KSOL 10 INS 17564/2016
29 NSČR 10/2021-B-729
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci
dlužníka HOPR TRADE CZ, s. r. o., se sídlem v Olomouci, Libušina 667/72, PSČ
779 00, identifikační číslo osoby 26869306, zastoupeného JUDr. Kateřinou
Martínkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ
702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn.
KSOL 10 INS 17564/2016, o schválení reorganizačního plánu, o dovolání dlužníka
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2020, č. j. KSOL
10 INS 17564/2016, 2 VSOL 451/2020-B-485, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2020, č. j. KSOL 10 INS
17564/2016, 2 VSOL 451/2020-B-485, v části, jíž odvolací soud potvrdil bod II.
výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. září
2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-469, a usnesení Krajského soudu v Ostravě
- pobočky v Olomouci ze dne 7. září 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-469, v
bodě II. výroku se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně
k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
1. Usnesením ze dne 7. září 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-469,
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“)
zamítl reorganizační plán dlužníka (bod I. výroku) a přeměnil reorganizaci v
konkurs (bod II. výroku).
2. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu. Prvním usnesením
ze dne 30. října 2017, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-133, insolvenční soud
schválil reorganizační plán dlužníka ze dne 18. července 2017. Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 2. února 2018, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016, 2 VSOL
1150/2017-B-160, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. října 2017.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. července 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016,
29 NSČR 160/2018-B-464, usnesení odvolacího soudu ze dne 2. února 2018 i
usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. října 2017 zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 9. listopadu 2016, č. j. KSOL 10 INS
17564/2016-A-27, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka.
[2] Usnesením ze dne 13. února 2017, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-36,
insolvenční soud mimo jiné povolil reorganizaci dlužníka a vyzval dlužníka, aby
ve lhůtě 120 dnů od povolení reorganizace předložil soudu reorganizační plán.
Usnesením ze dne 8. června 2017, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-67, insolvenční
soud prodloužil lhůtu k předložení reorganizačního plánu o 35 dnů.
[3] Dne 18. července 2017 předložil dlužník insolvenčnímu soudu
reorganizační plán (B-70).
4. Cituje § 351 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze závazného právního názoru
Nejvyššího soudu obsaženého v usnesení sen. zn. 29 NSČR 160/2018, insolvenční
soud uvedl, že předložený reorganizační plán není v souladu s insolvenčním
zákonem a vyhláškou č. 191/2007 Sb., o náležitostech podání a formulářů
elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb.,
o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení
insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), a
pro nedostatečnost údajů v něm uvedených není možné posoudit, zda každý věřitel
podle něj získá nejméně plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek
byl řešen konkursem, zda pohledávky za majetkovou podstatou byly uhrazeny a zda
může projít testem podle insolvenčního zákona. Reorganizační plán proto zamítl.
5. Insolvenční soud dále, odkazuje na § 339 odst. 1 a § 363 odst. 1
písm. c/ insolvenčního zákona, dovodil, že jedinou osobou oprávněnou „podat“
reorganizační plán je dlužník, neboť schůze věřitelů neurčila jinou osobu a
návrh na povolení reorganizace podal dlužník, aniž se k němu připojila jiná
osoba. Vzhledem k tomu, že dlužník předložil reorganizační plán v poslední den
prodloužené lhůty a tato lhůta proto uplynula, jiná osoba oprávněná předložit
reorganizační plán zde není. Za situace, kdy nebyl schválen reorganizační plán,
insolvenčnímu soudu „nezbylo než“ rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs.
6. K tomu insolvenční soud dodal, že přeměně reorganizace v konkurs
nebrání § 363 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť dosud byla splněna toliko 1/4
pohledávek dle reorganizačního plánu a tento tak nebyl v podstatných bodech
splněn. Nadto má insolvenční soud za to, že byl-li reorganizační plán zamítnut
pro nedostatečnou konkrétnost, pak nelze o splnění podstatných bodů
reorganizačního plánu byť jen uvažovat (neurčitý plán nelze splnit).
7. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 7. září 2020.
8. Odvolací soud uvedl, že insolvenční soud postupoval ohledně zamítnutí
reorganizačního plánu v souladu s pro něj závazným rozhodnutím dovolacího
soudu, z něhož plyne, že nebyly naplněny všechny kumulativní předpoklady
uvedené v § 348 odst. 1 insolvenčního zákona a dlužníkem předložený
reorganizační plán tak nelze schválit. Ohledně samotných důvodů, proč nelze
reorganizační plán schválit, odkázal odvolací soud na odůvodnění rozhodnutí
dovolacího soudu.
9. Za správné považoval odvolací soud rovněž rozhodnutí o přeměně
reorganizace v konkurs. V projednávané věci měl přednostní právo k předložení
reorganizačního plánu dlužník, a to ve lhůtě 120 dnů od povolení reorganizace;
tato lhůta byla následně prodloužena o dalších 35 dnů. Námitka, že lhůta
neuplynula, nemá oporu v zákoně. Dlužník nemá ze zákona nárok na prodloužení
lhůty k předložení reorganizačního plánu, natož na prodloužení o maximální
zákonem dovolenou lhůtu 120 dnů. Dlužník předložil reorganizační plán
posledního dne lhůty (18. července 2017), reorganizační plán však nebyl
schválen a dlužníku jako jediné osobě s přednostním právem na předložení
reorganizačního plánu uplynula lhůta k jeho předložení. Rozhodnutí o přeměně
reorganizace v konkurs tak bylo namístě. Závěry uvedené v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 15/2016, uveřejněném pod číslem
105/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2019“), se
neuplatní, jestliže subjektu oprávněnému k předložení reorganizačního plánu již
uplynula lhůta k předložení (jak tomu bylo v této věci). Odvolací soud se
rovněž ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že s ohledem na nedostatečnou
dosavadní míru uspokojení jednotlivých skupin věřitelů a nedostatečnou
konkrétnost reorganizačního plánu nebrání přeměně překážka uvedená v § 363
odst. 4 insolvenčního zákona.
10. Proti usnesení odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, podal dlužník
dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky dovolacím soudem dosud
neřešené, případně otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí, jakož i usnesení insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
11. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k zodpovězení následující
otázky:
[1] Kdo má právo předložit reorganizační plán; je touto osobou pouze
dlužník?
[2] Zda v souladu s § 339 odst. 6 insolvenčního zákona bezprostředně
poté, co je reorganizační plán předložený insolvenčním dlužníkem zamítnut, je
insolvenční soud povinen svolat schůzi věřitelů, na jejímž programu bude
rozhodování o tom, kdo z věřitelů bude mít přednostní právo na sestavení
reorganizačního plánu namísto dlužníka, nebo je insolvenční soud povinen
alespoň stanovit lhůtu ke svolání takové schůze věřitelů, anebo je insolvenční
soud poté, co zamítne reorganizační plán předložený dlužníkem, oprávněn
rozhodnout o přeměně reorganizace dlužníka v konkurs bez dalšího?
[3] Je insolvenční soud oprávněn zamítnout reorganizační plán dlužníka a
zároveň přeměnit povolenou reorganizaci dlužníka v konkurs jediným rozhodnutím,
i když je zamítnutý reorganizační plán účinný a je plněn?
[4] Běží po zamítnutí reorganizačního plánu jeho předkladateli lhůta k
předložení nového reorganizačního plánu v délce, kterou nevyčerpal při
předložení původního reorganizačního plánu?
[5] Je pro posouzení podmínky splnění reorganizačního plánu „v
podstatných bodech“ dle § 363 odst. 4 insolvenčního zákona rozhodující pouze
dosavadní míra uspokojení věřitelů, nebo je soud povinen tuto podmínku
posuzovat z pohledu splnění všech způsobů provedení reorganizace uvedených v
reorganizačním plánu?
[6] Je insolvenční soud povinen po zamítnutí účinného a plněného
reorganizačního plánu nařídit před rozhodnutím o přeměně reorganizace dlužníka
v konkurs jednání, na kterém bude zjištěno, v jakém rozsahu byl reorganizační
plán splněn, a to s ohledem na omezení dané § 363 odst. 4 insolvenčního zákona?
12. K jednotlivým otázkám předkládá dovolatel tuto argumentaci:
[1] Osoba oprávněná předložit reorganizační plán.
13. Cituje § 339 a § 363 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, je
dovolatel přesvědčen, že po zamítnutí jím předloženého reorganizačního plánu
měl insolvenční soud umožnit předložení reorganizačního plánu i dalším osobám;
jestliže tak neučinil, postupoval v rozporu se zákonem. V tomto směru odkazuje
dovolatel rovněž na R 105/2019.
[2] Postup insolvenčního soudu po zamítnutí reorganizačního plánu.
14. Dovolatel (odkazuje na § 339 odst. 6 insolvenčního zákona a na R
105/2019) se domnívá, že poté, co insolvenční soud zamítl reorganizační plán,
měl svolat schůzi věřitelů. Na této schůzi mohli věřitelé využít práva zvolit
osobou, která by sestavila a předložila nový reorganizační plán. Tím, že
insolvenční soud nesvolal schůzi věřitelů a nezajistil, aby možnost sestavit
reorganizační plán byla dána všem oprávněným osobám, zmařil „reorganizační
úsilí“ dlužníka a věřitelům odepřel možnost reorganizovat dlužníka, jakožto
nejvhodnější způsob řešení jeho úpadku, a sestavit vlastní reorganizační plán.
Postup obou soudů nebyl v souladu se zákonem a rozhodnutí o zamítnutí
reorganizačního plánu a o současné přeměně reorganizace v konkurs je předčasné.
[3] Možnost rozhodnout jedním rozhodnutím o zamítnutí reorganizačního plánu a
přeměně reorganizace v konkurs.
15. Podle dovolatele nemohly soudy zamítnout reorganizační plán a
současně přeměnit reorganizaci v konkurs; po zamítnutí reorganizačního plánu
měl soud zjišťovat možnost dalších osob plán sestavit a předložit. Navíc měl
soud zohlednit, že reorganizační plán dlužníka byl v době vydání napadeného
rozhodnutí účinný a dlužník jej aktivně plnil. V takovém případě nelze bez
dalšího přeměnit povolenou reorganizaci v konkurs, aniž dá soud dlužníku
možnost plán opravit či předložit plán nový, nebo aniž tuto možnost dá
věřitelům. Insolvenční soud měl minimálně vyčkat s rozhodnutím o přeměně
reorganizace dlužníka v konkurs na právní moc rozhodnutí o zamítnutí
reorganizačního plánu. Uvedená rozhodnutí na sebe mají postupně navazovat;
jinak je rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs předčasné. Proti
rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu a rozhodnutí o přeměně
reorganizace v konkurs mohou podat odvolání odlišné osoby, kdy všem těmto
osobám bude nutné uvedené rozhodnutí doručit a bude jim plynout jiná odvolací
lhůta. Proti každému z těchto rozhodnutí se lze odvolat samostatně a může se
tak stát, že účinky konkursu v důsledku přeměny reorganizace v konkurs nastanou
dříve než právní moc rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu. Navíc
rozhodnout jedním rozhodnutím lze pouze tehdy, pokud to právní úprava výslovně
upravuje. Takové případy jsou v insolvenčním zákoně vymezeny taxativně.
[4] Lhůta k předložení nového reorganizačního plánu.
16. Reorganizační plán byl v době jeho zamítnutí účinný, proto se
dovolatel domnívá, že má mít možnost předložit nový, upravený reorganizační
plán vyhovující požadavkům zákona a dovolacího soudu. Reorganizační plán nebylo
možné zamítnout, aniž jej mohl opravit. Dovolatel měl nejprve lhůtu 120 dnů na
předložení reorganizačního plánu, následně požádal o prodloužení lhůty o
dalších 120 dnů, ale soud mu lhůtu prodloužil pouze o 35 dnů. Podle dovolatele
by tak měl mít zbytek této lhůty, tj. 85 dnů k opravě a předložení nového
plánu. V tomto směru dále dovolatel tvrdí, že reorganizační plán byl pravomocně
schválen a dovolatel jej po dobu dvou let plnil; má tak právo na jistou právní
ochranu, na předvídatelnost a na právní jistotu. Dovolatel i jeho věřitelé žili
v tom, že provoz závodu bude zachován, zaměstnanci budou mít práci, zároveň
dovolatel vyvinul značné úsilí k tomu, aby reorganizace pokračovala a on plnil
všechny své povinnosti a předpoklady stanovené zákonem a reorganizačním plánem.
Reorganizace se pak jeví jako vhodnější způsob řešení úpadku i s ohledem na
spory se správcem daně a na trestní řízení.
[5], [6] Splnění reorganizačního plánu v podstatných bodech, povinnost nařídit
jednání ke zjištění plnění plánu podle § 363 odst. 4 insolvenčního zákona.
17. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem soudů, že reorganizační plán
nesplnil v podstatných částech. K tomuto zjištění nenařídily soudy jednání,
neprovedly dokazování, ani nezajistily sdělení insolvenčního správce či
dlužníka. Otázkou, co to jsou podstatné body, se odvolací soud vůbec nezabýval,
přitom reorganizační plán spočíval na osmi reorganizačních opatřeních, z nichž
některá dlužník splnil zcela, některá částečně, splátkový kalendář pak plnil
řádně. Míru splnění posuzovaly soudy pouze s ohledem na výši dosavadního
uspokojení věřitelů dle splátkového kalendáře a dalšími reorganizačními
opatřeními se vůbec nezabývaly. Podle dovolatele byl reorganizační plán
účinný, byl splněn v podstatných bodech a nebyly tak splněny předpoklady pro
přeměnu reorganizace v konkurs.
18. Nedatovaným podáním (B-498) a dále podáním ze dne 25. ledna 2021
(B-499), oběma doručenými insolvenčnímu soudu dne 26. ledna 2021, dlužník své
dovolání doplnil.
19. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov.
bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
20. Dovolání je podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné pro řešení
otázek, dílem řešených v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, dílem v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených.
21. K doplnění dovolání (B-498 a B-499) Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť
byla učiněna, aniž byla splněna podmínka stanovená v § 241 o. s. ř., tj. bez
právního zastoupení (§ 241a odst. 5 o. s. ř.).
22. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím
soudem.
23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Podle § 339 insolvenčního zákona přednostní právo sestavit
reorganizační plán má dlužník, i když návrh na povolení reorganizace podal
některý přihlášený věřitel. Může jej předložit současně s návrhem na povolení
reorganizace anebo ve lhůtě 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace. Tuto
lhůtu může insolvenční soud na návrh dlužníka přiměřeně prodloužit, nejdéle
však o 120 dnů (odstavec 1). Přednostní právo sestavit reorganizační plán však
nemá dlužník, který insolvenčnímu soudu oznámil, že reorganizační plán
předložit nehodlá (odstavec 2). Přednostní právo sestavit reorganizační plán
nemá rovněž dlužník, jehož věřitelé se tak usnesli na schůzi věřitelů. Schůze
věřitelů, na které se projednává nebo schvaluje návrh na povolení reorganizace,
je oprávněna přijmout takové usnesení vždy (odstavec 3). Jestliže dlužník před
uplynutím lhůty podle odstavce 1 oznámí, že nehodlá předložit reorganizační
plán, insolvenční soud rozhodne o ukončení této lhůty; pravost podpisů osob,
které oznámení podepsaly, musí být úředně ověřena. Vyjdou-li najevo
skutečnosti, které nasvědčují tomu, že dlužník v sestavování reorganizačního
plánu řádně nepokračuje, že postupuje způsobem, kterým může reorganizaci
zmařit, nebo že zajištěným věřitelům neplatí úroky podle § 171 odst. 4, může
insolvenční soud i bez návrhu rozhodnout o zkrácení nebo ukončení lhůty podle
odstavce 1. Učiní tak zpravidla po vyjádření dlužníka, insolvenčního správce a
věřitelského výboru (odstavec 4). Proti rozhodnutí insolvenčního soudu podle
odstavců 1 a 4 není odvolání přípustné (odstavec 5). Nemá-li dlužník právo
přednostně sestavit reorganizační plán nebo zaniklo-li mu toto právo
rozhodnutím insolvenčního soudu podle odstavce 4, může o tom, kdo má přednostní
právo sestavit reorganizační plán, rozhodnout schůze věřitelů. Nerozhodne-li
schůze věřitelů podle věty první, vyzve insolvenční soud k předložení
reorganizačního plánu další osoby, které návrh na povolení reorganizace podaly,
nebo které se k němu připojily; ustanovení odstavců 2 a 4 platí pro tyto osoby
obdobně. Ustanovení odstavce 1 o lhůtách k předložení reorganizačního plánu a
možnosti jejich prodloužení platí pro tyto osoby přiměřeně (odstavec 6). Podle § 348 insolvenčního zákona insolvenční soud schválí reorganizační
plán, jestliže a/ je v souladu s tímto zákonem a jinými právními předpisy, b/
lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není
sledován nepoctivý záměr, c/ jej každá skupina věřitelů přijala nebo se podle §
347 odst. 4 považuje za skupinu, která jej přijala, d/ každý věřitel podle něj
získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti
reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě
obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, ledaže přijímající věřitel
souhlasí s nižším plněním, e/ pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky
jim na roveň postavené byly uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu
uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, ledaže bylo mezi
dlužníkem a příslušným věřitelem dohodnuto jinak (odstavec 1).
Insolvenční soud
může schválit reorganizační plán, i když není splněna podmínka uvedená v
odstavci 1 písm. c/, jestliže reorganizační plán přijala alespoň jedna skupina
věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů uvedených v § 335. Učiní tak za
předpokladu, že reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou
pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala, je-li ve
vztahu ke každé takovéto skupině reorganizační plán spravedlivý a lze-li se
zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že schválení a uskutečnění
reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci,
ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána (odstavec 2). Podle § 350 odst. 3 insolvenčního zákona předkladatel reorganizačního
plánu může až do rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu reorganizační
plán doplnit nebo změnit; v takovém případě hlasují věřitelé o reorganizačním
plánu v podobě po jeho doplnění nebo změně. Schůze věřitelů, která má o
reorganizačním plánu rozhodnout, se může konat nejdříve 15 dnů poté, co bylo
věřitelům předloženo znění navrhovaných doplnění nebo změn reorganizačního
plánu. Podle § 351 insolvenčního zákona nejsou-li splněny všechny podmínky pro
schválení reorganizačního plánu, insolvenční soud jej zamítne (odstavec 1). Proti rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu mohou podat odvolání
dlužník, předkladatel tohoto plánu a věřitelé, kteří hlasovali pro jeho přijetí
(odstavec 2). Osoba, jejíž reorganizační plán byl zamítnut, jej může podat
znovu, jen neuplynula-li jí dosud lhůta k jeho předložení. Tuto lhůtu může
insolvenční soud v odůvodněných případech před jejím uplynutím prodloužit v
rozhodnutí, kterým zamítá reorganizační plán (odstavec 3). Podle § 363 insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne o přeměně
reorganizace v konkurs, jestliže a/ reorganizace byla povolena na návrh
dlužníka a ten její přeměnu v konkurs po tomto povolení navrhl, b/ oprávněná
osoba nebo osoba určená schůzí věřitelů nesestaví ve stanovené lhůtě
reorganizační plán ani po jejím případném prodloužení insolvenčním soudem nebo
předložený reorganizační plán vezme zpět, a do 30 dnů poté nebude podán návrh
na svolání schůze věřitelů za účelem rozhodnutí o tom, která jiná osoba má
přednostní právo sestavit reorganizační plán, anebo tato jiná osoba nesestaví
ve stanovené lhůtě reorganizační plán nebo jej vezme zpět, c/ insolvenční soud
neschválil reorganizační plán a oprávněným osobám uplynula lhůta k jeho
předložení, d/ v průběhu provádění reorganizačního plánu dlužník neplní své
podstatné povinnosti stanovené tímto plánem nebo ukáže-li se, že podstatnou
část tohoto plánu nebude možné plnit, e/ dlužník neplatí řádně a včas úroky
podle § 171 odst. 4, nebo v podstatném rozsahu neplní své jiné splatné peněžité
závazky, f/ dlužník po schválení reorganizačního plánu přestal podnikat, ačkoli
podle reorganizačního plánu podnikat měl, nebo g/ dlužník po schválení
reorganizačního plánu neuhradil pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky
postavené jim na roveň podle § 348 odst. 1 písm. e/ (odstavec 1).
O přeměně
reorganizace v konkurs v případech uvedených v odstavci 1 písm. a/ až c/
rozhodne insolvenční soud bez jednání. Proti tomuto rozhodnutí mohou podat
odvolání jen dlužník, navrhovatel reorganizace, insolvenční správce a
věřitelský výbor (odstavec 2). O přeměně reorganizace v konkurs podle odstavce
1 písm. d/ až g/ rozhodne insolvenční soud po jednání, k němuž předvolá všechny
osoby uvedené v odstavci 2; odvolání proti tomuto rozhodnutí mohou podat jen
osoby uvedené v odstavci 2 (odstavec 3). O přeměně reorganizace v konkurs
nemůže insolvenční soud rozhodnout, jestliže reorganizační plán byl v
podstatných bodech splněn (odstavec 4). Rozhodnutím insolvenčního soudu o
přeměně reorganizace v konkurs nastávají účinky spojené s prohlášením konkursu,
pokud insolvenční soud ve svém rozhodnutí nestanoví podmínky této přeměny
jinak. Tímto rozhodnutím se rovněž ruší zákaz započtení pohledávek uvedený v §
324 odst. 3 (odstavec 5). Podle § 364 odst. 3 insolvenčního zákona splnění reorganizačního plánu
nebo jeho podstatných částí vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím,
kterým reorganizace končí; proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
26. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
[1] Insolvenční řízení je soudním řízením, jehož předmětem je dlužníkův
úpadek nebo hrozící úpadek a jeho řešení některým ze stanovených způsobů tak,
aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem
nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení
dlužníkových věřitelů (srov. § 1 písm. a/ a § 2 písm. a/ insolvenčního zákona)
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014,
uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 63/2018“)]. Toto řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl
nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého,
hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ insolvenčního
zákona) [srov. usnesení ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 134/2016]. [2] Reorganizace či oddlužení patří k tzv. sanačním způsobům řešení
dlužníkova úpadku (srov. důvody usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29
NSČR 12/2011, uveřejněného pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012,
uveřejněné pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jejich
cílem je náprava nepříznivých finančních poměrů dlužníka do té míry, aby se
vyřešil jeho úpadek a zároveň se umožnilo další ekonomické fungování nebo
alespoň dosáhlo vyššího uspokojení věřitelů než v případě řešení úpadku
konkursem (srov. R 105/2019). [3] Reorganizace spočívá většinou v tom, že dlužník - podnikatel jako
osoba s plným dispozičním oprávněním vyvine činnost k „přežití“ podniku
(obchodního závodu) podle reorganizačního plánu, který má být základem jak pro
řešení dlužníkova úpadku, tak pro další fungování dlužníka v průběhu plnění
reorganizačního plánu (srov. opět R 63/2018). [4] Za účelem zajištění rychlého rozhodování a dalšího postupu v řízení
vymezuje insolvenční zákon lhůty, ve kterých je nutno učinit určité úkony a v
některých případech rovněž stanoví následek nesplnění takové povinnosti (srov. usnesení sen. zn. 29 NSČR 134/2016). [5] Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu
nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného
dosažení zamýšlených cílů. Srov. opětovně usnesení sen. zn. 29 NSČR 134/2016,
či nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99. [6] Osobami oprávněnými k předložení reorganizačního plánu jsou 1/
dlužník, 2/ osoba určená schůzí věřitelů, 3/ přihlášený věřitel, který podal
návrh na povolení reorganizace. Každému subjektu by měla být dána možnost
reorganizační plán předložit; tato možnost může být regulována (omezena) pouze
rozhodnutím schůze věřitelů. [7] Přednostní právo k předložení reorganizačního plánu má dlužník. Ten
může toto právo pozbýt tím, že oznámí, že reorganizační plán předložit nehodlá
– § 339 odst. 2 insolvenčního zákona, nebo rozhodnutím schůze věřitelů – § 339
odst.
3 insolvenčního zákona, anebo rozhodnutím insolvenčního soudu – § 339
odst. 4 insolvenčního zákona, případně tím, že reorganizační plán sice
předloží, ale tento nebude schválen a ve stanovené lhůtě dlužník nepředloží ani
jiný reorganizační plán – § 351 odst. 3 insolvenčního zákona. Jestliže dlužník
právo k předložení reorganizačního plánu pozbyl, může schůze věřitelů postupem
podle § 339 odst. 6 a § 363 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona určit jinou
osobu, která bude mít právo sestavit reorganizační plán. [8] Věřitelé mají výsadní „právo“ rozhodnout, zda reorganizace dlužníka
proběhne, když pouze věřitelé (schůze věřitelů) rozhodují o tom, kdo je
oprávněn sestavit reorganizační plán nebo zda po zamítnutí reorganizačního
plánu bude připravovat reorganizační plán další (jiná) osoba. Přeměna
reorganizace v konkurs, aniž schůze věřitelů měla možnost určit jinou osobu,
jež reorganizační plán sestaví, krátí práva věřitelů v insolvenčním řízení. [9] Teprve po vyloučení všech oprávněných osob z práva předložit
reorganizační plán nebo poté, co tyto osoby reorganizační plán nepředložily v
určené lhůtě, anebo poté, co jimi reorganizační plán nebyl schválen, může být
přeměněna reorganizace v konkurs. K bodům [6] až [9] srov. R 105/2019.
27. V takto ustaveném právním rámci se Nejvyšší soud zabýval nejdříve
námitkou dovolatele, že reorganizační plán neměl být zamítnut, když mu měla být
dána možnost reorganizační plán opravit, nebo předložit plán nový (i s
přihlédnutím k tomu, že reorganizační plán byl účinný po dobu dvou let). S
řešením této námitky rovněž souvisí dovolatelem předkládaná otázka běhu lhůty k
předložení, doplnění nebo opravě reorganizačního plánu (srov. námitku, že
dovolateli dosud neuplynula lhůta k předložení reorganizačního plánu).
28. Lhůta stanovená insolvenčním zákonem k předložení reorganizačního
plánu činí obecně 120 dnů od povolení reorganizace (§ 339 odst. 1 věta první
insolvenčního zákona). Jde o lhůtu dostatečnou k tomu, aby dlužník jako osoba s
přednostním právem sestavil funkční reorganizační plán. Zároveň tato lhůta
chrání ostatní účastníky insolvenčního řízení před zbytečnými průtahy a
liknavosti dlužníka (jenž je v době sestavování reorganizačního plánu zásadně
osobou s dispozičními oprávněními k majetku, srov. § 229 odst. 3 písm. d/
insolvenčního zákona). Výjimkou z pravidla, že reorganizační plán má být
předložen ve lhůtě 120 dnů, je prodloužení této lhůty o přiměřenou délku, jež
nesmí přesahovat dalších 120 dnů. Takové prodloužení je možné učinit pouze na
základě odůvodněného návrhu, v němž dlužník řádně vysvětlí, z jakého důvodu se
mu nepodaří sestavit reorganizační plán v řádné lhůtě (120 dnů) a objasní
důvody pro prodloužení lhůty o jím požadovanou délku. Insolvenční soud by pak
měl okolnosti tvrzené (a osvědčované) dlužníkem zhodnotit a rozhodnout, zda
zákonem stanovenou lhůtu prodlouží (maximálně o délku požadovanou dlužníkem,
nejvýše však o 120 dnů). Uvedené platí přiměřeně i pro další osoby oprávněné
předložit reorganizační plán (srov. § 339 odst. 6 in fine insolvenčního
zákona).
29. Poté, co insolvenčnímu soudu předloží reorganizační plán, může jej
předkladatel až do rozhodnutí o plánu doplňovat nebo měnit (§ 350 odst. 3 věta
první před středníkem insolvenčního zákona). Takové doplnění nebo změna však
slouží k tomu, aby předkladatel reorganizačního plánu mohl pružně reagovat na
aktuální změny, které se vyskytly v době do rozhodnutí o předloženém
reorganizačním plánu, nikoliv k odstraňování vad reorganizačního plánu [a
doplňování jeho povinných (zákonem stanovených) náležitostí]. Právo doplnit či
změnit reorganizační plán podle § 350 odst. 3 insolvenčního zákona není
neomezené a insolvenční soud by měl vždy dbát, aby doplněním či změnou
reorganizačního plánu nebyly porušovány práva a právem chráněné zájmy
insolvenčních věřitelů a aby předkladatel reorganizačního plánu toto právo
nezneužíval k oddalování rozhodnutí o plánu (srov. § 5 a § 7 insolvenčního
zákona, § 2 o. s. ř.).
30. Rozhodne-li insolvenční soud o předloženém reorganizačním plánu, je
možnost jeho další opravy či změny závislá na způsobu rozhodnutí. Jestliže
insolvenční soud reorganizační plán schválí, lze jej měnit pouze v souladu s §
361 insolvenčního zákona. Po zamítnutí reorganizačního plánu jej může
předkladatel předložit (v opravené, doplněné či změněné verzi) znovu pouze
tehdy, neuplynula-li insolvenčním soudem prodloužená lhůta podle § 339 odst. 1
věta třetí insolvenčního zákona. Insolvenční soud může lhůtu k předložení
reorganizačního plánu v odůvodněných případech prodloužit v rozhodnutí, jímž
zamítá reorganizační plán, avšak pouze před jejím uplynutím (§ 351 odst. 3
insolvenčního zákona). Jestliže lhůta k předložení reorganizačního plánu podle
§ 339 odst. 1 insolvenčního zákona uplynula, nelze ji prodloužit
prostřednictvím § 351 odst. 3 insolvenčního zákona (ani jinak).
31. V projednávané věci bylo usnesení o povolení reorganizace zveřejněno
v insolvenčním rejstříku dne 13. února 2017 (B-36), což je okamžik, od nějž je
nutné počítat začátek běhu lhůty 120 dnů k předložení reorganizačního plánu.
Lhůta byla usnesením prodloužena o 35 dnů (B-67), s tím, že insolvenční soud
náležitě vysvětlil, proč ji prodlužuje právě takto. Následně insolvenční soud
bez návrhu dlužníka prodloužil lhůtu o dva dny (srov. výzvu ze dne 19. července
2017, B-69). O další prodloužení dlužník nepožádal. Dlužník tak měl k
předložení reorganizačního plánu celkem 157 dnů. Reorganizační plán předložil
18. července 2017 a následně (20. července 2017) lhůta k předložení
reorganizačního plánu uplynula. Vzhledem k tomu, že prodloužit lhůtu lze pouze
na návrh osoby sestavující reorganizační plán a dlužník ve lhůtě o další
prodloužení nepožádal, je nedůvodná jeho námitka, že měl ještě další lhůtu k
předložení reorganizačního plánu (o délce 85 dnů).
32. Rovněž námitka, že dovolatel měl mít možnost předložit nový nebo
upravený reorganizační plán, není důvodná. Dlužník mohl do 20. července 2017
předložit reorganizační plán nebo takový reorganizační plán opravit, změnit
anebo doplnit. Po uplynutí této lhůty, vzhledem k tomu, že reorganizační plán
neměl zákonné náležitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR
160/2018), by jakákoliv změna nebo doplnění reorganizačního plánu byla
nadbytečná (jak plyne z odstavce 29., neslouží úprava v § 350 odst. 3
insolvenčního zákona k odstranění vad reorganizačního plánu), a insolvenční
soud nemohl lhůtu k předložení (nového nebo upraveného) reorganizačního plánu
prodloužit nebo nově stanovit, neboť tak může učinit pouze do uplynutí lhůty k
jeho předložení.
33. Napadené rozhodnutí je tak správné v řešení právní otázky, zda
dlužník mohl jakýmkoliv způsobem svůj reorganizační plán upravit (opravit,
změnit, doplnit, předložit nový), jakož i v řešení otázky, zda dlužníku
uplynula lhůta k předložení reorganizačního plánu.
34. Dovolatel dále namítá, že povolená reorganizace byla přeměněna v
konkurs, přestože byl reorganizační plán v podstatných bodech splněn; míní, že
možnost přeměny za této situace vylučoval § 363 odst. 4 insolvenčního zákona.
35. Již v předchozím rozhodnutí v této věci (v usnesení sen. zn. 29 NSČR
160/2018) Nejvyšší soud vysvětlil, že vymezení způsobů reorganizace, opatření k
plnění reorganizačního plánu, jakož i údaje o dalším případném provozu
dlužníkova závodu patří ke zcela zásadním a nejdůležitějším náležitostem
reorganizačního plánu (§ 340 odst. 1 písm. b/, c/, d/, e/, f/ insolvenčního
zákona a § 14 písm. h/, i/, j/ vyhlášky). Reorganizační plán slouží právě k
tomu, aby upravil podrobný a konkrétní postup, podle něhož bude dlužník jednat,
aby vyřešil svůj úpadek. Jde o smlouvu svého druhu (sui generis) mezi
dlužníkem, věřiteli a případnými, reorganizačním plánem dotčenými, dalšími
osobami, z níž musí být zřejmé, jaká jsou práva a povinnosti jednotlivých
účastníků. Konkretizace způsobu provedení reorganizace je předpokladem účinné
kontroly plnění reorganizačního plánu a umožňuje posoudit, nakolik dlužník
neplní povinnosti stanovené tímto plánem, a rozhodnout, zda jde o povinnosti
podstatné, jejichž neplnění může vést k přeměně reorganizace v konkurs (§ 363
odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona).
36. V návaznosti na výše uvedené, Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí
konstatoval, že reorganizační plán těmto požadavkům nevyhovoval, což byl jeden
z důvodů, proč byla předchozí rozhodnutí (usnesení insolvenčního soudu o
schválení reorganizačního plánu, jakož i potvrzující usnesení odvolacího soudu)
zrušena. Jestliže reorganizační plán řádně nevymezil způsoby řešení
reorganizace, opatření k plnění reorganizačního plánu a údaje o dalším provozu
dlužníkova závodu, není posouzení, zda byl splněn reorganizační plán v
podstatných bodech, možné.
37. O (ne)splnění reorganizačního plánu v podstatných bodech ve vztahu k
přeměně reorganizace v konkurs podle § 363 odst. 4 insolvenčního zákona přitom
lze uvažovat (z logiky věci) pouze u reorganizačního plánu, jenž byl schválen.
38. Proto je neopodstatněná výhrada dovolatele, podle níž měly soudy
nižších stupňů nařídit jednání ke zjištění plnění plánu; míra plnění
reorganizačního plánu totiž nemohla být předmětem jejich úvah.
39. Závěr odvolacího soudu, že § 363 odst. 4 insolvenčního zákona
nebrání přeměně reorganizace v konkurs, tak rovněž obstojí.
40. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou, že po zamítnutí
reorganizačního plánu měl insolvenční soud umožnit předložení reorganizačního
plánu dalším osobám.
41. Jak plyne z výše citované judikatury (srov. v tomto ohledu odstavec
26 body [6] až [9]), právo sestavit reorganizační plán mají obecně dlužník,
osoba určená schůzí věřitelů a přihlášený věřitel, který podal návrh na
povolení reorganizace. Teprve poté, co byly všechny tyto osoby vyloučeny z
práva předložit reorganizační plán nebo měly možnost reorganizační plán
předložit, a buď tak neučinily nebo jejich reorganizační plán nebyl schválen a
uplynula lhůta pro jeho předložení, lze přeměnit reorganizaci v konkurs.
42. V projednávané věci byl dlužník jedinou osobou, jež podala návrh na
povolení reorganizace. Jiná osoba tak neučinila, ani nepřistoupila k návrhu
dlužníka na povolení reorganizace (§ 321 insolvenčního zákona). Osobou
oprávněnou sestavit reorganizační plán proto vedle dlužníka mohla být jen osoba
určená schůzí věřitelů. Přednostní právo předložit reorganizační plán měl
dlužník, který reorganizační plán ve lhůtě též předložil. Ač byl insolvenčním
soudem reorganizační plán nejdříve schválen a toto rozhodnutí potvrdil odvolací
soud, Nejvyšší soud tato rozhodnutí zrušil usnesením, zveřejněným v
insolvenčním rejstříku 31. srpna 2020 (B-464). Poté sice bylo namístě
reorganizační plán dlužníka zamítnout (nebyl v souladu se zákonem a dlužník
neměl další lhůtu k předložení nového reorganizačního plánu), přeměnit
povolenou reorganizaci v konkurs však insolvenční soud mohl až poté, co by
umožnil věřitelům reagovat v přiměřené lhůtě na usnesení o zamítnutí
reorganizačního plánu. Insolvenční soud tak měl v souladu s § 339 odst. 6, §
363 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona umožnit schůzi věřitelů, aby určila
jinou osobu, která bude moci sestavit reorganizační plán. Zamítnutí
reorganizačního plánu dlužníka je totiž předpokladem pro možnost věřitelů na
takové rozhodnutí insolvenčního soudu reagovat návrhem na svolání schůze
věřitelů k určení jiné osoby. Věřitelé však v projednávané věci takovou možnost
neměli a jejich práva v insolvenčním řízení tak byla krácena.
43. Jinými slovy, jestliže zamítne reorganizační plán dlužníka po
uplynutí lhůty k jeho předložení, musí insolvenční soud před rozhodnutím o
přeměně reorganizace v konkurs vždy umožnit věřitelům, aby na takové rozhodnutí
v přiměřené lhůtě reagovali. Rozhodnout o zamítnutí reorganizačního plánu a o
přeměně reorganizace v konkurs jedním rozhodnutím sice není vyloučené, tímto
způsobem však lze postupovat pouze tehdy, není-li zde žádná osoba oprávněná
předložit reorganizační plán. Tak tomu bude po zamítnutí reorganizačního plánu
osoby odlišné od dlužníka, která podala návrh na povolení reorganizace nebo k
němu přistoupila, anebo (není-li takové osoby) po zamítnutí reorganizačního
plánu osoby určené schůzí věřitelů. Při zamítnutí reorganizačního plánu
dlužníka je současné rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs zásadně
vyloučeno; nový předkladatel reorganizačního plánu totiž může být určen schůzí
věřitelů.
44. Rozhodl-li insolvenční soud o přeměně reorganizace v konkurs, aniž
dal věřitelům možnost určit osobu, která má právo sestavit reorganizační plán,
je jeho rozhodnutí předčasné a tudíž i nesprávné.
45. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl v té
části, jíž dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o potvrzení
bodu I. výroku usnesení insolvenčního soudu. V části, v níž odvolací soud
napadeným usnesením potvrdil insolvenčního soudu v bodě II. výroku, Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody,
pro něž bylo usnesení odvolacího soudu (zčásti) zrušeno, platí také na usnesení
insolvenčního soudu, proto dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s.
ř. zrušil v bodě II. výroku i toto rozhodnutí a věc potud vrátil insolvenčnímu
soudu k dalšímu řízení.
46. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (insolvenční
soud) závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu