29 NSCR 2/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v insolvenční věci dlužníka R. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekárenská 12, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2008, č. j. KSBR 32 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 7. února 2008, č. j. KSBR 32 INS XY, Krajský soud v Brně odmítl - odkazuje na ustanovení § 3 odst. 1 a 4, § 103 odst. 2 a § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - insolvenční návrh dlužníka z 1. února 2008, s tím, že dlužník v něm neuvedl skutečnosti osvědčující jeho hrozící úpadek a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. března 2008, č. j. KSBR 32 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, vycházeje přitom z ustanovení § 3, § 103 odst. 1 věty první, odst. 2, § 128 odst. 1, § 390 odst. 1 věty první a § 391 odst. 2 insolvenčního zákona.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež je přípustné podle § 239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že jde o dovolání typově shodné (vypracované stejným zástupcem) s dovoláním ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. KSBR 37 INS XY, 29 NSČR 1/2008, vzešlé z typově shodné podoby insolvenčního návrhu, usnesení soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu (šlo o dovolání manželky dovolatele). V posledně označené věci přitom Nejvyššího soud dovolání zamítl usnesením ze dne 27. ledna 2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V tomto usnesení (na něž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací argumentace neobstojí ani v rovině namítaných vad řízení ani v rovině zpochybňované správnosti právního posouzení věci, s tím, že:
1/ Námitka, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost uloženou mu ustanovením § 5 o. s. ř. a § 393 insolvenčního zákona, není opodstatněná a má původ v tom, že dovolání nesprávně zaměňuje insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, ačkoli jde o dvě různá procesní podání. Usnesení, jímž insolvenční soud odmítá dlužnický insolvenční návrh dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, není usnesením o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, bez zřetele k tomu, že dlužník takový návrh (na povolení oddlužení) podal spolu s insolvenčním návrhem.
2/ Z konstrukce § 395 insolvenčního zákona (zejména z jeho odstavců 1 písm. a/, 2 písm. a/ a 3 písm. a/) plyne, že úprava obsažená v § 395 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona směřuje proti návrhům na povolení oddlužení opakovaně podaným touž osobou (po předchozím odmítnutí jejího prvního návrhu na povolení oddlužení) v rámci jednoho a téhož insolvenčního řízení. Vazbu mezi dříve skončeným insolvenčním řízením (v němž bylo rozhodováno o návrhu takové osoby na povolení oddlužení) a nově zahájeným insolvenčním řízením, ve kterém stejná osoba podala „nový“ návrh na povolení oddlužení, postihuje úprava obsažená v § 395 odst. 1 písm. a/, ve spojení s odstavcem 3 písm. a/ insolvenčního zákona. V rámci této úpravy je na uvážení insolvenčního soudu podle konkrétních okolností případu a v závislosti na výsledku předchozího insolvenčního řízení posoudit, zda je důvod zamítnout návrh na povolení oddlužení podaný v novém insolvenčním řízení proto, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr. Argumentace důsledky uvedenými v § 395 odst. 2 insolvenčního zákona tedy při odmítnutí insolvenčního návrhu není namístě.
3/ Vzhledem k tomu, že u insolvenčního návrhu insolvenční zákon (v § 128 odst. 1) určuje ohledně poučovací povinnosti jinak (tak, že výslovně vylučuje přiměřené užití § 43 o. s. ř. před tím, než bude insolvenční návrh odmítnut), je argument poučovací povinností soudu opírající se o ustanovení občanského soudního řádu (v daném případě o jeho § 5) s přihlédnutím dikci § 7 odst. 1 insolvenčního zákona zjevně nepřiléhavý.
4/ V poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona).
5/ Tam, kde dlužník podal insolvenční návrh proto, že mu úpadek teprve hrozí (§ 3 odst. 4 insolvenčního zákona), se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností z nichž insolvenční soud (shledá li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů, týkala „podstatné části“ dlužníkových peněžitých závazků.
6/ Tvrzení, že: „Příjmy manželů nepostačují na krytí závazků, které narůstají o úroky. Závazky lze vypořádat v poměrné výši za podmínek daných zákonem č. 182/2006 Sb.“, nevede k závěru, že dlužníku hrozí úpadek (ve smyslu § 3 odst. 4 insolvenčního zákona), ani k závěru, že dlužník již je v úpadku (ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona).
7/ K tomu, aby bylo možné z údajů obsažených v insolvenčním návrhu uzavřít (jak pro úpadek ve formě platební neschopnosti, tak pro jen hrozící úpadek), že dlužník má nejméně dva věřitele s pohledávkami, které jsou alespoň 30 dnů po lhůtě splatnosti, chybí v insolvenčním návrhu údaj o splatnosti kteréhokoli ze závazků popsaných pod body 14 až 17. Závěr o existenci pohledávky po lhůtě splatnosti lze dovodit jen u vykonatelné pohledávky označené pod bodem 17 (ovšem bez údaje o tom, jak dlouho je pohledávka po lhůtě splatnosti), která je ovšem jedinou pohledávkou (jediného věřitele), u níž je takový úsudek možný.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně v situaci, kdy všechny otázky dovoláním otevřené byly zodpovězeny (se závěrem o neopodstatněnosti dovolací argumentace) již ve výše označeném a citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 37 INS XY, 29 NSČR 1/2008, shledává Nejvyšší soud zbytečným.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.
Výše podané závěry postihují (s přihlédnutím k době podání insolvenčního návrhu i k době vydání napadeného usnesení) podobu insolvenčního zákona ve znění zákonů č. 312/2006 Sb., č. 108/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 29 NSCR 2/2008
Datum rozhodnutí: 28.01.2010
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Insolvence
Kategorie rozhodnutí: D
29 NSCR 2/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v insolvenční věci dlužníka R. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekárenská 12, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2008, č. j. KSBR 32 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Usnesením ze dne 7. února 2008, č. j. KSBR 32 INS XY, Krajský soud v Brně odmítl - odkazuje na ustanovení § 3 odst. 1 a 4, § 103 odst. 2 a § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - insolvenční návrh dlužníka z 1. února 2008, s tím, že dlužník v něm neuvedl skutečnosti osvědčující jeho hrozící úpadek a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. března 2008, č. j. KSBR 32 INSXY, 3 VSOLXY, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, vycházeje přitom z ustanovení § 3, § 103 odst. 1 věty první, odst. 2, § 128 odst. 1, § 390 odst. 1 věty první a § 391 odst. 2 insolvenčního zákona.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež je přípustné podle § 239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že jde o dovolání typově shodné (vypracované stejným zástupcem) s dovoláním ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. KSBR 37 INS XY, 29 NSČR 1/2008, vzešlé z typově shodné podoby insolvenčního návrhu, usnesení soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu (šlo o dovolání manželky dovolatele). V posledně označené věci přitom Nejvyššího soud dovolání zamítl usnesením ze dne 27. ledna 2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V tomto usnesení (na něž v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací argumentace neobstojí ani v rovině namítaných vad řízení ani v rovině zpochybňované správnosti právního posouzení věci, s tím, že:
1/ Námitka, že soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost uloženou mu ustanovením § 5 o. s. ř. a § 393 insolvenčního zákona, není opodstatněná a má původ v tom, že dovolání nesprávně zaměňuje insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, ačkoli jde o dvě různá procesní podání. Usnesení, jímž insolvenční soud odmítá dlužnický insolvenční návrh dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, není usnesením o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, bez zřetele k tomu, že dlužník takový návrh (na povolení oddlužení) podal spolu s insolvenčním návrhem.
2/ Z konstrukce § 395 insolvenčního zákona (zejména z jeho odstavců 1 písm. a/, 2 písm. a/ a 3 písm. a/) plyne, že úprava obsažená v § 395 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona směřuje proti návrhům na povolení oddlužení opakovaně podaným touž osobou (po předchozím odmítnutí jejího prvního návrhu na povolení oddlužení) v rámci jednoho a téhož insolvenčního řízení. Vazbu mezi dříve skončeným insolvenčním řízením (v němž bylo rozhodováno o návrhu takové osoby na povolení oddlužení) a nově zahájeným insolvenčním řízením, ve kterém stejná osoba podala „nový“ návrh na povolení oddlužení, postihuje úprava obsažená v § 395 odst. 1 písm. a/, ve spojení s odstavcem 3 písm. a/ insolvenčního zákona. V rámci této úpravy je na uvážení insolvenčního soudu podle konkrétních okolností případu a v závislosti na výsledku předchozího insolvenčního řízení posoudit, zda je důvod zamítnout návrh na povolení oddlužení podaný v novém insolvenčním řízení proto, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr. Argumentace důsledky uvedenými v § 395 odst. 2 insolvenčního zákona tedy při odmítnutí insolvenčního návrhu není namístě.
3/ Vzhledem k tomu, že u insolvenčního návrhu insolvenční zákon (v § 128 odst. 1) určuje ohledně poučovací povinnosti jinak (tak, že výslovně vylučuje přiměřené užití § 43 o. s. ř. před tím, než bude insolvenční návrh odmítnut), je argument poučovací povinností soudu opírající se o ustanovení občanského soudního řádu (v daném případě o jeho § 5) s přihlédnutím dikci § 7 odst. 1 insolvenčního zákona zjevně nepřiléhavý.
4/ V poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona).
5/ Tam, kde dlužník podal insolvenční návrh proto, že mu úpadek teprve hrozí (§ 3 odst. 4 insolvenčního zákona), se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují hrozící úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností z nichž insolvenční soud (shledá li je pravdivými) bude moci uzavřít (se zřetelem ke všem okolnostem případu), že lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků v budoucnu. Jinak řečeno, že v budoucnu nastane dlužníkova platební neschopnost ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k podmínce, aby dlužník i v tomto případě měl nejméně dva věřitele s pohledávkami, jež se v budoucnu stanou splatnými, se v takovém případě pojí i požadavek, aby se neschopnost v budoucnu plnit pohledávky věřitelů, týkala „podstatné části“ dlužníkových peněžitých závazků.
6/ Tvrzení, že: „Příjmy manželů nepostačují na krytí závazků, které narůstají o úroky. Závazky lze vypořádat v poměrné výši za podmínek daných zákonem č. 182/2006 Sb.“, nevede k závěru, že dlužníku hrozí úpadek (ve smyslu § 3 odst. 4 insolvenčního zákona), ani k závěru, že dlužník již je v úpadku (ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona).
7/ K tomu, aby bylo možné z údajů obsažených v insolvenčním návrhu uzavřít (jak pro úpadek ve formě platební neschopnosti, tak pro jen hrozící úpadek), že dlužník má nejméně dva věřitele s pohledávkami, které jsou alespoň 30 dnů po lhůtě splatnosti, chybí v insolvenčním návrhu údaj o splatnosti kteréhokoli ze závazků popsaných pod body 14 až 17. Závěr o existenci pohledávky po lhůtě splatnosti lze dovodit jen u vykonatelné pohledávky označené pod bodem 17 (ovšem bez údaje o tom, jak dlouho je pohledávka po lhůtě splatnosti), která je ovšem jedinou pohledávkou (jediného věřitele), u níž je takový úsudek možný.
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně v situaci, kdy všechny otázky dovoláním otevřené byly zodpovězeny (se závěrem o neopodstatněnosti dovolací argumentace) již ve výše označeném a citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 37 INS XY, 29 NSČR 1/2008, shledává Nejvyšší soud zbytečným.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.
Výše podané závěry postihují (s přihlédnutím k době podání insolvenčního návrhu i k době vydání napadeného usnesení) podobu insolvenčního zákona ve znění zákonů č. 312/2006 Sb., č. 108/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu