odst. 2 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda by z dalších zjištění bylo
možno usuzovat na úpadek dlužníka. Námitku podjatosti všech soudců odvolacího soudu, vznesenou insolvenčním
navrhovatelem, neměl odvolací za opodstatněnou ve smyslu § 14 odst. 4 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uváděje, že
její důvody spočívaly toliko v tom, jak jiný senát odvolacího soudu postupoval
při vyřizování odvolání insolvenčního navrhovatele v téže insolvenční věci. S
poukazem na analogickou aplikaci § 15b odst. 2 o. s. ř. proto odvolací soud
nepředložil věc nadřízenému soudu k rozhodnutí o této námitce. Návrh na
„delegaci nutnou“ pak odvolací soud zhodnotil jako obstrukční úkon
insolvenčního navrhovatele, opírající se o shora popsaný nezpůsobilý důvod
podjatosti všech soudců odvolacího soudu. Potud poukázal též na závěry obsažené
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008,
uveřejněném pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Výrok o odmítnutí odvolání D. P. odůvodnil odvolací soud tím, že potud bylo
odvolání podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn (§ 218 písm. b/ o. s. ř.),
jelikož D. P. není insolvenčním navrhovatelem, jemuž podle ustanovení § 145
odst. 2 insolvenčního zákona náleží právo podat odvolání proti zamítnutí
insolvenčního návrhu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání D. P. i insolvenční navrhovatel.
Dovolání D. P. Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm.
b/ a c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání D. P. proti druhému výroku napadeného usnesení (o
odmítnutí odvolání) není objektivně přípustné (§ 243b odst. 5 o. s. ř., ve
spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř.) podle žádného z ustanovení občanského
soudního řádu upravujících přípustnost dovolání. Totéž platí v rozsahu, v němž
dovolání D. P. směřuje proti té části prvního výroku napadeného usnesení,
kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o
nákladech insolvenčního řízení a proti třetímu výroku o nákladech odvolacího
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání D. P. proti prvnímu výroku napadeného usnesení (jímž odvolací soud na
základě odvolání insolvenčního navrhovatele potvrdil usnesení insolvenčního
soudu o zamítnutí insolvenčního návrhu) není přípustné subjektivně (§ 243b
odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř.). Osoba, jejíž odvolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odmítnuto podle § 218 písm. b/ o. s.
ř., jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, totiž není oprávněna k podání
dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo meritorně
rozhodnuto o odvolání jiných účastníků řízení proti témuž rozhodnutí soudu
prvního stupně (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna
2007, sp. zn. 29 Odo 1583/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo
12, ročník 2007, pod číslem 177).
Z výše popsaných příčin Nejvyšší soud dovolání D. P. odmítl, aniž se zabýval
tím, že v dané věci nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele v
dovolacím řízení (srov. § 241b odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání insolvenčního navrhovatele proti potvrzujícímu výroku usnesení
odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud též odmítl podle § 243b odst. 5 o.
s. ř. a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod
připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací argumentaci insolvenčního navrhovatele lze shrnout tak, že:
1/ Insolvenční navrhovatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že nedoložil
splatnou pohledávku vůči dlužníku.
2/ Insolvenční navrhovatel namítá, že insolvenční soud postupoval nesprávně,
jestliže rozhodl o insolvenčním návrhu, aniž nařídil jednání a odvolací soud
rovněž postupoval nesprávně, jestliže rozhodl o odvolání, aniž nařídil odvolací
jednání.
3/ Insolvenční navrhovatel pokládá argumentaci odvolacího soudu k jeho návrhu
na tzv. delegaci nutnou za nedostatečnou (vytýká odvolacímu soudu, že
neodůvodnil, proč taková námitka není důvodná) a v postupu odvolacího soudu
spatřuje své utvrzení v tom, že podjatost soudců odvolacího soudu namítal
důvodně.
K takto pojatým dovolacím výhradám (jež insolvenční navrhovatel výslovně
nepřiřadil k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2
a 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud uvádí následující:
Ad 1/
Závěr, že pohledávku insolvenčního navrhovatele nelze mít v insolvenčním řízení
za doloženou (osvědčenou) pro účely posouzení aktivní věcné legitimace
insolvenčního navrhovatele, jestliže obecný soud ve sporném řízení zamítl
žalobu, kterou se insolvenční navrhovatel domáhal po dlužníku zaplacení této
pohledávky (byť toto rozhodnutí není dosud v právní moci), odpovídá závěrům,
jež Nejvyšší soud formuloval k důvodům zamítnutí věřitelského insolvenčního
návrhu pro nedoložení pohledávky insolvenčním navrhovatelem v R 14/2011, jakož
i v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném
pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Důvod založit
přípustnost dovolání k prověření tohoto závěru tak Nejvyšší soud nemá.
Ad 2/
Dovolací argumentace, podle které oba soudy postupovaly nesprávně, jestliže ve
věci rozhodly, aniž nařídily jednání, vystihuje pouze zmatečnostní vadu řízení
ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím
důvodem ve smyslu § 241a o. s. ř. a k jejímuž prověření slouží žaloba pro
zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002,
sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 32/2003“).
Ad 3/
Dovolací argumentace k tzv. delegaci nutné a k námitce podjatosti soudců
odvolacího soudu vystihuje z obsahového hlediska opět pouze zmatečnostní vadu
(a to vadu ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), která není způsobilým
dovolacím důvodem (srov. opět R 32/2003). Proti způsobu, jímž odvolací soud
řešil námitku své podjatosti, se totiž insolvenční navrhovatel může účinně
ohradit právě jen prostřednictvím argumentu, že v důsledku takového postupu
rozhodoval v odvolací věci vyloučený soudce (soudci); posouzení podmínek tzv.
delegace nutné (§ 12 odst. 1 o. s. ř.) je pak na takovém úsudku závislé.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když obě dovolání byla odmítnuta, čímž
dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu § 8, § 10
odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Spolu s
náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů za 3 úkony právní služby (vyjádření k dovolání D. P.,
vyjádření k dovolání insolvenčního navrhovatele a doplnění vyjádření k dovolání
insolvenčního navrhovatele, ve výši 3 x 300,- Kč, jde o částku 5.400,- Kč. S
připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.134,- Kč (ve smyslu
§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 6.534,-Kč.
S přihlédnutím k míře účasti účastníků na dovolacím řízení (jež se projevila
tím, že jeden z tří úkonů právní služby se týkal D. P. a dva insolvenčního
navrhovatele) tak Nejvyšší soud přiznal dlužníku k tíži D. P. třetinu těchto
nákladů (2.178,- Kč) a k tíži insolvenčního navrhovatele dvě třetiny těchto
nákladů (4.356,- Kč).
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního
řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1
insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se pak podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu navrhovateli a státnímu
zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu