KSUL 79 INS 23987/2016 29 NSČR 103/2023-B-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. S., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, PSČ 430 03, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 23987/2016, o osvobození od placení pohledávek, o dovolání věřitelky M. T., zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Děčíně, U Starého mostu 111/4, PSČ 405 02, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2023, č. j. KSUL 79 INS 23987/2016, 6 VSPH 743/2023-B-105, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2023, č. j. KSUL 79 INS 23987/2016, 6 VSPH 743/2023-B-105, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. května 2023, č. j. KSUL 79 INS 23987/2016-B-95, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 18. května 2023, č. j. KSUL 79 INS 23987/2016-B-95, osvobodil dlužníka (J. S.) „od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit“ (výrok I.), a určil, že osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měli vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (výrok II.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Usnesením ze dne 28. prosince 2016, č. j. KSUL 79 INS 23987/2016-A-19, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil mu oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil společnost Insolvency Project v. o. s. Usnesením ze dne 28. února 2017, č. j. KSUL 79 INS 23987/2016-B-8, schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře; současně dlužníku (mimo jiné) uložil, aby celou částku, kterou měsíčně získá na základě darovacích smluv uzavřených s L. N., M. V. a V.
P. zasílal od 1. dubna 2017 do 31. března 2022
insolvenčnímu správci. Dále určil, že (podmíněná) pohledávka věřitelky M. T. (dále jen „věřitelka T“) bude uspokojena po splnění podmínky, na niž je vázána. 2) Usnesením ze dne 7. září 2021, č. j. KSUL 79 INS 23987/2016-B-54, zamítl návrh věřitelky T na zrušení oddlužení dlužníka, když neměl za prokázané, že by dlužník porušoval své povinnosti v oddlužení plněním splátkového kalendáře. Podle insolvenčního soudu „má dlužník stabilní měsíční příjem, ze kterého lze provádět srážky, dárce plní slíbenou částku pravidelně do majetkové podstaty a během další doby splácení splátkového kalendáře bude dlužník moci svým věřitelům uhradit alespoň 35 % jejich pohledávek“.
Zrušením oddlužení by došlo ke zkrácení uspokojení věřitelů, protože konkurs na majetek dlužníka „by vyšel naprázdno“, když dlužník nemá jiný majetek, než měsíční příjem. Proto insolvenční soud „zvolil variantu, která je pro všechny věřitele příznivější, tedy oddlužení nerušit, a vyčkat na splnění splátkového kalendáře“. 3) Dlužník a věřitelka T žili „jako pár“ nejméně deset let, narodilo se jim dítě; v letech 2014 až 2015 se jejich vztah dostal do krize. Nyní dlužník žije s přítelkyní Veronikou Švecovou.
4) Dne 16. listopadu 2015 vystavil dlužník směnku ve prospěch I. S. (dále jen věřitel „I. S.“) na částku 6 miliónů Kč; věřitelka T směnku podepsala jako směnečná rukojmí. Krajský soud v Ústí nad Labem směnečným platebním rozkazem ze dne 9. srpna 2016, č. j. 33 Cm 245/2015-13, uložil dlužníku a věřitelce T, aby zaplatili společně a nerozdílně věřiteli I. S. směnečný peníz ve výši 6 miliónů Kč s 6% úrokem od 17. listopadu 2015 a náklady řízení; směnečný platební rozkaz nabyl ve vztahu k dlužníku právní moci dne 14.
září 2016 a ve vztahu k věřitelce T dne 22. června 2021. 5) Věřitelka T přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka (podmíněnou) pohledávku ve výši 6.331.593,98 Kč (pro případ, že bude jako směnečná rukojmí plnit věřiteli I. S.); rozsudkem insolvenčního soudu „č. j.
79 ICm
1441/2017-32“ byla pohledávka zjištěna. 6) Dlužník si obstaral „ke svému nízkému příjmu zaměstnance společnosti GT Motors s. r. o.“ příjmy z darů; měsíčně platil (do oddlužení) více než 40.000,- Kč a uspokojil tak více než 30 % přihlášených pohledávek věřitelů. V řízení nebylo zjištěno, že by dlužník, popřípadě další osoby, které se zavázaly k placení darů na úhradu jeho závazků, zatajovali a skrývali jeho skutečné příjmy. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – „neshledal, že by dlužník během oddlužení sledoval nepoctivý záměr, podváděl, zatajoval nebo zastíral své skutečné příjmy.
Neprokázalo se ani tvrzení, že kdyby chtěl, mohl by dlužník dosahovat vyšších příjmů, než z jakých bylo oddlužení plněno. Dlužník oddlužení plnil 5 let částkou mezi 40-50 tisíci Kč měsíčně. Za situace, kdy by měl tuto částku hradit pouze ze svých příjmů, musel by se dlužníkův čistý měsíční výdělek pohybovat okolo 70.000,- Kč měsíčně po celou dobu oddlužení, což není výdělek, který je v lokalitě Ústeckého kraje běžně dosahován (a dlouhodobě udržitelný) středoškolákem v oboru elektrotechniky. Během trvání doby oddlužení byl dlužník kontaktní pro insolvenční soud i insolvenčního správce a plnil 2.490.754,- Kč, což je 32,677 % jeho nezajištěných dluhů.
Soud nezjistil, že by osoby, které dlužníkovi s oddlužením pomáhaly ve formě darů, neměly vlastní dostatečné příjmy k poskytování darů a vlastnímu živobytí“. Proto insolvenční soud uzavřel, že dlužníku lze přiznat osvobození od placení zbytků dluhů. Vrchní soud v Praze k odvolání věřitelky T usnesením ze dne 31. července 2023, č. j. KSUL 79 INS 23987/2016, 6 VSPH 743/2023-B-105, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem, cituje § 414 odst. 1, § 416 odst. 2 a § 417 odst. 1 insolvenčního zákona a odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015 – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož „u dlužníka nebyly osvědčeny žádné skutečnosti, které by byly důvodem pro nepřiznání osvobození od placení dluhů, neboť dlužník řádně a včas plnil své povinnosti vyplývající ze schváleného oddlužení“. V této souvislosti především zdůraznil, že usnesením ze dne 7. září 2019 (B-54) insolvenční soud „nevyhověl“ návrhu věřitelky T na zrušení schváleného oddlužení dlužníka; za stavu, kdy insolvenční soud neshledal věřitelkou popsané důvody významnými pro zrušení schváleného oddlužení dlužníka, nemohly tyto důvody opodstatňovat ani nepřiznání osvobození podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona.
Potud doplnil, že již ve svém zrušujícím usnesení ze dne
11. října 2022 (B-77) instruoval insolvenční soud, že se má zabývat pouze „novými“ důvody pro nepřiznání osvobození, které věřitelka T uvedla v návrhu ze dne 15. února 2022. Současně v řízení nevyšlo najevo ? pokračoval odvolací soud ? že by dlužník v průběhu oddlužení zatajil své příjmy a tyto použil k jiným účelům než ke splácení pohledávek v insolvenčním řízení.
Pro účely insolvenčního řízení bylo podstatné, že dlužník hradil výživné na nezletilého syna; skutečnost, že tak činil za použití finančních prostředků své přítelkyně, nic nemění na tom, že mu nevznikl nový dluh v průběhu trvání schváleného oddlužení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala věřitelka T dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení právních otázek, které dosud (podle jejího názoru) nebyly v rozhodování dovolacího soudu zodpovězeny.
Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož lze zasáhnout do skutkových zjištění soudů obou stupňů, neboť to vyžaduje ochrana jejích práv. Přitom namítá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají obsahovou spojitost s důkazy; „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení“.
S poukazem na obsah návrhu na zrušení oddlužení dlužníka (podaný 20. ledna 2021) zdůrazňuje, že dlužník fakticky ovládá společnost GT Motors s. r. o., jejímž „jediným vlastníkem“ je V. P.; od této společnosti dlužník pobírá minimální mzdu a zároveň dostával darem od jejího vlastníka měsíčně 20.000,- Kč na splácení oddlužení. Podle dovolatelky je dlužník formálně zaměstnán s minimální mzdou, přičemž „nastavil své financování ve prospěch věřitelů v insolvenčním řízení tak, aby splnil povinnost hradit ve prospěch věřitelů minimálně 30 % z přihlášených a uznaných pohledávek“. Konečně poukazuje i na „výpověď“ dlužníka, podle níž si nehledá lépe placenou práci, protože mu je strhávaná částka nad částku nepostižitelnou.
Za tohoto stavu považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož byly splněny předpoklady pro osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) za nesprávný, když „dlužník se dobral k osvobození od placení dluhů nepoctivým jednáním“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dlužník navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, když z dovolání se nepodává ani „přípustnost dovolání“, ani dovolací důvod; dovolatelka toliko popisuje dosavadní průběh řízení a nevymezuje žádnou otázku procesního či hmotného práva, na které by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo, a která by dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení otázky dovoláním (posuzováno podle celého obsahu) otevřené, týkající se splnění předpokladů pro přiznání osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o neexistenci nepoctivého záměru dlužníka v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 412 insolvenčního zákona po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen a) vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat, b) hodnoty získané dědictvím, darem a z neúčinného právního úkonu, jakož i majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře, c) bez zbytečného odkladu oznámit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru každou změnu svého bydliště nebo sídla a zaměstnání, d) vždy k 15.
březnu a k 15. září kalendářního roku předložit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců, neurčí-li insolvenční soud v usnesení o schválení oddlužení jinou dobu předkládání, e) nezatajovat žádný ze svých příjmů a na žádost insolvenčního soudu, insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání účinků schválení oddlužení, f) neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody, g) nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit.
Podle § 414 insolvenčního zákona, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2).
Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odstavec 3). S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (28. prosince 2016) byl pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka i v době od 1. června 2019 rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících
závěrech:
1) Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, a ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 NSČR 79/2020, uveřejněná pod čísly 86/2013 a 12/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“ a „R 12/2024“). 2) Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněného pod číslem R 14/2012, a opět R 12/2024. 3) Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a), § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona], vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“.
„Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [srov. opět důvody R 12/2024].
4) Zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle § 418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle § 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v R 86/2013, dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení.
Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona]. Jinak řečeno, dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo.
Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, včetně předchozí judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018, a ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 NSČR 110/2020. 5) Výčet povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení je obsažený v § 412 odst. 1 insolvenčního zákona; všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení [ve smyslu § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a tvoří souhrnný celek.
Srov. opět R 86/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam
(např. že některé jsou upozaďovány) je zjevně nesprávné. Shora citované závěry se plně uplatní i v poměrech projednávané věci. Jak vyplývá z obsahu insolvenčního spisu (a jak v průběhu insolvenčního řízení namítala věřitelka T) [viz protokol o jednání (B-51) ze dne 7.
září 2021 za
účelem výslechu dlužníka a jeho prohlášení o majetku podle § 214 insolvenčního zákona, které skončilo vydáním usnesení, jímž insolvenční soud zamítl návrh věřitelky T na zrušení schváleného oddlužení], dlužník k dotazu insolvenčního soudu, proč si nenajde „lepší zaměstnání, tedy lépe placené“ uvedl že „mu to nepomůže, protože mu je strhávána částka nad nepostižitelnou částku a tímto způsobem doplatí oddlužení. Doktor P. mu daruje měsíčně 25.000,- Kč na oddlužení a tím je schopen zaplatit 30 % přihlášených pohledávek“.
Skutečnost, že insolvenční soud přes výše uvedené zamítl návrh věřitelky T na zrušení schváleného oddlužení, když dospěl k závěru, že pohledávky věřitelů dlužníka budou v oddlužení splátkovým kalendářem uspokojeny v důsledku plnění dárců v rozsahu převyšujícím (případné) plnění (jen) z příjmů dlužníka při řešení jeho úpadku konkursem, nebránila insolvenčnímu soudu v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona (za období do 7. září 2021 znovu) posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, včetně povinnosti vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost [§ 412 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona].
Současně nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že povinnost určená § 412 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona tíží dlužníka bez ohledu na skutečnost, zda a v jaké výši si „zajistil“ další příjem pro plnění splátkového kalendáře formou darovacích smluv. Za stavu, kdy odvolací soud výše uvedená skutková zjištění ohledně (ne)plnění povinností dlužníka vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost pominul [respektive měl tato zjištění (nesprávně) za vypořádaná již usnesením o zamítnutí návrhu na zrušení schváleného oddlužení], zůstalo jeho právní posouzení věci, podle něhož dlužník splnil předpoklady pro osvobození od pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), neúplné, a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil; důvody, pro které neobstálo usnesení odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu insolvenčního, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu