KSBR 56 INS 9764/2020 29 NSČR 18/2023-B-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka ELKO TRADING, spol. s r. o., se sídlem v Brně, K terminálu 7, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 60720743, zastoupeném Mgr. Miroslavem Lahodou, advokátem, se sídlem v Tišnově, nám. Komenského 124, PSČ 666 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 56 INS 9764/2020, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání věřitele č. 1 České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2022, č. j. KSBR 56 INS 9764/2020, 4 VSOL 456/2022-B-115,
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 11. srpna 2022, č. j. KSBR 56 INS 9764/2020-B-100, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] udělil insolvenčnímu správci dlužníka ELKO TRADING, spol. s r. o. (ALFA insolvenční v. o. s.) souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli č. 1 (České spořitelně, a. s.) ve výši 15 430 440 Kč (bod I. výroku) a s vyplacením zálohy na odměnu ve výši 769 560 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod II. výroku).
2. K odvolání věřitele č. 1 Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. listopadu 2022, č. j. KSBR 56 INS 9764/2020, 4 VSOL 456/2022-B-115, odmítl odvolání proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku (druhý výrok).
3. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 10 písm. b/, § 11, § 38, § 91, § 283 odst. 1, § 298 odst. 1 a 2 a § 304 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil s rozhodnutím insolvenčního soudu a dále doplnil, že nesdílí názor věřitele č. 1 o možnosti analogické aplikace závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 180/2017, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 39/2020 (dále jen „R 39/2020“).
4. R 39/2020 se týká nepřiznání odměny insolvenčnímu správci v situaci, kdy předmět zajištění zpeněžil soudní exekutor v rámci exekučního řízení, byť (v souladu s předběžným opatřením vydaným v insolvenčním řízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; tím je zabráněno dvojímu hrazení odměny za totéž zpeněžení (exekutorovi a insolvenčnímu správci). Proti tomu v projednávané věci byly zásoby (coby předmět zajištění) zpeněženy v insolvenčního řízení, přičemž jejich prodej (zpeněžení) uskutečnil dlužník, tedy nikoliv v době „insolvenční správy majetku“. Součástí majetkové podstaty dlužníka je celý výtěžek zpeněžení zásob, který insolvenční správce „zpeněžil“ tím, že jej sepsal do soupisu majetkové podstaty a následně požádal insolvenční soud o souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení. Insolvenčnímu správci proto náleží odměna za zpeněžení, přičemž určení její konečné výše je vyhrazeno postupu podle § 304 insolvenčního zákona, při kterém se insolvenční soud zabývá také tím, zda jsou ve věci dány „důvody pro aplikaci“ ustanovení § 38 odst. 3 insolvenčního zákona.
5. Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 1
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Konkrétně dovolatel v dovolání předestřel otázky, zda lze od výtěžku zpeněžení majetku odečíst částku připadající na odměnu insolvenčního správce za situace, kdy majetek (sloužící k zajištění pohledávky věřitele) zpeněžil dlužník v rámci insolvenčního řízení před rozhodnutím o úpadku a zda lze za zpeněžení majetkové podstaty ve smyslu § 283 insolvenčního zákona považovat sepis bankovního účtu, na němž je deponován výtěžek takového zpeněžení majetku.
7. Dovolatel má za to, že na projednávanou věc lze aplikovat závěry R 39/2020, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 NSČR 9/2016, uveřejněného pod číslem 80/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 80/2018“). Z obou těchto rozhodnutí má plynout, že dojde-li ke zpeněžení majetkové podstaty v době, kdy osobou s dispozičním oprávněním je osoba odlišná od insolvenčního správce (dlužník), pak insolvenčnímu správci nemůže náležet odměna ve smyslu § 38 insolvenčního zákona.
8. Současně dovolatel míní, že sepsání bankovního účtu, na němž je uložen výtěžek zpeněžení, do soupisu majetkové podstaty, ani následné podání návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli nelze považovat za zpeněžení ve smyslu ustanovení § 283 insolvenčního zákona.
9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
11. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze akceptovat výklad, že zaslání finanční částky třetí osobou na účet majetkové podstaty není zpeněžením majetkové podstaty. I dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je totiž „převedením majetku dlužníka na peníze“ a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 238 odst. 1 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky (§ 294 odst. 1 insolvenčního zákona). Uvedený výklad plně odpovídá tomu, že podle § 283 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se za zpeněžení považuje i „pouhé“ využití peněžní hotovosti dlužníka nebo zůstatku na jeho účtech. K tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 141/2016.
12. Také komentářová literatura uvádí, že za zpeněžení majetkové podstaty se pro účely stanovení odměny insolvenčního správce považuje vedle (i) zpeněžení způsoby výslovně jmenovanými v § 286 odst. 1 insolvenčního zákona též (ii) využití bankovních kont dlužníka a (iii) jeho peněžní hotovosti [a to na rozdíl od předchozí úpravy (účinné do 31. prosince 2007) v § 7 odst. 3 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání) [srov. Jirmásek, T. Odměna insolvenčního správce. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 140-141, marg. č. 26].
13. Závěr, že za zpeněžení majetkové podstaty se považuje i („pouhé“) využití zůstatku peněžních prostředků na peněžním účtu vedeném u banky dlužníka, je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a vyplývá ostatně již ze samotného znění § 283 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona.
14. Na uvedeném nic nemění ani odkaz dovolatele na R 39/2020. Odvolací soud správně vystihl, že odkazované rozhodnutí řeší konkurenci odměny soudního exekutora (který provedl zpeněžení v rámci exekučního řízení) a odměny insolvenčního správce, jemuž je výtěžek zpeněžení dosaženého soudním exekutorem následně vydán do majetkové podstaty. Na projednávanou věc nedopadá ani R 80/2018, jehož závěry jsou využitelné jen při způsobu řešení úpadku dlužníka reorganizací, neboť v takovém případě je odměna insolvenčního správce určena ustanovením § 2 vyhlášky č. 313/2017 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“); potud vyhláška (na rozdíl od způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem) neváže výši odměny na výtěžek zpeněžení majetkové podstaty (viz § 1 odst. 1 a 2 vyhlášky ve spojení s § 283 insolvenčního zákona).
15. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu je tak i závěr odvolacího soudu, že insolvenčnímu správci náleží odměna podle ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky, přičemž definitivní výše odměny bude stanovena na konci insolvenčního řízení (k otázce možnosti přezkumu rozhodnutí o poskytnutí zálohy na odměnu insolvenčního správce srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2020, sen. zn. 29 NSČR 130/2019, uveřejněné pod číslem 20/2021 Sb. rozh. obč.); v souladu s § 38 odst. 3 insolvenčního zákona může být tato odměna přiměřeně snížena či zvýšena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 103/2020, uveřejněné pod číslem 10/2022 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu