USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka M. K., zastoupeného Mgr. Michalem Večeřou, advokátem, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 1891/2016, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2023, č. j. KSBR 40 INS 1891/2016, 2 VSOL 37/2023-B-108, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 29. listopadu 2022, č. j. KSBR 40 INS 1891/2016-B-95, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že jsou oprávněné námitky věřitele č. 1 (AnMar GROUP s. r. o.) proti schválení oddlužení dlužníka M. K. (bod I. výroku), neschválil oddlužení dlužníka (bod II. výroku) a na jeho majetek prohlásil konkurs (bod III. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku.
3. Odvolací soud – cituje § 389 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve zněních účinných do 30. června 2017 a do 23. dubna 2020, § 390 odst. 3, § 395 odst. 1 a 2, § 397 odst. 1 větu druhou a § 405 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019 – se ztotožnil s oběma důvody, pro něž insolvenční soud neschválil povolené oddlužení, a sice že dlužník má vůči věřiteli č. 1 z titulu ručení dluh z podnikání a že návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr.
4. K prvnímu důvodu uvedl, že dlužník se zaručil za podnikatelské závazky jiných osob, neboť se ručitelským prohlášením a dohodou o převzetí ručení ze dne 30. srpna 2011 zavázal, že uspokojí v plném rozsahu závazky na zaplacení kupní ceny zboží dvou společností s ručením omezeným, jejichž jediným jednatelem a společníkem byl v době podpisu ručitelského prohlášení. S ohledem na skutečnost, že věřitel č. 1 podal přihlášku pohledávky dne 27. ledna 2016 a nevyslovil souhlas se způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužením (naopak výslovně s ním nesouhlasil), brání tento dluh dlužníka z podnikání schválení oddlužení.
5. Nepoctivý záměr dlužníka odvolací soud dovozoval z toho, že v průběhu insolvenčního řízení vyšlo najevo (z procesní obrany dlužníka proti insolvenčnímu návrhu a následně i z návrhu na povolení oddlužení), že dlužník v seznamu majetku předloženém na základě výzvy insolvenčního soudu neuvedl část nemovitého majetku (kterou insolvenční správce následně pojal do soupisu majetkové podstaty), že uvedl jiný majetek (než který je specifikován v předloženém seznamu majetku) i u jednání odvolacího soudu dne 20. července 2017, u kterého tvrdil, že za prodej akcií ve výši 5 000 000 Kč má k dispozici v hotovosti částku 2 000 000 Kč a že další finanční prostředky za prodej akcií investoval do koupi nemovitostí v Turecku. Přihlédl i k tomu, že dlužník byl v průběhu insolvenčního řízení pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, přičemž v rámci trestního řízení mu byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 92 000 EUR; o těchto skutečnostech dlužník neinformoval insolvenčního správce ani insolvenční soud.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které nebyly dovolacím soudem
řešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Odvolací soud se podle dlužníka měl při posouzení otázky, zda je ručitelský závazek dluhem z podnikání, odchýlit od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 9/2009, uveřejněného pod číslem 112/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve vztahu k závěru o nepoctivém záměru dovolatel předkládá jako neřešené otázky, zda lze dovozovat jeho nepoctivý záměr i ze skutečnosti, že v návrhu na povolení oddlužení (případně později) nesdělil insolvenčnímu soudu, že byl odsouzen za trestný čin majetkové povahy, a zda tak lze činit ze skutečnosti, že v seznamu majetku opomněl uvést spoluvlastnický podíl na nevyužívaných pozemcích, které zdědil několik let před pořízením seznamu a jejichž hodnotu odhadl insolvenční správce na „marginálních“ 70 000 Kč.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
10. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v otázce posouzení nepoctivého závěru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona souladné s (dále označenou) ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
11. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně zkoumání poctivosti záměru dlužníka ustálena v závěrech, podle kterých ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomu je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr (ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií ustanovení § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr.
Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (k posledním dvěma odstavcům srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017 nebo odstavce 28 a 29 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 35/2018, uveřejněného pod číslem 112/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad do majetkových poměrů dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2018“).
14. Trestná činnost dlužníka je přitom jednou z okolností, kterou je insolvenční soud povinen zohlednit při posuzování poctivosti záměru dlužníka, včetně zvážení charakteru a intenzity této trestné činnosti. Srov. R 64/2018.
15. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; insolvenční soud pak má reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku, spatřuje judikatura Nejvyššího soudu typický příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. V poměrech projednávané věci odvolací soud zohlednil chování dovolatele před zahájením insolvenčního řízení (páchání úmyslné trestné činnosti ve formě podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d/ trestního zákoníku) i v jeho průběhu (neuvedení části nemovitého majetku v seznamu majetku, jakož ani finančních prostředků v řádu milionů Kč, které měl získat prodejem akcií). Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o tom, že úvahy soudu o nepoctivém závěru dlužníka se na základě všech skutečností popsaných v napadeném usnesení nejeví jako nepřiměřené (odpovídají výše citované judikatuře).
17. K tomu Nejvyšší soud dodává, že jeho rozhodovací praxe je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Věcný přezkum ostatních právních otázek nemůže v takovém případě ovlivnit výsledek dovolacího řízení a dovolání je nepřípustné jako celek. Srov. k tomu např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Jelikož napadené rozhodnutí obstálo již v důvodech pro neschválení oddlužení spočívajících v tom, že dlužník sledoval návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost nezabýval správností závěru, dle něhož dlužníkův dluh vůči věřiteli č. 1 z titulu ručení je dluhem z podnikání. Každý z těchto závěrů totiž obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro neschválení oddlužení.
19. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dovolatele (v bodě III. výroku), je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dovolatele má (v dané věci) povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na tom, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu