KSOS 40 INS XY
29 NSČR 226/2016-A-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci
dlužníka M. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlínou Jaškovou,
advokátkou, se sídlem v Šumperku, Zábřežská 596/40, PSČ 787 01, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka,
o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září
2016, č. j. KSOS 40 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 19. května 2016, č. j. KSOS 40 INS XY, Krajský soud v Ostravě
(dále jen „insolvenční soud“) odmítl – odkazuje na ustanovení § 103 odst. 2 a §
128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) – insolvenční návrh dlužníka doručený mu dne 22. ledna
2016. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud – ve shodě s insolvenčním soudem – uzavřel, že insolvenční návrh
dlužníka neobsahuje náležitosti stanovené v ustanovení § 103 insolvenčního
zákona, když v něm absentuje tvrzení o rozhodujících skutečnostech, jež by
osvědčovaly dlužníkův úpadek, tj. skutečnosti, z nichž by ve smyslu ustanovení
§ 3 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývalo, že dlužník má závazky (nejméně vůči
dvěma věřitelům) déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a současně že není schopen
tyto závazky hradit. Taková tvrzení jsou přitom pro závěr o existenci úpadku
nezbytná (jejich absence brání pokračování v řízení o podaném návrhu) a musí
vyplývat zcela konkrétně již z podaného návrhu, nikoli jen z listin, jež jsou k
insolvenčnímu návrhu připojeny. Potud odvolací soud rovněž odkázal na závěry
formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29
NSČR 22/2009, uveřejněném pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 26/2011“). Současně doplnil, že pro účely posouzení, zda dlužník splnil svou povinnost
vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek,
nebylo v poměrech dané věci možné vycházet ani z údajů uvedených v předloženém
seznamu závazků, neboť ani ten nesplňuje všechny obsahové náležitosti
vyžadované insolvenčním zákonem (není v něm uvedena splatnost každého
jednotlivého závazku). Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených
v § 238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v řešení otázky dovoláním
předestřené (tj. v posouzení otázky náležitostí insolvenčního návrhu a
okolností, za nichž lze odmítnout insolvenční návrh pro vady podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z ní
se podává, že:
1/ Povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které
osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že
insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz,
který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněné pod číslem
91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ V poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem,
pro úpadek dlužníka (což je i případ dovolatele) se rozhodujícími skutečnostmi,
které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z
nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník
má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má
peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto
závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom v
otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/
insolvenčního zákona) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním
návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že
dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2
písm. a/ insolvenčního zákona), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník
tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2
písm. b/ insolvenčního zákona), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že
uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné
dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. c/ insolvenčního
zákona). Viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněného pod číslem 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 88/2010“). 3/ V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o
úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé
konstatování, že „dlužník je v úpadku“, nebo mu „úpadek hrozí“, případně, že
dlužník „je insolventní“, nebo že „je v platební neschopnosti“, anebo že „je
předlužen“, není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona
uvedením okolností, které úpadek osvědčují (srov. R 26/2011). 4/ Z pohledu vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek
dlužníka (§ 103 odst. 2 insolvenčního zákona), není řádný dlužnický insolvenční
návrh, v němž sice jsou označeny závazky dlužníka, chybí však údaj o splatnosti
kteréhokoli z nich (srov. R 88/2010). 5/ To platí i ve vazbě na ty závěry, jež odvolací soud přijal k možnosti
nahradit chybějící údaje o věřitelích dlužníka s pohledávkami po lhůtě
splatnosti (v insolvenčním návrhu) údaji plynoucími o těchto věřitelích a
jejich splatných pohledávkách z dlužníkem předloženého seznamu závazků (srov. důvody R 26/2011 co do požadavku, aby šlo o řádný seznam závazků). 6/ Vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud
insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k odstranění vad insolvenčního návrhu
provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží (srov. opět R 26/2011, ve
kterém se Nejvyšší soud výslovně přihlásil k závěrům již dříve formulovaným
Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 17. března 2008, sen. zn. 1 VSPH
5/2008, uveřejněném pod číslem 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přitom úvahu odvolacího soudu, podle níž dlužníkův insolvenční návrh (ani poté,
co jej dlužník na výzvu insolvenčního soudu doplnil) neobsahoval všechny
náležitosti (když se z něj nepodávají konkrétní okolnosti svědčící pro úpadek
dlužníka), Nejvyšší soud neshledává nepřiměřenou ani v poměrech projednávané
věci. Konečně Nejvyšší soud dodává, že odmítnutí insolvenčního návrhu nebrání
dovolateli v podání nového insolvenčního návrhu (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. srpna 2008, sen. zn. 29 NSČR 3/2008). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu