MSPH 95 INS 13278/2021 29 NSČR 17/2024-B-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka M. U., toho času ve věznici Praha - Pankrác, Soudní 988/1, PSČ 140 57, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 13278/2021, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Martinem Plchem, advokátem, se sídlem v Mýtu, Vojtěšská 245, PSČ 338 05, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2023, č. j. MSPH 95 INS 13278/2021, 3 VSPH 760/2023-B-73, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 4. května 2023, č. j. MSPH 95 INS 13278/2021-B-49, rozhodl, že dlužník (M. U.) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I.), schválil zprávu o přezkumu insolvenčního správce (AAA INSOLVENCE OK v. o. s.) doručenou insolvenčnímu soudu 23. listopadu 2021 (B-5), ve znění aktualizací (B-14 a B-26) [výrok II.], neschválil oddlužení dlužníka (výrok III.), zastavil insolvenční řízení (výrok IV.), určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce (výrok V.), určil odměnu za přezkum přihlášek insolvenčních věřitelů (výrok VI.) a zprostil insolvenčního správce funkce (výrok VII.).
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka a věřitele J. L.e (dále jen „věřitel L“) usnesením ze dne 7. listopadu 2023, č. j. MSPH 95 INS 13278/2021, 3 VSPH 760/2023-B-73, změnil usnesení insolvenčního soudu ve výroku III. tak, že se oddlužení dlužníka se neschvaluje pro nepoctivý závěr, a ve výrocích IV. až VII. tak, že na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Odvolací soud ? vycházeje z obsahu (insolvenčního) spisu, cituje § 395 odst. 1, 2 a 4 a § 405 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu ? dospěl (ve shodě s insolvenčním soudem) k následujícím závěrům: 1) Přípustnost oddlužení zkoumá insolvenční soud jak ve stádiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení).
2) Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr, vychází z „okolností“, na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. Nejde o to nepoctivý záměr dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují předpoklad, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). 3) Předpoklad nepoctivého záměru dlužníka může naplňovat souhrn zjištěných okolností, jež svědčí o tom, že dlužník neprojevoval a neprojevuje patřičnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen, a aby se dosáhlo jejich rychlého a co nejvyššího uspokojení.
Potud lze zohlednit (ve svém souhrnu) jednání dlužníka v období před podáním návrhu na povolení oddlužení, včetně případného pravomocného odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové povahy nebo poškozující jeho věřitele, a rovněž jeho jednání při podání tohoto návrhu (s ohledem na obsah návrhu) a v jednotlivých fázích insolvenčního řízení (oddlužení). 4) V situaci, kdy v trestním řízení hrozí dlužníku nepodmíněný trest odnětí svobody, jež by měl dopad na provedení oddlužení (navrhovaným plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty), tvoří okolnosti o možném „postihu“ dlužníka významnou skutečnost pro posouzení možnosti schválení oddlužení.
5) Dlužník byl již při podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (19. července 2021) nepravomocně odsouzen (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2021, sp. zn. 43 T 8/2020) k (nepodmíněnému) trestu odnětí svobody ve výměře 4 a půl roku; tento rozsudek byl následně z důvodu jiné právní kvalifikace zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 5 To 49/2021-1035 (B-16), přičemž „bylo znovu rozhodnuto o vině dlužníka“ a byl mu uložen trest odnětí svobody v téže délce.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022, č. j. 47 T 12/2021-927, byl v souvislosti s odsouzením dlužníka za jiný skutek zrušen výrok o trestu obsažený ve shora uvedených rozsudcích a dlužníku byl uložen souhrnný (nepodmíněný) trest odnětí svobody v trvání šesti let. Posledně označený rozsudek byl částečně zrušen rozsudkem ze dne 25. října 2022, č. j. 7 To 41/2022-1064 (B-30), jímž „bylo znovu rozhodnuto o vině dlužníka“ a byl částečně zrušen rozsudek č. j. 47 T 12/2021-927, a dlužníku byl uložen (nepodmíněný) souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let.
Již v době zahájení insolvenčního řízení si dlužník musel být vědom alespoň svého nepravomocného odsouzení rozsudkem sp. zn. 43 T 8/2020; tuto skutečnost neuvedl ani v návrhu na povolení oddlužení (naopak kalkuloval s příjmy ze zaměstnání a podnikatelské činnosti „bez dalšího“), ani v reakci (A-8) na výzvu insolvenčního soudu ze dne 27. července 2021 (A-7). Předložil-li dlužník „čistý“ výpis z rejstříku trestů (ze dne 14. června 2021), pokusil se dosáhnout povolení a schválení oddlužení předtím, než jeho odsouzení nabude právní moci [tj. dříve, než by z toho mohl insolvenční soud vyvodit závěry při posouzení podmínek pro (ne)schválení oddlužení].
6) Nepoctivý záměr „indikuje“ (i) to, že dlužník „nijak přesvědčivě“ nevysvětlil, jak využil finanční prostředky (přesahující 100 miliónů Kč) získané trestnou činností. 7) Shora uvedené skutečnosti poskytují dostatečný podklad pro závěr, že dlužník sleduje oddlužením nepoctivý záměr, a to jak ve vztahu k věřiteli L a k věřitelům R. a H. R., kteří „brojili“ proti schválení jeho oddlužení, tak ve vztahu k ostatním přihlášeným nezajištěným věřitelům Na tom nic nemění ani následné chování dlužníka, který předložil smlouvy o důchodu (B-21, B-22 a B-26), smlouvu o poradenské a konzultační činnosti (B-70), projevil snahu být ve výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen a doložil lékařský posudek ke zdravotní způsobilosti k práci (B-71), když „navýšením“ ekonomické nabídky není nijak zhojena nepoctivost jeho jednání.
Přitom neschválením oddlužení není dlužník sankcionován (v rozporu se zásadou ne bis in idem), jelikož se tak stalo nejen pro samotné trestní odsouzení, nýbrž pro jeho zamlčování. Za tohoto stavu se odvolací soud již nezabýval dalšími důvody, na jejichž základě insolvenční soud shledal nepoctivý záměr dlužníka.
8) Insolvenční soud pochybil, když nepromítl (správný) závěr o nepoctivém záměru dlužníka do výroku rozhodnutí, ač je tak třeba učinit s ohledem na zvláštní hmotněprávní účinek předjímaný pro případ zrušení schváleného oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka (§ 395 odst. 4 insolvenčního zákona); zmíněnou nesprávnost napravil odvolací soud. 9) Současně se insolvenční soud nedostatečně vypořádal s tím, že do soupisu majetkové podstaty byl sepsán (mimo jiné) podíl dlužníka ve společnosti AU-Servis, s. r. o., o jehož „odkoupení“ projevily zájem dvě osoby, a to za částku 95.000,- Kč; v případě konkursu na majetek dlužníka by zpeněžení tohoto majetku umožňovalo (po odpočtu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce) částečné uspokojení nezajištěných věřitelů. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu (v bodech IV. až VII. výroku) tak, že prohlásil na majetek dlužníka konkurs).
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k řešení právní otázky dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězené: „Je dlužník povinen v rámci svého insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení povinen uvést informace o probíhajících trestních řízeních v případě, že dosud nebyl pravomocně odsouzen? Resp. pokud tyto informace dlužník neuvede, znamená to bez dalšího, že svým podáním sleduje nepoctivý záměr?“ Dovolatel přiznává, že se jeho pravomocné odsouzení (s nímž v důsledku přesvědčení o své nevině do poslední chvíle nepočítal) negativně promítlo do jeho příjmové situace.
Na druhou stranu se po celou dobu insolvenčního řízení snažil, aby si zajistil co nejvyšší příjem a uspokojil tak věřitele v co nejvyšší míře. Poukazuje na (označené) přísliby finanční pomoci a snahu být ve výkonu trestu pracovně zařazen. Současně má za spekulativní úvahy o důvodu, pro který předložil insolvenčnímu soudu „čistý“ výpis z rejstříku trestů, a o osudu finančních prostředků, které měl získat „trestnou činností, jejíž spáchání popírá.
Je přesvědčen, že „s ohledem na změnu insolvenčního zákona“ lze „nově“ poctivost dlužníka zkoumat a zohlednit i na konci insolvenčního řízení v rámci posouzení splnění oddlužení (§ 412a insolvenčního zákona). Je-li základním účelem insolvenčního řízení co nejvyšší uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů, měl insolvenční soud k dispozici „řadu nástrojů“, na jejichž základě mohl zohlednit jednání dlužníka v rámci celého insolvenčního řízení, aniž by „muselo dojít k neschválení oddlužení“.
Postup odvolacího soudu, který mu klade k tíži, že veřejně nesdělil informace o svém trestním stíhání, hodnotí dovolatel jako rozporný s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a naplňující dovolací důvod podle § 241a o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16). Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční správce dlužníka považuje závěr odvolacího soudu o nepoctivém záměru dlužníka za správný a dovolání za nedůvodné.
Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o nepoctivém záměru dlužníka) je v souladu s (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, a ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 NSČR 79/2020, uveřejněná pod čísly 86/2013 a 12/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“ a „R 12/2024“).
2) Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody R 12/2024.
3) Ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) obsahovalo v příkladmém výčtu okolností, ze kterých je možné usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, i skutečnost, že v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. V usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněném pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2018“), dovolací soud uvedl, že z hlediska (ne)poctivosti záměru dlužníka při podání návrhu na oddlužení je třeba zkoumat též okolnosti popsané ve skutkových větách trestního příkazu, jakož i další chování dlužníka, pro které byl (dříve) trestně stíhán.
Skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 bylo [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] změněno ustanovení § 395 insolvenčního zákona (a mimo jiné byl vypuštěn text § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící) na uplatnitelnosti dosavadních závěrů (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění.
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 98/2015, jakož i důvody R 64/2018).
4) Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.
Je-li taková proměna opravdová (o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
5) Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a), § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona], vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [srov. opět důvody R 12/2024].
6) Pravomocné odsouzení (dlužníka) pro trestný čin majetkové povahy není okolností, z níž lze bez dalšího dovozovat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Skutečnost, že dlužníkovi byl na základě amnestie prezidenta republiky prominut trest (uložený pravomocným rozhodnutí soudu) a že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, neznamená, že by insolvenční soud nepřihlížel při rozhodování o (ne)schválení oddlužení k chování dlužníka, pro který byl pravomocně odsouzen.
Srov. opět R 64/2018. V poměrech projednávané věci [opakovaná (majetková) trestná činnost dlužníka (viz výše zmíněná rozhodnutí v trestních věcech dlužníka), výše způsobené škody (přesahující 100 miliónů Kč) a zatajení skutečností o probíhajících trestních řízeních (včetně pohledávek poškozených osob vzniklých jednáním dlužníka)] nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že právní posouzení věci odvolacím soudem [závěr, podle něhož lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník sledoval návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a) a § 405 odst. 1 insolvenčního zákona] citované judikatuře plně odpovídá (nejde o závěr zjevně nepřiměřený) Argumentace dovolatele založená na užití § 412a insolvenčního zákona je právně nevýznamná již proto, že nesouvisí s právním posouzením, na němž napadené rozhodnutí spočívá (vztahuje se ke splnění oddlužení ve vazbě na rozsah splacených pohledávek věřitelů).
Totéž platí o namítané nesprávnosti „postupu“ odvolacího soudu (jeho rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); ostatně, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2022, sp. zn. 7 To 41/2022, zjevně nabyl právní moci dříve, než v projednávané věci rozhodl insolvenční soud, když dovolání dlužníka proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. března 2023, sp. zn. 8 Tdo 228/2023. Konečně z týchž důvodů má Nejvyšší soud za „nicotné“ i konstatování dlužníka, že se nedopustil jednání, za která byl odsouzen v trestních řízeních, nedostal se k žádným finančním prostředkům a nemohl ani vysvětlit, jak s nimi naložil.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2024
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu