MSPH 76 INS 30008/2015
29 NSČR 201/2017-A-86
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci
dlužníka Altcom s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, PSČ 130 00,
identifikační číslo osoby 28475488, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, PSČ 128 00, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 30008/2015, o insolvenčním
návrhu věřitelky JUDr. Daniely Urbanové, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
988/31, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Nobody security s. r.
o., identifikační číslo osoby 25240064, zastoupené JUDr. Vítem Vohánkou,
advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, PSČ 140 00, za účasti
Městského státního zastupitelství v Praze, o dovolání insolvenční navrhovatelky
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. MSPH 76 INS
30008/2015, 4 VSPH 559/2017-A-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Insolvenční navrhovatelka je povinna zaplatit dlužníku na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.
Usnesením ze dne 26. ledna 2017, č. j. MSPH 76 INS 30008/2015-A-51, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh insolvenční
navrhovatelky (JUDr. Daniely Urbanové, insolvenční správkyně dlužníka Nobody
security s. r. o.) ze dne 21. června 2016 (bod I. výroku), uložil insolvenční
navrhovatelce zaplatit dlužníku (Altcom s. r. o.) náhradu nákladů řízení (bod
II. výroku) a rozhodl o vrácení zálohy složené na náklady insolvenčního řízení
insolvenční navrhovatelce (bod III. výroku).
K odvolání insolvenční navrhovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
usnesením rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Usnesení odvolacího soudu napadla insolvenční navrhovatelka dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které dovolacím soudem dosud
nebyly vyřešeny“. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Dlužník navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod
2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (a pro
něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.), odmítl
podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním otevřených otázek je dovolání plně v
souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který již v usnesení ze dne 29.
dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách
Nejvyššího soudu), na něž v podrobnostech odkazuje, dovodil, že:
1/ I tam, kde insolvenční soud provádí dokazování (provádí důkazy potřebné k
osvědčení dlužníkova úpadku), lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo na
základě důkazních návrhů vznesených účastníky insolvenčního řízení, ústí
výsledek dokazování v závěr, zda skutečnosti, na jejichž základě insolvenční
soud rozhoduje o insolvenčním návrhu věřitele, byly alespoň (jen) osvědčeny
[srov. § 131 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona)]. Osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u
insolvenčního návrhu věřitele též jedním z předpokladů, jejichž nesplnění v
řízení před soudem prvního stupně vede k zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 143
odst. 2 věta první insolvenčního zákona).
2/ Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o
pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu
povolanými. Proto i pro ně platí závěr, jenž Nejvyšší soud zformuloval (v bodě
XIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) již při charakteristice konkursního řízení a který lze
převzít v tom znění, že ani s přihlédnutím k procesnímu rámci vytýčenému výše
označenými ustanoveními insolvenčního zákona a ani s vědomím faktu, že při
projednání insolvenčního návrhu věřitele se při zjišťování dlužníkova úpadku
uplatňuje zásada vyšetřovací, není povinností insolvenčního soudu provádět v
insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního
navrhovatele) v právu skutečně existuje.
3/ V situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž
takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním
návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné
pohledávky insolvenčním navrhovatelem (srov. § 141 odst. 2 insolvenčního
zákona), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem
kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě.
4/ Je věcí insolvenčního navrhovatele (jemu k tíži jde) zvážit před podáním
insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by
insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním
řízení nahrazoval nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným,
bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v
insolvenčním řízení.
5/ Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem
prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné
skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen
doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem
sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem
svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval
sporné řízení o takové pohledávce.
6/ Rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by
dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o
takové pohledávce, současně nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných
skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení ani na co
nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném
řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.
Z těchto závěrů (od nichž nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci)
Nejvyšší soud ustáleně vychází a přihlásil se k nim např. i v usnesení ze dne
12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 30. května 2013,
sen. zn. 29 NSČR 22/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7,
ročníku 2014, pod číslem 86, v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29
NSČR 2/2011, v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 14/2014, v
usnesení ze dne 30. října 2014, sen. zn. 29 NSČR 65/2012, v usnesení ze dne 16.
března 2015, sen. zn. 29 NSČR 18/2015, v usnesení ze dne 30. dubna 2015, sen.
zn. 29 NSČR 24/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník
2016, pod číslem 33, v usnesení ze dne 4. ledna 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2015,
či (nověji) v usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 76/2015.
Insolvenční soud provedl důkaz listinami navrženými dovolatelkou (rámcovou
smlouvu o ostraze a fakturami). Dovolatelka navrhla navíc pouze výslech svědka
M. Š. (další návrhy k dokazování neměla, a to ani v dovolání zmiňovaným návrhem
na provedení dokazování účetnictvím dlužníka).
Námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud dle výše zmíněné judikatury
nedostatečně odůvodnil „nutnost rozsáhlého dokazování“, je zjevně nedůvodná,
neboť odvolací soud se naopak se všemi důkazními návrhy dovolatelky (jak plyne
z odůvodnění napadeného rozhodnutí) řádně a podrobně vypořádal. Námitky
dovolatelky tyto závěry odvolacího soudu pomíjejí a vycházejí z toho, že
dlužník uplatnil „zjevně účelové tvrzení o neexistenci pohledávky“,
„nekonkrétní a smyšlené námitky“, s tím, že by „své námitky ani v nalézacím
řízení nemohl prokázat“. Takto formulované výhrady však vycházejí z jiného
hodnocení provedených důkazů a na zodpovězení otázek z nich vycházejících
napadené rozhodnutí nespočívá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání insolvenční
navrhovatelky bylo odmítnuto, čímž dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. listopadu 2017), která
podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem
tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná dlužníku částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dlužníku, insolvenční navrhovatelce a státnímu zastupitelství se
však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně 20. prosince 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu