MSPH 92 INS 16610/2019 29 NSČR 28/2023-B-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Z. P., zastoupeného Mgr. Karlem Fischerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 92 INS 16610/2019, o schválení oddlužení, o dovolání věřitele č. 3 Oberbank AG, se sídlem v Linci, Untere Donaulände 28, Rakouská republika, registrační číslo FN 79063 w, podnikajícího v České republice prostřednictvím odštěpného závodu Oberbank AG pobočka Česká republika, se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1789/5, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26080222, zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, PSČ 370 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2022, č. j. MSPH 92 INS 16610/2019, 2 VSPH 1186/2021-B-47, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2022, č. j. MSPH 92 INS 16610/2019, 2 VSPH 1186/2021-B-47, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 10. září 2021, č. j. MSPH 92 INS 16610/2019-B-25, mimo jiné: [1] Schválil zprávu o přezkumu (B-11) [bod I. výroku]. [2] Schválil oddlužení dlužníka Z. P. plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (bod II. výroku). [3] Zamítl námitky věřitele č. 1 Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „věřitel Č“), věřitele č. 3 Oberbank AG (dále též jen „věřitel O“) a věřitele č. 8 MONETA Money Bank, a. s. (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje (mimo jiné) ustanovení § 395, § 405 odst. 1, § 406 odst. 1, § 412a odst. 1 písm. c/, § 414 odst. 1 a § 418 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – uzavřel, že ze zjištěných skutečností nelze „důvodně předpokládat“, že by dlužník podaným návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr.
3. K tomu insolvenční soud dodal, že lehkovážné jednání dlužníka projevující se ve skladbě jeho závazků a v neuvedení „jeho účasti“ ve společnosti DIGEN s. r. o. (dále jen „společnost D“) v seznamu majetku nemůže být (bez dalšího) považováno za nepoctivý záměr. Dlužník věrohodně vysvětlil, z jakého důvodu byl (po specifikovanou dobu) bez příjmů a z jakého důvodu „měl následný příjem nižší“. Jestliže bylo dlužníku „vyčítáno“ jednání vykazující znaky trestného činu, pak z policejního vyšetřování nevyplynuly (toho času) žádné poznatky takovému jednání nasvědčující. Ohledně námitky, že dlužník nevyvíjí snahu dosáhnout maximálního uspokojení věřitelů, insolvenční soud uvedl, že plnění této povinnosti bude zkoumáno i v rámci rozhodování o osvobození od placení pohledávek; proto i po schválení oddlužení bude dlužník nucen vyvíjet náležitou snahu.
4. K odvolání věřitele O a věřitele Č Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. října 2022, č. j. MSPH 92 INS 16610/2019, 2 VSPH 1186/2021-B-47, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku.
5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 402 odst. 3 a 5, § 405 odst. 1 a § 395 odst. 1 insolvenčního zákona a § 406 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – uzavřel, že z námitek odvolatelů neplynou důvody pro neschválení oddlužení.
6. Odvolací soud zejména uvedl, že dlužník napravil pochybení ohledně neuvedení obchodního podílu ve společnosti D (ještě) před rozhodnutím o úpadku. Ani rozsudky insolvenčního soudu ze dne 20. listopadu 2020, č. j. 192 ICm 1892/2020-18, a ze dne 14. června 2022, č. j. 192 ICm 1889/2020-102 [jimiž bylo (mimo jiné) určeno, že „úkony“ společnosti KULINA, s. r. o. (dále jen „společnost K“), jejímž statutárním orgánem je dlužník, jsou neúčinné], nepovažoval při rozhodování o schválení oddlužení za významné, neboť z argumentace odvolatelů nevyplynula „příčinná souvislost“ mezi jednáním dlužníka coby statutárního orgánu společnosti K a poškozením věřitelů dlužníka (jako fyzické osoby). Tvrzení o „podezřelých finančních tocích“ s cílem „zbavit se“ závazků považoval odvolací soud za vágní a nepodložené. Nepřitakal ani tvrzení, že dlužník neplnil své povinnosti, jestliže neúplně uvedl (všechny) své věřitele v seznamu závazků, protože dlužník již nemá (zákonnou) povinnost předkládat k návrhu na povolení oddlužení seznam všech závazků. Konečně odvolací soud nepovažoval příjmy dlužníka za „fiktivní“, neboť dlužníku jsou (skutečně) prováděny srážky ze mzdy.
7. Ačkoli se dlužník dopustil „určitých pochybení“ – pokračuje odvolací soud – nelze uzavřít, že je dán důvodný předpoklad, že byl při podání návrhu na povolení oddlužení veden nepoctivým záměrem, popřípadě že by přistupoval lehkomyslně nebo nedbale k plnění povinností v insolvenčním řízení
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel O dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (označené) ustálené judikatury dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatel předkládá souhrnně otázku, zda dlužník splňuje podmínky pro (ne)schválení oddlužení, přičemž podrobně rozebírá jednotlivé důvody, které podle něj vedou k závěru o nepoctivém záměru dlužníka.
10. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že dlužník (v postavení jednatele společnosti K) měl v úmyslu zkrátit své věřitele (jako fyzické osoby), neboť v postavení fyzické osoby zajistil dluhy společnosti K coby směnečný rukojmí. Dále platí, že poškodil-li dlužník (v postavení jednatele) svým jednáním věřitele společnosti K (tím, že za společnost K činil neúčinná právní jednání), pak tito věřitelé obdrželi v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti K méně, než by jim náleželo. Tito věřitelé proto podali přihlášky pohledávek též do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (jako fyzické osoby) z titulu směnečného rukojemství dlužníka; úmyslné zkracující jednání společnosti K (za niž dlužník jednal) tak „vyvolalo“ i poškození věřitelů dlužníka (jako fyzické osoby).
11. Dále dovolatel míní, že insolvenční soud by se měl (již) při rozhodování o schválení oddlužení zabývat tím, zda neexistují skutečnosti svědčící o spáchání trestného činu dlužníkem, neboť takové skutečnosti mohou „vylučovat“ poctivý záměr dlužníka. K tomu dovolatel poukazuje na trestní oznámení podané věřitelem Oberbank Leasing spol. s r. o. a dovozuje, že jsou zde skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu úvěrového podvodu, jakož i dalších trestných činů.
12. Dovolatel rovněž uvádí, že dlužník (v seznamu majetku) zatajil svůj obchodní podíl ve společnosti D, čímž porušil svou povinnost podle ustanovení § 104 odst. 2 insolvenčního zákona. Navíc jako jednatel společnosti D znemožnil ocenění obchodního podílu, jež tak vychází toliko z jeho prohlášení (o nulové hodnotě).
13. Dále dovolatel míní, že si dlužník nepočínal poctivě, když k výzvě insolvenčního soudu nepředložil úplný seznam závazků, neboť v něm neuvedl dovolatele jako svého věřitele.
14. Dovolatel předestírá i své závěry o nepoctivém záměru dlužníka na základě toho, že z účetnictví společnosti K vyplývá převod částky 20 619 540,20 Kč na dlužníka z titulu zápůjček, přičemž stále zůstává uhradit dluh ve výši 18 330 639,20 Kč. Dlužník nevysvětlil, jak s uvedenou částkou naložil a v seznamu majetku navíc uvedl, že má k dispozici finanční hotovost (jen) ve výši 500 Kč.
15. Konečně dovolatel oběma soudům vytýká, že se nezabývaly tím, zda dlužník vyvíjí veškeré úsilí k plnému uspokojení pohledávek věřitelů s ohledem na jeho předpokládané příjmy. Dlužník předložil pracovní smlouvu uzavřenou se společností Flangi s. r. o., jejíž jednatelkou je jeho manželka; k navýšení mzdy o nezbytně nutnou částku přitom dochází vždy v situaci, kdy insolvenční správce poukáže na to, že prováděné srážky ze mzdy nepostačují (ani) k úhradě zálohy na odměnu. Dlužník tak namísto vyvíjení veškerého možného úsilí k co nejvyššímu uspokojení věřitelů, je zaměstnán „u své manželky za naprosté minimum“.
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
17. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona v aktuálním znění: § 104 (insolvenčního zákona) (1) Podá-li insolvenční návrh dlužník, je povinen k němu připojit a/ seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (dále jen „seznam majetku“), b/ seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (dále jen „seznam závazků“), nespojil-li s insolvenčním návrhem návrh na povolení oddlužení, c/ seznam svých zaměstnanců, d/ listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek. (…) (3) V seznamu závazků je dlužník povinen jako své věřitele označit všechny osoby, o kterých je mu známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva, nebo které vůči němu pohledávky nebo jiná majetková práva uplatňují. Jsou-li věřiteli dlužníka osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, které tvoří s dlužníkem koncern, musí dlužník tyto skutečnosti výslovně uvést. Dlužník v seznamu závazků uvede údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků a stručně uvede, které z pohledávek svých věřitelů popírá co do důvodu nebo co do výše a proč. Má-li dlužník věřitele, o kterých je mu známo, že proti němu mají právo na uspokojení ze zajištění, nebo kteří toto právo proti němu uplatňují, uvede je odděleně. U pohledávek těchto věřitelů dále označí věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, u kterých se uplatňuje uspokojení ze zajištění, včetně údaje o tom, které movité věci se nacházejí v držení věřitele nebo třetí osoby, dále označení druhu zajištění a důvodu jeho vzniku. Dále dlužník uvede, zda a v jakém rozsahu právo na uspokojení ze zajištění popírá a proč. (…) § 395 (insolvenčního zákona) (1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b/ že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a), přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e) a § 390a odst. 5. (2) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. (…) § 405 (insolvenčního zákona) (1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.
21. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
22. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 (dále jen „R 86/2013“) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
23. Z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení. K tomu srov. opět R 86/2013.
24. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 14/2012“), nebo rovněž důvody R 86/2013.
25. V takto ustaveném judikaturním rámci činí Nejvyšší soud následující závěry:
26. Podle R 86/2013 zamlčení zahraničního věřitele v seznamu závazků může představovat nepoctivý záměr dlužníka; rozhodnutí bylo ovšem přijato v poměrech ustanovení § 104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019, podle nějž (bez dalšího) platilo, že dlužník je při podání insolvenčního návrhu povinen předložit seznam svých závazků. Novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb. bylo ustanovení § 104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona s účinností od 1. června 2019 doplněno a nyní stanovuje dlužníku (obecnou) povinnost předkládat seznam závazků jen tehdy, nespojil-li s insolvenčním návrhem návrh na povolení oddlužení.
27. V daném případě bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele Č. (A-1), nikoliv insolvenčním návrhem dlužníka. Nadto insolvenční soud usnesením ze dne 26. srpna 2019, č. j. MSPH 92 INS 16610/2019-A-8, (mimo jiné) vyzval dlužníka, aby do 15 dní od právní moci usnesení předložil „seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů“. K této výzvě se dlužník v uvedené lhůtě nevyjádřil a seznam svých věřitelů fakticky uvedl (až) v návrhu na povolení oddlužení ze dne 2. prosince 2019 (A-14); zde však neoznačil dovolatele (zahraniční osobu) jako svého věřitele. Přitom platí, že (dokonce) i v těch případech, kdy dlužník předloží insolvenčnímu soudu seznam svých závazků ve smyslu § 104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, aniž mu to ukládá zákon nebo usnesení insolvenčního soudu vydané při výkonu dohlédací činnosti, lze hodnotit okolnost, že v takovém seznamu neuvedl některého věřitele [ve světle dlužníkova prohlášení, že jde o seznam správný a úplný (§ 104 odst. 4 věta poslední insolvenčního zákona)], jako skutečnost, na jejímž základě lze důvodně usuzovat na lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (ve smyslu § 395 odst. 2 insolvenčního zákona), nebo (šlo-li o úmyslné jednání) o nepoctivý záměr dlužníka (ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
28. Jestliže tedy dlužník v projednávané věci nepředložil úplný a správný seznam závazků k výzvě insolvenčního soudu a neučinil tak řádně ani v návrhu na povolení oddlužení, pak si počínal (přinejmenším) lehkomyslně a nedbale.
29. V intencích R 86/2013 dále (stále) platí, že neuvedl-li dlužník v seznamu majetku obchodní podíl ve společnosti D, porušil tím povinnost, z čehož lze usuzovat na jeho nepoctivý záměr. Dlužník je totiž povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek; hodnocení, zda jde o majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení, není na něm. Jinak řečeno, dlužníkova subjektivní představa, že určitý majetek, jenž je obecně (druhově) vnímán jako majetek hodnotný, má nulovou hodnotu, se může promítnout v seznamu majetku v údaji o dlužníkem odhadované hodnotě majetku, nikoli tak, že dlužník tento majetek v seznamu majetku pomine.
30. V R 86/2013 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že dlužník, který žádá insolvenční soud o dobrodiní oddlužení, má přistupovat poctivě a zodpovědně k plnění svých povinností v oddlužení. Aby dlužník v projednávané věci naplnil tento ústřední princip oddlužení, měl aktivně insolvenčnímu soudu (respektive svým věřitelům) vysvětlit, jak naložil se zápůjčkami, které mu byly poskytnuty společností K, z jakého důvodu si není schopen obstarat jiný (vyšší) příjem a proč na sebe bral jako směnečný rukojmí závazky, které zcela zřejmě nebyl schopen splnit [podle zprávy o oddlužení (B-11) činí výše nezajištěných pohledávek takřka 190 mil Kč a předpokládaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů činí zhruba 0,1 %]; jen tak mohl zabránit pochybnostem o poctivosti svého počínání. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr, vychází z „okolností“, na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 35/2018, uveřejněné pod číslem 112/2020 Sb. rozh. obč.)
31. Již tyto důvody vedou Nejvyšší soud [v mezích jeho přezkumné činnosti (srov. R 14/2012)] k závěru, že úvahy odvolacího jsou zjevně nepřiměřené a v rozporu s výše označenou ustálenou judikaturou; dalšími námitkami dovolatele se proto (pro nadbytečnost) již nezabýval.
32. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, tedy není správné. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2024 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu