USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Cihelna Entertainment Complex s. r. o., se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 26 70 85 82, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS 8189/2021, o návrhu dlužníka na zproštění funkce insolvenčního správce, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Romanem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2024, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021, 4 VSPH 745/2024-B-91, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 29. května 2024, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-B-81, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (Cihelna Entertainment Complex s. r. o.) ze dne 3. května 2024 (B-76), aby zprostil funkce insolvenčního správce dlužníka (Hart & Partners, v. o. s.). K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. července 2024, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021, 4 VSPH 745/2024-B-91, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že ve smyslu § 32 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nejsou dány důvody k tomu, aby zprostil funkce insolvenčního správce dlužníka, když „v tuto chvíli“ nezjistil v jeho činnosti žádná pochybení, která by mohla být důvodem pro takový postup.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky: 1) Je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné, nevypořádá-li rozpory v tvrzeních dlužníka a insolvenčního správce o existenci pohledávek dlužníka za věřitelem a o tom, že insolvenční správce tyto pohledávky nevymáhá, nezpeněžuje je, ani je nesepisuje do majetkové podstaty dlužníka, a jestliže za účelem odstranění těchto rozporů nevyvodí z obsahu insolvenčního spisu žádné konkrétní skutkové závěry? 2) Je předpokladem pro zproštění funkce insolvenčního správce z důvodu nevymáhání pohledávek dlužníka za věřitelem předchozí pokyn insolvenčního soudu k vymáhání těchto pohledávek nebo vyžádání si zprávy a vysvětlení od insolvenčního správce ve smyslu § 11 odst. 2 insolvenčního zákona? 3) Tvrdí-li dlužník jako důvod zproštění insolvenčního správce, že insolvenční správce nevymáhá pohledávky dlužníka za věřitelem, nezpeněžuje je, ani je nesepisuje do majetkové podstaty dlužníka, musí se insolvenční soud zabývat (jako otázkou předběžnou) otázkou, zda dlužník osvědčil existenci pohledávek za tímto věřitelem, anebo může pro posouzení této otázky ustanovit odděleného insolvenčního správce a návrh na zproštění (proto) zamítnout? Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o.
s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je souladné se závěry, jež Nejvyšší soud přijal k výkladu § 32 insolvenčního zákona především v usnesení ze dne 26.
srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněném pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2016“), a v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněném pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2016“). V nich Nejvyšší soud vysvětlil, že § 32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
V R 48/2016 i v R 58/2016 dále Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodovací praxi soudů při výkladu § 32 odst.
1 insolvenčního zákona sjednotil již tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014, podle něhož důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s § 225 odst. 4 nebo s § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce.
Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem. Napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí těchto závěrů způsobem vyžadujícím korekci prostřednictvím věcného přezkumu závěrů odvolacího soudu soudem dovolacím.
Důvod připustit dovolání na základě argumentace v něm obsažené tak dán není.
K dovolatelem formulovaným otázkám zbývá dodat, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poměřováno těmito závěry, dovolatelem otevřené otázky 2) a 3) předjímají svým textem po skutkové stránce jiná skutková zjištění (jiné skutkové závěry), než jsou ta, z nichž v dovoláním napadeném rozhodnutí vyšel odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96.
K otázce 3) nemá smysl se v daných souvislostech samostatně vyjadřovat, neboť je navázána na souběh dovolatelem požadovaných odpovědí na otázky 1) a 2). Současně nelze přehlédnout, že usnesení ze dne 30. května 2024, č. j. MSPH 78 INS 8189/2021-B-82, jímž insolvenční soud ustanovil odděleným insolvenčním správcem společnost Administrace insolvencí Císař, Češka, Smutný a spol., veřejnou obchodní společnost (pro posouzení pohledávek dlužníka za věřitelem a ke všem úkonům rámci insolvenčního řízení, které se týkají pohledávek věřitele vůči dlužníku), nabylo právní moci dne 26. června 2024. Konečně Nejvyšší soud dodává, že závěr, podle něhož nejsou dány důvody, které by vedly (mohly vést) ke zproštění funkce insolvenčního správce dlužníka, učinily soudy nižších stupňů podle stavu řízení v době jejich rozhodování (viz formulace „v tuto chvíli“).
Jde-li o námitku (ne)přezkoumatelnosti, napadené rozhodnutí je v souladu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. 12. 2024 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu