KSPL 54 INS XY
29 NSČR 110/2016-B-97
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci
dlužníka M. P., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. KSPL 54 INS XY, o konečné zprávě a vyúčtování odměny a výdajů
insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. KSPL 54 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 1. dubna 2016, č. j. KSPL 54 INS XY, nevyhověl Krajský soud v
Plzni (dále jen „insolvenční soud“) návrhu ze dne 30. března 2016, jímž se
dlužník domáhal opravy odůvodnění usnesení insolvenčního soudu ze dne 16. března 2016, č. j. KSPL 54 INS XY, kterým insolvenční soud odmítl přijmout
konečnou zprávu insolvenčního správce ze dne 14. října 2014 ve znění doplnění
ze dne 1. února 2016 a současně insolvenčnímu správci uložil povinnost podat
novou konečnou zprávu. V souladu s § 165 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), insolvenční soud předložil věc k rozhodnutí Vrchnímu soudu
v Praze, který v záhlaví označeným usnesením předmětný návrh dlužníka zamítl. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání (B-92). S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné
pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně
jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže – k dispozici též na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je
procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního
účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně
účastníka (§ 92 odst. 2). Podle § 165 o. s. ř. pokud odůvodnění rozsudku nemá podklad ve zjištění
skutkového stavu, může účastník před tím, než rozsudek nabude právní moci,
navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno (odstavec 1). Nevyhoví-li soud prvního
stupně návrhu, předloží věc odvolacímu soudu, který o opravě rozhodne (odstavec
2). O opravě důvodů se rozhoduje usnesením; ve věcech příslušejících senátu tak
učiní předseda senátu. Jednání není třeba nařizovat (odstavec 3). Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, užije se na usnesení
přiměřeně ustanovení o rozsudku. Dovolání v této věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a lze tak jeho přípustnost posuzovat pouze dle § 237 o. s. ř. (ve spojení
s omezeními dle § 238 o. s. ř.). Jak plyne přímo z dikce § 237 o. s. ř., dovoláním je možno napadnout (vedle
usnesení uvedených v § 238a o. s. ř.) pouze rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
se odvolací řízení končí.
Jedná se tak o základní podmínku objektivní
přípustnosti dovolání. Již důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, výstižně ozřejmuje [srov. zvláštní část důvodové zprávy k
bodu 41 (§ 237, § 238, § 238a a § 239)], že: „Dovolání může být podáno,
nestanoví-li zákon jinak, proti každému rozhodnutí (rozsudku nebo usnesení
meritornímu či jen procesní povahy) odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, neboť jím bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Způsobilým předmětem dovolání tedy je rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, změněno, zrušeno (a věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo věc postoupena jinému soudu
prvního stupně k dalšímu řízení anebo řízení zastaveno) nebo kterým byl
schválen smír anebo kterým bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby není účinné. „Jinak“ se stanoví v občanském soudním řádu jednak v novém ustanovení § 238, v
němž se vypočítávají případy, v nichž dovolání není přípustné, i kdyby
směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jednak v § 238a, v němž se uvádí rozhodnutí vydávaná v průběhu odvolacího
řízení, proti kterým se dovolání připouští“ (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem
80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci dlužník dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na
opravu odůvodnění dle § 165 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. Ten je specifickým nástrojem sloužícím za vymezených podmínek k opravě
odůvodnění rozhodnutí, neboť odvolání pouze proti důvodům rozhodnutí není
přípustné (§ 202 odst. 3 o. s. ř.). Tento procesní institut není návrhem na
zahájení řízení a není ani odvoláním [srov. k tomu již stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 1964, sp. zn. Cpj
143/64, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v
některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT
Praha 1980, str. 335-336, či stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu SSR ze dne 2. září 1975, sp. zn. Cpj 4/75-9, uveřejněné pod číslem
19/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČSSR, v
literatuře k tomu pak např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád
I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1123-1125]. Ze své povahy tedy nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu dle § 165
odst. 2 o. s. ř. rozhodnutím v odvolacím řízení, neboť to je zahajováno pouze
na základě odvolání jakožto samostatného a od návrhu dle § 165 o. s. ř. odlišného institutu procesního práva. Odvolací soud v takovém případě
rozhodnutí soudu prvního stupně (který návrhu účastníka na opravu odůvodnění
nevyhověl) nepřezkoumává (jak by tomu bylo v řízení odvolacím), ale sám o
návrhu dle § 165 o. s. ř. bez dalšího procesního úkonu účastníka přímo s
konečnou platností rozhoduje.
Z výše uvedeného plyne, že dovoláním je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým nebylo rozhodnuto v odvolacím řízení (a ani se jím tedy nekončí) a
současně ani nejde o žádné z rozhodnutí uvedených v § 238a o. s. ř. Není tak
splněna základní podmínka přípustnosti podaného dovolání.
Shora řečenému odpovídá i přiléhavé poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti
dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 a
2 o. s. ř. odmítl.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci
věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2016
Mgr. Milan P o
l á š e k
předseda senátu