[1] Rozhodnutí, jímž soud prvního stupně (insolvenční soud) ustanovil do funkce insolvenčního správce dlužníka osobu určenou opatřením předsedy insolvenčního soudu mimo stanovené pořadí (§ 25 odst. 2 a 5 insolvenčního zákona), nelze účinně zpochybnit argumentem, že opatření je nezákonné, jelikož pro takový postup nebyly splněny zákonem požadované podmínky (§ 25 odst. 5 insolvenčního zákona). Nejde o způsobilý odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 26 věty druhé insolvenčního zákona, když případný nesprávný postup předsedy insolvenčního soudu při vydání opatření nečiní z takto ustanoveného insolvenčního správce osobu, u které je (proto) důvod pochybovat o její nepodjatosti pro její poměr k věci nebo k osobám účastníků ani osobu, která nesplňuje podmínky pro ustanovení. [2] V odvolacím (dovolacím) řízení pojmově nelze přezkoumávat podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu vydané podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, neboť jde o úkon hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu, který nemá povahu rozhodnutí. [3] Opatřením předsedy insolvenčního soudu opomenutý insolvenční správce není osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud ustanovil (podle opatření předsedy insolvenčního soudu) do funkce insolvenčního správce dlužníka jinou osobu.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala, v insolvenční
věci dlužnice A. F., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. KSOS 22 INS XY, o ustanovení insolvenčního správce, o dovolání
věřitele LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Radhošťská
1942/2, PSČ 130 00, identifikační číslo 24817465, proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 24. listopadu 2014, č. j. KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se zamítá.
Usnesením ze dne 23. května 2014, č. j. KSOS 22 INS XY, Krajský soud v Ostravě
(dále též jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu dlužnice A. F. tak, že:
[1] Zjistil úpadek dlužnice (bod I. výroku). [2] Insolvenční správkyní dlužnice ustanovil Ing. Martinu Mitinovou (dále jen
„M. M.“) [bod II. výroku]. [3] Povolil řešení úpadku dlužnice oddlužením (bod III. výroku). [4] Určil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v
insolvenčním rejstříku (bod VIII. výroku)
[5] Učinil výzvy věřitelům (body IV. a V. výroku). [6] Uložil povinnosti insolvenční správkyni (bod IX. výroku)
[7] Nařídil přezkumné jednání a svolal první schůzi věřitelů (body VI. a VII. výroku). [8] Uložil dlužnici platit v určených lhůtách zálohu na odměnu a hotové výdaje
insolvenční správkyně (bod X. výroku). Usnesení insolvenčního soudu neobsahovalo odůvodnění, jelikož jím bylo vyhověno
návrhu, jemuž nikdo neodporoval [srov. § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jenž je v insolvenčním
řízení přiměřeně aplikovatelný prostřednictvím ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. K odvolání přihlášeného věřitele LIQUIDATORS v. o. s. (dále jen „věřitel L“
nebo „společnost L“), jež směřovalo pouze proti bodu II. výroku usnesení
insolvenčního soudu o ustanovení insolvenčního správce a jímž se věřitel L
domáhal toho, aby insolvenčním správcem dlužnice byl určen on (místo M. M.),
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. KSOS 22 INS
XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadeném rozsahu. Odvolací soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Podle insolvenčního spisu předsedkyně insolvenčního soudu JUDr. Iva
Hrdinová určila M. M. insolvenční správkyní dlužnice opatřením ze dne 5. května
2014 (č. l. A-6) [dále jen „opatření“]. V odůvodnění opatření uvedla, že
společnost L nebyla určena insolvenčním správcem z důvodu zajištění
rovnoměrného zatížení insolvenčních správců a proto byla zařazena na konec
pořadí. Týž závěr se v opatření činí ohledně společnosti AK2H insolvence, v. o. s. [2] Insolvenční soud ustanovil M. M. insolvenční správkyní dlužnice na základě
opatření. [3] Společnost L přihlásila dne 9. června 2014 do insolvenčního řízení vedeného
na majetek dlužnice pohledávku za dlužnicí ve výši 1 Kč, jako pohledávku
nezajištěnou, nepodmíněnou a splatnou. Podle společnosti L jde o pohledávku
plynoucí z toho, že správně (kdyby se postupovalo podle zákona) měla být ona
ustanovena insolvenčním správcem dlužnice. Proto vznikla společnosti L za
dlužnicí pohledávka na zaplacení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního
správce počínaje měsícem květnem 2014, a to podle ustanovení § 136 odst. 4
insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 3 písm. b/ vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů,
o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných
výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“), a s bodem X. výroku usnesení
insolvenčního soudu.
[4] Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 19. srpna 2014, bylo
konstatováno, že pohledávka nebude přezkoumána, jelikož by mohlo jít jen o
pohledávku za majetkovou podstatou. Následně odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 7 odst. 1, § 25 odst. 1, 2 a
5 a § 26 insolvenčního zákona a z ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky č. 311/2007
Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá
ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „jednací řád pro insolvenční řízení“)
- dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[1] Odvolání je subjektivně přípustné, když společnost L je jako přihlášený
věřitel účastníkem této fáze insolvenčního řízení. [2] Je nepochybné, že M. M., kterou insolvenční soud ustanovil insolvenční
správkyní dlužnice, je osobou, kterou určila předsedkyně insolvenčního soudu v
jejím opatření dle § 25 insolvenčního zákona. [3] Skutečnost, že ustanovená insolvenční správkyně není nepodjatá, věřitel L
netvrdí, přičemž okolnosti, jež by mohly vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti
M. M., nevyplývají (ani) ze spisu. [4] Nesplnění podmínky pro ustanovení M. M. insolvenční správkyní dlužnice
spatřuje věřitel L v tom, že opatření, jímž předsedkyně insolvenčního soudu
určila (podle § 25 odst. 5 insolvenčního zákona) insolvenční správkyní dlužnice
M. M. odchylně od „systému pořadí“ dle § 25 odst. 2 insolvenčního zákona, je
„nezákonné“, protože důvod pro tento postup je „objektivně nepravdivý“ a
insolvenční soud se jím neměl řídit. Opatření, jímž předseda insolvenčního
soudu určil osobu insolvenčního správce na základě zákonného zmocnění dle § 25
insolvenčního zákona, (však) nelze přezkoumávat v řízení o odvolání proti
rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce. Toto opatření není svou povahou
rozhodnutím soudu (§ 4 odst. 3 jednacího řádu pro insolvenční řízení); srov. k
tomu i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2010, sen. zn. 3 VSPH
193/2010 (jde o usnesení č. j. KSPL 27 INS XY, 3 VSPH XY). [5] Pro posouzení správnosti rozhodnutí insolvenčního soudu o ustanovení
insolvenčního správce je (tak) významné pouze to, zda ustanovil osobu
insolvenčního správce určenou opatřením a zda tedy byl splněn zákonný požadavek
dle § 25 odst. 2 insolvenčního zákona jako jedna z podmínek pro řádné
ustanovení insolvenčního správce (§ 26 insolvenčního zákona). [6] Odvolací námitka věcné nesprávnosti opatření předsedy soudu, kterým byla
určena osoba insolvenčního správce, je proto pro posouzení správnosti
napadeného rozhodnutí nevýznamná a v odvolacím řízení se jí nelze zabývat. Ze
stejného důvodu nepřísluší přezkum správnosti opatření dle § 25 odst. 2 a 5
insolvenčního zákona ani insolvenčnímu soudu. [7] Kdyby předsedou soudu určená osoba insolvenčního správce nesplňovala další
podmínky pro její ustanovení do funkce (§ 21 až § 24 insolvenčního zákona), byl
by prostředkem k zajištění nápravy postup dle § 26 a § 31 insolvenčního zákona. Odvolací námitka, že insolvenční soud neměl opatřením určenou osobu
insolvenčního správce ustanovit do funkce, tak rovněž není důvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel L dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Je insolvenční (odvolací) soud bezvýjimečně vázán opatřením předsedy tohoto
soudu o určení osoby insolvenčního správce? [2] Je insolvenční (odvolací) soud vázán opatřením předsedy tohoto soudu o
určení osoby insolvenčního správce i tehdy, je-li insolvenční správce určen
mimo zákonem stanovené pořadí (§ 25 odst. 2 insolvenčního zákona) a tento
postup předsedy insolvenčního soudu odporuje zákonu, a to ať po stránce
formální (opatření není odůvodněno, respektive je odůvodněno nepřezkoumatelným
způsobem) nebo po stránce obsahové (opatření nerespektuje koncepci zákona a z
výjimečného, mimořádného postupu činí pravidlo uplatňované proti arbitrárně
zvolené skupině správců)? Dovolatel míní, že v řešení položených otázek spočívá napadené rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci (že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak,
že se jím mění usnesení insolvenčního soudu ve výroku o ustanovení
insolvenčního správce potud, že insolvenčním správcem dlužnice bude ustanoven
dovolatel. Konkrétně dovolatel uvádí, že odpověď na obě jím položené otázky má být záporná
(tedy jiná, než jaká se podává z napadeného usnesení). Kdyby insolvenční soud
(odvolací soud) byl vázán opatřením, jímž předseda insolvenčního soudu určil
osobu insolvenčního správce svévolně mimo pořadí dané ustanovením § 25 odst. 2
insolvenčního zákona, pak by se do rukou předsedů krajských soudů vkládala ve
věci určování insolvenčních správců absolutní a zcela nekontrolovatelná moc. Takový závěr je ovšem ve zřejmém a flagrantním rozporu s elementárními principy
materiálního právního státu [článek 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen
„Ústava“)], a tedy evidentně neakceptovatelný (míní dovolatel). Pokus o zneužití svěřené pravomoci (pokračuje dovolatel) je přitom v křišťálové
podobě patrný právě v předmětné věci, když předsedkyně insolvenčního soudu,
respektive insolvenční soud, uvádí jako důvod pro ustanovení jiného správce než
toho, který podle zákonem předepsaného algoritmu měl být ustanoven, „zajištění
rovnoměrného zatížení insolvenčních správců. Opatření o určení insolvenčního správce mimo pořadí je vadné, neboť fakticky
neobsahuje odůvodnění, třebaže je insolvenční zákon (v § 25) výslovně vyžaduje. Odůvodněním není jediná ve své podstatě nic neříkající věta, jež je nadto zcela
paušálně opakována v desítkách nebo stovkách jiných případů. Toto zdůvodnění je
naprosto nedostatečné, neboť je nekonkrétní, a tudíž nepřezkoumatelné. Předsedkyně insolvenčního soudu jen reprodukuje text zákona, aniž by uvedla,
jak konkrétně zjišťovala v poměrech dané věci skutkový stav a k jakým
relevantním a konkrétním skutkovým zjištěním dospěla.
Potud dovolatel odkazuje
na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k přezkoumatelnosti a přesvědčivosti
rozhodnutí orgánů veřejné moci, podle které „je požadavek řádného a
vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních
podmínek ústavně souladného rozhodnutí“; srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, uveřejněný ve svazku 17 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, str. 121 (nález je - stejně jako další rozhodnutí
Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Ústavního
soudu), nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01,
uveřejněný pod číslem 127/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že absence řádného odůvodnění v
napadeném rozhodnutí může vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť
nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v
důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod číslem 85/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 21. října 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02,
uveřejněný pod číslem 155/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. To
platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného porušení
základního práva nebo ústavního principu; srov. opět posledně označený nález. Ať už pocit opominutých (insolvenčních) správců, že mohou být předsedkyní
insolvenčního soudu svévolně diskriminováni, je či není oprávněný, podstatné
je, že je přítomen právě v důsledku absence jakéhokoli skutečného odůvodnění
opatření. Absence odůvodnění opatření odchylujícího se od rotačního systému
vážným způsobem narušuje důvěru široké veřejnosti v postup předsedkyně
insolvenčního soudu a tím potažmo i v justici jako takovou, a to i kdyby byla
předsedkyně insolvenčního soudu vedena těmi nejlepšími úmysly. Sama absence
odůvodnění opatření o určení insolvenčního správce mimo pořadí dostačuje pro
zrušení či změnu usnesení o ustanovení správce vydaného na jeho podkladě. Opatření o určení osoby správce mimo pořadí, které neobsahuje odůvodnění,
porušuje ustanovení § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, ustanovení § 2 a § 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, článek 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článek 1 odst. 1 Ústavy. Vzhledem k tomu, že opatření je závazným podkladem pro usnesení insolvenčního
soudu o ustanovení insolvenčního správce, porušuje neodůvodněné opatření rovněž
článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
svobod, uvádí dovolatel.
Dovolatel dále poukazuje na to, že při absenci odůvodnění opatření lze o jeho
možných (skutečných) důvodech jen spekulovat, načež sám snáší (ve vztahu k
opatření nesouhlasné) argumenty pro případ, že by těmito důvody měl být počet
aktivních insolvenčních řízení, v nichž dovolatel zastává funkci insolvenčního
správce, respektive pro případ, že by těmito důvody měl být „nevyvážený“ nápad
insolvenčních věcí u jednotlivých správců.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř.,
takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ
neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených
v § 238 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o ustanovení
insolvenčního správce, je usnesením, kterým se odvolací řízení končí. Ve smyslu kritérií obsažených v § 237 o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání v
dané věci první z dovolatelem položených otázek. Jakkoli jde o otázku dovolacím
soudem neřešenou, ve své všeobecnosti jde o otázku povýtce akademickou, na
jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud s „bezvýjimečností“
v daných souvislostech nepracoval). Dovolání je nicméně přípustné pro
zodpovězení druhé z položených otázek (s omezeními, jež budou rozebrána dále),
jelikož na jejím řešení napadené rozhodnutí závisí a dovolací soud ji dosud
nevyřešil. Již v této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že nepřehlédl, že dovolatel
dovolání posléze „doplnil“ podáními datovanými 18. května 2015, 27. srpna 2015
a 21. února 2016. Ty dovolací argumenty, jež dovolatel (coby obsahově nové)
uplatnil oněmi doplňujícími podáními, jsou však pro dovolací přezkum právně
bezvýznamné. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací
argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu
trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání
dovolatele tuto časovou podmínku nesplňují. Srov. shodně např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného
pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozsudek je -
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Nadto jsou takto dovolatelem předestírány
i události, k nimž mělo dojít [jako k těm, jež mají ozřejmit (chybějící)
skutečný důvod opatření předsedkyně insolvenčního soudu] až po vydání
napadeného rozhodnutí, tedy (nové) skutečnosti, k nimž je Nejvyššímu soudu
zapovězeno přihlížet ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 24 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce je z
insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k
osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v
případě uvedeném v § 34. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že
jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně
insolvenčnímu soudu. Dle ustanovení § 25 insolvenčního zákona insolvenčního správce pro insolvenční
řízení ustanovuje insolvenční soud. Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno
rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 148 odst. 2 a je-li v předloženém
reorganizačním plánu určena osoba insolvenčního správce, ustanoví insolvenční
soud insolvenčním správcem tuto osobu; to neplatí, nesplňuje-li takto určený
insolvenční správce podmínky uvedené v § 21 až 24 a odstavci 3. Ustanovení § 29
tím není dotčeno (odstavec 1). Nejde-li o případ podle odstavce 1, insolvenční
soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního
soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny do
příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené a/ pro obvod krajského
soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh
na prohlášení konkursu nebo není-li v době určení podán návrh na jiný způsob
řešení úpadku a není-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních
správcích, b/ pro obvod okresního soudu, který je obecným soudem dlužníka,
je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení (odstavec 2). Nelze-li
ustanovit osobu insolvenčního správce postupem podle odstavce 2 nebo je-li to
nezbytné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka
a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního
správce, jeho dosavadní činnosti a k jeho zatížení, může předseda insolvenčního
soudu určit insolvenčního správce mimo stanovené pořadí; takový postup vždy
odůvodní (odstavec 5). Z ustanovení § 26 insolvenčního zákona vyplývá, že proti rozhodnutí o
ustanovení insolvenčního správce je odvolání přípustné. V odvolání lze však
namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro
ustanovení nebo že není nepodjatý. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly
po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Ustanovení § 4 jednacího řádu pro insolvenční řízení pak určuje, že předseda
insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce pro insolvenční řízení
opatřením (odstavec 1). Opatření nemá povahu rozhodnutí. Opatření má písemnou
formu a zakládá se do insolvenčního spisu (odstavec 3). V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení jak v době
zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (25. března 2014), tak v době
vydání napadeného rozhodnutí.
V právním rámci vymezeném výše citovanými ustanoveními insolvenčního zákona,
jednacího řádu pro insolvenční řízení a okolnostmi předmětné věci má odpověď na
otázku, pro niž Nejvyšší soud připustil dovolání, smysl jen ve spojení s
posouzením správnosti rozhodnutí odvolacího soudu rozhodujícího o opravném
prostředku (odvolání) věřitele L v mezích vytyčených ustanovením § 26
insolvenčního zákona. Jinak řečeno, omezuje-li ustanovení § 26 insolvenčního zákona odvolací důvody
proti rozhodnutí insolvenčního soudu o ustanovení insolvenčního správce jen na
námitku, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení
nebo že není nepodjatý (věta druhá) a vylučuje-li současně z odvolací
argumentace skutečnosti, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu
prvního stupně (věta třetí), je pro výsledek dovolacího řízení určující, zda
takto omezené odvolací důvody zahrnují (jako způsobilý argument mohou
zahrnovat) též námitku, že opatření, jímž předseda insolvenčního soudu určil
osobu insolvenčního správce mimo zákonem stanovené pořadí (§ 25 odst. 2
insolvenčního zákona), odporuje zákonu (lhostejno proč). Jen v tomto rámci
Nejvyšší soud shledává potřebným (v mezích přípustného dovolání právně
významným) odpovídat na položenou otázku. V takto vytyčených hranicích Nejvyšší
soud argumentuje následovně:
I. K odvolacímu důvodu založenému na námitce, že ustanovený insolvenční
správce není nepodjatý. Potud zjevně existuje vazba mezi ustanovením § 26 insolvenčního zákona a
ustanovením § 24 odst. 1 insolvenčního zákona (jež poměřuje důvod pochybovat o
nepodjatosti insolvenčního správce jeho poměrem k věci nebo k osobám
účastníků). K okolnostem, které zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti
insolvenčního správce, se Nejvyšší soud ve své judikatuře již vyjádřil; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR
107/2013, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29
NSČR 110/2014; 29 NSČR 80/2015, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud pak nemá (shodně s odvolacím soudem) pochyb o tom, že skutečnost,
že insolvenční soud ustanovil insolvenčním správcem osobu určenou opatřením
předsedy insolvenčního soudu mimo stanovené pořadí (§ 25 odst. 2 a 5
insolvenčního zákona), aniž pro to byly splněny zákonem požadované podmínky (§
25 odst. 5 insolvenčního zákona), nečiní z takto ustanoveného insolvenčního
správce osobu, u které je (proto) důvod pochybovat o její nepodjatosti pro její
poměr k věci nebo k osobám účastníků. II. K odvolacímu důvodu založenému na námitce, že ustanovený insolvenční
správce nesplňuje podmínky pro ustanovení. Odvolací důvod založený na námitce, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje
podmínky pro (své) ustanovení se zjevně pojí k předpokladům vymezeným pro
ustanovení konkrétního (opatřením pojmenovaného) insolvenčního správce
ustanoveními § 21 až § 24 insolvenčního zákona (vyjma již vydělené nepodjatosti
upravené ustanovením § 24 odst.
1 insolvenčního zákona), tedy k podmínkám, jež
musí splňovat každá osoba, která přichází v úvahu jako insolvenční správce
konkrétního dlužníka. Z okolnosti, že osoba, která splňuje všechny osobní
předpoklady pro své ustanovení insolvenčním správcem konkrétního dlužníka,
„nebyla na řadě“ (že opatřením předsedy insolvenčního soudu nebylo dodrženo
zákonem předepsané pořadí, ač pro ustanovení oné osoby mimo pořadí nebyly
splněny podmínky předepsané ustanovením § 25 odst. 5 insolvenčního zákona),
závěr, že opatřením předsedy insolvenčního soudu určená osoba insolvenčního
správce nesplňuje předpoklady pro své ustanovení, rovněž neplyne. Proto také insolvenční zákon nepředpokládá (jak správně rozpoznal odvolací
soud), že by insolvenční soud (představovaný soudcem, který vede insolvenční
řízení na majetek konkrétního dlužníka) mohl o své vůli sám revokovat (změnit)
v rozhodnutí, jímž ustanovuje insolvenčního správce do funkce (typicky v
rozhodnutí o úpadku) osobu určenou mu závazně opatřením předsedy insolvenčního
soudu. V tomto ohledu sdílí Nejvyšší soud plně závěr Ústavního soudu vyjádřený (k
ustanovení § 26 insolvenčního zákona) v nálezu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15, že v odvolacím (dovolacím) řízení pojmově nelze přezkoumávat
podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu vydané podle § 25 odst. 5
insolvenčního zákona, neboť jde o úkon hybridní povahy na pomezí státní správy
a rozhodovací činnosti soudu, který podle § 4 odst. 3 jednacího řádu pro
insolvenční řízení nemá povahu rozhodnutí (srov. odstavec 15. nálezu). K tomu budiž dodáno, že netvoří-li pozadí nesprávně vydaného opatření předsedy
insolvenčního soudu některá ze skutečností zakládajících důvod pochybovat o
nepodjatosti takto (mimo pořadí) ustanovovaného insolvenčního správce (již lze
odvoláním prověřit), nemá opravný prostředek zpochybňující „věcnou správnost“
takového opatření reálného smyslu ani pro účastníky insolvenčního řízení
(dlužníka a jeho věřitele). V poměrech dlužníka i věřitelů by totiž mělo být
jedno, která z odborně způsobilých a nepodjatých osob splňujících předpoklady
pro ustanovení do funkce insolvenčního správce bude takto vybrána (a věřitelům
nadto náleží korekce vlivu takového opatření na první schůzi věřitelů; srov. §
29 odst. 1 insolvenčního zákona). Rotační systém ustanovování insolvenčních
správců (podle pořadí) předjímaný (s několika málo výjimkami) ustanovením § 25
insolvenčního zákona ve skutečnosti respektuje především majetkový zájem osob
splňujících předpoklady pro své ustanovení do funkce, na tom, aby jim
„insolvenční věci“ byly přidělovány (rozdělovány) rovnoměrně. Úprava, jež by
zaváděla opravný prostředek i proti opatření předsedy insolvenčního soudu by ve
skutečnosti směřovala jen k účelovým odvoláním opomenutých (podle svých
tvrzení) insolvenčních správců, přičemž reparace případného pochybení předsedy
insolvenčního soudu při vydání opatření o ustanovení insolvenčního správce mimo
pořadí by pro konkrétní insolvenční řízení žádný smysluplný užitek nepřinášela.
Řečené platí tím více, že podle ustálené judikatury obecných soudů není
opatřením opomenutý insolvenční správce osobou oprávněnou k podání odvolání
proti usnesení, jímž insolvenční soud ustanovil (podle opatření předsedy
insolvenčního soudu) do funkce insolvenčního správce dlužníka jinou osobu;
srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2011, sen. zn. 3 VSPH
XY, uveřejněné pod číslem 132/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 132/2011“). To ostatně přiléhavě demonstruje i způsob, jakým se
dovolatel (coby tvrzený opatřením opomenutý insolvenční správce) v této věci
dostal do pozice osoby oprávněné k podání odvolání proti usnesení insolvenčního
soudu o ustanovení insolvenčního správce; tedy tak, že přihlásil pohledávku ve
výši 1 Kč z titulu zálohy na odměnu, kterou by pobíral, kdyby ustanoven byl. Bez zřetele k tomu, že takovým mechanismem žádná reálná pohledávka vzniknout
nemůže, je zjevné, že dovolatel tak postupoval jen proto, aby se při podání
odvolání jen z pozice opatřením opomenutého insolvenčního správce vyhnul
závěrům plynoucím z R 132/2011. Tím, že se takto stal „přihlášeným věřitelem“ případně „věřitelem s pohledávkou
za majetkovou podstatou“ (srov. reprodukce zjištění odvolacího soudu), se ovšem
dovolatel vyloučil z možnosti být ustanoven do funkce insolvenčního správce
dlužnice v této věci (jako věřitel dlužnice, jímž podle svého tvrzení již je,
totiž není osobou nepodjatou pro účely následného ustanovení do funkce
insolvenčního správce). Lze tedy shrnout, že rozhodnutí, jímž soud prvního stupně (insolvenční soud)
ustanovil do funkce insolvenčního správce dlužníka osobu určenou opatřením
předsedy insolvenčního soudu mimo stanovené pořadí (§ 25 odst. 2 a 5
insolvenčního zákona), nelze účinně zpochybnit argumentem, že opatření je
nezákonné, jelikož pro takový postup nebyly splněny zákonem požadované podmínky
(§ 25 odst. 5 insolvenčního zákona). Nejde o způsobilý odvolací důvod ve smyslu
ustanovení § 26 věty druhé insolvenčního zákona, když případný nesprávný postup
předsedy insolvenčního soudu při vydání opatření nečiní z takto ustanoveného
insolvenčního správce osobu, u které je (proto) důvod pochybovat o její
nepodjatosti pro její poměr k věci nebo k osobám účastníků ani osobu, která
nesplňuje podmínky pro ustanovení. Dovolání tudíž není důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). Pro úplnost (již bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) zbývá dodat, že
opatření, jehož prostřednictvím předseda insolvenčního soudu ustanoví
insolvenčního správce mimo pořadí, aniž jsou k tomu splněny předpoklady uvedené
v § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, je nesprávným úředním postupem soudu (jak
vysvětleno výše, není rozhodnutím), jenž není zhojitelný opravným prostředkem
proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce (neprojeví se v rozhodnutí
způsobem, jenž by mohl být napraven takovým opravným prostředkem) a za který
odpovídá stát podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád). Majetková újma způsobená opatřením (nesprávně) opomenutému
insolvenčnímu správci má být primárně odškodňována podle tohoto zákona. A konečně Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl ani to, že insolvenční řízení
vedené na majetek dlužnice v mezidobí pravomocně skončilo v červenci 2015
(poté, co insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice), což ale
podle přesvědčení Nejvyšší soud nebránilo věcnému přezkumu podaného dovolání. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda
senátu
34. Pro úplnost (již bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) zbývá dodat, že opatření, jehož prostřednictvím předseda insolvenčního soudu ustanoví insolvenčního správce mimo pořadí, aniž jsou k tomu splněny předpoklady uvedené v § 25 odst. 5 insolvenčního zákona, je nesprávným úředním postupem soudu (jak vysvětleno výše, není rozhodnutím), jenž není zhojitelný opravným prostředkem proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce (neprojeví se v rozhodnutí způsobem, jenž by mohl být napraven takovým opravným prostředkem) a za který odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Majetková újma způsobená opatřením (nesprávně) opomenutému insolvenčnímu správci má být primárně odškodňována podle tohoto zákona.
35. A konečně Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl ani to, že insolvenční řízení vedené na majetek dlužnice v mezidobí pravomocně skončilo v červenci 2015 (poté, co insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice), což ale podle přesvědčení Nejvyšší soud nebránilo věcnému přezkumu podaného dovolání.