KSHK 40 INS XY
29 NSČR 3/2016-P36-17
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci
dlužníka Z. B., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 36
Blažek Slovakia s. r. o., o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Janem Malým,
advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015, č. j. KSHK 40 INS XY, 3 VSPH XY,
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015, č. j. KSHK 40 INS XY, 3
VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Usnesením ze dne 3. června 2015, č. j. KSHK 40 INS XY, Krajský soud v
Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 36 Blažek Slovakia, s. r. o. (dále
jen „věřitel č. 36“) ve výši 5.602.203,23 Kč (bod I. výroku). 2/ Určil, že právní mocí rozhodnutí končí účast věřitele č. 36 v insolvenčním
řízení (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 27. března 2015 (č. j. KSHK 40 INS XY), zveřejněným v
insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka Z. B. (bod I. výroku), povolil mu oddlužení (bod III. výroku), ustanovil
insolvenčního správce (bod II. výroku) a vyzval věřitele, aby ve lhůtě 30 dnů
ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku přihlásili své
pohledávky (bod V. výroku). 2/ Lhůta k přihlášení pohledávek počítaná od rozhodnutí o úpadku uplynula dne
27. dubna 2015. 3/ Věřitel č. 36 podal přihlášku své pohledávky dne 1. června 2015. [3] Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) -
uzavřel, že přihláška pohledávky je opožděná. [4] K odvolání věřitele č. 36 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. srpna
2015, č. j. KSHK 40 INS XY, 3 VSPH XY, změnil usnesení insolvenčního soudu
tak, že přihláška pohledávky se neodmítá a účast věřitele č. 36 v insolvenčním
řízení nekončí. [5] Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 110, § 136 odst. 2 písm. d/, odst. 3, § 173 odst. 1, § 185, § 426 a § 430 insolvenčního zákona a z ustanovení
článků 1, 2 písm. g/ a h/, 39 a 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení o úpadkovém řízení“),
jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU
(Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 - dospěl po
přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že odvolání je důvodné. [6] Z citované právní úpravy lze (podle odvolacího soudu) dovodit, že věřitel
dlužníka, který má své sídlo na Slovensku, o kterém však do uplynutí propadné
lhůty určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení
nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného
účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se
insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, není pro tuto dobu pokládán za
známého věřitele dlužníka. Tím, že okolnosti rozhodné pro závěr, že jde o
známého věřitele dlužníka, vyjdou při obvyklém (řádném) chodu věcí najevo
později (po uplynutí propadné přihlašovací lhůty), není insolvenční správce ani
insolvenční soud zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve
smyslu ustanovení § 430 insolvenčního zákona, respektive ustanovení článku 40
nařízení o úpadkovém řízení (plnit vůči němu informační povinnost), zmeškaná
lhůta k podání přihlášky se však takovému věřiteli nevrací; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, č. j.
KSCB 27 INS XY, 29 NSČR
XY [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 138/2012“), které je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu]. [7] Teprve ode dne, kdy je známému věřiteli uvedenému v § 430 odst. 1
insolvenčního zákona zvlášť doručena výzva k podání přihlášky, mu začíná (podle
§ 74 odst. 2 insolvenčního zákona) běžet lhůta k podání přihlášky; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, „sp. zn.“ (správně „č. j.“) KSBR
38 INS XY, 29 NSČR 4/2008-P11, „R 25/2009“ (touto zkratkou je zřejmě
poukazováno na to, že jde o usnesení uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). [8] Nic z obsahu insolvenčního spisu nenasvědčuje tomu, že by se věřitel č. 36
stal „známým věřitelem“ dlužníka ve smyslu § 430 insolvenčního zákona dříve,
než podáním přihlášky dne 1. června 2015, ani tomu, že by insolvenční soud vůči
němu splnil informační povinnost dle § 430 insolvenčního zákona a článku 40
nařízení o úpadkovém řízení. Nestalo-li se tak (odůvodnění rozhodnutí
insolvenčního soudu jakékoli úvahy na toto téma postrádá a zcela ignoruje v
řízení daný mezinárodní prvek, tedy skutečnost, že věřitel č. 36 je cizím
státním příslušníkem, když nevysvětluje, z jakých důvodů ve svém rozhodnutí
aplikoval české právo), sotva lze dospět k závěru, že by věřiteli lhůta k
podání přihlášky pohledávky vůbec začala běžet. Závěr insolvenčního soudu o
opožděnosti přihlášky tedy nemůže být správný.
[9] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí zčásti
závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti závisí na vyřešení
právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[10] V mezích uplatněného dovolacího důvodu vytýká dovolatel odvolacímu soudu
nesprávnost závěru, že objeví-li se dosud neznámý zahraniční věřitel, musí jej
insolvenční soud bez dalšího vyzvat k podání přihlášky, aniž by měl zkoumat,
zda postoupením pohledávky na zahraniční subjekt nedošlo k obcházení
insolvenčního zákona za účelem zhojení marně uplynuvší lhůty k podání přihlášky
pohledávky původního věřitele (postupitele).
[11] Odvolací soud podle dovolatele pochybil i tím, že v rozporu se závěry
vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sen. zn. 29
NSČR 126/2014, si neopatřil ve skutkové rovině žádné podklady pro posouzení,
zda pohledávka uplatněná věřitelem č. 36 (jako postupníkem) je pohledávkou,
kterou dlužník uvedl v seznamu závazků jako pohledávku společnosti UNISERVIS s.
r. o. (postupitele), a zda a jak se dlužník měl dozvědět o postoupení
pohledávky. Z označeného usnesení Nejvyššího soudu dovolatel obsáhle cituje,
uzavíraje, že odvolací soud měl usnesení insolvenčního soudu zrušit a vrátit mu
věc k dalšímu řízení, že však neměl podklady pro rozhodnutí o změně v tom
smyslu, že se přihláška pohledávky neodmítá.
[12] Věřitel č. 36 ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, s tím, že právní
otázka dovoláním řešená nemá judikatorní přesah. Pro případ, že Nejvyšší soud
dovolání neodmítne, pak věřitel č. 36 navrhuje jeho zamítnutí, uváděje, že
dlužník řádně nevedl účetnictví a že postupitel (UNISERVIS Hradec Králové, a.
s.) oznámil postoupení pohledávky dlužníku 9. března 2015.
[13] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[14] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když odvolací soud se v
napadeném rozhodnutí odchýlil od níže uvedené judikatury Nejvyššího soudu.
[15] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
[16] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro posouzení
dovoláním otevřených otázek rozhodný výklad insolvenčního zákona ve znění
účinném do 31. prosince 2015.
[17] Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že při výkladu práva Evropské unie si byl
vědom omezení kladených na něj závěry vyslovenými v rozsudku Soudního dvora ze
dne 6. října 1982, v případu 283/81 CILFIT [1982], ECR 3415, ve spojení s
článkem 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článek 234 Smlouvy o
založení Evropského společenství). Důvody, pro které Nejvyšší soud v této věci
dospěl k závěru, že jako národní soud posledního stupně nemá povinnost
předběžné otázky při výkladu § 40 nařízení, jsou shodné s těmi, jež formuloval
v R 138/2012 (na které potud pro stručnost odkazuje).
[18] Dále Nejvyšší soud uvádí, že odvolacím soudem přiléhavě citované (leč na
daný skutkový stav nedůsledně aplikované) závěry obsažené v R 138/2012 (jež
jsou shrnuty i v dovolatelem zmíněném usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29
NSČR 126/2014) lze pro poměry věřitele, který pohledávku nabyl (smluvně)
postoupením, konkretizovat takto:
1/ Věřitel dlužníka, který nabyl pohledávku vůči dlužníku postoupením a má své
obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské
unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty určené v
rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení nevyjde v
insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného účetnictví
nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se insolvenční
správce včas seznámil, ani jinak, jelikož dlužník se o postoupení nedozvěděl
(nebyl o něm nikým vyrozuměn) a jako majitele pohledávky dále označoval
postupitele, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele dlužníka.
2/ Tím, že okolnost, že takový věřitel nabyl pohledávku postoupením od
původního majitele pohledávky (jenž nebyl věřitelem, který má své místo pobytu,
bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou
Dánska), vyjde při obvyklém (řádném) chodu věcí najevo později (po uplynutí
propadné přihlašovací lhůty), není insolvenční správce ani insolvenční soud
zbaven povinnosti postupovat ohledně takového věřitele ve smyslu ustanovení §
430 insolvenčního zákona, respektive ustanovení článku 40 nařízení (plnit vůči
němu informační povinnost), zmeškaná lhůta k podání přihlášky se však takovému
věřiteli nevrací.
[19] V usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 31/2016, jakož i v
usnesení ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 NSČR 12/2015, Nejvyšší soud
doplnil, že věřitel dlužníka, který nabyl pohledávku vůči dlužníku postoupením
a má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států
Evropské unie s výjimkou Dánska, o kterém však do uplynutí propadné lhůty
určené v rozhodnutí o úpadku k podávání přihlášek do insolvenčního řízení
nevyjde v insolvenčním řízení ničeho najevo ani z dlužníkem řádně vedeného
účetnictví nebo jiných záznamů o majetku a závazcích dlužníka, s nimiž se
insolvenční správce včas seznámil, ani jinak, jelikož dlužník se o postoupení
nedozvěděl (nebyl o něm nikým vyrozuměn) a jako majitele pohledávky dále
označoval postupitele, není pro tuto dobu pokládán za známého věřitele
dlužníka. Ústavní stížnost proti prvnímu z těchto usnesení odmítl Ústavní soud
usnesením ze dne 3. května 2017, sp. zn. IV. ÚS 1639/16, a ústavní stížnost
proti druhému z těchto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25.
července 2017, sp. zn. I. ÚS 1259/17 (obě usnesení Ústavního soudu jsou
dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
[20] Pro poměry dané věci lze na tomto základě uvést, že odvolací soud správně
vytkl insolvenčnímu soudu, že se před odmítnutím přihlášky pro opožděnost věcí
nezabýval (vzhledem k tomu, že věřitel č. 36 má sídlo na Slovensku) v rovině
výkladu pojmu „známý věřitel“ ve smyslu § 430 insolvenčního zákona. Při
aplikaci závěrů obsažených na dané téma v R 138/2012 však odvolací soud
následně sám pochybil.
[21] Závěr, že přihláška pohledávky je včasná, respektive závěr, že přihláška
pohledávky není opožděná, lze přijmout jen na základě prověření pro věc
rozhodných skutečností, tedy těch skutečností, které má výše citovaná
judikatura Nejvyššího soudu u postoupené pohledávky za rozhodné pro posouzení,
zda jde o „známého věřitele ve smyslu § 430 insolvenčního zákona, jemuž dosud
neuplynula lhůta k přihlášení pohledávky“.
[22] Ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k výkladu § 430 insolvenčního
zákona a článku 40 nařízení o úpadkovém řízení se odvolací soud neřídil a
závěr, že přihláška pohledávky je včasná, přijal při rezignaci na jakákoli
smysluplná skutková zjištění, z nichž by tento úsudek bylo lze dovodit v mezích
vytyčených judikaturou Nejvyššího soudu. Z tohoto hlediska nebyla pro výsledek
dovolacího řízení rozhodná skutková tvrzení dovolatele na dané téma, ani
skutková tvrzení, jimiž věřitel č. 36 těmto tvrzením oponoval; podstatné bylo,
že napadené rozhodnutí se k těmto otázkám nesprávně nevyjadřuje.
[23] Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž neúplné a proto nesprávné.
[24] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[25] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci
věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu