USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci
dlužnice T. M., narozené XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 94 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Českomoravské stavební
spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační
číslo osoby 49241397, zastoupeného Mgr. Peterem Olejárem, advokátem, se sídlem
v Brně, Vinohrady 794/45, PSČ 639 00, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr.
Karlem Jandusem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 185/35, PSČ 186 00,
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2018, č. j. MSPH 94 INS
XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
[1] Usnesením ze dne 16. května 2018, č. j. MSPH 94 INS XY, rozhodl Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele
Českomoravské stavební spořitelny, a. s., mimo jiné tak, že:
1/ Zjistil úpadek dlužnice T. M. (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužnice (bod II. výroku).
3/ Insolvenční správkyní dlužnice ustanovil JUDr. Dagmar Říhovou (bod IV.
výroku).
[2] K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. září 2018, č.
j. MSPH 94 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech
I., II. a IV. výroku.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice „v celém rozsahu“ dovolání,
jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny, případně tak, že se (odvolací) soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu. [4] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. [5] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním
znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. [6] Dovolatelka napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“,
tedy i v té části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v
bodu IV. výroku o ustanovení insolvenčního správce. V tomto rozsahu Nejvyšší
soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud
dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila důvod přípustnosti dovolání a ohledně výroku o ustanovení
insolvenčního správce dovolání žádnou argumentaci ani neobsahuje. K vymezení
přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího
soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jakož i
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. [7] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z
usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že potud je napadené
rozhodnutí souladné s níže uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. [8] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného
usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku
o zjištění jejího úpadku, je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými
např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR
30/2010, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. října 2010, sen. zn.
29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda
insolvenční navrhovatel má proti dlužníku splatnou pohledávku, má při
rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že
insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku,
právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno,
je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil
nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel
(případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku [§ 141 odst. 2
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona)]. [9] Důvod připustit dovolání neshledal Nejvyšší soud ani ve vztahu k té části
výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení
insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Již v
usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod
číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
110/2011“), z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází, Nejvyšší soud
uzavřel, že:
„Opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti
rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může
uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro
vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání
rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým
ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto
přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2
insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v
úpadku (§ 158 insolvenčního zákona).“
[10] Poměřováno závěry obsaženými v R 110/2011 je právně bezvýznamnou jak
námitka dovolatelky, že insolvenční soud měl zrušit konkurs s ohledem na
nedostatek majetku určeného k uspokojení věřitelů (§ 308 odst. 1 písm. d/
insolvenčního zákona), tak námitka dovolatelky, že jsou-li splněny podmínky pro
zrušení konkursu, insolvenční soud úpadek dlužníka nezjišťuje a řízení zastaví. [11] Účelem ustanovení § 308 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona je
postihnout ty situace, kdy skutečnost, že se v majetkové podstatě nenachází
dostatek prostředků, vyjde najevo po prohlášení konkursu. Jinými slovy,
prostřednictvím námitek opírajících se o argument nedostatku majetku podle §
308 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona nelze zpochybnit předpoklady pro
vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu (jež případnému zrušení konkursu podle
uvedeného ustanovení musí předcházet). Srov. k tomu dále též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2013, uveřejněné pod
číslem 73/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [12] Názor dovolatelky, že jsou-li splněny podmínky pro zrušení konkursu,
insolvenční soud úpadek dlužníka nezjišťuje a řízení zastaví, vyvrací
jednoznačná (dalšího výkladu nevyžadující) dikce § 144 insolvenčního zákona.
Přiléhavý poukaz odvolacího soudu na toto ustanovení (v odstavci 43. napadeného
usnesení) dovolání argumentačně ignoruje. Srov. dále (ve vazbě na § 158
insolvenčního zákona) opět R 110/2011. [13] Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud (v procesní rovině) ani pro
námitky týkající se
- doručování písemností dovolatelce (srov. články III., IV. dovolání),
- tvrzených vad souvisejících se zastoupením dovolatelky v insolvenčním řízení
(srov. články V., VI. a VIII. dovolání), a
- námitky „systémové podjatosti“ (srov. článek IX. dovolání). Z obsahového hlediska jimi totiž dovolatelka vystihuje tzv. zmatečnostní vadu
podle § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive (u poslední námitky) podle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu
prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze
připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna
2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014,
uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V době
od 29. září 2017 plyne řečené výslovně též z § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. [14] Pro úplnost budiž dodáno, že v dané věci bylo vyloučeno uvažovat o
dovolatelkou navrženém odkladu právní moci usnesení odvolacího soudu. Aplikaci
ustanovení § 243 písm. b/ o. s. ř. na rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v
insolvenčním řízení zapovídá ustanovení § 90 insolvenčního zákona. Vzhledem k
tomu, že Nejvyšší soud dovolání v přiměřené lhůtě odmítl, nebylo zapotřebí
zamítat návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí samostatným
výrokem rozhodnutí (odmítnutím dovolání se stal bezpředmětným).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu