MSPH 98 INS 3235/2021 29 NSČR 193/2022-A-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka Riverland s. r. o., se sídlem v Praze 4, Michelská 966/74, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 04959507, zastoupeného JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 3235/2021, o ustanovení insolvenčního správce, o dovolání věřitele č. 2 OBOR Europe, SE, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 06333052, zastoupeného JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Blanická 1008/28, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2022, č. j. MSPH 98 INS 3235/2021, 4 VSPH 319/2022-A-165, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2022, č. j. MSPH 98 INS 3235/2021, 4 VSPH 319/2022-A-165, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Usnesením ze dne 7. ledna 2022, č. j. MSPH 98 INS 3235/2021-A-103, ve znění opravného usnesení ze dne 8. února 2022, č. j. MSPH 98 INS 3235/2021-A-112, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka Riverland s. r. o. (bod I. výroku) a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Lee Loudu, Ph.D. (bod II. výroku).
2. Na odůvodnění bodu II. výroku uvedl, že insolvenční správce byl ustanoven do funkce podle § 25 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), protože jedním ze dvou společníků dlužníka je Arca Investments, a. s. (dále jen „AI“), jež se označila za ovládající osobu dlužníka a dlužník v insolvenčním návrhu uvedl, že tvoří s AI koncern. Insolvenční soud usnesením ze dne 11. května 2021, č. j. MSPH 98 INS 723/2021-A-186, zjistil úpadek dlužníka AI a jeho insolvenčním správcem ustanovil Ing. Lee Loudu, Ph.D.
3. Vrchní soud v Praze k odvolání věřitele č. 2 (OBOR Europe, SE) a insolvenčního správce v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku.
4. Odvolací soud – cituje § 24 odst. 1, § 25 odst. 1 až 4, § 26 insolvenčního zákona – především posuzoval, zda byla naplněna podmínka pro ustanovení tzv. „koncernového“ insolvenčního správce ve smyslu § 25 odst. 4 insolvenčního zákona. Dospěl přitom k závěru, že insolvenční správce vykonává funkci insolvenčního správce dlužníka AI a dalších s ním propojených společností Afra real estate s. r. o. a FRANCESCO s. r. o., přičemž AI je osobou ovládající dlužníka v předmětném insolvenčním řízení. Považoval proto podmínku dle § 25 odst. 4 insolvenčního zákona za splněnou. Dále ozřejmil, že pouhá okolnost střetu zájmů týkajících se přezkumu některých přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení dlužníka nemůže být důvodem pro vyloučení insolvenčního správce. Nanejvýš může taková okolnost způsobit, že dlužníku bude pro tyto úkony ustanoven oddělený správce ve smyslu § 34 insolvenčního zákona, což se v této fázi řízení jeví jako dostatečné.
5. K samotnému posouzení podjatosti insolvenčního správce odvolací soud uvedl, že podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení, lze v zásadě poměřovat s podmínkami určenými § 14 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Důvodem pro pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce tak může být především skutečnost, že je vůči dlužníku či ostatním účastníkům řízení osobou blízkou, tj. osobou ve vztahu založeném příbuzenským nebo jiným obdobným poměrem, přátelským či nepřátelským. Za použití analogie odvolací soud vysvětlil, že procesní postup insolvenčního správce, ať již v projednávané věci nebo v jiných věcech, nemůže být důvodem jeho podjatosti. Dospěl proto k závěru, že samotný střet majetkových zájmů koncernových dlužníků v rozdílných insolvenčních řízeních nemůže založit důvod k pochybnostem o nepodjatosti správce.
6. K námitce insolvenčního správce, který tvrdil, že je podjatý pro střet zájmů v souvislosti s vykonávanou funkcí insolvenčního správce AI a s ním koncernově propojených společností, takže existují důvody pro jeho vyloučení z insolvenčního řízení dlužníka, odvolací soud uvedl, že osoba zapsaná v seznamu insolvenčních správců může své ustanovení insolvenčním správcem odmítnout jen z důležitých důvodů, pro něž – nastanou-li až v průběhu řízení – může být ze své funkce odvolána (i bez návrhu) podle § 31 insolvenčního zákona. Těmito důležitými důvody mohou být jen okolnosti, které objektivně vzato trvale (či alespoň dlouhodobě) insolvenčnímu správci znemožňují jeho funkci vykonávat.
7. Odvolací soud tak na základě výše uvedeného uzavřel, že střet zájmů, jak jej popisují věřitel č. 2 a insolvenční správce, nepředstavuje překážku, jež by znemožňovala výkon funkce insolvenčního správce v insolvenčním řízení dlužníka; proto shodně s insolvenčním soudem dovodil, že byly splněny podmínky pro ustanovení Ing. Lee Loudy, Ph.D. insolvenčním správcem dlužníka.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 2 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné
právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil, případně je zrušil spolu s usnesením insolvenčního soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
9. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k zodpovězení následující otázky: Lze uplatňovat, případně za jakých okolností, korektiv podjatosti, jde-li o koncernového insolvenčního správce? Může soud nepřihlédnout k tomu, že insolvenční správce sám prohlásil, že je podjatý?
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že střet majetkových zájmů koncernových dlužníků v rozdílných insolvenčních řízeních nemůže založit důvod k pochybnostem o nepodjatosti insolvenčního správce s odkazem na institut odděleného insolvenčního správce. Odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nezabýval otázkou, jak postupovat, ohlásí-li podjatost sám insolvenční správce. Dovolatel míní, že posuzování podjatosti insolvenčního správce se zásadně odlišuje od podjatosti soudce, neboť soudce v právním státě nikdy v jím řešené věci nemůže být ve dvojaké roli. Soudce totiž nezastupuje ničí zájmy a jeho podjatost nemůže plynout z toho, jak postupuje v řízení v dané (či v jiné) věci. Insolvenční správce ovšem z povahy věci zastupuje a aktivně prosazuje zájmy dlužníka, tedy má profesně osobní zájem na daném vztahu či sporu, a jeho vztah k účastníkům je nutno posuzovat spíš obdobně jako vztah advokáta a klienta. Uzavírá, že pochybnosti o (ne)podjatosti insolvenčního správce nelze řešit institutem odděleného správce, jelikož vztah insolvenčního správce k jednomu koncernovému věřiteli bude mít vliv na jeho celkový výkon funkce.
11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
12. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené otázky týkající se výkladu § 25 a § 34 insolvenčního zákona, když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, a Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou podstatná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od 1. června 2019):
Podle § 25 insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud. Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 148 odst. 2 a je-li v předloženém reorganizačním plánu určena osoba insolvenčního správce, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem tuto osobu; to neplatí, nesplňuje-li takto určený insolvenční správce podmínky uvedené v § 21 až 24 a odstavci 3. Ustanovení § 29 tím není dotčeno (odstavec 1). Nejde-li o případ podle odstavce 1, insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené a/ pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na prohlášení konkursu nebo není-li v době určení podán návrh na jiný způsob řešení úpadku a není-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, b/ pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, je-li v době určení podán návrh na povolení oddlužení (odstavec 2).
Je-li v době určení podán návrh na povolení reorganizace nebo je-li dlužník osobou podle § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích a bez ohledu na způsob řešení úpadku, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu podle pořadí určeného dnem zápisu jejího sídla do zvláštní části seznamu insolvenčních správců (odstavec 3). Nebrání-li tomu jiné okolnosti, určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu.
Obdobně se postupuje v případě dlužníků, kteří jsou manžely (odstavec 4). Nelze-li ustanovit osobu insolvenčního správce postupem podle odstavce 2 nebo je-li to nezbytné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a k jeho zatížení, může předseda insolvenčního soudu určit insolvenčního správce mimo stanovené pořadí; takový postup vždy odůvodní (odstavec 5). Podle § 26 proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce je odvolání přípustné.
V odvolání lze však namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Podle § 34 je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce (odstavec 1).
Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem, ustanoví insolvenční soud pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce vždy (odstavec 2).
16. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v usnesení ze dne 30. listopadu 2022, sen. zn. 29 NSČR 167/2022, vysvětlil, že právní úprava obsažená v § 25 odst. 4 insolvenčního zákona vytváří v zájmu věřitelů a dlužníka, tedy v zájmu uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem, předpoklady, aby insolvenčním správcem dlužníků, jež tvoří koncern, byla pokud možno jedna osoba. Právo prosazovat vlastními procesními úkony tuto úpravu v konkrétním řízení proto náleží dlužníku a věřitelům, kteří vůči němu v insolvenčním řízení uplatňují svá práva.
17. Tamtéž Nevyšší soud dodal, že důvodem pro zavedení pravidla, podle něhož určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu, nebrání-li tomu jiné okolnosti, bylo posílení kritérií, jimiž se předseda insolvenčního soudu řídí při výběru insolvenčního správce, ve prospěch požadavku, aby při úpadku více dlužníků tvořících koncern byla insolvenčním správcem ustanovena zásadně táž osoba. Od této změny se očekávalo, že ku prospěchu věřitelů povede k účinnějšímu, rychlejšímu a výnosnějšímu průběhu insolvenčních procesů u dlužníků, kteří jsou součástí koncernových struktur. Požadavek na ustanovení stejné osoby se přitom neomezil jen na případy, kdy insolvenční řízení dlužníků tvořících koncern probíhala u téhož místně příslušného soudu (srov. i § 87 odst. 2 o. s. ř.), nýbrž zavazoval předsedu insolvenčního soudu, aby tak za daných podmínek učinil i tehdy, probíhalo-li insolvenční řízení dalšího dlužníka tvořícího koncern u jiného místně příslušného soudu (samozřejmým předpokladem takového postupu bylo, že takový údaj byl zjistitelný z dosavadního obsahu insolvenčního spisu).
18. Z judikatury Nejvyššího soudu se rovněž podává, že § 24 insolvenčního zákona nepovažuje za důvod vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava obsažená v § 34 insolvenčního zákona, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění další „podmínky“, a to, že je zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněné pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 114/2014“)].
19. Z takto shrnutých judikatorních závěrů plyne, že případnou kolizi výkonu funkce insolvenčního správce s výkonem funkce v jiných koncernových věcech je nutné řešit především postupem podle § 34 insolvenčního zákona, tedy ustanovit odděleného insolvenčního správce. Tento postup však nelze využít ve všech případech. Jak totiž vyplývá již z dikce § 34 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční soud musí při posuzování tvrzené podjatosti ustanoveného insolvenčního správce vždy zkoumat, jestli vyloučení insolvenčního správce z konkrétních úkonů pro jeho poměr k některému z dlužníkových věřitelů může založit (se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení) důvod k pochybnostem, zda tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce. Budiž současně dodáno, že jen proto, že příslušná osoba vykonává funkci insolvenčního správce u dalších dlužníků, kteří tvoří koncern s dlužníkem, ji nelze vyloučit z ustanovení do funkce insolvenčního správce dlužníka; v takovém případě by totiž § 25 odst. 4 insolvenčního zákona nebyl v praxi uplatnitelný.
20. Přitom k výkladu § 34 insolvenčního se vyjádřil Nejvyšší soud již v R 114/2014. Tam ozřejmil, že mezi skutečnosti, které se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení zakládají důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (a které proto nedovolují řešit možnou podjatost insolvenčního správce pouhým ustanovením odděleného insolvenčního správce), typově patří skutečnost, že pohledávka je takového rozsahu, že věřitel má rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, jakož i skutečnost, že stejný věřitel vede (byť v jiném procesním postavení) další spory, jež se významně týkají majetkové podstaty dlužníka, ať již jde o incidenční spor (např. o spor na základě vylučovací žaloby), o spor o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, anebo o spor, v němž vystupuje jako dlužníkův dlužník. K takovým pochybnostem může vést i souhrn více skutečností, vztahujících se k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení, byť by samy o sobě (při izolovaném posouzení) nebyly způsobilé ovlivnit celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce.
21. Dospěl-li odvolací soud v dané věci k závěru, že střet majetkových zájmů koncernových dlužníků v rozdílných insolvenčních řízeních nemůže (nikdy) založit důvod k pochybnostem o nepodjatosti insolvenčního správce, neboť tato situace je (vždy) řešitelná ustanovením odděleného insolvenčního správce, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Měl se zabývat konkrétními skutečnostmi rozhodnými pro posouzení, zda je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, zejména vztahem insolvenčního správce k věřiteli AI, jež je s dlužníkem koncernově propojen, jakož i charakterem a rozsahem jeho pohledávky, případně tím, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými členy koncernu, a zda tyto okolnosti jsou způsobilé ovlivnit celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce v daném řízení.
22. Z uvedených závěrů se současně podává, že neobstojí dovolatelova argumentace, podle níž insolvenční soud nemůže „nepřihlédnout“ k tomu, že insolvenční správce sám prohlásil, že je podjatý. Insolvenční správce je sice povinen, má-li za to, že je z insolvenčního řízení vyloučen, neboť se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, oznámit tuto skutečnost neprodleně insolvenčnímu soudu (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona). To však ještě neznamená, že insolvenční soud musí (vždy) rozhodnout o odvolání insolvenčního správce z funkce podle § 31 odst. 1 insolvenčního zákona, anebo že je dán důvod pro zrušení či změnu rozhodnutí o ustanovení dotčeného insolvenčního správce do funkce, dojde-li ke sdělení důvodů o vyloučení insolvenčního správce v průběhu řízení o odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o ustanovení insolvenčního správce do funkce. Vždy je na posouzení příslušného soudu, zda tvrzené okolnosti skutečně zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce.
23. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
24. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu