KSPL 65 INS 21016/2016 29 NSČR 25/2023-B-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníků J. J. a R. J., zastoupených JUDr. Josefem Haščákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Kynšperku nad Ohří, Jana Nerudy 868/22, PSČ 357 51, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 65 INS 21016/2016, o osvobození dlužníků od placení zbytku pohledávek, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2022, č. j. KSPL 65 INS 21016/2016, 1 VSPH 1240/2022-B-104, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 2. srpna 2022, č. j. KSPL 65 INS 21016/2016-B-94, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení v insolvenční věci dlužníka J. J. (dále též jen „J. J.“) a dlužnice R. J. (dále též jen „R. J.“) [bod I. výroku], přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčnímu správci (bod II. výroku), zprostil insolvenčního správce funkce (bod III. výroku) a přiznal dlužníkům osvobození od placení pohledávek v rozsahu uvedeném v ustanovení § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 25. října 2016, č. j. KSPL 65 INS 21016/2016-A-14, insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníků, povolil jejich oddlužení a ustanovil insolvenčního správce dlužníků. [2] Při přezkumném jednání konaném dne 7. února 2017 insolvenční správce doporučil schválit oddlužení plněním splátkového kalendáře, když dlužníci byli v té době schopni uhradit nezajištěným věřitelům 30,44 %. [3] Usnesením ze dne 21. června 2017, č. j. KSPL 65 INS 21016/2016-B-17, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. [4] Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 8. června 2022 dlužníci navrhli, aby je insolvenční soud osvobodil od dosud neuhrazených pohledávek. V návrhu podrobně rozvedli důvody, pro které se jim nepodařilo řádně splnit oddlužení. Uvedli, že pečují o čtyři děti, možnost vyššího výdělku jim ztížila situace v souvislosti s pandemií COVID-19, neboť J. J. přišel o sjednané zakázky a R. J. nemohla nastoupit do zaměstnání v lázeňství. J. J. následně utrpěl vážný úraz při dopravní nehodě, což mu znemožnilo pracovat úplně a požádal o přiznání invalidního důchodu. [5] Dne 18. července 2022 zaslal insolvenční správce soudu zprávu o splnění oddlužení, ze které vyplývá, že dlužníci uspokojili své nezajištěné věřitele pouze v rozsahu 15,46 %. Insolvenční správce doporučil nepřiznávat dlužníkům osvobození od placení zbývajících pohledávek, neboť jejich příjmy nebyly dostatečně vysoké, a i přes příslib mimořádného příjmu se jim nepodařilo splatit a splnit oddlužení v minimální zákonné míře.
3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 413, § 414 a § 415 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že dlužníci splňují podmínky pro přiznání osvobození od placení zbývajících pohledávek i přesto, že oddlužení splnili pouze v rozsahu 15,46 %. Dlužníci podali návrh na osvobození, ve kterém podrobně popsali důvody, pro které oddlužení nebylo možné splnit řádně a tyto důvody nevznikly vinou dlužníků. Splněna je i podmínka, že věřitelé neobdrželi nižší částku, než které by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužníků byl řešen konkursem, neboť dlužníci byli od počátku řízení absolutně nemajetní.
4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání věřitele Bohemia Faktoring, a. s., změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu IV. výroku tak, že dlužníkům se nepřiznává osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny.
5. Odvolací soud odkazuje na § 413, § 414, § 415 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017, pro věc podle odvolacího soudu rozhodném), nejprve předeslal, že za situace, kdy se nedostalo nezajištěným věřitelům uspokojení jejich pohledávek v rozsahu vymezeném v první části první věty ustanovení § 415 insolvenčního zákona, je soud oprávněn přiznat dlužníkovi osvobození na jeho návrh a pouze za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby jeho úpadek byl řešen konkursem.
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že by se věřitelům nedostalo vyššího plnění, i kdyby byl úpadek dlužníků řešen konkursem, odlišně však hodnotil okolnosti, jimiž dlužníci odůvodňovali nedostatečné uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Pro posouzení, zda požadované hodnoty plnění, jehož se v oddlužení dostalo nezajištěným věřitelům, nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužníci nezavinili, především považoval za nevýznamný počet dětí, o něž za trvání oddlužení pečovali. Tato okolnost má podle odvolacího soudu význam toliko při stanovení srážky z příjmu dlužníků, jehož dosáhli při plnění povinnosti, jež jim ukládá § 412 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, podle něhož byli povinni vykonávat po dobu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře přiměřenou výdělečnou činnost. Dlužníci ostatně již v návrhu na povolení oddlužení tuto skutečnost uvedli, přičemž v průběhu oddlužení se na tom nic nezměnilo.
7. Při posouzení opodstatněnosti zbývajících tvrzených důvodů nedostatečného plnění (totiž že možnost vyššího výdělku ztížila dlužníkům pandemie COVID-19 a úraz při dopravní nehodě J. J. následně zcela znemožnil vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost), vyšel odvolací soud z obsahu insolvenčního spisu a uzavřel, že:
[1] Splátkový kalendář nebyl plněn tak, jak předpokládal insolvenční soud při schválení oddlužení. Prostředky použité na plnění oddlužení totiž podle zpráv předložených insolvenčním správcem v průběhu oddlužení i podle zprávy o splnění oddlužení poskytly výlučně třetí osoby, přičemž původní dárci (J. J., S. H. a J. Š.), kteří se dlužníkům smluvně zavázali poskytovat plnění po celou dobu trvání oddlužení, ke dni 31. prosince 2017, respektive 4. května 2018 smlouvy vypověděli. Dlužníci, ač byli osobami s dispozičním oprávněním, plnění na dárcích nevymáhali.
[2] Vzhledem k tomu, že z příjmů dlužníků nebylo možné provádět žádné srážky (R. J. nebyla zaměstnána a její příjem tvořily pouze dávky za pěstounskou péči, J. J. sice byl po určitou dobu zaměstnán a vykonával i podnikatelskou činnost, leč jeho příjmy byly zcela nedostatečné), bylo oddlužení i po vypovězení smluv o důchodu plněno podle informací insolvenčního správce z darů třetích osob. O původu těchto finančních prostředků, respektive o osobách, jež je poskytly, insolvenční správce nic bližšího v předložených zprávách neuvedl (zmíněno bylo pouze to, že by se mělo jednat o příbuzné dlužníků).
[3] Do počátku pandemie COVID-19 a následně nařízených omezujících opatření, tj. do února 2020, uspokojili dlužníci za 32 měsíců trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře pohledávky zahrnuté do oddlužení pouze v rozsahu 11,86 % jejich hodnoty a nezajištěným věřitelům se tak v této době dostalo pouze 678.384,50 Kč (oproti předpokládanému plnění ve výši 971.680 Kč, představujícího 16,09 % hodnoty pohledávek). Splátkový kalendář plnili dlužníci zcela nedostatečně již v průběhu první poloviny trvání oddlužení. Pandemii COVID-19 a v souvislostí s ní přijatá opatření, ani omezení pracovní schopnosti dlužníka v důsledku úrazu při dopravní nehodě proto nelze vyhodnotit jako okolnosti, v jejichž důsledku se nezajištěným věřitelům nedostalo uspokojení jejich pohledávek v zákonem vyžadované míře (pohledávky zahrnuté do oddlužení v celkové výši 5.712.552,74 Kč byly uspokojeny pouze v rozsahu 883.983 Kč).
8. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, jehož přípustnost opírají (posuzováno dle jeho obsahu) o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle dovolatelů napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázek insolvenčního práva, které v judikatuře dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, popřípadě byly řešeny dovolacím soudem rozdílně. Namítají, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatelé pokládají Nejvyššímu soudu k zodpovězení následující otázky: [1] Znamená podmínka vyjádřená v ustanovení § 415 insolvenčního zákona „slyšení dlužníka“ nutnost nařídit jednání u insolvenčního soudu? [2] Může odvolací soud změnit rozhodnutí insolvenčního soudu a odejmout osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, aniž by dlužníkovi poskytl možnost vyjádřit se k návrhu na odejmutí a k odlišnému názoru odvolacího soudu, a aniž by nařídil jednání a poskytl dlužníkovi možnost tvrdit další skutečnosti a předložit důkazy?
10. Dovolatelé dovozují, že smyslem ustanovení § 415 insolvenčního zákona je přiznat (přestože dlužník nesplní „kvótu uspokojení pohledávek“) dlužníkovi privilegium spočívající v osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Lze-li osvobození přiznat jen k návrhu dlužníka a po jeho slyšení, pak tím spíše musí platit, že při odejmutí takového privilegia (nepravomocně přiznaného insolvenčním soudem) musí mít dlužník šanci prezentovat před soudem svou skutkovou verzi událostí. Jestliže odvolací soud rozhodl bez slyšení dlužníka a bez zopakování dokazování, dopustil se toho, že hodnotil důkazy jinak než nalézací (insolvenční) soud, aniž by však dal možnost dlužníkům se k důkazům a skutkovým závěrům odvolacího soudu vyjádřit. V této souvislosti dovolatelé rovněž zdůrazňují, že § 415 insolvenčního zákona nehovoří o „osvědčení“ rozhodných skutečností, tj. nižší míře důkazu; proto je potřeba, aby rozhodné okolnosti pro odejmutí osvobození byly zjištěny s pravděpodobností hraničící s jistotou.
11. Odvolací soud podle dovolatelů dále nevzal v potaz to, že J. J. byl 22 měsíců během trvání oddlužení v pracovní neschopnosti a nemohl dosahovat předpokládaných příjmů. Rozhodnutí odvolacího soudu považují též (v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř.) za nedostatečně odůvodněné.
12. Nejvyšší soud dovolání dlužníků, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
13. Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
14. Dovolání především nečiní přípustným argumentace dovolatelů týkající se výkladu ustanovení § 415 insolvenčního zákona (ve vazbě na povinnost insolvenčního soudu rozhodnout o osvobození dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jen „po slyšení dlužníka“).
15. V této souvislosti Nejvyšší soud předesílá, že povinnost rozhodnout o osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek po slyšení dlužníka byla v ustanovení § 415 insolvenčního zákona obsažena jen do 30. června 2017. Novelou insolvenčního zákona provedenou s účinností od 1. července 2017 (zákonem č. 64/2017 Sb.) byla podmínka slyšení dlužníka (a insolvenčního správce) z ustanovení § 415 insolvenčního zákona vypuštěna.
16. Dovolatelé zjevně při formulaci předestřené otázky vycházejí z předpokladu, že pro rozhodnutí o osvobození dlužníků od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, byl v projednávané věci rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2017. Potud ovšem dovolatelé (stejně jako odvolací soud) přehlížejí, že z přechodného ustanovení obsaženého v článku II bodu 1 zákona č. 64/2017 Sb. (kterým byl změněn insolvenční zákon s účinností od 1. července 2017) plyne, že insolvenční zákon ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 170/2018, uveřejněné pod číslem 102/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Současně platí, že s přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníků (25. října 2016) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dovolatelů následně i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
18. Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že pro rozhodnutí o (ne)osvobození dlužníků od placení zbytku pohledávek zahrnutých do oddlužení bylo rozhodné znění insolvenčního zákona účinné od 1. července 2017 do 31. května 2019, přičemž tato účinná právní úprava při rozhodování o osvobození od placení zbytku pohledávek slyšení dlužníka (případně insolvenčního správce) nevyžadovala. Na posouzení otázky předestřené dovolateli (výkladu významu pojmu „slyšení“ v § 415 insolvenčního zákona) tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (spočívat ani nemůže) a pro její zodpovězení, tudíž nelze dovolání připustit.
19. Na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z pohledu dovolateli uplatněné výhrady, že odvolací soud nenařídil jednání. Z obsahového hlediska totiž jejím prostřednictvím dovolatelé uplatňují tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Ustanovení § 241a o. s. ř. přitom jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje jako způsobilý dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolateli tvrzená zmatečnostní vada řízení tedy nemůže být způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a ani pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. v této souvislosti např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 15. prosince 2020, sen. zn. 29 NSČR 116/2020, a ze dne 27. října 2021, sen. zn. 29 NSČR 52/2021, dále srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023, sen. zn. 29 NSČR 112/2022.
20. Obecně k možnosti odvolacího soudu rozhodnout o odvolání proti rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení bez nařízení jednání srov. § 94 odst. 2 insolvenčního zákona.
21. V posouzení předpokladů aplikace § 415 insolvenčního zákona je pak napadené rozhodnutí souladné s ustálenými judikatorními závěry (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v tomto případě), které Nejvyšší soud přijal již v důvodech usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“). Tam (mimo jiné) dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, patří také prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. K závěrům formulovaným v R 77/2013 se Nejvyšší soud následně opakovaně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí, srov. např. usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 127/2014, ze dne 13. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 71/2017, ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2017, ze dne 17. srpna 2017, sen. zn. 29 NSČR 22/2017, ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 162/2017, ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 166/2017, ze dne 25. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 218/2016, nebo ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 201/2016.
22. Odvolací soud přitom založil své měnící rozhodnutí zejména na tom, že již v první polovině oddlužení (tedy již před pandemií COVID-19 a pracovní neschopností J. J. způsobenou úrazem) plnili dlužníci splátkový kalendář zcela nedostatečně, což koresponduje s obsahem insolvenčního spisu (podrobně rekapitulovaného odvolacím soudem v odst. 12–14 napadeného rozhodnutí). Ze spisu rovněž vyplývá, že na nutnost řádného plnění oddlužení byli průběžně upozorňováni; k tomu srov. např. zprávu insolvenčního správce (např. B-29), protokol o jednání před insolvenčním soudem (B-35).
23. Jinak řečeno, závěr odvolacího soudu, podle kterého pracovní neschopnost J. J., jakož i další dovolateli tvrzené okolnosti, nemohly být důvodem nedostatečného plnění splátkového kalendáře, nelze mít ani za zjevně nepřiměřený.
24. Budiž doplněno, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze mít (v daných souvislostech) ani za překvapivé. Překvapivé (nepředvídatelné) je rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud totiž rozhodl na základě dlužníkům známých skutečností o průběhu insolvenčního řízení a na podkladě argumentace odvolatele, ke které se dlužníci mohli vyjádřit (B-96, B-102).
25. K zavinění dlužníků (pro účely rozhodování o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek podle § 415 insolvenčního zákona) při neposkytnutí daru třetí osobou srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 35/2018, uveřejněné pod číslem 112/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
26. Konečně důvod připustit dovolání není dán ani co do namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, když potud je napadené rozhodnutí plně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými na téma (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
27. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu